„Bitva knih“, tak se jmenuje pozoruhodný článek na stránkách týdeníku Economist, který se v poslední době se zvýšenou pozorností věnuje otázkám vztahu společnosti a náboženství. Článek sleduje způsoby, jakými se v současnosti šíří Bible a Korán. Tvrdí přitom, že to vypovídá o stavu moderního křesťanství a islámu.
Křesťané a muslimové mají totiž jednu věc společnou. Sami o sobě často říkají, že jsou „lidmi knihy“. Jedni i druzí jsou přesvědčeni o potřebě šířit svoje svaté Písmo a umožnit k nim přístup co největšímu počtu obyvatel naší planety. V tom se liší od judaismu – židé jsou rovněž „lidem knihy“, ale zmíněnou povinnost neprožívají stejným způsobem.
Jenomže šířit svaté knihy není jednoduché. Křesťanská Bible má skoro 800 000 slov a obsahuje řadu nudných nebo nesrozumitelných pasáží. Skládá se ze Starého a Nového zákona, který je podstatně kratší. Korán je ovšem ještě kratší, pouze čtyři pětiny Nového zákona. Západnímu čtenáři je ale ještě méně srozumitelný. Britský historik a poslanec parlamentu Edward Gibbon kdysi poznamenal, že je to „nekonečná rapsodie obrazů a nařízení“. Spisovatel a esejista Thomas Carlyle prohlásil, že to bylo „nejúmornější čtení, jaké kdy podstoupil“.
Přesto se lidem dostává do rukou ročně 100 miliónů nových výtisků Bible. Jenom v Americe se každý rok prodá 420 až 650 miliónů knih. Organizace Gideon´s International distribuuje průměrně jednu Bibli za vteřinu. Celé Písmo křesťanstva nebo jeho části jsou přeložené do 2426 jazyků, což pokrývá 95 % světové populace.
Korán je zase nejčtenější knihou v islámském světě – a má ještě jeden primát: je to také nejrecitovanější kniha. Samotné slovo „Korán“ se překládá jako „recitace“. Pro pravověrného muslima není vyšší ambice než stát se lidským hlasatelem svaté knihy. A v islámském světě není typičtějšího zvuku, než recitací z Koránu. Je to také páteř vzdělání v muslimských školách a na muslimských univerzitách. Jedním z nejrespektovanějších titulů v tamních společnostech je „hafíz“ – tedy ten, který má celé Písmo v srdci.
Když zmíněného titulu dosáhnete v takovém Íránu, můžete počítat s automatickým udělením akademické hodnosti. Recitátoři mezi sebou soutěží na velkých turnajích, kterým přihlíží nejednou obecenstvo v počtu několika statisíců. Jsou to jakési světové poháry islámského světa. Jejich vítězové pak nahrají CD-čka, jež se okamžitě stávají bezkonkurenčními bestsellery.
Bible i Korán nabývají globálního rozměru. V roce 1900 žilo 80 % křesťanů v Evropě a ve Spojených státech. Dnes jich je víc než polovina, zhruba 60 % v rozvojovém světě. Do presbyteriánských kostelů chodí víc věřících v Ghaně než ve Skotsku, kde je tradiční domov této denominace. Podíváme-li se na islám, pak zjistíme, že v roce 1900 byli jeho vyznavači omezeni na arabský svět a na jihovýchodní Asii. Dnes žije v Británii stejný počet aktivních muslimů jako aktivních anglikánů.
Důležité je ale to, že přinejmenším ve 20. století se islám šířil téměř výhradně prostřednictvím porodnosti a migrace. Minimum nových věřících připadá na misii. V islámském světě se samotný termín „misionářských aktivit“ chápe spíš jako povzbuzování věřících a jejich zapalování k větší víře, než jako získávání nových duší. Ať je to ale jakkoliv, pyramidy nových a nových výtisků svatých knih jsou jasným podlomením sekulární teze, že náboženství se z modernizovaného světa vytratí.
Navíc je zde jedna vážná otázka: jak je možné, že křesťané i muslimové jsou tak úspěšní v tom, jak dostávají své svaté knihy k lidem? A kdo vlastně vyhrává „bitvu knih“? Kdy se dostanou tato dvě „misionářská náboženství“ na pokraj možností, co se týče poskytování Knihy a jejího pronikání do myslí lidí? Je zcela evidentní, že obě náboženství se dokázala skvěle adaptovat na moderní dobu a ve velké míře využívají moderní technologie.
Znaky modernity jsou globalizace, nové technologie a rostoucí bohatství – to vše využívají k šíření Písma. Skotský reformátor John Knox se kdysi modlil: „dej mi Skotsko nebo zemřu“. Dnešní misionáři mají daleko širší obzor: celý svět. Kombinací globalizace a rostoucího bohatství se zrodila bonanza pro křesťany i muslimy. Nejvíc misionářů na počet obyvatel produkuje křesťanská komunita v Jižní Koreji. Největší náklady Biblí se tisknou v Brazílii a v Jižní Koreji.
Mezinárodní síť 140-ti národních nebo regionálních Biblických společností shromažďuje prostředky k tomu, aby dosáhla svůj hlavní cíl: zabezpečit Bibli pro každého muže, ženu a dítě na naší planetě. Největší z uvedených propagátorů křesťanské svaté knihy, americká Biblická společnost, vydala zhruba 50 miliónů Biblí pro obyvatele ateistické Číny.
Šíření Koránu probíhá trochu jinak. Hlavním zdrojem jeho financování je ropné bohatství Saudské Arábie. Tamní královská rodina financuje ročně vydání asi 30 miliónů výtisků. Distribuce se zaměřuje na ohromnou síť mešit, muslimských společností nebo velvyslanectví islámských zemí. Objednáte-li si Korán na internetu (FreeKoran.com), dostanete ho zdarma za pár týdnů. Saudská královská rodina nepodporuje ale jenom šíření svaté knihy. Financuje také literaturu, jež představuje její striktní výklad.
Tato literatura nemá velký vliv na křesťany, nevěřící nebo příslušníky jiných náboženství. V rámci islámského světa ale zvyšuje autoritu učení, prohlubujícího propast mezi muslimy a zbytkem populace. Například tradiční výklady dávaly důraz na ty pasáže z Koránu, jež chápou křesťanská evangelia nebo židovskou tóru jako plnohodnotná Boží zjevení a cestu ke spasení. Pod vlivem Saudů se ale šíří jiné učení, podle kterého je zjevení proroka Mohameda konečné a od chvíle, kdy nastalo, přestaly být jak křesťanské, tak i židovské svaté spisy cestou ke spasení.
Co se týče nových technologií, ty poskytují celou řadu vymožeností. Radu z Bible můžete hledat na internetu, můžete si je číst i přes svůj mobilní telefon nebo můžete poslouchat čtení z biblických knih prostřednictvím přehrávače mp3 nebo i-podu. V angličtině dokonce vzniklo nové slovo, odvozené od termínu „podcasting“ – toto slovo zní „Godcasting“ a je to slovní hříčka, složená ze zavedeného termínu pro stahování zvuku a slova „Bůh“ – tedy jakési „boží stahování“ Bible.
Různé servery nabízejí různé přístupy. Zeptají se například, zda se chcete napojit k Bohu bez toho, abyste se museli odpojit od života – pokud ano, pak si kupte přehrávač, který posloucháte a současně vám běží text na displeji. Chcete komunikovat s podobně smýšlejícími lidmi? Takzvaná e-Bible vám umožní debatovat o jednotlivých biblických pasážích s virtuálními přáteli. A co se týče Koránu, ten vysílá bez přestávky několik televizních a rozhlasových stanic.
Jedna věc je ale dostat Bibli nebo Korán k lidem, jiná věc je otázka, nakolik tito lidé rozumějí obsahu. V tomto ohledu mají vážné problémy obě náboženství. Obyvatelé Spojených států kupují ročně 20 miliónů Biblí, které přidávají do knihovny vedle průměrně čtyř výtisků, jež má doma průměrný Američan. Znalosti Písma to ale nezvyšuje. Průzkumy ukazují, že vědomosti jsou spíše chabé.
Jenom necelá polovina Američanů si například vzpomene na jméno první knihy Bible – tedy Genesis. Na otázku, kdo je autorem slavného kázání na hoře, odpoví správně jenom třetina dotázaných – mnozí si myslí, že je to kupříkladu populární americký kazatel Billy Graham. Čtvrtina dotázaných pak netuší, co se vlastně slaví na Velikonoce – že je to Kristovo vzkříšení. 60 % Američanů si nevzpomene na polovinu z desatera přikázání a 12 % se domnívá, že biblický Noe se oženil s Johankou z Arku.
Muslimové mají jiný problém. Dávají přednost čtení Koránu v řeči, jakou byl napsán, tedy ve staré arabštině. Ta je těžko srozumitelná i pro ty, kdo dnešní řeč Arabů ovládají. Mimoto je arabština mateřskou řečí jenom v případě 20 % světové muslimské populace. Další těžkostí je relativně vysoké procento muslimů, kteří neumějí číst a psát. Výsledkem je to, že studenti Koránu často vůbec nerozumějí tomu, co se z něj učí nazpaměť.
Jak se tedy vyvíjí zápas knih? Pro některé pozorovatele je to nesmyslná otázka, případně otázka, na kterou nelze najít odpověď. Neexistují totiž dostatečné údaje, podle kterých by se dala situace posoudit. Když muslim odpadne od víry, čeká ho podle islámského práva trest smrti. Pokud ho k tomu někdo povzbuzuje, je rovněž synem smrti. Znamená to, že Bible se šíří v některých nejnebezpečnějších částech světa tajně.
Saudové zakazují jakékoliv šíření Bible na půdě svého království. Na křesťanských teologických seminářích se používá termín 10\40 – myslí se tím zeměpisná oblast mezi desátou a čtyřicátou rovnoběžkou severně od rovníku. Právě v této oblasti je šíření křesťanství nejtěžší, neboť se tam rozkládají muslimské společnosti, často podléhající právu šárie. Jisté je, že zápas knih leží v centru soutěžení obou náboženství.
Do 21. století vstoupili každopádně dobře křesťané. Jsou jich na světě dvě miliardy – muslimů je o půl miliardy méně. Islám byl ale úspěšnější v minulém století. Na jeho počátku bylo muslimů pouze 200 miliónů. Některé studie předpovídají, že v roce 2050 bude víc muslimů než křesťanů. V poslední době si navíc muslimové stěžují, že šíření jejich víry a Koránu brání boj proti terorismu. Několik jejich nadací ztratilo podporu západních vlád.
Jsou to ale hlavně křesťané, kdo si má na co stěžovat. V tradičně křesťanských zemích mohou muslimové svobodně stavět obří mešity, zatímco v takových zemích, jako jsou Saudská Arábie nebo Írán se nesmí nikomu dát ani Bible. Jisté je, že otevřená soutěž prospívá náboženství, zatímco nespravedlivé podmínky ho omezují. Američtí evangelikálové vyrostli paradoxně díky tomu, že Spojené státy nemají žádnou státní církev. Teokracie islámských zemí je nepochybně zdrojem konzervativismu a pomalého vývoje.
Svědčí o tom například skutečnost, že v islámském světě je většinou zakázána kniha Muhammada Šahura „Kniha a Korán“, v níž se pokouší o moderní interpretaci starých textů. Zakázána je přesto, že má hluboce duchovní obsah a přesto, že je ohromně populární. Jakýkoliv vývoj soutěže mezi náboženskými systémy je ale ošidné předpovídat. Dvě věci jsou ale „v bitvě knih“ zcela zřejmé. Jednou je to, že šíření Bible a Koránu povede v 21. století ke konfliktům – to se projevuje už nyní v subsaharské Africe.
Druhou věcí je to, že Bible i Korán budou mít ohromný vliv na životy lidí – ať už v dobrém nebo ve zlém. Economist se závěrem odvolává na známý příběh Mojžíše, ke kterému na poušti promluvil Bůh z hořícího keře. Konstatuje, že větve tohoto hořícího keře jsou nadále v plamenech.
Daniel Raus, ČRo6, www.nabozenstvi.info
Zveřejněno se souhlasem autora. Na internetu se vyskytuje mnoho článků zabývající se islámem a vůbec naboženstvím, bohužel jsou často uváděny faktografické chyby. Výše uvedený článek je světlou vyjímkou.
