Rašín nasadil směle svůj život za český národní ideál v Rakousku, byl odsouzen k smrti, vyvázl životem, který zachoval proto, aby po čtyři roky pracoval pro dobro republiky a aby byl za to v osvobozené vlasti zavražděn Čechem. Nezralý mladík zabil národu Rašína , velkého ministra a státníka. Hrůza musí pojmout každého Čecha, hrůza o osud národa, který takovým způsobem zachází se svými nejlepšími syny. (K.Engliš v nekrologu z 19.2.1923)
Narodil se 18. října 1867 v Nechanicích, obci nedaleko Hradce Králové. Studoval gymnázium v Novém Bydžově, Broumově a Hradci Králové, odkud přišel roku 1887 do Prahy jako posluchač právnické fakulty Karlovy univerzity. Už v době právnických studií začal projevovat živý zájem o politické dění. Mezi akademickou mládeží v té době vznikalo tzv. pokrokové hnutí, v jehož rámci chtěl mladý Rašín také nadchnout dělnický a živnostenský dorost pro boj za nový český politický směr. Už v roce 1891 napsal brožuru „České státní právo“, která nemohla uniknout pozornosti úřadů a policie, která brožuru zabavila a Rašína začala soudně vyšetřovat.
Radikalismus mládeže nabíral na síle, projevujíce se agitací a demonstracemi, což vídeňská vláda nehodlala akceptovat. S hlavními představiteli studentského hnutí byl zahájen soudní proces , známý jako proces s Omladinou (označení, s kterým přišla policie, když vykonstruovali tento proces). Po vleklém přelíčení byl 14.února 1894 vynesen rozsudek, ve kterém bylo pro velezradu odsouzeno 68 obžalovaných k různým trestům vězení. Rašín jako jeden z intelektuálních vůdců byl odsouzen k dvěma letům, které si až na několik málo dní odpykal na Borech u Plzně. Ani tak tvrdá perzekuce však nepřiměla Rašína, aby polevil ve své politické práci pro svobodu své vlasti. V únoru 1899 dokonce ustanovuje stranu radikálně státoprávní, se kterou se však již o rok později rozchází. Když se v letech 1905 až 1907 mění vedení strany Mladočechů, s novými vůdci K. Kramářem a Fr. Fiedlerem, přichází Rašín do této strany a ocitá se rázem v jejím popředí. V roce 1911 kandiduje za Klatovy do říšské rady a je úspěšný.
Po vypuknutí první světové války se Rašín neohroženě angažuje v protirakouském odboji, zejména napojením na organizaci „Mafie“. V červnu 1915 je však zatčen a odvezen do vojenského vězení ve Vídni. Společně s Karlem Kramářem a dalšími byl obžalován z velezrady. 3.června 1916 je vynesen , vůči všem, rozsudek smrti. Přijal ho s ledovým klidem. Vykonání popravy zabránila smrt císaře Františka Josefa I., jeho nástupce Karel II dne 5. ledna 1917 rozsudek smrti změnil na doživotní žalář. Ve vězení se věnoval práci na přípravě ústavy budoucího svobodného českého státu, ve který pevně věřil, a na jeho hospodářském, zejména finančním uspořádáním. Jak se Rakousko-Uhersko začínalo vnitřně rozkládat, sílil i tlak na propuštění významných představitelů české inteligence uvězněných v rakouských žalářích. Po amnestii v červenci 1917 – o kterou nežádal – se vrátil do Prahy a 22. září byl znovu promován na doktora práv. Znovu se zapojuje do politické i odbojové činnosti, snaží se mařit dodávky zbraní, organizuje spojení s českými politiky v cizině.
Až konečně přišlo vítězství. Zatímco jásají na ulicích statisíce Čechů , kteří doposavad ve své většině byli loajálními lokaji Habsburků, Alois Rašín společně s A. Švehlou, J. Stříbrným, Fr. Soukupem a V. Šrobárem pracují v čele revolučního Národního výboru. Z Rašínova pera vychází první zákon Československé republiky. Rašín, určený původně za organizátora státní správy a tedy do funkce ministra vnitra na sebe bere mnohem obtížnější úkol: položit základy peněžního a finančního uspořádání státu. Byl jmenován v první Kramářově vládě ministrem financí a setrval v této funkci do 7. července 1919. Veškerou svou energii zaměřil na překonání poválečného hospodářského, finančního a peněžního chaosu.
Proslulá je jeho měnová reforma z března 1919, kterou osamostatnil československou měnu a položil základy k provádění vlastní měnové politiky. Jeho mnohá opatření se citelně dotkla té části obyvatelstva, kteří čekali, že nový stát bude doslova dojnou krávou. Rašín se stal terčem mnoha útoků, obecným hromosvodem nářků a kritiky. Nadšení prvních poválečných měsíců vyprchalo a obecné volby v létě 1919 ukázaly jasně tyto změny ve veřejném mínění. V nové vládě již Rašín nebyl. Přesto i nadále využíval svého vlivu, aby nabádal k šetrnosti, k pracovitosti, proti zneužívání výhod, proti nekonečným požadavkům na uznání zásluh. Znovu byl povolán do čela ministerstva financí do Švehlovy vlády 8.října 1922. Opět byl nekompromisní v úsporné rozpočtové politice. Stačí připomenout jeho slavný (bohužel poslední) projev, když řekl na adresu těch, kteří žádali stále více od státu: „Bojovali jsme za tebe, zaplať. Zaplať hotově, zaplať výhodami, privilegii ve svobodné, rovnoprávné, demokratické republice! Práce pro národ se neplatí !“. Konec byl tragický. Dne 5.ledna 1923, když vycházel ze svého bytu, střelil jej úkladně do zad mladý komunista. Po těžkém utrpení zemřel 18.února 1923.
Jaký člověk se skrývá za tímto stručným historickým exkurzem? Velmi cílevědomý a pracovitý národohospodář a státník, ale také přesvědčený demokrat, zanícený nacionalista a vlastenec. A k tomu všemu osobní poctivost, odvaha a skromnost. Byl radikál a věděl o tom, uměl mluvit přímo a přímočaře. Lidé na to reagovali zcela přirozeně: buďto ho nenáviděli a báli se ho, nebo ho milovali a šli za ním. A měl rád přírodu, celé dny dovolené trávil vycházkami do lesů a vždy se vracel s rancem nebo košíkem hub. Teprve po odchodu Aloise Rašína, když umlkly spory a diskuse o jeho finanční a peněžní politice, si národ plně uvědomil, jakou byl osobností a jaké dílo odevzdal. Lidský rozměr jeho odkazu však nebyl doceněn nikdy. Naučili jsme se, že politik nemůže být skromný , odvážný a poctivý, přímočarý a rázný, ale Rašín takový dokázal být jako člověk i jako politik.
„Můžeš a jsi zajisté přesvědčen, že vždycky jen to nejlepší jsem Ti přál a toužil, aby z tebe byl pravý český muž, který by v budoucnosti mohl zdatně pracovat ku povznesení svého národa a své vlasti. Víš dobře, že se na Vás dívám jako na budoucnost svoji, jako na pokračování svého života, na jeho prodloužení ve Vás. Ač musíme býti od sebe vzdáleni v době, kdy dorůstáš v muže a kdy by Ti snad potřebna a mila rada taťkova, očekávám přece, že máš tolik zdravého úsudku, abys neutrpěl škody ve svém vývoji.“ (Dr.Alois Rašín z vězení pro syna Ladislava)
Jaroslav Janovec
