Budoucí národovecká strana? (1. část)

Ani jsme se pořádně nerozkoukali z posledních voleb – a už se nám pomalu blíží další volby, tentokráte krajské. Již dnes je zřejmé, že to budou volby velice zajímavé – je velice pravděpodobné, že tentokráte dojde k posílení ČSSD, která dnes vládne ve všech krajích, zatímco v minulosti šlo vždy spíše o kompletní střídání stráží. O své místo se bude hlásit i celá řada dalších uskupení, o svůj comeback se bude snažit KDU-ČSL a Strana zelených. Stejně tak se o své šance budou snažit i různé národně orientované, národovecké strany. Budou mít šanci?
Situace na této straně politického spektra je poměrně tristní. Pravda, v České republice je hned několik stran s výrazným národním programem. Zřejmě nejvážnějším a také nejvíce ambiciózním hráčem je Suverenita Jany Bobošíkové, o své šance bude bojovat i dobře připravená Strana svobodných občanů. Zcela jistě se zúčastní i různé malé, o to více hlasité subjekty, jako je České hnutí za národní jednotu či Česká strana národně socialistická. Pravděpodobná je i účast SPR – RSČ  a Dělnické strany sociální spravedlnosti, jejichž program také obsahuje určité národovecké prvky. Již z tohoto výčtu je ale zřejmé, že tyto strany budou mít jen velice omezené šance na reálný úspěch.
V některých případech lze pochybovat, zda jde o strany skutečně národovecké, když pouhý euroskepticismus a odpor vůči EU lze jen těžko považovat za „skutečné, pravé národovectví, vyplývající z nejlepších tradic českého národa“ (K. Kramář). Mnohé subjekty pak slouží pouze k uspokojení exhibicionismu svých vůdců – a leckdy tak připomínají spíš sekty, ženoucí se za falešnými proroky. Jiné strany pak představují pohrobky kdysi úspěšných uskupení, které se propadly především díky svým chybám – a dnes se snaží opět se protlačit do popředí, aniž by své chyby patřičně analyzovaly a odstranily. Při pohledu na některá tato uskupení, ve kterých se opakují stále stejní lidé a stejné chybné postupy napadá mnohé myšlenka, že nejlepší by bylo založit něco nového na zelené louce, něco principiálně vyššího. Jaká by takováto hypotetická nová národovecká strana měla být?
Mělo by jít především o stranu skutečně demokratickou. Neměla by stát na adoraci pouze jedné osobnosti, byť sebevýraznější. Taková osobnost často má sice řadu příznivců, ale stejně tak řadu odpůrců. Ti pak právě kvůli takovéto kontroverzní osobnosti stranu nevolí, ač jim je po stránce programové třebas velice blízká. Strana tohoto typu se navíc postupem času mění spíše na jakousi sektu, ze které ti nejlepší odcházejí – a uplatnění získávají především různí patolízalové. Naopak moderní demokratická strana by se měla opírat zejména o týmovou práci, při které mohou být nejlépe využity přednosti jednotlivých členů (i zde platí, že nikdo není dokonalý, naopak každý má své specifické, často jedinečné přednosti – a ty by měly být co nejlépe využity). Princip týmové práce by měly být prosazován nejen na nejvyšší úrovni (aby divák Politického spektra neviděl jen stále stejnou tvář), ale i na úrovni krajské a komunální politiky. Ostatně, i z praktických důvodů je třeba, aby úkoly byly co nejlépe rozděleny – oproti dnešní praxi, kdy jeden snaživý osel má často celou řadu přihlížejících bavících se diváků.
Takováto strana by měla být co nejvíce otevřená. To o sobě prohlašují mnohé národovecké strany, skutečnost bohužel často bývá docela jiná. Tyto strany, často poznamenané nedůvěřivostí (ta je v některých případech pochopitelná, těžko však dlouhodobě akceptovatelná) sice deklarují zájem o nové členy, většinou je ale ani nepustí ke slovu. Potenciál těchto nových lidí tak zůstává zcela nevyužit, takže postupně buď zakrní a nebo raději znechuceni odejdou. Zde lze ale podotknout, že obdobně nešikovnou personální politiku mají i mnohé velké parlamentní strany, což je jeden z důvodů, proč i ODS a ČSSD disponují jen relativně omezenou členskou základnou. Přesto člověka napadá, že právě národovecká strana by měla být již z principu lepší, měla by se snažit co nejvíce využívat schopnosti a přednosti českého národa – a nikoliv jeho talenty promarňovat.
Tato hypotetická národovecká strana by se měla především zbavit zásadní chyby mnohých stran – jejich anti-systémovosti, snahy nahradit parlamentní demokracii nějakým zcela novým a principiálně odlišným, ovšem těžko přesně definovaným politickým systémem. Omluvou dnešním stranám může být to, že tento chybný přístup byl příznačný i pro předválečné národovecké strany – tedy národní socialisty a národní demokraty a byl tak jedním z důvodů relativně nižších výsledků těchto stran (národní socialisté – max. 10%, národní demokraté 5-6%). Jestliže tehdy byl tento přístup akceptovatelný, dnes po všech historických zkušenostech je již jen těžko přijatelný.
Národovecká strana by sama sebe měla chápat nikoliv jako alternativní politický systém, ale spíše jako nedílnou součást parlamentní demokracie. sama sebe by měla vnímat jako součást pluralitního systému, který může jednotlivými dílčími kroky vylepšovat. Měla by jednotlivé problémy parlamentní demokracie řešit – a nikoliv vylévat s vaničkou i dítě. Ostatně – problémem české společnosti není sama demokracie, ale spíš její nedostatek, díky čemuž se stále nedokážeme vymanit z škatulky postkomunistické země. Národovecká strana by proto měla bojovat především za dodržování demokratických principů, které jsou dnes často pokřivovány. Měla by proto rázně vystupovat proti jakémukoliv extremismu – ať už levicovému nebo pravicovému – a nikoliv se řadit po bok různých extrémistických uskupení (DSSS, KSČM). Jejím dominantním úkolem by mělo být určitá kultivace české politické scény, nastavení vyšších myšlenkových a duchovních standardů – a nikoliv bezhlavá likvidace všeho včetně toho pozitivního
Tento přístup je výhodný i z praktického hlediska. Mnohé české národovecké strany jsou oprávněně označovány jako „myš, která řvala“. Strana, mající často jen několik desítek členů nahrazuje si svou malost ostrou politikou  a rétorikou. Ta mnohdy sklouzává na úroveň hospodské debaty – a představuje tak spíše nadávky na velké politické strany a na politický systém. Často se objeví i různé poklesky v podobě nadávání na Václava Havla a sametovou revoluci, leckdy se objeví i několik nechutných antisemitských výkřiků – nelze se pak divit, že jak ostatní politické strany, tak i státní správa se vůči takovému subjektu chovají nevraživě. Nová strana by proto měla jít cestou spíše dialogu, cestou konkrétních řešení jednotlivých problémů. Určitá věcnost, promyšlenost a pragmatičnost jsou zapotřebí možná ze všeho nejvíce.  
I zkušenosti stran jiného spektra ukazují, že vytvoření politické strany je běh na dlouhou trať. Proto nemá smyslu zakládat stranu těsně před parlamentními volbami a doufat v zázrak, že „tentokrát to už konečně vyjde“. Nemá smysl ani zoufat poté, co se objeví úspěch pouze částečný, i malá strana může mít smysl, bude-li dělat smysluplnou politiku. Úspěch lze získat postupně, cestou promyšlených navazujících kroků, kdy strana bude postupně sílit a etablovat se na české politické scéně. K takovému etablování jsou právě krajské volby ideální – strana může získat nové členy, získat stabilní základnu – a získání i jen několika mandátů může znamenat mnoho, bude-li jich dobře využito. V krajských volbách se může vyprofilovat celá řada osobností, které pak mohou být lídry v následujících volbách parlamentních. Krajské volby r. 2012 tak jsou především velkou výzvou. Je ale otázkou, zda už není tak trochu pozdě.

Autor: David Khol