Tříkrálová deklarace, jeden z nejvýznamnějších dokumentů české politiky za 1. světové války. Přijata 6. 1. 1918 tzv. generálním sněmem zemí českých (všichni poslanci s výjimkou B. Šmerala), protestovala proti neúčasti Čechů na mírovém jednání v Brestu Litevském a vytyčila české programové požadavky – především samostatný stát a spojení se Slovenskem. Rakouská vláda prohlásila tříkrálovou deklaraci za velezrádnou a zkonfiskovala ji; text se však přesto rychle šířil.
Na svátek tří králů, 6. ledna 1918 odpoledne, se v Grégrově sálu pražského Obecního domu prvně sešli všichni poslanci české národnosti s platným mandátem, a to jak členové poslanecké sněmovny říšské rady ve Vídni, tak za války nesvolávaných zemských sněmů Českého království, Moravského markrabství a Slezského vévodství. Na slavnostním shromáždění byl přečten a aklamativně přijat text, který vstoupil do dějin českého zápasu za státní a národní samostatnost pod neurčitým názvem Tříkrálová deklarace. V dokumentu političtí zástupci českého národa odmítli stávající program rakousko-uherské zahraniční politiky.
První světovou válku vnímali prozíraví politikové a myslitelé od počátku jako evropský mezník zásadní důležitosti. Rakousko-uherské soustátí vstoupilo do rozsáhlého válečného konfliktu jako spojenec Německa a jeho zahraniční politika fatálně podléhala agresivně prosazovanému německému vlivu. Z obavy před rozkladem, který by mohl nastat následkem dlouhodobě neřešených vnitřních problémů mnohonárodnostní monarchie, vídeňská vláda neobnovila parlament, rozpuštěný nedlouho před vypuknutím války, a rozhodovala autoritativním způsobem. V nepříznivé vnitropolitické atmosféře, komplikované vleklými zásobovacími obtížemi, intervenovaly do chodu státu vojenské kruhy. Bylo pochopitelné, že armáda sledovala své bezprostřední cíle a neúprosně potlačovala projevy odporu ze strany politické opozice i ze strany neplnoprávných národností. Mezi nimi zaujímali Češi rozvinutostí veřejného a kulturního života jedno z předních míst. Potenciální nebezpečí znamenala zejména jejich orientace na státy Rakousko-Uhersku a Německu nepřátelské, proto byli Češi perzekvováni, čímž jejich kritický postoj k Vídni gradoval.
Příznivou změnu poměrů znamenal nástup nového císaře Karla na podzim 1916. Česká politika vyšla z pasivity, aktivizovala se a její projevy protestu se pomalu množily. Od chvíle, kdy byl v létě 1917 znovu svolán parlament, česká delegace vystupovala jednotně. Mezitím mezinárodní a válečnou situaci vyhrocoval revoluční rozklad carského Ruska, chaos na východní frontě (českoslovenští dobrovolníci v ruské armádě vystoupili vítězně u Zborova) a radikalizace ruské revoluce na podzim 1917. Bolševická Leninova vláda navrhla Německu, Rakousko-Uhersku a Turecku separátní mírová jednání a ústy svého zástupce Lva Trockého prosazovala vlastní pojetí míru – bez anexí a kontribucí a garanci práva na sebeurčení pro neplnoprávné národy. Vzhledem k vojenské slabosti si však bolševici nemohli diktovat podmínky a zahraniční ministři Německa a Rakousko-Uherska prosadili posléze mír podle vlastních velmocenských představ.
V odpovědi na ruské návrhy rakousko-uherský ministr zahraničí hrabě Czernin při expozé o zahraniční politice na půdě říšské rady 25. 12. 1917 sice neodmítl zásadu budoucího neanekčního míru, nicméně k druhému bolševickému požadavku uvedl: „Otázka státní příslušnosti národních skupin, nemajících státní samostatnost, nemůže být (…) upravena mezistátně. Otázka budiž každým státem řešena s jeho národy samostatně cestou ústavní.“ Český domácí odboj rozuměl tomuto prohlášení v intenci protičeské linie vídeňské vlády jako faktické negaci práva na národní sebeurčení a neprodleně začal organizovat tzv. generální sněm českých poslanců. Česká politická reprezentace na něm měla manifestačně odmítnout Czerninovo prohlášení. Pouze nedávno sesazený předseda českoslovanské sociální demokracie Bohumír Šmeral nesolidarizoval s postojem odbojové většiny a nepodpořil kritiku vlády, od níž si sliboval poválečnou konstituční úpravu postavení zemí České koruny uvnitř monarchie.
Konečné znění poslanecké deklarace vypracoval poslanec dr. Alois Rašín, ještě před rokem vězněný, ze tří předešlých verzí v noci z 5. na 6. ledna 1918. Vrcholnými body dokumentu byly tři formulace. První zpochybňovala jednostranný akt separátního míru: „Příští mír může být s trvalým úspěchem uzavřen jenom od národa k národu, mezi legitimovanými a řádnou demokratickou volbou k jeho zastupování zvolenými poselstvy.“ Princip sebeurčení nepřímo opatrně vyjadřovala věta, že „mírová ujednání mohou být dílem jen národů samých“ a že toliko ve společném díle národů mohou být vyrovnány veškeré válečné křivdy. Třetí z klíčových vět navazovala na Státoprávní prohlášení českých říšských poslanců z konce května 1917 a požadovala „spojení s bratrskou větví slovenskou v samostatný život politický, hospodářský a kulturní ve vlastním samostatném státě československém“. I když výrazem „samostatný československý stát“ nebylo míněno odtržení od rakousko-uherského celku, nýbrž ústavní reorganizace monarchie v český (česko-slovenský) prospěch a i když ostrý tón deklarace zmírňoval k státu loajální dovětek českomoravských katolíků o kontinuitě projevů českých poslaneckých delegací a klubů, přesto se jednalo o novum v české válečné politice, jež u Němců v parlamentu i v Uhrách vyvolalo bouři nevole.
Počátkem ledna 1918 se všichni poslanci české národnosti sjednotili na stanovisku nekompromisní protivládní opozice. Prozatím mírnými prostředky vyjádřili vůli českého národa po zásadní změně vnitropolitických poměrů, ústavního a právního řádu v celé říši. Jakkoli se v případě Tříkrálové deklarace jednalo o text podmíněný atmosférou okamžiku, který brzy zastaral, generální poslanecký sněm znamenal nezbytný krok k samostatnému Československu. V řadě následujících událostí jeho význam vzrostl více, než organizátoři akce původně zamýšleli.
Zdroj: Martin Kučera, Historický ústav AV ČR
