Již před válkou považovali vojenští odborníci německou a československou armádu, vedle francouzské, za nejlepší v Evropě. V počtu zmobilizovaných svazků stála německá armáda na třetím místě v Evropě (za sovětskou a francouzskou), československá na šestém (za italskou a polskou). Podle počtu zbraní na jednoho obyvatele bylo Československo nejvyzbrojenějším státem na světě.
Omylem (který se při hodnocení obranyschopnosti Československa vyskytuje častěji) je tvrzení, že „pokud se týče opevnění, i ta měla mezery, víme, že jižní, rakouská část hranic zůstala do podzimu 1939 nechráněna“.
Jižní hranice byla zabezpečena
Pokud jde o opevnění, tato část hranice byla chráněna stejně jako většina ostatní fronty – lehkým opevněním o dvou sledech, do září 1938 bylo na tomto úseku mezi Slovenskem a Českými Budějovicemi dokončeno 1000 objektů lehkého a rozestavěno šest objektů těžkého opevnění. Ve výstavbě a zčásti dokončeno bylo i druhé pásmo hluboko uvnitř čs. státního území. Hranice či frontu nehájí mrtvé opevnění samo o sobě,ale živá síla s technikou – vojska a jejich části. Na jižní frontě Československa je představovala československá 4. armáda (mezi Bratislavou a Českými Budějovicemi), složená ze čtyř armádních sborů celkem o devíti divizích, z toho jedna motorizovaná a dvě rychlé.
Tato armáda představovala nejsilnější uskupení čsl.vojsk a mohlo být případně zesíleno až pěti dalšími divizemi ze zálohy hlavního velitelství. Proti němu stála německá 14. armáda o šesti divizích a dvě divize pravého křídla 12. armády, tj. jen osm německých divizí proti 9-14 divizím československým. Jižní hranice Československa byla tedy chráněna nejlépe. Německé velení se dokonce obávalo nebezpečí československého úderu ze severu do Rakouska.
Československo ovšem muselo na podzim 1938 počítat i s nebezpečím ze strany Maďarska a Polska. Sedm československých divizí, vyčleněných proti Maďarsku, sice chybělo na frontě proti Německu, bylo však dostačující záštitou proti sedmi brigádám maďarské armády. Její síla ani hodnota vážnou hrozbu nepředstavovaly.
Závažnější bylo nebezpečí z Polska. Proti němu stála jenom část jedné divize v opevnění na Těšínsku a jedna divize zálohy hlavního velitelství na severním Slovensku. Případný polský útok by znamenal jen omezenou akci proti Těšínsku a na celkový průběh války by nemusel mít závažnější vliv…
Jestliže československá armáda při všech svých přednostech měla stále značné mezery ve své výstavbě, německá na tom byla často ještě hůře. V memorandu Nejvyšší radě obrany státu 9. září 1938 o tom náčelník hlavního štábu armádní generál Ludvík Krejčí mj. napsal: „Pokud jde o armádu německou, je její nynější velikost jen zdánlivá. Všechny šířené zprávy o její mohutnosti, výzbroji, odhodlanosti… nutno přijímat se značnou rezervou. Žádná armáda… nemůže v tak krátké době, kterou mělo nynější Německo k dispozici, vydupat ze země dokonalé kádry a dostatečný počet vycvičených záložníků. Ve skutečnosti má německá armáda jen to, co ukazuje v současných manévrech: půldruhého milionu nedokonale vycvičených záložníků.“ Toto memorandum a poznatky československého zpravodajství se pozoruhodně shodují s pozdějšími úvahami německých vojenských činitelů či pracemi vojenských historiků o německé armádě a jejích možnostech v roce 1938.
Němci nemobilizovali
V září 1938 mělo Německo 52 bojeschopných divizí, vhodných k nasazení v poli. Žádná německá ještě nebyla tanková. Proti Československu mohlo německé velení rozvinout pět armád s 39-41 divizemi, v tom byly všechny rychlé a obrněné části – tři tankové divize a jedna brigáda, čtyři divize motorizované a tři až čtyři lehké. To byly veškeré pozemní síly, které mohlo Německo použít; k všeobecné mobilizaci, kterou Hitler hrozil, nakonec nepřistoupilo.
Německá vojska nebyla úplná. Snad žádná divize neměla plánovanou organizaci a plné počty. Pěší pluky byly zpravidla jen o dvou praporech, praporům často chyběli kulometné roty. Třicet pět chybějících praporů představovalo hodnotu pěchoty téměř čtyř divizí. Neúplné bylo i polní dělostřelectvo.
V počtech svazků byl poměr sil mezi německou a československou armádou celkem vyrovnaný. Německá armáda ovšem měla značnou převahu v technice. Proti 2400 německým letadlům mohlo Československo nasadit jen 1514 (podrobnější rozbor situace v letectvu viz článek „České letectvo mohlo úspěšně odolávat přesile“). Počtu německých tankových částí by odpovídalo asi 1800 tanků, ovšem tankové jednotky neměly plný počet strojů, zvláště organizace lehkých divizí byla neúplná. Československá armáda měla 340 tanků s kvalitní kanónovou výzbrojí a 70 tančíků.
Na československé straně stálo i opevnění, které samo o sobě nebylo rozhodujícím, natož pak jediným činitelem obranyschopnosti republiky, avšak německou převahu v technice přece jen podstatně snižovalo. Opevnění mělo především krýt mobilizaci a rozvinutí hlavních sil. Vzhledem k jejich nenarušenému průběhu a úspěšnému dokončení se stalo nepřekročitelným, nerozrušeným a jednolitým předním okrajem sestavy plně rozvinutých československých vojsk. Průlom podobných postavení a dobývání jeho jednotlivých objektů se ukázal být ve druhé světové válce velmi obtížným bojovým úkolem. Německá armáda k němu nebyla v roce 1938 dostatečně vybavena ani připravena…
Kvalita německé vojenské techniky často zaostávala – s výjimkou letectva – za československou. Pouze 180 německých tanků vyrobených do konce roku 1938 mělo kanónovou výzbroj, ovšem se slabšími balistickými vlastnostmi. Německé protitankové kanóny ráže 37 mm „vynikaly“ zcela nepatrnou průbojností („zu geringe Durchschlagkraft“). Německé lehké kulomety MG 34 se později ukázaly jako nevhodné pro boj v hornaté krajině, která tvořila většinu českého a moravského pohraničí. Vysoký počet byl vyroben na úkor střeliva, jehož zásoba na jaře 1939 před okupací českých zemí by stačila pouze na 16 dní boje. K 1. září 1939 byla plánovaná čtyřměsíční spotřeba kryta jen ze 30-40%, tj. nestačila by ani na dva či dokonce jeden měsíc boje.
Německému letectvu chyběli piloti i palivo
Silnou, hodnotnou a nebezpečnou zbraň představovalo německé letectvo. Trpělo však nedostatečným výcvikem pilotů i malou zásobou pohonných hmot. Ta ještě 1.září 1939 stačila právě jen na jeden a půl měsíce, a teprve po dalších osmi měsících ji bylo možno dostatečně pokrýt. V roce 1938 se německému letectvu nedostávalo ani pum (Československá armáda měla v době mobilizace střeliva a pohonných hmot na dva měsíce, leteckých pum na jeden). Předností německé armády měl být vysoký stupeň motorizace, s její pohyblivostí to však bylo horší. Velké závady se v tomto směru projevily při okupaci Rakouska v březnu 1938. Postup 2. tankové divize na Vídeň, který byl jen pouhým mírovým přesunem po silnici, vázl pro značnou poruchovost německých tanků a nepružné zásobování pohonnými hmotami. Divize nedokázala dorazit do Vídně po vlastní ose a musela do ní být nakonec dopravena po železnici…
Síla a převaha německé armády na podzim 1938 nebyla tedy tak zdrcující, jak by se mohlo zdát. Uvedené (i další) nedostatky ji sice nezbavovaly bojeschopnosti a neměnily skutečnost, že byla jednou z nejlepších armád v Evropě, přece však snižovaly její útočné možnosti, zvláště proti dobře připravené armádě československé. Pokud se odmítá srovnání kapitulace Československa s odlišným postupem Polska, Jugoslávie apod. či připomíná rychlé úspěchy německé armády v Polsku či ve Francii, pak je třeba namítnout, že Mnichovem a 15. březnem 1939 získalo Německo přinejmenším celý rok pro další nerušenou výstavbu armády, dále neméně cennou výzbroj československé armády (zvláště hodnotné tanky) i nenarušený československý zbrojní průmysl.
Otázku, jaký by byl výsledek války, kdyby se osamocené Československo postavilo v září 1938 na odpor, mohla zodpovědět jenom tato válka sama. Německo nesporně mělo určitou vojenskou převahu, Československo však mělo značné prostředky k obraně, jeho vojenské rozdrcení bylo velmi nesnadnou záležitostí, blesková válka se v jeho případě sotva mohla uplatnit. Nacistický generál Bodenschatz odhadoval možné ztráty německých vojsk v takovém případě až na 60 procent.
