Budoucí národovecká strana? (2. část)

Každá nová politická strana při svém vzniku potřebuje nějak zaujmout, potřebuje se dostat do širokého povědomí. Pro strany národovecké to často bývá mnohem složitější. Mnohé strany tak používají metodu šoku, kdy se snaží zaujmout svou kontroverzností, svojí halasností a extrémností. Ta sice většinou zaujme – ale opět jen křiklouny, kteří se hodí maximálně pro nějaké demonstrace či pouliční bitky, ale nikoliv pro reálnou faktickou politiku. Jiné strany v případě dostatku finančních prostředků se snaží zaujmout velkorysou kampaní. Jak ukázaly zkušenosti české polistopadové politické scény, ani jeden z těchto scénářů nefunguje. První přístup mění strany v hloučky debatující mimo zájem veřejnosti – národní strana se tak paradoxně vzdaluje svému vlastnímu národu. Druhý přístup pak mění stranu ve výhodný kšeft pro stranické aparátčíky, případně pro některé reklamní agentury. Je-li národovecká strana myšlena skutečně vážně, pak je třeba, aby zaujala – svým vlastním svébytným, autentickým programem.
Sestavit smysluplný program ovšem často bývá náročnější. Absence programu  a témat zajímavých pro veřejnost přitom je pro národovecké strany zničující, je i důvodem, proč mnohé národovecké strany nepřekročily rámec dětských plenek a nestaly se relevantní politickou silou. Lze se setkat dokonce s názory, že je obtížné najít nějaké programové téma, kterým by strana mohla zaujmout. Jiní zase říkají, že již sama idea národní je tou hlavní myšlenkou a tím nejlepším programem – a chyba je jen v národu, který o tu ideu nemá zájem. Pravda je možná někde jinde. Český národ o tu národní ideu má zájem – ale žádá spíše konkrétní vize, témata. Těch se přitom nabízí celá řada.
Určitým neuralgickým bodem pro národovecké strany je vztah k Evropské unii. Odpor vůči Evropské unii, případně „mocipánům z Bruselu“ (označení jako vystřižené z Rudého práva let padesátých, ještě chybí váleční štváči z Wall Streetu) – to je nosné téma hned pro několik stran, především Suverenitu a SSO, pro NP, ČHNJ, ČSNS… Kolik těch stran vlastně je? Všechny jsou neúspěšné – a není právě zde jejich důvod neúspěšnosti? Je odpor vůči EU vlastní českému národovci a českému národu?
Ukázalo se, že říkat EU ne, ne a ne je stejně hloupé jako říkat EU ano, ano a vždycky ano. Tento přístup brání skutečně reálnému pohledu na jednotlivé problémy a tedy i jejich faktickému řešení. Strana, která bezvýhradně EU jako takovou odmítá se sama předem vylučuje z jakékoliv demokratické diskuse. Jako nejlepší řešení se tak dnes z odstupu let jeví „zahradilovský“ přístup – říkat Evropské unii „Ano – ale“. Téma Evropské unie je ostatně dnes do značné míry pasé – životné bylo před lety, při hlasování o vstupu do EU. Dnes již jen těžko může zaujmout – a především nemůže zaujmout přemýšlivějšího voliče, který přitom dnes nemá koho volit.
Již dnes lze vstup ČR do EU hodnotit i z hlediska národoveckého – a to hodnocení může být docela zajímavé. Jak vstup do EU ovlivnil ducha národa – tedy hodnotu, která by každému národovci měla být vlastní? Ukázalo se, že paradoxně nijak. Neovlivnila národ negativně, jak se domnívali mnozí nacionalisté – ale neovlivnila jej ani pozitivně, jak hlásali různí „eurohujeři“. I nadále má Česká republika stejné problémy – nedostatečnou úroveň demokracie, nižší výkonnost ekonomiky, rozsáhlou korupci. Českou veřejnost proto nezaujme nějaká další tuctová strana profilující se ryze protievropsky, ale spíše strana originální a zdravě proevropská, eurorealistická, jdoucí v duchu de Gaullovy vize Evropy národů.
Výrazným tématem pro národoveckou stranu by tak mohlo být právě povýšení ducha národa, do značné míry v duchu K. Kramáře. Duch národa je sice hodnota  spíše metafyzická a často posmívaná, přesto naprosto zásadní. Těžko se lze smířit se stavem společnosti, která ztrácí svoji přirozenou soudržnost, ztrácí pojem o své historii, upadá do apatie, čím dál víc lidí utíká do vnitřního či vnějšího exilu. Ducha národa ale nejde zvýšit pouhým křičením hesel „Nic než národ“. Už třeba proto, že ten národ chce spíše konkrétní vizi, jak toho dosáhnout.
Těch možností je celá řada – a stačí se podívat na vývoj státního rozpočtu. Národ dělá národem přec jeho svébytná kultura, jeho vzdělání. Ale již pohled na rozpočty příslušných resortů je dosti tristní. Česká republika, jejíž politická reprezentace vyhlašuje hesla o vzdělanostní ekonomice, dlouhodobě snižuje výdaje na vzdělání, resp. snižuje se jejich poměr vůči HDP. Jak chceme budovat vzdělanostní ekonomiku, když lidem zabraňujeme ve vzdělání?
Snad ještě horší je situace resortu kultury. V České republice dlouhodobě klesá podíl výdajů na kulturu vůči HDP – a je zhruba na poloviční úrovni jiných států EU. Při pohledu na tento stav se čeští národní obrozenci musejí obracet v hrobě. Přitom např. zvýšení prostředků na opravu památek může mít i výrazný ekonomický efekt (zvýšení počtu turistů). Navýšení výdajů na kulturu a na školství je tak výrazným tématem pro každou skutečně národoveckou stranu.
Je zřejmé, že takovýto krok by musel přijít v rámci komplexní revize státního rozpočtu, kterým bychom se měli přibližovat spíše vyspělým ekonomikám. V rámci této revize by pak mělo být zvažováno i určité zvýšení výdajů na obranu.
I to lze brát jako určitou ostudu české politické scény. Česká republika, stát stojící na jedinečných husitských a legionářských tradicích, disponující kdys i výkonným zbrojním průmyslem, má dnes jedny z nejnižších obranných výdajů v rámci NATO – a i jednu z nejnižších armád. To v době, kdy bezpečnostní rizika České republiky v souvislosti s událostmi v Libyi a Sýrii spíše rostou! Stará národovecká, poněkud nemilosrdná poučka přitom říká, že národ, který ztratí ochotu a schopnost bránit své hodnoty a principy, postupně ztrácí i právo na svou vlastní existenci. Jak ukazuje vysoká návštěvnost akcí typu Bahna či Lešany, případně i vysoký zájem o službu v dobrovolných zálohách AČR, chyba není v absenci vlastenectví českého národa, jak je někdy veřejnosti podsouváno. Tento stav je především výsledkem nezodpovědné politiky vlád a politických stran, které k tématu obrany státu často přistupují velice nezodpovědně. Náprava tohoto stavu je tak jedním z největších úkolů pro moderní národoveckou stranu.
Výrazným tématem pro každou politiku je bezesporu ekonomika jako taková („je to v ekonomice“). I národovecká strana proto musí mít k dispozici komplexní ekonomický program, sestavený třeba i za pomoci nezávislých ekonomů a odborníků. Přesto lze říci, že svou ekonomickou filosofií by se národovecká strana neměla řadit ani k vyslovené levici (ČSNS 2005), ani k vyhraněné pravici (SSO). Jako strana národní by především měla být stranou středu a kompromisu, hledající určitý průnik, potřebný k vnitřnímu sjednocení národa. Měla by ekonomiku a její problémy řešit koncepčně a komplexně – a nevybírat si pouze jedno téma na úkor jiných (jak to činí např. TOP 09 řešící pouze státní dluh). Neměla by levicově hnát zaměstnance proti zaměstnavatelům, ale ani pravicově zaměstnavatele proti zaměstnancům. Měla by tak usilovat ani ne tak o sociální stát, jako spíše o sociální smír.
Typickou otázkou je rovná daň. Ta má sice určitý půvab, již dnes je ale zřejmé, že její urychlené zavedení přineslo spíš další problémy. Rovná daň se stala určitým symbolem sociální nespravedlnosti, přenášení transformační zátěže spíše na nižší a střední vrstvy obyvatelstva. Stala se tak i terčem odporu širokých vrstev obyvatelstva – a nejen toho zastoupeného odbory, výrazně  posílila rozkol české společnosti. Má za takovéto situace smysl rovnou daň za každou cenu, z důvodů ryze ideologických udržovat? Nebylo by smysluplnější vrátit se k daňové progresi, byť třeba ne tak vysoké jako za dob levicových vlád?
Především by ale měla upřednostňovat dlouhodobá, kompromisní a koncepční řešení na úkor zdánlivě efektních radikálních řešení. Právě onu stabilitu česká ekonomika potřebuje mnohem více než dnešní stav, kdy jedna vláda silově prosadí svoji reformu – a ta je zrušena prakticky okamžitě po dalších volbách a nástupu opoziční strany. Toto věčné střídání bylo možná přijatelné v minulosti, v dnešním globalizujícím se světě se jeví spíše jako anachronismus.
Dalo by se říci, že těch témat a úkolů je více než dosti. Měly být vyřešeny už dávno – a neustále byly odkládány. Situace není o nic lepší ani dnes, kdy máme sice vládu, která se tváří reformně, počíná si však spíše jako slon v porcelánu. Národovecká strana a její politika je tak potřebná možná víc, než si myslíme.

Autor: David Khol