Kalendárium: 29. září 1938 – podepsání Mnichovské dohody |

Právní aspekty Mnichovské Dohody – V roce 1938 byli všichni signatáři dohody, i Československo, taktéž signatáři Briand-Kelloggova paktu, ve kterém byla válka jako prostředek pro řešení mezinárodních sporů a neshod odsouzena. Na základě jeho článku 2 se mají řešit neshody jakékoliv povahy jen pokojnými prostředky, z jehož pohledu by se na Mnichovskou dohodu mohlo nahlížet jako na legitimní. Problém byl, že pakt byl od počátku spíše prohlášením.

Mnichovská dohoda byla v rozporu se závazky uloženými Paktem Společnosti národů. Na základě článku 10 mají všichni členové respektovat a hájit územní celistvost a politickou nezávislost smluvních států proti každému vnějšímu útoku. Dále se strany zavázaly, že neuzavřou smluv neslučitelných s Paktem Společnosti národů. Pakt měl vyšší právní sílu než ostatní mezinárodní smlouvy. Článek 20 rušil všechny dohody mezi členy Společnosti národů, které byly neslučitelné s Paktem. Protože Mnichovská dohoda zjevně porušila články 10 a 20 Paktu, můžeme na ni nahlížet jako na nicotnou ex tunc.

Pařížský akt z roku 1928 odmítl válku a hrozbu násilím jako povolený právní prostředek. Díky tomu můžeme považovat za nicotné mezinárodní smlouvy, které byly vynuceny násilím nebo pod pohrůžkou násilí vůči cizímu státu. Mnichovská dohoda byla Československu vnucena hrozbou další agrese. Díky tomu je Mnichovská dohoda nicotná včetně mezinárodních smluv, které tuto dohodu doplňovaly (Vídeňská arbitráž). Rovněž protokol o nových hranicích z 21. listopadu 1938, který podepsal československý zástupce jakož i jednání zřízené mezinárodní komise jsou neplatné, protože byly ustanoveny na základě neplatné mezinárodní dohody. Účast Československého zástupce na jednání komise kvalifikuje mezinárodní právo jako jednání v nouzi.

I v současnosti nemá mezinárodní právo pravidlo, které by stanovilo, který orgán státu je držitel oprávnění k uzavírání mezinárodních smluv. Toto se řídí předpisy ústavního práva dotčeného státu. Podle doktríny mezinárodního práva veřejného se považují za neplatné smlouvy, které odporují ústavním předpisům. Je tedy nutné zajistit skutečný souhlas státu s mezinárodní smlouvou a zároveň respektovat ústavu a svrchovanost lidu. Je-li třeba podle vnitrostátních ústavních předpisů k souhlasu státu součinnosti několika orgánů státu, pak nelze považovat souhlas udělený opomenutím jednoho z dotčených orgánů za souhlas státu. Pokud tedy Národní shromáždění nedalo souhlas k uzavření mezinárodní smlouvy, není možné tuto smlouvu pokládat z hlediska mezinárodního práva za platně uzavřenou. Podle § 64 Ústavy Československé republiky z roku 1920 mohl uzavřít mezinárodní smlouvu měnící státní území prezident Československé republiky pouze se souhlasem Národního shromáždění. Mnichovská dohoda byla přijata pouze vládou Československé republiky a prezidentem, nikoliv tedy Národním shromážděním, jak bylo podle Ústavy nutné.

- Velká Británie prohlásila dohodu za neplatnou 5. srpna 1942 s odůvodněním, že ji samo Německo porušilo už 15. března 1939. 18. září 1990 se britská ministerská předsedkyně omluvila za britskou účast při podpisu mnichovské smlouvy

- 29. září 1942 prohlásil Francouzský národní výbor dohodu za zcela neplatnou. Podle Jana Němečka „Francie (exilová vláda) neuznala žádné územní změny, ke kterým v roce 1938 došlo, a zavazovala se podporovat obnovu Československa v předmnichovských hranicích. Toto stanovisko potvrdilo po vzniku francouzské prozatímní vlády i společné prohlášení obou exilových vlád 22. srpna 1944, které prohlásilo mnichovské dohody se všemi jejich následky za „neplatné hned od jejich počátku (nul et non avenu)“.

- Za neplatnou od samého počátku dohodu uznala 26. září 1944 i Itálie,

- Norimberský soud v 1946 prohlásil Mnichovskou dohodu za neplatnou, s tím, že trpí nedostatkem vůle, protože Německo v době jejího uzavření nemělo v úmyslu ji dodržet.

- V letech 1968 – 1969 ji konference OSN o právnosti mezinárodních smluv prohlásila za neplatnou.

- Spolková republika Německa uznalo neplatnost dohody smlouvou s Československou socialistickou republikou 11. prosince 1973, kdy byla prováděna Ostpolitik (zlepšení vztahů se zeměmi východního bloku).

Mnozí čeští právníci však dovozují, že Mnichovská dohoda je z hlediska mezinárodního práva nulitní, neplatná od samého začátku, neboť její strany nebyly oprávněny disponovat územím suverénní Československé republiky a byla Československu vnucena pod nátlakem.

Text Mnichovské dohody včetně dodatků

Dohoda uzavřená mezi Německem, Spojeným královstvím, Francií a Itálií v Mnichově 29. září 1938

Mnichov 29. září 1938

Německo, Spojené království, Francie a Itálie se dohodly se zřetelem k dohodě, jíž už bylo ve věci odstoupení sudetoněmeckého území v zásadě docíleno, na těchto podmínkách a modalitách tohoto odstoupení a na opatřeních z něho vyplývajících a prohlašují, že jsou jednotlivě odpovědné za zajištění kroků nutných k jeho zabezpečení.

1. Vyklizení začne 1. října.

2. Spojené království, Francie a Itálie ujednávají, že se vyklizení území provede do 10. října, a to bez zničení jakýchkoli existujících zařízení, a že je československá vláda odpovědná za to, že se vyklizení provede bez poškození uvedených zařízení.

3. Modality vyklizení stanoví v jednotlivostech mezinárodní výbor složený ze zástupců Německa, Spojeného království, Francie, Itálie a Československa.

4. Etapovité obsazování převážně německého území německými oddíly začne 1. října. Čtyři části území, označené na přiložené mapě, obsadí německé oddíly v tomto pořadí: Část území označenou I 1. a 2. října, část území označenou II 2. a 3. října, část území označenou III 3., 4. a 5. října, část území označenou IV 6. a 7. října. Zbývající území převážně německého charakteru neprodleně určí shora uvedený mezinárodní výbor a německé oddíly je obsadí do 10. října.

5. Mezinárodní výbor zmíněný v § 3, určí oblasti, v nichž se má konat plebiscit. Tato území obsadí až do ukončení plebiscitu mezinárodní formace. Týž výbor stanoví modality, za nichž se plebiscit provede, přičemž je třeba pokládat modality sárského plebiscitu za základ. Výbor určí rovněž den konání plebiscitu; tento den však nesmí být pozdější než konec listopadu.

6. Konečné vytyčení hranic provede mezinárodní výbor. Tento výbor má právo navrhnout čtyřem mocnostem, Německu, Spojenému království, Francii a Itálii, ve výjimečných případech nepatrné odchylky od přísně etnografického určení oblastí, aby se tyto převedly bez plebiscitu.

7. Předpokládá se opční právo pro přesídlení do odstoupených oblastí a pro vysídlení z nich. Opce musí být uskutečněna do šesti měsíců od okamžiku uzavření této dohody. Podrobnosti opce stanoví německo-československý výbor, uváží postup za účelem usnadnění výměny obyvatelstva a vyjasní zásadní otázky, jež z této výměny vyplynou.

8. Československá vláda propustí ve lhůtě čtyř týdnů ode dne uzavření této dohody z vojenských a policejních sborů všechny sudetské Němce, kteří si toto propuštění přejí. V téže lhůtě propustí československá vláda všechny sudetoněmecké vězně odpykávající si trest na svobodě za politické delikty.