Syn krajského lékaře a posléze šéfa zemské zdravotní služby MUDr. Františka Škody a Anny Říhové pocházel po obou rodičích z Plzně. Rod Škodů – dle svědectví vnuka Emila Škody – byl z Dolan a sídlil v Letkově. Z roboty se osvobodil výkupem a kolem roku 1790 se rodina usadila v Plzni. Jan Škoda, děd slavného Emila Škody, byl mistrem kovářským -zaměstnával až dvaadvacet dělníků – a je pochován na Mikulášském hřbitově v Plzni.
Emil Škoda se narodil 19. listopadu 1839, maturoval na gymnáziu v Chebu a vystudoval techniku v Praze a na univerzitách v Německu. V této době bylo Německo po technické a hospodářské stránce daleko před Rakouskem. Emil Škoda poznal prudký rozmach strojírenství a průmyslového podnikání v Magdeburku a v Brémách. Roku 1866 vypukla válka prusko – rakouská a Emil Škoda byl jako příslušník nepřátelského státu z Pruska vypovězen. Domů se vracel bez nadšení a celkem netečně přijal místo, které mu otec vyjednal v Plzni – stal se ředitelem strojírny hraběte Waldštejna. Předchozí ředitel Belani se rozhodl osamostatnit a založit vlastní závod na břehu řeky Radbuzy – to místo se dodnes jmenuje Belánka. Bylo jasné, že Waldštejnova strojírna se musí buď modernizovat, nebo nemůže obstát v konkurenci. Hrabě neměl do modernizace mnoho chuti a Emilu Škodovi strojírnu prodal. Mladý inženýr měl kapitál od otce a vídeňského strýce Josefa, který mu nechal připsat milion zlatých na účet u nejsolidnější rakouské banky. Mohl se tedy pustit do modernizace. Původní Waldštejnova strojírna stála v místech, kde jsou dnes divadelní sklady – v Tovární ulici.
Příběh budování Škodových závodů zrcadlí skvělou kapitolu hospodářského rozmachu českých zemí druhé poloviny devatenáctého století. Je spojen s výstavbou železničního uzlu v Plzni – systém tratí z Plzně do všech světových stran byl vybudován za patnáct let, roku 1852 byla spojena železnicí Plzeň s Prahou. Škodův příběh je ovšem také příběhem budování moderního kapitalizmu. Zahrnuje obnovu hospodářství po prusko – rakouské válce, krach na vídeňské burze roku 1873 a následnou hospodářskou krizi, krachy bank a úvěrních společností i zakládání společností na podporu kolabujících podniků. Škodovce se nevyhnula ani neštěstí při výrobě – archivům vděčíme za zachování informací o tom, jak se majitel podniku stavěl k sociální otázce. Kapitola spojená s životem Emila rytíře Škody končí pro Škodovku přeměnou podniku v akciovou společnost.
Zde se sluší uvést dvě čísla. Emil Škoda koupil v roce 1869 od hraběte Waldštejna jeho strojírnu za sto dvacet zlatých v hotovosti a 47 642 zlatých v dodávkách pro Waldštejnův důl Marie v Liticích. Když se roku 1899 přeměnily Škodovy závody na akciovou společnost, byl přínos Emila Škody oceněn na patnáct milionů rakouských korun. Emil rytíř Škoda zemřel v srpnu roku 1900 (skonal ve vlaku 8. srpna 1900 
nedaleko štýrského Selzthalu).
Jeho pohřeb byl obrovskou událostí pro celé město a okolí. Jako podnikatel patřil k nejvýznamnějším mužům své doby. Jako šéf byl v dobrém vztahu s kvalifikovanými dělníky a mistry, uměl ocenit práci a řemeslo ctil. Jako manažer měl dokonalou intuici pro otevírající se trhy – export do Ruska v době rakouské hospodářské krize byl geniální tah. Jeho jméno – bez ohledu na to, zda se říká „Škoda“ nebo „Skoda“ – je stále pojmem a značkou kvality celé řady produktů, které jsou dodnes dobrým vyslancem České republiky na všech kontinentech.
Zdroj: www.osobnosti.unas.cz
