Měl bych přesněji napsat: postkomunistický kapitalismus… nemyslím, že je v tom něco specificky národního – ale lepší příklady než ze svého okolí nemám. Ale popořádku.
V textu „Dva důvody, proč jsme dnes chudí“ jsem svého času popsal důvod, který považuji za dominantní příčinu krachu celkem slušně velkého výrobce – Oděvního podniku Prostějov. Když to stručně zopakuji: nebyla to levná konkurence, ale chování místního nekompetentního managementu (dosazeného na základě klientelistických kritérií), který k lidem přistupoval, mírně řečeno, jako k nevolníkům… Přitom podnik, který ignoruje fakt, že jeho podstatným kapitálem je kvalifikovaný loyální zaměstnanec, poprávu zkrachuje – což se právě OP Prostějov stalo. Přitom chovat se obyčejně slušně k zaměstnancům – to nemůže být pragmatická činnost… ano, slušnost se skutečně douhodobě všestranně podnikatelsky vyplácí, ale hlavně a nejvíc tehdy, je-li praktikována pro sebe samu. Celé shrnuto: podstatou kapitalismu jsou nemateriální hodnoty, na základě jejichž respektování vzniká vzájemná důvěra mezi lidmi, která je pak nutnou podmínkou jejich efektivní spolupráce. Když se k tomu pak přidá něco invence a v samotném základu křesťanské askese (v důsledku které je akumulován materiální kapitál – viz M. Weber, M. Novak), máme ten správný kapitalistický koktejl namíchán.
Po krachu OP by člověk očekával, že se na regionálním pracovním trhu ocitne velká spousta krejčích a švadlen a mnoho z těch, které nepohltí jiné textilní podniky (které stále na Prostějovsku jsou…), se alespoň pokusí o vlastní „biznis“… Možná se to v pár případech stalo, ale ke mně se to nedoneslo. Co ale vidím je švadlena, která v malé obci doma šije, ale solventní zákaznici, která je v permanentním časovém presu a jen obtížně se může přizpůsobit, řekne bez uzardění, že tehdy a tehdy už je na zkoušku pozdě, protože tou dobou už chce být někde na kole… Stěžovat si na obtížný úděl života v kraji, kde nezaměstnanost nepatří zdaleka k nejnižším a průměrné příjmy ani náhodou nedosahují celostátních hodnot, to jí ale jde perfektně. A když pak není schopna ušít sukni v délce, která byla dohodnuta (třeba se u toho šití už viděla na tom kole…), není se co divit, že o zákaznici zkrátka přijde… bylo by přitom pěkné, kdyby bylo snadné najít jinou švadlenu – ale to vůbec snadné není, většina z těch šikovných obšívá (často s použitím velmi profesionálního vybavení – často mají doma celé krejčovské dílny…) jen sebe a svoje rodiny (a chlubí se, jak hezky to umí – což o to, většinou to je i pravda…). Takže východiskem je jít navštívit nějaké to nákupní centrum s většinou zahraniční produkcí…
Byla nebyla ve stejném kraji v jedné obci malá soukromá pekárna… Už není – zkrachovala. Její zaměstnanci byli přitom jako pekaři velmi šikovní. Tak jak je to možné? Že by levná konkurence z nějakého supermarketu? Ale kdepak! Holedbali se po celé obci, jak lahodné křupavé rohlíčky umějí upéct – pro sebe a své rodiny… Do běžného prodeje však dodávali zboží v zásadě podřadné kvality. Proč majitel nezasáhl, jestli mu to přišlo normální, nebo jestli se to k němu ani (včas) nedoneslo, to opravdu netuším, ale v konečném důsledku je to celkem lhostejné.
Podobné se to má s jedním řezníkem, o kterém prakticky celá (jiná) obec ví, jak fantastický salám i tlačenku umí udělat. Ale koupíte to jako běžný zákazník v jeho krámě? Kdepak! To on dělá jen pro sebe a pro své známé… Už nějakou dobu očekávám jeho odchod zpět do zaměstnaneckého poměru v nějakém masokombinátě nebo na úřad práce. Co jsem slyšel, moc dobře to s ním nevypadá…
Abychom ale nezůstávali jen na vesnici… krajské město, zavedená prádelna, šikovní a pracovití lidé v ní, kteří čas od času dávají práci i jiným… Ale velkou část svých zakázek vědomě dělají za cenu nižší, než jsou samotné náklady na její provedení! S argumentem, že za vyšší cenu by to zákazník nechtěl… To je sice dost odlišný příklad od těch předchozích, ale i tohle je ukázka jakési podivné deformace, která je primárně v lidech.
A pak jedna vynikající cukrářka… To jsme zpět na vesnici a opět z trošku jiného soudku příkladů. Objednat si u ní musíte opravdu hodně předem; má nabitý program k prasknutí a s pečením jí příležitostně pomáhá celá rodina. I tak v podstatně nezvládá poptávku uspokojit. A její reakce? Cituji: „Já toho mám tolik – asi se na to vykašlu a budu péct jenom pro známé…“. No chápete to? Já nechci vůbec tvrdit, že každý musí mít zájem rozšiřovat výrobu, ale takový člověk by pak z definice měl být spokojený… no vážně, kolik spokojených lidí znáte? Ona cukrářka mezi ně rozhodně nepatří – přesto se však cestou, která se před ní díky její šikovnosti otevírá, odmítá vydat.
No, ano, znám i jiné příklady – úspěšnou restauraci, která pronajala (přikoupila?) další prostory a i ty má pořád narvané… Řeznictví, kde mají stále plno, kmitají tam 4 prodavačky zaráz a krom vynikajícího uzeného není nouze ani o úsměv a vlídné slovo… A že je to uzené o něco dražší? Provozovna je prakticky bez ustání přeplněná klobáschtivými zákazníky – zeptejte se jich, jestli jim to vadí. Farma, kde jsou ve velkém chováni králíci, a jiná, kde můžete přijít k vynikajícímu krůtímu i hovězímu masu… Cena přitom rozhodně není tím rozhodujícím kritériem, které v tom celém hraje hlavní roli. Mohl bych pokračovat.
Hraničním případem je zjevně uvedená cukrářka. Zejména když vidím ty kladné příklady, stále jsem přesvědčený, že problém se nachází hlavně v její hlavě. Ale možná by byla méně demotivovaná, kdyby v našich podmínkách nebylo zaměstnat pár lidí (a případně následně některé z nich propustit) tak komplikované. Zde se tedy otevírá prostor pro rozumnou politiku odstraňování regulací. Ti, kteří dělají to, co je skutečně baví a je to na nich znát, kteří už dnes dokážou dělat radost lidem kolem sebe svojí kvalitní produkcí i dobrým slovem a zaměstnat jiné lidi, zkrátka být úspěšní a v konečném důsledku tedy také materiálně zabezpečit sebe a své rodiny (a své zaměstnance a jejich rodiny…), tak ti by to v případě vstřícné politiky státu teprve rozjeli… Paní cukrářka a jí podobní by se možná rozhoupali. Ale obávám se, že těm prvně jmenovaným žádné takové snadné pomoci není. Hranice mezi lepším a horším totiž nevede napříč společností, ale uvnitř srdce každého z nás – a naším postkomunistickým dědictvím je v první řadě to, že v srdci příliš mnoha lidí je Dobro v těžké defenzivě. Kolik těchto lidí je? Obávám se, že pořád veliká spousta, ale jsem optimista v tom, že jejich zastoupení v populaci časem pomalu klesá. Na můj vkus ale příliš pomalu. Je to přitom jeden z nejdůležitějších faktorů, které ovlivňují současnost naší země a neméně důležitou roli bude hrát i v budoucnosti.
Jan Kubalčík
