„Stalo se tu neděli po sv. Alžbětě (20. listopadu 1457), že král Ladislav křtil dietě na Hradě u sv. Václava panu Zdeňkovi z Konopiště. A tu neděli, když bude k večeruom, tehdy král jede z Hradu do Prahy, a hned jeho hlava zabolí. A nazejtří v pondělí vyvrhle se jemu dvě hlíze, a on jich tajil pro dolejší hanbu, i kázal k sobě svým lékařuom. A jeden ohledav jemu ruku, řekl: králi, neškodí nic, a druhý lékař pozdržev krále za ruku, i řekl: králi, zle se máš. I dali jemu lékařství, aby se upotil a dali jemu jiné lékařství , aby jeho proskočilo, najposléze púštěli jemu krev. A tak leže v mdlobách tento krásný mládenec i pustil duši v tu středu dne sv. Klimenta (23. listopadu 1457)…“
Zpráva o králově smrti vyvolává v celé Praze a v celém království velké pozdvižení. Nikdo nemůže uvěřit, že ten krásný mládenec s dlouhými plavými vlasy a andělskou usměvavou tváří už není mezi živými. Hned následující den po Ladislavově skonu nařizuje zemský správce Jiří z Poděbrad vystavit rakev s jeho tělem v katedrále sv. Víta, aby se každý mohl přesvědčit, že panovník skutečně zemřel. Mnohým přitom neunikne, že se na Ladislavově tváři objevily podivné černé skvrny. Stejně tak každý, kdo krále blíže poznal, nemůže nezaznamenat jeho posmrtně nápadně nadmuté břicho.
Ještě větší podezření vyvolá skutečnost, že králův pohřeb se koná už druhý den, tedy třetí den po jeho smrti. Proč? Co tím rychlým pochováním zemský správce sleduje? Navíc prý ranhojiči odmítají nebožtíka balzamovat. Z jakého důvodu? Prý se vyděsili králova zčernalého obličeje a jazyka, temných skvrn na jeho těle a také potemnělého bělma očí. Jejich péče o mrtvolu se proto omezuje jen na nalíčení tváří.
Samotný pohřební průvod je zkrácen o obvyklé zastávky v chrámech. Rakev s Ladislavovým tělem vezou z Králova dvora na Staré Město přes Karlův most a pak vzhůru přes Malou Stranu na Pražský hrad, kde je uložen v královské hrobce zřízené Karlem IV. pod kněžištěm katedrály sv. Víta. Jiří z Poděbrad nařizuje v době pohřbu střežit městské brány a také studně, což se obvykle dělo za morových epidemií. Nikterak však nebrání davům zvědavců, kteří si nechtějí nechat ujít jedinečnou podívanou na okázalý smuteční průvod.
Lékaři skutečně vydávají oficiální zprávu, že Ladislav Pohrobek zemřel na mor. Alespoň částečně tím vysvětlují, proč byla králova nemoc tak krátká a proč musel být brzy po smrti pohřben. Mimochodem, podobné bylo i zdůvodnění smrti husitského vojevůdce Jana Žižky z Trocnova, který prý také zemřel od „hlízy morové“. Příznaky se skutečně v obou případech v leckterém ohledu shodují. „Bratr Jan Žižka roznemohl se nemocí smrtedlnú od hlíz“, uvádí dobový letopisec. V případě Ladislava Pohrobka zase „vyvrhle se jemu dvě hlíze a on jich tajil pro hanbu dolejší“. Mohl to být skutečně v obou případech mor? A co to bylo za divné hlízy? Jednalo se snad o nějaké vředy či nádory?
K moru jako příčině Pohrobkovy smrti se později přiklonili také renomovaní historici Karel Urbánek a Josef Macek. Potíž je však v tom, že obávaná „černá smrt“, jak se moru ve středověku říkalo, zasahovala jako hromadná infekce, nikdy se nevyskytovalo jedno jediné izolované onemocnění. Hned došlo k více takovým případům. Nemocní často umírali po desítkách a stovkách v jednom dni. Ale ani v případě Žižkově, ani Pohrobkově nemáme v jejich bezprostředním okolí další zprávy o morovém úmrtí.
Zato se velmi rychle po Ladislavově smrti vynořují pověsti, že byl otráven. Černé skvrny v obličeji mrtvého a nápadně rychlý pohřeb by tomu zdánlivě mohly nasvědčovat. Vždyť travičství je v té době celkem běžným prostředkem jak se s minimálním rizikem zbavit nepohodlných osob. Ale kým a proč by byl mladičký král otráven?
Kupodivu prvními, kdo si pustili v tomto směru pusu na špacír, byli Pohrobkovi lékaři, kteří po pohřbu urychleně opustili Prahu. Podle jejich verze měl královu smrt na svědomí sám Jiří z Poděbrad. Ladislavův osobní sekretář Jan Roth dokonce tvrdil, že panovníkovy bolesti se nedostavily už v neděli po křtu potomka Zdeňka ze Šternberka, ale až v pondělí večer, kdy pojedl ředkve a zapil je pivem. Podle něho měly obsahovat jed. Když nemocnému podávali jeho lékaři projímadla a pouštěli mu žilou, jednalo se o tehdy typický postup v případě otravy a nikoliv morového onemocnění. Ostatně kdyby byl král stižen morem, asi by se u jeho úmrtního lože nepohyboval Jiří z Poděbrad a řada dalších pánů. Spíše by od něho prchali z obavy z nákazy „morovým jedem“, v jehož rychlé působení a přeskakování na okolí se tehdy věřilo.
Podle jiných verzí měl Jiří z Poděbrad krále nikoliv otrávit, ale ve spánku udusit polštářem. Motiv jeho činu byl zřejmý. Chtěl prý se sám zmocnit trůnu, což se mu nakonec opravdu podařilo.
Velmi horlivě rozšiřovali pomluvu o tom, že kališník Jiří z Poděbrad zabil krále Ladislava Pohrobka čeští katoličtí páni. Jeden z nich, Jan z Rožmberka, v latinsky psané rodové kronice doslova uvádí:
„Ve čtvrtek dne sv. Klimenta zahynul nejjasnější a nejlepší kníže pán, pan Ladislav, král český, byl otráven Jiříkem z Poděbrad, správcem téhož království. A týž nevěstčin syn (Rožmberk naznačoval, že Poděbradova matka nebyla známa a Viktorin z Kunštátu ho prý měl zplodit s jakousi poběhlicí) byl zvolen za krále českého městem pražským, Kostkou (kališnickým šlechticem Zdeňkem Kostkou z Postupic) a jinými jeho přívrženci. I jiní páni musili souhlasit, donuceni byvše , a měl na radnici při tom tři katy pohotově stojící…“
Podobně další katolický šlechtic, nejvyšší pražský purkrabí Zdeněk ze Šternberka ještě za života Jiřího z Poděbrad obvinil v listu jeho synovi panovníka z kralovraždy:
„Otec tvúj pána našeho i svého dědičného krále Ladislava slavné paměti otráviti kázal proto, aby lstivě do království vešel.“
S tímto dopisem však podivně kontrastuje skutečnost, že při oné památné volbě Poděbrada českým králem to byl právě Zdeněk ze Šternberka, který jako první poklekl před kališnickým zemským správcem a zvolal: „Ať pan správce je králem naším!“ Údajné otrávení Ladislava Pohrobka však není jedinou smrtí, u níž byla vina připisována Jiřímu z Poděbrad. Čeští katolíci ho obviňovali i z otrávení jeho protivníka stařičkého Menharta z Hradce, který zemřel v únoru 1449 krátce po té, co ho Jiří propustil z vězení na hradě Poděbrady, dále olomouckého biskupa Bohuslava ze Zvole a dokonce, což je naprosto absurdní, rodičů Ladislava Pohrobka, krále Albrechta a jeho manželky Alžběty. Ale stejně tak by mohli Jiřího obviňovat radikální husité, protože dva přední táborští kněží Mikuláš z Pelhřimova a Václav Koranda zemřeli v žalářích Poděbradových hradů.
Vedle Jiřího z Poděbrad upadl do podezření, že zosnoval otrávení mladičkého panovníka, i husitský arcibiskup Jan Rokycana. Prý chtěl zbavit kališnické Čechy nadmíru zbožného katolického krále.
Byl však Ladislav Pohrobek skutečně otráven? Pověsti tohoto druhu podpořilo i dvojí vyzdvižení panovníkova těla z královské hrobky v katedrále sv. Víta, a to v letech 1472 a 1589. Mrtvola krále, ačkoliv nebyla balzamována, vypadala pozoruhodně zachovale, jakoby byla mumifikována. A to by svědčilo pro otravu arzenikem, protože prvek arzén dokáže ničit mikroby podporující rozklad organických látek.
Pověsti kolem vyzdvižení Ladislavova těla je však třeba uvést na pravou míru. Poprvé, ve zmíněném roce 1472, totiž nechal jeho hrob otevřít vlády se ujímající český král Vladislav II. Jagellonský. Tímto gestem chtěl právě čelit pomluvám, že Pohrobek byl otráven Jiřím z Poděbrad. Jagellonec totiž nechtěl usednou na trůn kralovraha. O prohlídce Ladislavových ostatků byl tehdy sepsán protokol a nového krále tato prohlídka údajně zcela uspokojila. Mohla tehdy panovnická mrtvola vůbec přinést žádoucí odpověď? Asi těžko. Nicméně veřejnost byla ubezpečena, že Poděbrad svého předchůdce neotrávil.
Definitivní verdikt vynesl po 528 letech antropolog profesor MUDr. Emanuel Vlček. V roce 1985 zkoumal kosterní pozůstatky českého a uherského krále Ladislava Pohrobka a jejich snímky pořízené pomocí počítačové tomografie přinesly překvapující, ba přímo senzační zjištění. Dejme však slovo přímo profesoru Vlčkovi:
„Ladislav Pohrobek zemřel na jednu z forem leukémie. Šlo o zhoubnou krevní chorobu bílé řady krvinek, kterou klinici označují jako hemoblastózu a patolog jako hemoblaston. Příznaky této nemoci bývají neurčité, takřka chřipkovité, jsou spojeny s celkovou slabostí a bolestmi v kostech. U pacienta dochází ke zduření uzlin a před smrtí mohou na těle vzniknout tak zvané petechie a podkožní hematomy, krevní výrony v podobě tmavých skvrn. A tyto skvrny nalezli ranhojiči na králově těle. Smrt nastává buď krvácením do mozku, nebo srdečním selháním… Choroba má rychlý průběh a může být, jak říkáme, němá, takže nemocný o ní do poslední chvíle nemá potuchy. Po ruce jsou nezvratné důkazy. Rentgenologicky je celá kostra v plochých a dlouhých kostech prostoupena zhoubnými ložisky, pronikajícími ze středu kostí na jejich povrch. Došlo k přestavbě kostní tkáně, jejímu prořídnutí a vzniku mnohočetných defektů…“
Podrobněji viz výzkum http://svornost.com/?p=2422
Po dlouhé době se tak podařilo objasnit jednu ze záhad českých dějin. Co víc, byla očištěna památka „husitského krále“ Jiřího z Poděbrad.
Zdroj: www.21stoleti.cz
