Tímto článkem bych ráda navázala na své předchozí, které se týkaly českého školství a vzdělávání. Tentokrát ale nebudu kritizovat nízké platy učitelů, které i po zvýšení panem ministrem Dobešem stále dosti výrazně zaostávají za zeměmi OECD i EU19. V tomto článku se podívám na zoubek školské reformě, kterou jsme prošli před pár lety, a kterou nyní budeme opět měnit, protože se zjistilo, že jsme tehdy neudělali dobře a že by bylo dobré vrátit školství do stavu, ve kterém se nacházelo v roce 1995. Tehdy totiž Česká republika zaujímala velmi dobrou pozici v žebříčku vzdělanosti ve srovnání zemí OECD. Od té doby se v tomto hodnocení propadáme stále níž. Já se tomu ale nedivím, nediví se tomu spousta jiných učitelů, a snad ani rodičů.
V roce 2004 byl vydán, za paní ministryně Buzkové, Rámcový vzdělávací program (RVP) pro základní školy. Je to i v současnosti dokument stále platný, ale jak jsem dnes pochopila, asi už nebude mít moc dlouhou životnost. RVP stanovil, kromě jiného, obsah učiva pro jednotlivé předměty na základních školách, které dostaly možnost udělat si svůj vlastní Školní vzdělávací program (ŠVP), tedy dostaly určitou volnost, přičemž standardy musely být zachovány. Co se ale mohlo stát (a taky se stalo), že se jedno učivo probíralo na jedné základce v sedmé třídě, ale na jiné až v osmé třídě. Když pak žák z nějakých důvodů přešel z jedné školy na jinou, klidně i v rámci jednoho města, tak se mohly stát dvě věci: ta lepší byla, že si nějaké učivo zopakoval, ta horší varianta, že se dostal na školu, kde učivo už dávno probírali, a tudíž o něm nikdy neslyšel, natož aby ho uměl. Ačkoliv, často mi připadá, že někteří mí studenti přecházeli ze školy na školu tak často, že neprobírali žádné učivo.
Samozřejmě, že takový ŠVP se nenapsal sám. Nejdřív se učitelé proškolili, aby věděli, jak na to. Nemyslete si, taková školení nebyla zadarmo! Pak usedli k počítačům a dokument sepsali. To jim několik let trvalo, strávili tím hodiny práce a spotřebovali spousty energie, a už tehdy si mnozí mysleli svoje. A dnes se nechal pan Dobeš slyšet, že je třeba základní školství sjednotit, aby právě nedocházelo k tomu, že „při přechodu ze školy na školu…atd“. Ptám se, nebyla to tedy tehdy škoda vynaloženého úsilí a peněz?
I výsledky testování znalostí a dovedností v rámci zemí OECD ukazují, že to škoda byla, že tudy cesta nevede. Naše země se opravdu začíná ocitat v průměru či podprůměru, ačkoliv ještě před pár lety jsme bývali nadprůměrní. Například dovednost čtení, v té jsme na 34. místě testování PISA, ze zhruba šedesáti hodnocených zemí. Připadá vám to dobré, protože jsme v polovině? Možná ano, ale je třeba uvést, že testy byly provedeny například v zemích jako Korea, Singapur (ty jsou, mimochodem, na čele žebříčku), Turecko, Dubai a Chile (které nám dýchají na záda), Bulharsko, Uruguay a jiné. Ano, můžete také říct, že dnes mladí nečtou nikde, nejen v ČR. Ovšem, čtení a porozumění čtenému mi přijde jako základní a nezbytná dovednost pro celý pracovní život. Představte si, že sekretářka si přečte e-mail od obchodního partnera, její šéf se jí zeptá, o co šlo, a ona to prostě neví, protože neumí zpracovat tištěnou informaci. Také na téma čtení jsem se bavila se svými studenty. Ptala jsem se jich, proč nečtou. Samozřejmě, je to nebaví. Ale jako další důvod hodně studentů uvedlo, že „když si jeden večer něco přečtou, tak druhý den neví, kde skončili a o čem četli.“ A my chceme, aby se učili, tedy zapamatovali si nějaké informace. Někdy mám z toho všeho hrůzu, kam to spěje, jak to s naší planetou může dopadnout, když si lidi nebudou třeba pamatovat ani svá jména, kde bydlí, s kým sdílí domáctnost, vlastně taková planeta zvaná Alzheimer.
Autor: Mgr. Libuše Kohutová
POužitý zdroj: http://www.pisa.oecd.org
