Ve Varšavě se Československo spolu s Albánií, Bulharskem, Maďarskem, NDR, Polskem, Rumunskem a SSSR dohodlo na podepsání smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, která je podle místa podpisu označována jako Varšavská smlouva. Národní shromáždění schválilo vstup ČSR 24. května 1955. Varšavská smlouva byla uzavřena na 20 let s možností dalšího prodlužování o 10 let. Albánie, se v rámci sporů uvnitř komunistického bloku v sovětsko-čínském sporu (Čína mj. odsoudila SSSR jako další imperialistickou velmoc), přiklonila na čínskou stranu a přestala  se zúčastňovat činnosti Varšavské smlouvy, formálně pak vystoupila 13. 9. 1968 na protest proti intervenci do Československa.
Vznik Varšavské smlouvy byl vždy oficiálně zdůvodněn podpisem Pařížských dohod a následným zapojením Spolkové republiky Německo do struktur NATO a s tím i související obnovení jeho vojenských sil (Wehrmacht nahrazen Bundeswehrem) a jeho dalším vyzbrojováním.

Zde vyvstaly hypotézy o záměru Nikity Chruščova vytvořit novou smlouvu o kolektivní bezpečnosti v Evropě a s ním souběžné rozpuštění NATO a jako gesto i Varšavské smlouvy (tomu to záměru by odpovídalo znění článku 11 smlouvy). S naivní myšlenkou paralelního rozpuštění obou aliancí si pohrával v roce 1989 i Václav Havel. Tomuto záměru by odpovídalo i několik skutečností. Sovětský svaz prakticky Varšavskou smlouvu nepotřeboval.

Varšavská smlouva byla v 50.-60. letech velmi volným sdružením, na rozdíl od pevných struktur NATO. Teprve po kubánské krizi začalo sovětské velení usilovat i s ohledem na nové vojenské technologie o jasnou strukturu a pevná pravidla. Tyto plány úspěšně brzdili zejména Rumuni.  K utužení struktury Varšavské smlouvy došlo až v roce 1969 na jednání představitelů Varšavského paktu v Budapešti, kdy pod vlivem událostí v srpnu 1968 v Československu podepsal do té doby vzdorující Ceauşescu plán sovětského velení. Vznikly první funkční struktury štábu a hlavního velitelství v Moskvě. Zde je třeba připomenout fakt, že Rumunsko bylo jediný stát Varšavské smlouvy, který se nezúčastnil vpádu do Československa.

Vojenská kontrola nad armádami satelitů byla pevná a neotřesitelná bez ohledu na nějaké právní závazky, například v polské armádě bylo přes 16 tis. sovětských poradců a v ostatních zemích komunistického bloku to bylo podobné. Sovětská dominance ve Varšavském paktu byla obdobná jako Spojených států v NATO, kde vrchním velitelem byl vždy Američan.

Sovětský svaz se svými spojenci měl nad NATO výraznou převahu v konvenčních zbraních i počtech vojáků, daných zejména faktem, že po skončení 2. světové války postupovala demobilizace ve východní části Evropy velmi pomalu. V roce 1948 měl např. Sovětský svaz převahu nad USA v počtu mužstva 3:1. Západ spoléhal částečně na hrozbu použití jaderné zbraně. Západ si začal nebezpečí uvědomovat až po úspěšných zkouškách sovětské mezikontinentální balistické rakety R-7 a vypuštěním prvních satelitů, Američané odpověděli o rok později raketou Atlas B.  Po zkušenostech z lokálních válek na přelomu 50. a 60. let došlo k přepracování vojensko-strategických koncepcí, kdy si obě strany uvědomily rizika případné jaderné války.

Soupeření obou vojensko-politických uskupení probíhalo po celou dobu studené války. Varšavská smlouva byla na konferenci zástupců Československa, Polska, Maďarska, Rumunska,  Bulharska a Sovětského svazu v Moskvě 31. 3. 1991 k 1. 6. 1991 rozpuštěna.

Po pádu komunismu byly zveřejněny některé dokumenty ohledně útočných plánu Varšavské smlouvy.
Podle informací z odtajněných polských archivů bylo zveřejněn plán, podle něhož  se polské jednotky o síle 400-500 tis. mužů měly po boku Rudé armády účastnit útoku na západ a přes severní SRN pokračovat ve dvou směrech na Belgii a Holandsko a do Dánska, k dispozici měla polská armáda údajně i 194 taktických jaderných střel krátkého doletu. Počítalo se se 40% ztrátami, tento plán byl schválen v roce 1976 polským prezidentem (oficiální titul tehdy zněl „první tajemník Polské sjednocené strany pracujících“) Edwardem Gierekem.

Pavel Minařík (Vojenský ústřední archiv) k operačním plánům Varšavského paktu:
"Jejich vzájemným porovnáním se vykrystalizují proměny vojenské strategie Varšavské smlouvy i vlastního místa Československé lidové armády v těchto strategických úkolech. Dovolil bych si kooperaci plánů z 50. a 60. let a pak ze 70. a 80 let.

V 50. letech naše operační plány spojuje to, že mají v podstatě dvě fáze. První fáze je obranná a slouží k umožnění mobilizace, k vyčkání příchodu hlavních sil. Druhá fáze je útočná, kdy v podstatě chceme obnovit suverenitu naší republiky a dosáhnout naší státní hranice, nebo ji případně překročit. Tuto státní hranici bychom však překročili o vzdálenost několika desítek kilometrů, případně 100 až 120 km, kde bychom se v podstatě zastavili. To je jedna charakteristická etapa.

Druhá charakteristická etapa nastává v roce 1960, kdy se v dochovaných operačních plánech sice hovoří o tom, že první úder bude ze strany Severoatlantické aliance, nicméně se v tomto období nesetkáme v našich operačních plánech s obrannou fází. Takže hned poté, co zlikvidujeme protivníka, který překročil naši státní hranici, se z pohraničí vydáváme směrem na západ. Je tady potom jen variabilita, jak daleko na západ bychom došli - jestli dojdeme na Rýn nebo až na území Francie, nebo jestli dojdeme pouze do poloviny Německa.

Pak je třetí etapa, které už se zúčastnil generál Vacek jako velitel okruhu, jako náčelník generálního štábu, od let 1985, 86, kdy se opětovně v našich válečných plánech objevují dvě období - období obranné operace a následné období protiútoku."

Petr Luňák, historik:
"Nelze zpochybňovat to, že od počátku 60. let až do roku 1986, do Gorbačovovy perestrojky, se Varšavská smlouva připravovala na masivní ofenzivní operaci v západní Evropě. Smyslem této operace bylo obsadit během několika týdnů západní Evropu. To je kardinální rozdíl mezi tím, jak si případný konflikt představovala Severoatlantická aliance, která se v podstatě soustředila na obranu vlastního teritoria a nikdy neplánovala pozemní operace na území protivníka. To je nejzákladnější a nejdůležitější zjištění.

Plány jsou plány, a jak víme, jen velice málo plánů přežije první chvíli střetu s protivníkem. Čili osobně se domnívám, že tyto plány nebyly realizovatelné. To ale neznamená, že by se je Varšavská smlouva nesnažila naplnit se všemi důsledky.

Československá lidová armáda se měla vypořádat s velice kvalitními americkými vojsky v jižní části Spolkové republiky Německo. Samotná představa, že tím projde jako nůž máslem během několika dnů a během osmi dnů bude obsazovat Lyon, je úplně to nejabsurdnější. Měla při tom samozřejmě používat jaderné zbraně, které by protivníkovi způsobily velké ztráty. Nicméně fakt, že protivník by zřejmě použil jaderné zbraně i proti Československé lidové armádě a způsobil jí stejné škody, se v těch plánech neobjevuje."

S tímto názorem nesouhlasilo mnoho dalších odborníků včetně bývalého čs. generála Miroslava Vacka, který jako velitel západního okruhu vojsk Varšavské smlouvy by podobné operace vedl. Generál Vacek uvedl, že se počítalo s dosažením Rýna v horizontu 14-16 dní.

Text Varšavské smlouvy k dispozici ZDE

Připravil: Ing. Jan Šneberk

Na úpatí hory Řípu se konal za účasti 20 tisíc lidí první tábor lidu, který zahajoval tzv. táborové hnutí. Byla zde přijata národní rezoluce požadující rozpuštění sněmu a volbu nového sněmu podle všeobecného hlasovacího práva, který by pak měl vypracovat ústavu Českého království se stejnou samostatností, jakou mělo Uhersko. po rakousko-uherské vyrovnání z února 1867. Právě na Řípu byl při slavnosti vyzvednut kámen, který je jedním ze zakládajících kamenů našeho Národního divadla.

Vedle podpory státoprávní politiky zde zaznívaly požadavky na přijetí všeobecného volebního práva, kulturně politické, sociální atd. a od samého počátku byl zřejmý i protičeský postoj sudetských Němců, kteří jakékoliv naše státoprávní požadavky i v rámci mocnářství sabotovali.

Hlavními centry táborového hnutí byla místa spjatá s historií českého národa, ať už legendární či skutečnou, a obzvláštní pozornosti se dočkala místa spojená s husitskou revolucí. Význam husitské tradice je možné dokumentovat nejen výběrem lokací, ale i vlajkami s kalichem nad hlavami účastníků. Rovněž chorál Ktož jsú boží bojovníci byl zpíván na úvod i na závěr setkání. Vlastní název táborové hnutí či tábory lidu odkazoval na husitské tábory i samotný Tábor. Mladý historik Jaroslav Goll zavrhl původně uvažované anglické slovo meeting jako nečeské a nahradil ho českým ekvivalentem, který ukazoval na vazbu s bojovým husitstvím.

Kromě Řípu se tábory lidu konaly i na Blaníku a mnoha dalších místech a to nejen v Čechách, ale i na Moravě a ve Slezsku – Žižkov, Oreb, Karlštejn, Bezděz, Pravda na Lounsku, Střelecký ostrov v Praze, Kravsko u Znojma, Ostrá hůrka u Opavy a mnoho dalších. Mnoho z nich bylo zakázáno a pořadatelé byli často zatýkáni a pokutováni.

Na Blaníku se první shromáždění uskutečnilo 30. června 1868, další následovaly 30.8. a 7.11., které mělo symbolicky vyvrcholit pochodem na Bílou horu. Další shromáždění byla svolána i následující rok 29.8. a 8.9. Většina z nich byla úředně zakázána a lidé se scházeli např. v blízkých Louňovicích. Na Blaníku se národní poutě nekonaly jen v období táborového hnutí, ale i později.

Dalším místem, které je možné zmínit, je Vysoká u Kutné Hory. I zde se uskutečnilo několik táboru lidu nebo alespoň pokusů o shromáždění – 7. 6. a 17. 7. 1868, 6. 6. 1869, 25. 6. a nejvýznamnější 3. 7. 1870. Zakázané akce probíhaly tak, že místo bylo ve stanovený den obsazeno několika desítkami četníků, kteří přicházející účastníky pokutovali (50-100 zl.), popř. krátkodobě zatýkali. Při shromáždění 3. 7. 1870 bylo zveřejněno i memorandum tábora lidu ostře proti poměrům v mocnářství. Původně byly veškeré tiskoviny zabaveny c.k. úředníkem, ale podařilo se je získat zpět a rozšířit mezi lid. K této události byly vyhotoveny i dva druhy pamětních medailí – menší se siluetou vrchu a větší se lvem a nápisem Svorně a silně.

Význam husitské symboliky lze doložit např. na táborech na hoře sv. Gotharda u Hořic na Královéhradecku. V době husitské revoluce zde bylo vybojováno jedno z husitských vítězství. Proto v době táborů lidu, při vzedmutí vlasteneckých nálad, bylo jasné, že toto místo nezůstane stranou dění. Shromáždění se zde zúčastnilo několik tisíc lidí a proběhl zde i sjezd studentstva zemí Koruny české. V roce 1873 se zde na národní manifestaci při odhalení sochy Jana Žižky neslo 44 praporů s různými vlasteneckými texty.

Na Moravě pak bylo významným centrem hnutí např. Kravsko u Znojma. První tábor zde proběhl již 14. 6. 1868 a jako záminka posloužila oslava sedmdesátin Františka Palackého. Významným pak byl např. tábor ze 17. 9. 1871 v Jevišovicích, kde se údajně poprvé veřejně  zpívala píseň Kde domov můj. Duší těchto obroditelských českých aktivit byl místní vlastenec Jan Vlk.

Ve Slezsku se lidé scházeli např. na Ostré hůrce u Opavy (1869), tato akce znamenala velké posílení národního sebeuvědomění místních Čechů a přímo vedla k pozdějšímu založení Matice opavské či založení českého gymnázia v Opavě.

Mnoho z táborů lidu bylo zakázáno a pořadatelé byli často zatýkáni a pokutováni. Celkem bylo v letech 1868-1871 uspořádáno 143 táborů (z toho 102 v Čechách, 37 na Moravě a 4 v českém Slezsku. Účast byla odhadována na 1,5 milionu lidí – 338 tis. v roce 1868, 610 tis. 1869, 225. tis. 1870 a 287 tis. v roce 1871. Toto hnutí je dnes nedostatečně připomenuto, šlo o skutečně první masovou deklaraci naší národní identity.

Zdroje: Patrik Eliáš (www.ptejteseknihovny.cz, www.hora-rip.cz, www.miskovice-kh.cz, www.toulavakamera.cz, www.suchelazce.cz, www.abicko.avcr.cz, www.mravenec.cz, www.kcprymarov.estranky.cz)

České království se po úmrtí Ladislava Pohrobka v roce 1457 ocitlo bez svého krále, ale kandidátů na český trůn bylo hned několik: kurfiřt Vilém Saský, císař Fridrich III., polský král Kazimír, vévoda Albrecht Habsburský, vévoda Albrecht Braniborský a francouzský král Karel VII. Jiří z Poděbrad nebyl původně vůbec nominován, protože nebylo zvykem, aby mohl kralovat „pouhý pán“, ale díky klíčové pozici byl navrhnut (2. března 1458) a nakonec i zvolen.

Jak bylo již psáno, Jiří z Poděbrad měl klíčovou pozici v Českém království, protože si dokázal sjednat pořádek v celé zemi a za deset let (1438-1448) pozvednou hospodářství, tak že se říkalo za krále Holce (mladičký Ladislav Pohrobek) byla za groš ovce. Po své korunovaci si svou diplomacií získal přízeň Fridricha III., který mu dal v léno země koruny české a potvrdil kurfiřtskou hodnost i výsady českého království.

Díky zrušení Basilejských kompaktát posiluje v českých zemích katolická církev. Do opozice proti Jiřímu se staví Zelenohorská jednota. Na to se snažil Jiří reagovat tím, že vyslal po křesťanské Evropě svého švagra Lva z Rožmitálu, ten měl přesvědčit jednotlivé panovníky, aby utvořili jakousi alianci s demokratickými prvky vedení, která by ale dost oslabovala postavení papeže. Toto snažení bylo bezúspěšné. Papež Pavel II. uvalil klatbu na Jiřího (prosinec 1466) a sesadil jej z trůnu. Což bylo impulsem pro Zelenohorskou Jednotu, ta povstala proti Jiřímu. Jiří povstání potlačil v roce 1467, ale po Zelenohorské jednotě přišel horší protivník uherský král Matyáš Korvín.

Matyáš Korvín dlouho postupoval, ale nakonec skončil v obklíčení u Vilémova v Železných horách. Jiří jej propustil za slib, že zanechá útoků. Matyáš byl katolickými odpůrci korunován jako český král (1469). Po neúspěšných křížových výpravách Praha a Řím chtějí přejít k mírovým dohodám, toto snažení je podporováno Fridrichem III. a i Matyáš je ochoten stáhnout svá vojska (začátek roku 1471).  Před uzavřením míru Jiří zemřel (22. 3. 1471).

Jiří se před svou smrtí vzdal dědického práva (1469) a dohodl se s Polskem, že dalším panovníkem bude někdo z rodu Jagellonců.

Jiří z Poděbrad byl významnou osobou v české historii a jeho zvolení českým králem bylo převratné, nejenže byl po dlouhé době dalším Čechem na trůnu, ale také byl prvním „nešlechticem“, který se stal králem. Před ale i při své vládě pozvedl české hospodářství, dokázal udržet pořádek v zemi dvojího lidu a odolávat zahraničním pochybnostem.

Zdroje:
Fragment-Panovníci Českých zemí (Petr Čornej, Jiřina Lockerová, Pavel Major)
Příloha pardubických novin k 550. výročí Jiřího z Poděbrad  http://www.ipodebrady.cz

Počátek května roku 1945 byl ve znamení očekávaného konce války, především díky zprávám o úspěších spojeneckých vojsk, které ze západu či východu země postupně osvobozovaly naši vlast. Občané Plzně si to uvědomovali i díky menší frekvenci leteckých náletů, k poslednímu bombardování Škodových závodů došlo 25. dubna (dodnes se vedou spory o smysluplnosti této akce). Západní spojenci dávali o sobě vědět i letáky, které shazovali na občany západních Čech.

5. května se skupina českých povstalců kolem tzv. Národního výboru odhodlala vystoupit proti okupační moci - již brzy ráno vyšli do ulic a začali ničit nacistické symboly. Jejich hlavním cílem bylo zmocnit se vysílače letových zpráv a rušičky vysílání z Londýna - vysílač byl dobyt krátce po poledni a takto znělo první svobodné hlášení: „Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří. Voláme Vás, občané města Plzně a celých západních Čech. Oznamujeme Vám, že jsme se zbavili nadvlády Němců a jsme svobodni.“ Následovalo obsazení plzeňské radnice davem lidí a vyjednávání představitelů Národního výboru s nacistickým starostou o mírumilovném převzetí moci nad Plzní do českých rukou a odzbrojení německých jednotek. Zástupci Národního výboru ve svým vyjednávání použili lest, když informovali nacistické pohlaváry o údajných dvaceti tisících, dobře vyzbrojených, povstalcích. Celá situace se ovšem zkomplikovala zprávou o stahujicích se divizích německé armády, které se chystaly oblíčit Plzeň. Bylo tedy nutné co nejrychleji informovat americkou armádu, aby přijela do Plzně co nejdříve. Ta se v té době nacházela u Klatov. Z několika zoufalých pokusů se nakonec jedné spojce podařilo kontakovat Američany, kteří ústy generála Pattona přislíbili příjezd do Plzně na 6. května. Ještě během noci se Čechům podařilo Němce obelhat tvrzením, že Američané jsou již v Plzni a tím odvrátili dokončování obkličovací akce. Vysílač se s posluchači večer rozloučil hlášením: „Končíme dnešní vysílání, přejeme vám všem doma i za hranicemi dobrou noc. Zůstaňte u svých aparátů. Zůstaňte i vy venku na stráži bdělí. Nevíme co nás čeká.“

Ráno 6. května se občané Plzně budili za zvuku přijíždějících tanků americké armády a kolem 8. hodiny stáli příslušnící amerických vojsk na plzeňském náměstí. Z vysílače mohli občané západních Čech slyšet tato slova: „Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří! Nechť žije svoboda, nechť žijí naši spojenci. Oznamuji všem obyvatelům Československé republiky, že pancéře 16. divize jsou na náměstí Republiky v Plzni. Viděl jsem na vlastní oči přijíždět pancéře ze západu. Slyšel jsem hukot tankových motorů. Podával jsem ruku americkému důstojníku. Slyšel jsem americký hovor. Po šesti letech nacistické hrůzovlády jsme svobodní. Americké pancéře jsou na náměstí Republiky. Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří." Nicméně všeobecné veselí a radost z osvobození je zkalena střelbou z kostela sv. Bartoloměje a i na dalších místech se objeví zbytky zoufalých nacistů, kteří se snaží natropit nějaké ztráty. Ve dvě hodiny odpoledne je pak konečně podepsána kapitulační listina a navečer utichá střelba nadobro - Plzeň je svobodná.

Ve světle těchto událostí je třeba si uvědomit, že Plzeň si její občané osvobodili svým vlastním úsilím a odvahou. Přítomnost amerických vojsk byla především nadějí a psychologickou oporou Čechům, kteří se chopili zbraní a povstali k odporu vůči okupantům.

Zdroje: www.paichl.cz, www.radio.cz

Datum 5. května je dnes v našich kalendářích označeno jako významný den, kdy si připomínáme květnové povstání českého lidu proti nacistické okupační moci.

Konec války byl v prvních květnových dnech roku 1945 již na dosah ruky. Ovšem kdy přesně k německé kapitulaci dojde, to nemohl nikdo z tehdejších obyvatel protektorátu Čechy a Morava tušit. Sovětská armáda se koncem dubna nacházela v Ostravě a od západu k nám mířily americké jednotky pod velením generála Pattona, které ovšem nesměly přijet Praze na pomoc.

Domácí odboj spolu s exilovou vládou připravoval již od počátku roku 1945 celonárodní povstání proti německé nacistické moci. Centrem tohoto povstání se stala 5. května Praha. Lidé frustrovaní několikaletým životem v neustálém strachu a pod neustálým nátlakem s radostí přivítali oznámení vydané protektorátní vládou, které rušilo oficiální používání němčiny na úřadech a dvojjazyčné nápisy. Opět se mohly vyvěšovat československé vlajky, lidé v ulicích svévolně strhávali německé cedule a v této neklidné atmosféře začalo docházet i k prvním potyčkám mezi německými vojáky a civilisty.

Důležitou roli sehrál v pražském povstání rozhlas. Ten začal 5. května vysílat jak je v Čechách zvykem vtipem a tak hlasatel Zdeněk Mančál ráno přivítal posluchače slovy „Je právě sechs hodin“. Pak už hlasatelé vysílali jen české hlášení a hudbu. Pak nastala záplava telefonátů plných gratulací. Nacisté si strategický význam rozhlasového vysílání dobře uvědomovali a rychle se proto rozhořela bitva o rozhlas, která je dodnes jedním z nejvýraznějších symbolů pražského povstání.

Před hlavním vchodem na tehdy Schwerinově (Vinohradské) třídě Němci zesilují zátarasy z ostnatého drátu a z pytlů s pískem. Posila 65 vojáků SS přijíždí na kolech v 11:45 a do rozhlasu pronikají vchodem z Balbínovy ulice. Esesáci hledají vysílací studio, ale čeští zaměstnanci předtím odstranili německé nápisy a orientační tabulky, takže se chodby a schodiště pro Němce stávají velkým bludištěm.

V té době z povstaleckého velitelství v Bartolomějské ulici vyráží přes Václavské náměstí autokar se 16 policisty. Ve 12:10 zastavují policisté před rozhlasem na Schwerinově (Vinohradské) třídě a hrnou se dovnitř. Venku stojí pouze dvoučlenná hlídka esesáků. Nikdo z policistů netuší, že v budově je už 90 vojáků Waffen SS vyzbrojených granáty, samopaly, kulomety a pancéřovými pěstmi.

Kapitán Suchánek jako první seskakuje z vozu na pomoc Českému rozhlasu a vbíhá do vchodu, za ním další policisté. Stráž vchodu je tak překvapena, že chvíli neklade odpor. Pak ale z budovy zapráskají první výstřely. Asi čtrnáct policistů za pomoci českých zaměstnanců obsazuje rozhodující pozice, vysílací pracoviště a hlavní přepojovač, takzvanou galerii. Dovnitř se však nedostali všichni - dva policisté jsou obklopeni davem německých civilních zaměstnanců, kteří se hrnou z budovy s rukama nad hlavou s výkřiky "Hochverrat, Hochverrat! (velezrada)". Teprve výstřely do vzduchu je rozhánějí.

Ve 12:15 vyvěšují čeští zaměstnanci z balkonu nad průčelím rozhlasu nejprve československou a poté americkou vlajku. Sovětskou a britskou vlajku už vyvěsit nestihnou, protože na ně ze spodního balkonu střílejí Němci. Několik českých policistů a povstalců vyběhne na ulici a střílejí na esesmany v prvním patře budovy. Ve 12:33 se z přijímačů v celé zemi ozývá: "Voláme českou policii, české četnictvo a vládní vojsko na pomoc Českému rozhlasu!" Z budovy duní výbuchy granátů a výstřely ručních zbraní. Ve 12:45 rádio zoufale vysílá: "Voláme vše české na pomoc Českému rozhlasu, esesáci zde vraždí české lidi...!" a z amplionů a reproduktorů přijímačů se za jejich hlasy ozývá prudká střelba.
Waffen SS přesouvají k rozhlasu další posily k rozhodující bitvě. Jejich autokar je však na Schwerinově (Vinohradské) třídě rozstřílen, několik esesáků je zabito nebo zraněno a čeští bojovníci jim berou tolik potřebné zbraně,.... Situace v Českém rozhlasu je nepřehledná. Bojuje se o každou místnost, o každý metr budovy. Ve většině prostor budovy, zejména v traktu směrem na Schwerinovu (Vinohradskou) třídu, se pevně zabarikádovali esesáci. Z oken se ozývá krycí palba a Němci také házejí na ulici granáty. V celé Balbínově ulici až po spodní roh rozhlasové budovy umírají němečtí civilisté, kteří sem nešťastně vběhli.

Povstalci se dobývají do budovy rozhlasu také z Balbínovy ulice. Nákladní Pragou A prorážejí vrata. Kulomet esesáků umístěný v palpostu na dvoře rozhlasu však kosí hned prvního útočícího českého policistu. Jeho kolega bere ukořistěný panzerfaust a vzápětí s ním německé kulometné hnízdo umlčuje.

Na Vinohrady zalétají i střely od Petschkova paláce, kde sídlí pražské gestapo. Němci jsou zas ostřelováni z oken sousedních domů loveckými puškami. To už ale ze smíchovských kasáren přijíždí k rozhlasu četa českých protektorátních vojáků pod velením hejtmana Záruby. Další čeští bojovníci pronikají z Římské ulice přes střechy do horních pater rozhlasu a prorážejí také otvory v bočních zdech budovy. K vládním vojákům se mezitím přidávají se zbraněmi, i bez nich, civilisté. Jednotku četníků přiváží na Schwerinovu (Vinohradskou) třídu také tramvaják, který kvůli tomu změnil trasu jízdy tramvaje.

Nacisté jsou dezorientovaní, a proto vyhánějí na zastřešení prvního patra telefonistku Antonii Brabcovou a nařizují jí hlásit, kudy se povstalci dostávají po střechách do budovy. Ta ale neustále volá, že je všude klid. Když Němci zjišťují, že lže, srážejí ji z okna dolů na zem. Povstalci pozvolna získávají převahu a esesmani se stahují do sklepů budovy a střílejí sklepními okénky. To je však jejich osudná chyba, protože povstalci se rozhodnou vyplavit je "jako krysy". Před 17. hodinou rozvinují hasiči hadice a do německých postavení se valí proudy vody. Za necelou hodinu jejich velitel nabízí jednání o kapitulaci. Následuje obvyklé německé divadlo s hrou na vojenskou čest, ale když se objeví v uniformě hejtman vládního vojska Záruba, Němci konečně odhazují zbraně a vylézají ze sklepa. K dalšímu vyjednávání dochází i ve vchodu na Schwerinově (Vinohradské) třídě. V 18 hodin začínají Němci pod dohledem povstalců vynášet své zraněné a nakládají je na vůz Červeného kříže. Čeští policisté, rozhlasáci a další povstalci nad nacisty zvítězili. Budova je v českých rukou a Český rozhlas bez přerušení svobodně vysílá.

Boje v hlavním městě jsou stále vyhrocenější. Český rozhlas v angličtině a ruštině volá spojenecké armády na pomoc Praze. Bitvu na Vinohradech Němci prohráli, ale nevzdali se naděje na obsazení nebo zničení strategicky významného rádia. Povstalci proto v noci na 6. května staví kolem Českého rozhlasu na Vinohradech barikády, aby znesnadnili postup německým jednotkám, které se stahovaly do Prahy. Němečtí vojáci, kteří již neměli co ztratit, brali jako rukojmí četné civilisty, ženy, děti i staré lidi. Některé z nich dokonce používali jako jakési živé štíty před svými tanky.

Až do příchodu Rudé armády obránci Českého rozhlasu vytrvali i přes ostřelování a bombardování až do 9. května, kdy do Prahy vjíždí Rudá armáda. Téhož dne večer bylo slavnostně obnoveno vysílání nyní už Československého rozhlasu. Při povstání v Praze zahynulo na 1700 Čechů, asi 300 vlasovců a 1000 Němců a 30 sovětských vojáků. Jen v hlavní budově Českého rozhlasu padlo 89 rozhlasáků, českých policistů a dalších povstalců. Díky jejich hrdinství se Praha za 2. světové války stala jediným osvobozovaným městem, jehož svobodný rozhlas nepřestal vysílat ani v nejprudších bojích.

Pražské povstání zkrátka ukázalo, že ani léta života v Protektorátu Čechy a Morava, kdy se rozhodně nevyplácelo být v opozici, nevzala některým lidem úplně všechnu odvahu, statečnost a morální sílu, která v nich vzrostla roznětkou, když čeští hlasatelé začínají ráno 5. května 1945 vysílat jen česky a hrát zakázané české písně. Svobodné vysílání je pro národ ohromným povzbuzením a vysílané informace mají strategický význam pro začínající povstání.

Zdroje: www.rozhlas.cz, www.mluveny.panacek.com, www.skoly.praha-mesto.cz, www.aliance-liberec.cz

Generál Milan Rastislav Štefánik patřil v boji za samostatnost Čechů a Slováků mezi naše nejvýznamnější politky, především na poli vojenském - zasadil se o vznik samostatné československé armády ve Francii a později i v Itálii. Jeho diplomatický um zažehnal i poválečné spory mezi Francí a Itálií. A právě cesta z Itálie do vlasti, 4. května 1919, se mu stala osudnou.

V Padově požádal Štefánik náčelníka generálního štábu italské armády generála Badoglia o přidělení aeroplánu Caproni 450. Badoglio mu úmysl letět do vlasti marně rozmlouval. Stejně dopadl v Miláně generál Graziani. Neuspěl ani Jan Šeba s nabídkou sanitního vlaku se zvláštním vagónem.

Generál Štefánik se dostavil na velitelství italských leteckých sil ve středu 30. dubna 1919. Při jednání s plukovníkem Gavigliem vyslovil přání, aby letadlo nepřistálo ve Vídni, kde byl zkušený letecký personál a spolehlivé letiště, ale až v Bratislavě. Nechtěl, jak zdůrazňoval, kráčet po nepřátelské půdě a vyjednávat se starými nepřáteli při přechodu hranic. Důstojníci namítali, že piloti podmínky přistání v Bratislavě neznají, ale Štefánik je ubezpečil, že sám létal na italské a srbské frontě a že přistávací plocha u Bratislavy je pro aeroplán Caproni 450 vhodná. Štefánik opravdu létal, ale pokud víme, jen na strojích typu Voisin a Farman, v dvouplošníku Caproni byl při výzvědných letech jen členem osádky. Navíc bratislavskou přistávací plochu mohl sotva znát. Jeho jistota neměla v tomto případě žádné oprávnění.

Po prostudování mapy také navrhl, aby odstartovali z Campoformida, které je zhruba o 100 kilometrů blíže Bratislavě než dosud uvažované letiště San Pelagio u Padovy. Tím chtěl zřejmě zcela vyloučit případné mezipřistání ve Vídni. Po poradě poslal velitel letectva Gaviglio fonogram do Bratislavy, který byl určen veliteli československých vojsk na Slovensku - italskému generálu Piccionovi. Sděloval v něm, že generál Štefánik poletí 2. května nebo v následujících dnech až do Bratislavy, a žádal o provedení potřebných příprav na přistání. To znamenalo vybrat vhodnou plochu, viditelně ji označit bílými plachtami a připravit sudy s hořlavinou, jejíž kouř bude signalizovat směr větru. Let s generálem Štefánikem byl od samého začátku příprav označen jako tajný. To bylo pro další vývoj událostí důležité. Zřejmě proto nemělo letadlo radiostanici, anténní drát však mechanici neodstranili.

Prvního května letadlo přilétlo na vojenské letiště u městečka Campoformido nedaleko Udine, mechanici ho znovu pečlivě prohlédli a přikryli plachtou. Stroj měl kostru z ocelových trubek a profilů, zbytek tvořily dřevěné lišty a nosníky s plátěným potahem. Dřevěná byla rovněž křídla.

Z Bratislavy přišla odpověď až 2. května. Vlastně přišly telegrafické zprávy dvě. V první generál Piccione sděloval, že přistávací plocha je vzdálená osm kilometrů severovýchodně od Bratislavy, terén je pevný a vynikající. Druhá, pod níž jsou podepsáni Štefánikův pobočník major Gaston Fournier a generál Luigi Piccione, oznamovala, že upravená a označená plocha se nachází 12 kilometrů severovýchodně od města u Vajnor. Doporučená místa přistání byla tedy dvě.
Letadlo Caproni 450 měli řídit dva zkušení piloti - poručík Giotto Mancinelli-Scotti a četař Umberto Merlini, doplňoval je mechanik-radista Gabriele Aggiusti. Všichni byli teple oblečeni, protože toho nedělního rána 4. května bylo zamračeno a foukal silný vítr. Poletí ve výšce zhruba 3000 metrů a místa pro osádku jsou otevřená. Štefánik měl koženou kombinézu, dva svetry, generálskou uniformu s řádovými stuhami a českým lvem na výložkách a několik vrstev spodního prádla.

Kde generál Štefánik při startu seděl? Podle informace, kterou si později vyžádal generál Piccione, vpředu na místě pozorovatele. Je však pravděpodobné, že si Štefánik na poslední chvíli přesedl na místo levého pilota. S tím, že stroj bude řídit poručík Mancinelli-Scotti, jen při klidném letu a snad symbolicky při přistání v Bratislavě Štefánik. Tuto možnost později připomněl i kapitán Federico Zapelloni, jenž byl pověřen vyšetřováním příčin katastrofy. "Sám plukovník Gaviglio před časem v Padově na to upozornil podepsaného a ministr v okamžiku odjezdu vyslovil znovu toto přání," píše ve své zprávě kapitán Zapelloni. Gaviglio měl toto rozsazení oznámit na výslovné Štefánikovo přání do Bratislavy zvláštním telegramem, doklad o tom však nemáme.

V osm hodin sedm minut stroj Caproni 11495 odstartoval. Teprve dvě hodiny po startu byla z Campoformida odeslána zpráva do Bratislavy. O důvodu zdržení se můžeme jen domýšlet. Byla jím jenom snaha o utajení letu?

Malý problém vznikl už před Vídní. Potvrzoval to zápisník nalezený u mechanika. Někdo z osádky, pravděpodobně pilot, zjistil přetržený drát ovinutý kolem táhla kormidla. Na lístku zápisníku se ptal ostatních, jestli přistanou na vídeňském letišti. Zřejmě to za nebezpečné nepovažovali a rozhodli se v cestě pokračovat.
Byla neděle kolem poledního. Místní občané i vojáci sledovali velký dvouplošník, který se pokoušel o přistání na prvním vybraném místě. Marně. Pilota zřejmě překvapila mokřina a stříkající voda pod koly stroje a znovu se vznesl. Aeroplán pak několikrát zakroužil poblíž Bratislavy a hledal druhé označené místo přistání, jež popsal ve svém fonogramu major Fournier. Po dalším pokusu o přiblížení k zemi se pilot znovu snažil nabrat výšku, ale stroj se naklonil na stranu a nosem se zřítil k zemi. Ručička výškoměru se zastavila na 68 metrech. Všichni muži byli na místě mrtvi.

Někteří autoři vracející se k této události se stále pozastavují nad tím, že pro tak významného cestujícího, jakým Milan Rastislav Štefánik nepochybně byl, nikdo nepřipravoval odpovídající slavnostní uvítání, jiní naopak popisují málem davy vítajících včetně Štefánikovy rodiny. Znovu ale připomeňme, že všechny zprávy o příletu byly tajné, generál Piccione i ministr pro správu Slovenska Vavro Šrobár samozřejmě věděli, že Štefánik přiletí, ale ani oni nevěděli kdy přesně. Historik Jozef Husár připomíná, že dr. Milan Ivanka ze zmíněného ministerstva dostal zprávu o odletu Štefánika v 11.15 hodin s tím, že v Bratislavě přistane okolo poledne. Snažil se o rychlé spojení se Skalicí, kde se Piccione a Šrobár účastnili slavnostního vysazení "lip svobody", ale neuspěl. Šrobárovi proto zanechal jen vzkaz. V té době oznámili představitelé italského velení Štefánikův přílet také novinářům.

Ve vzpomínkové knize "Štefánik" píše Ján Halla, že to byl on, kdo zůstal 4. května sám ve vládní budově a po 11. hodině přijal telefonickou zprávu vojenského velitele, že generál Štefánik je na cestě a kolem 12. hodiny přistane. Přílet byl podle něho hlášen už ve čtvrtek, pak radiogramem odvolán, totéž se opakovalo v pátek.

Generál Štefánik byl pak 11. května 1919 pohřben. Vzhledem k neobjasněné příčině pádu Štefánkova letadla se zanedlouho objevily různé teorie, které vysvětlovaly pád jeho letadla a příčin, které k tomu vedly. Tyto teorie, ač nikdy neprokázané, jsou i v dnešní době bohužel zdrojem útoků některých radikálních slovenských politků vůči českému národu. M.R. Štefánik totiž neměl příliš vřelé vztahy s českými zakladateli samostatné Československé republiky - T.G. Masarykem a E. Benešem a tak se spekuluje o atentátu, který zinscenoval Beneš k umlčení Štefánkových snah o větší míru autonomie pro Slováky. Tady je skoro vyčerpávající seznam pravděpodobnch i spekulativních příčin havárie, která toho velkého Slováka stála život:
Štefánikova nevolnost - vyšetřovací komise stanovila jako jednu z možných příčin ztrátu vědomí M.R. Štefánika a nalehnutí na řídící páku (vyvozovali tak z různých zdravotních obtíží, kterými Štefánik trpěl)
Špatné počasí - náhlý poryv větru při přistání způsobil neovladatelnost letounu
Sebevražda - Štefánik tímto činem chtěl dát najevo svou nespokojenost s politickým vývojem a intrikami vůči jeho osobě
Náhodné sestřelení - italské letadlo neslo výsostné značení, které se dalo zaměnit s maďarským (proti kterému tehdy Čechoslováci bojovali) a proto bylo sestřeleno
Atentát - zinscenovaný mnoha možnými stranami - Benešem počínaje (kvůli obav z možného velkého vlivu Štefánika) a Itálií či Francií konče (kvůli Štefánikově angažovanosti během urovnání sporu mezi těmito státy)
Nejpravděpodobnější se ale jeví technická závada na letounu - namotání radiového drátu do táhel kormidla, což mimo jiné potvrdil i výrobce letadel Caproni, který varoval před létáním s letadly vyrobenými během války či obdobná havárie několik let před touto událostí...

Autor: David Kohut

Do konce třicetileté války zbývalo zhruba tři a půl roku, když se protestantské vojsko pod velením Lennarta Torstensona pokusilo dobýt hlavní město Moravy – Brno. Švédové stanuli před brněnskými hradbami již dvakrát, a to v letech 1641 a 1643. Ani jednou se jim však obsadit moravskou metropoli nepovedlo. V prvním případě bylo vojsko odvoláno do Slezska, v případě druhém se armáda musela přesunout na sever kvůli válce s Dánskem.

Poměr sil na obou stranách vyzníval zcela jasně ve prospěch švédského vojska. Lennart Torstenson velel 28000 zkušených vojáků, velitel obrany Brna Louis Raduit de Souches disponoval asi 500 vojáky a 1000 příslušníků městské milice. Díky obrovské převaze se Švedům zdálo dobytí města, které v tu dobu obývalo asi 5000 lidí, jako pouhá formalita.

Oddíly Torstensonova vojska nejdříve obsadily prostor Starého Brna a Králova Pole. Po dvou týdnech se z královopolského prostoru přesunuli do Modřic, aby tak lépe eliminovali případné posily, které měly obráncům ulehčit situaci.

Od poloviny května začínají Švedové systematičtěji útočit na Brno i Špilberk, avšak výraznějších úspěchů nedosahují. Švédské vojsko má potíže se zásobováním, proto plundruje okolí města. Na konci května se švédské velitelství přesunuje na Komárov, v červnu přijíždí Torstensonově armádě na pomoc uherské oddíly. V polovině června podnikají obránci troufalý protiútok, který jim dodává odvahy. Navíc mají zprávy o posilách, které jim přislíbil císař. V červenci vysílají Švedové své zástupce na vyjednávání, které Souches jako vždy odmítá. Švédové jsou čím dál více rozladěni z toho, že se jim stále nepodařilo dobýt Brno.

Na polovinu srpna plánuje švédské velení generální útok. Od časného rána 15. srpna provádí Švedové dělostřeleckou přípravu. Po ní následuje útok na město. V této chvíli je pro obránce situace kritická a zdá se, že se Torstensonova vojska úspěchu přece jen dočkají. Během dne se však postupně štěstěna přiklání k obráncům a večer musí Švedové konstatovat, že se jim Brno dobýt nepodařilo. Švédská vojska se postupně stahují a 23. srpna může de Souches slavit definitivně svůj úspěch. Při obléhání Brna padlo na straně Švedů 8000 vojáků, obránci zaplatili asi 250 životy.

K této události se váže asi nejznámější brněnská pověst o tom, proč se na Petrově odbíjí poledne již v 11 hodin. Z historického hlediska ale není tento příběh relevantní.

Autor: Tomáš Enter

Zdroj: http://www.mojebrno.wz.cz/inka--brno-dalsi-zajimavosti-svedske-oblehani.html

V prvomájovém průvodu ve Strakonicích byl poprvé představen prototyp legendárního československého skútru Čezeta. Tento motocykl, který pro svůj charakteristický vzhled  získal přezdívku „prase“, se stal jedním ze symbolů 60. let. Nejen design, ale i skvělé jízdní vlastnosti a spolehlivost získaly tomuto motocyklu mnoho fandů. Čezeta nebyla oblíbená jen u nás,  byla  vyvážena do mnoha zemí a dokonce byl motocykl montován i na Novém Zélandu pod jménem N-Zeta (New Zeland).

Otcem tohoto skútru byl J. F. Koch, jehož plechová samonosná konstrukce byla ještě přepracována  kolektivem konstruktérů ČZM Strakonice pro velkosériovou výrobu. Skútr byl osazen dvoudobým vzduchem chlazeným jednoválcem o obsahu 175ccm s náporovým chlazením, na který byl časem přidán ventilátor a dynamostartér.  Motocykl nesl označení typ 501, po něm následoval vylepšený typ 502 a tříkolová verze typ 505 – rikša, která sloužila k dopravě jedné osoby a nákladu.Vzniká i prototyp 503 s novou laminátovou karosérií. Jsou však potřebné velké investice do vývoje a nových technologií,  které se spíše využívají v automobilovém průmyslu na vůz Škoda 1000 MB a typ 503 se nedostává ani do sériové výroby . V roce 1964 byla výroba Čezety ukončena.

Autor: Ladislav Štys

Český kníže Boleslav I. se zasloužil o založení pražského biskupství. Dohodu uzavřeli papež Jan XIII. a císař Ota I. Po  stránce diplomatické má podíl také dcera Boleslava I. ctihodná Mlada - Marie, která otcovo poselství vedla do Říma a stala se první abatyší kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě.

Povýšení pražského biskupství na arcibiskupství inicioval moravský markrabě, později římský císař a český král Karel IV., kvůli mezinárodnímu pohledu na český stát, který nebyl považován za plnoprávné království. Karel IV. byl uražen slovy polského krále, že není král, ale králík, protože nemá své vlastní arcibiskupství. Požadavkem suverénního státu bylo, aby cizinec nekorunoval českého krále a cizinci nemuseli nepodléhat čeští biskupové.

Oprávněným nárokům vyhověl papež Kliment VI., který vydal v Avignonu dne 30. 4. 1344 zřizovací bulu „Ex superne providentia maiestatis“, čímž povýšil Prahu na církevní metropoli a pražské biskupství na arcibiskupství. Zároveň byl prvním pražským arcibiskupem jmenován 28. pražský biskup Arnošt z Pardubic. Bullou „Romanus Pontifex“ ze dne 5.5.1344 obdržel papež právo korunovat české krále a královny, čímž bylo přetrháno poslední pouto závislosti na mohučském arcibiskupství, kterému se české biskupství podřizovalo po staletí.

Další bullou ze dne 24. 8. 1344 bylo novému arcibiskupovi uděleno pallium.  Ještě téhož dne Arnošt z Pardubic vysvětil litomyšlského biskupa Jana a položil základní kámen ke stavbě nového  metropolitního chrámu sv. Víta. Stavbou byl pověřen Francouz Matyáš z Arrasu a po něm Němec Petr Parléř z Gmundu. Dokončení katedrály se však nedožil ani on, ani Karel IV. Stavba byla přerušena r.1419 na začátku husitských bouří a definitivně dokončena až r. 1929. Katedrála svatého Víta se stala největším a nejvýznamnějším pražským chrámem. Kromě bohoslužeb se zde odehrávaly i korunovace českých králů a královen. Je místem uložení ostatků svatých zemských patronů, panovníků, šlechticů a arcibiskupů.

Autorka: Anna Marková

Československo v minulosti patřilo k předním výrobcům a vývozcům zbraní na světě a mohlo se pochlubit  mnoha výbornými konstruktéry. Mezi nejvýznamnější patřila bratrská dvojice Josef a František Koučtí. Dodnes jejich jméno obsahuje mnoho typů zbraní – ZKK (zbrojovka Koucký kulovnice), ZKR (zbrojovka Koucký revolver) nebo ZKM (zbrojovka Koucký malorážka)

Dne 29. dubna 1969 se v České zbrojovce Uherský Brod sešla za účasti konstruktéra Františka Kouckého poprvé hodnotitelská komise, která stanovila závazné parametry pro vývoj nové služební pistole. Směr konstrukčních prací byl dán souborem podmínek jako např. dvojčinný spoušťový mechanismus či ráže 9 mm Parabellum. V roce 1975 byla pistole veřejně představena a v roce 1977 byla zahájena sériová výroba. Obdobná konstrukce spoušťového mechanismu ve světě neexistovala a CZ 75 byla unikátní zbraní, která výrazně předběhla svou dobu.

Vzhledem k situaci v tehdejším komunistickém Československu byly výrobky využitelné ve zbrojním průmyslu patentovány tajně, což mělo za následek, že takový patent měl platnost pouze na našem území. Díky tomu nebyl systém pistole CZ 75 nikdy pro zahraničí patentován a proto mohl být beztrestně kopírován kdekoliv na světě. Po Coltu 1911 je česká CZ 75 druhou nejčastěji kopírovanou zbraní na světě. Za nejzdařilejší upravené kopie, které vytvořil český emigrant Ing. Tůma, jsou považovány výrobky švýcarské společnosti Sfinx.

Konstruktér František Koucký celou situaci nesl velmi těžce. Jeho pistole byla v celém světe sice masově kopírována, on sám nemohl kvůli komunistickému režimu do zahraničí vůbec vycestovat. Celý smysl jeho konstruktérského snažení nakonec přišel vniveč, protože ani naše armáda pistoli CZ 75 nezavedla do výzbroje. Používaná ráže totiž neodpovídala standardům výzbroje armád Varšavské smlouvy.

Přesto si tato pistole a její odvozeniny našly cestu k zákazníkům a celosvětově patří k nejoblíbenějším a nejprodávanějším zbraním své kategorie. 12. října 2007 byla v České zbrojovce a.s. slavnostně smontována již miliontá pistole z rodiny CZ 75. Kromě použití u policejních sborů u nás i v zahraničí ji mj. používají spolu s Berettou m9 (a v testech v porovnání s ní CZ 75 dosahuje rychlejší a přesnější střelby) americké speciální síly Delta Force. Na sportovním poli zase sklízí skvělé úspěchy služební a sportovní model CZ 75 SP-01, který poslední roky na celém světě (včetně USA) úplně ovládl divizi Production na závodech praktické střelby IPSC .

Příběh, který se začal psát 29. dubna 1969, pokračuje i v 21. století, a to především díky současným pokračovatelům legendárního Františka Kouckého, kteří zdárně rozvíjejí jeho geniální výtvor, jenž předběhl svou dobu a ohromil svět – českou pistoli CZ 75.

Zdroje: www.czub.cz, ČT – Zašlapané projekty CZ 75 (připravil Ing. Jan Šneberk)

Vřele doporučuji zhlédnout celý dokument viz Česká televize - Zašlapané projekty CZ 75