Dne 15. května roku 1938 byl zveřejněn v řadě českých novin manifest za obranu republiky „Věrni zůstaneme!“. Autoři z řad prvorepublikové československé spisovatelské elity v dokument ideově navazovali na květnový manifest spisovatelů z roku 1917 a vyzývali v něm čs. vládu a čs. občany k obraně nezávislosti a celistvosti republiky před narůstajícím ohrožením státní suverenity nacistickým Německem (anšlus Rakouska, karlovarské požadavky Konráda Henleina atp.). V petici vyslovili její autoři myšlenku občanské svobody bez ohledu na politické přesvědčení, rasový původ či náboženské vyznání. Politické strany nabádaly k podřízení svých zájmů zájmům celé společnosti a připomněly význam demokratického Československa v otázce evropského míru. Manifest provázela rozsáhlá podpisová akce, kterou řídil tzv. Petiční výbor věrni zůstaneme (známý především z období protektorátu svou odbojovou činností) pod vedením J. Bělehrádka a doc. J. Fischera. Osudného dne 29. září 1938 bylo pod peticí podepsáno 308 vědeckých, kulturních a uměleckých osobností a přes 1 milion občanů ČSR. [1]

Manifest Věrni zůstaneme (15. 5. 1938):

„Ve jméně národní svobody a státní samostatnosti, vybojované před dvaceti lety, vyzýváme všechny věrné občany Československé republiky: pevně odhodláni, s obětavostí a nezlomnou vírou ve vlastní věc, držme celistvost a nedotknutelnou svrchovanost tohoto jediného našeho státu! Jen v pevné jednotě je naše nepřemožitelnost a síla. Zůstaňme věrni sami sobě, věrni zásadám, z nichž se naše samostatnost zrodila. Přes všechny politické, stavovské a třídní rozdíly semkněme se u víře v demokracii a svobodu, v úctě k právu a k sociální spravedlnosti! Stůjme do všech důsledků za těmito zásadami, vlastními našemu národu a společnými všemu vzdělanému lidstvu! Nedopusťme, aby v naší vlasti byly ohrožovány mravní základy kultury a lidských práv! Nedopusťme, aby věrný občan republiky byl utiskován nebo vylučován z národa pro své přesvědčení, pro svůj původ nebo vyznání! Jako žádal památný květnový manifest z roku 1917, tak žádáme i dnes vládu a pověřené zástupce lidu, aby jednali podle vůle lidu jako mužové nezávislí, pamětlivi jen zájmů celku. Jako tehdy i dnes věříme, že budoucnost patří Evropě demokratické, Evropě národů svéprávných a svobodných, a nikoli panství jedněch nad druhými“. [2]

Autor:  Vašek
zdroje:  [1] Straková, Vladimíra. REFLEXE UDÁLOSTÍ ROKU 1938 V LIDOVÝCH NOVINÁCH [online]. Brno 2008: MASARYKOVA UNIVERZITA, Fakulta sociálních studií, Katedra mediálních studií a žurnalistiky Dostupný z WWW: < http://is.muni.cz/th/185350/fss_m/diplomova_prace.doc >
[2] Herman, Josef.  Divadelní noviny [online].  Dostupný z WWW: <http://www.divadlo.cz/noviny/clanek.asp?id=18428>

Když Božena Němcová v zimě na přelomu let 1854 -1855 hledala pro svůj román Babička, nesoucí podtitul Obrazy venkovského života, nakladatele, stal se jím po určitých obtížích Jaroslav Pospíšil, pražský tiskař a nakladatel, který již vydal Boženě Němcové v letech 1845-1847 Národní báchorky a pověsti a současně s Babičkou tiskl toto dílo podruhé. Němcová se osobně znala s Pospíšilem už od počátku 40. let 19. století, kdy kolportovala jím vydané knihy na Chodsku.

Jaroslav Pospíšil byl synem Jana Hostivíta Pospíšila (1785-1868), významného královéhradeckého obrozeneckého nakladatele, v němž bývá spatřován – i když nepůsobil v Praze – důstojný nástupce Krameriův. Jan H. Pospíšil se vyučil knihtiskařem v rodné Kutné Hoře u Františka Korce, nenalezl však odpovídající místo v oboru, a tak po určitou dobu působil jako písař na kutnohorském magistrátu. Po svatbě s Kateřinou Ptačovskou získal darem od tchána tiskárnu v Hradci Králové, kterou vlastnil František Bouček a která předtím patřila významné rodině Tybelliů. Výhodou Pospíšilovou bylo, že vlastnil tiskárnu i nakladatelství, a nebyl tak závislý na cizích podnikatelských vztazích.

Asi kolem roku 1818 začal Pospíšil vydávat české knihy svým nákladem, často bez ohledu na to, přinesou-li zisk. Jeho významným počinem, majícím pro nakladatele i ekonomický význam, bylo vydání Komenského díla Orbis pictus v pětijazyčné verzi roku 1833. Z časopisů, které vydával, připomeňme titul Jindy a nyní anebo ještě známější Květy, kam přispívala celá řada významných osobností. Ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století byl Pospíšilův královéhradecký podnik literárním centrem celonárodního významu. Roku 1820 zakoupil Pospíšil v Praze tiskárnu, kterou vlastnila vdova Veronika Šollová, a vytvořil z ní pobočný závod. Své podniky rozdělil postupně Jan Hostivít mezi své syny, přičemž pražská tiskárna a nakladatelství připadly Jaroslavovi. A právě on vydal v Praze 14. května roku 1855, jako první, Babičku Boženy Němcové.

zdroj: Jan Harvilko – První vydání Babičky Boženy Němcové vyšlo před 150 lety (Knihovnicko-informační zpravodaj U Nás, č. 2, 2005)

Bitva u Mailberku (Mouriberch) v Rakousích, v níž český kníže Vratislav II. rozdrtil rakouské vojsko markraběte Východní marky Leopolda II.

Důvodem války mohlo být dlouhodobé vzájemné napadání pohraničních území mezi moravskými údělnými knížaty Konrádem Brněnským a Otou Olomouckým s rakouským Leopoldem, kdy moravská knížata požádala o pomoc svého lenního pána a příbuzného Vratislava II. (jak uvádí Kosmas). Toto vysvětlení nepostrádá logiku, protože obdobné vzájemné loupeživé vpády byly v oblasti, kde není na rozdíl od jiných pohraničních území českého království jasná hranice, běžným jevem.

Také mohl být důvodem střetu boj o investituru v Říši, kdy Vratislav II. stál na straně římského krále Jindřicha IV. a Leopold naopak stranil jeho nepřátelům. Poté, co Leopold po sněmu v Tullnu v červenci 1081, přešel pod vlivem pasovského biskupa Altmanna a většiny členů shromáždění do tábora nepřátel Jindřicha IV. byl prohlášen za psance a jeho léna připadla Vratislavovi. Následně český panovník povolal moravská knížata k plnění jejich závazků (uvádí Göttweigská relace, po 1132).

Na české straně bojovaly kromě vlastní Vratislavovi družiny a českého kontingentu i moravské jednotky údělných knížat Konráda a Oty a bavorský žoldnéřský oddíl poskytnutý za úplatu řezenským biskupem. Rakouské síly tvořila těžkooděná jízda Leopoldova doplněná pěší zemskou hotovostí.

Kosmas nezapřel své kořeny a o rakouské zemské hotovosti se vyjádřil se značným despektem:  „…(Leopold) kázal, aby se všichni, od pasáka sviní do pasáka volů, ozbrojili kdejakým železem, od nožíku do bodce, a připravili se k boji.“ (Kosmas, 2005, str. 117)

Leopold zvolil klínovou formaci se středem složeným z pěchoty a těžkou jízdou na křídlech, naše jednotky byli rozestaveny s českým kontingentem ve středu a s Moravany na levém a bavorskými žoldnéři pravém křídle. Naši zaútočili první – bavorští žoldnéři zahájili boj prudkým útokem po pravém křídle, pak zahájil útok i hlavní část našeho vojska. Moravané nalevo a Vratislavova knížecí družina složena z nejelitnějších jednotek pěšmo středem (patrně kvůli terénu).

„Sám pak stoje v samém čele boje, kde byl nejhustší šik nepřátel, kázal svému vojsku sesednouti s koní a v pěším utkání bojovati s protivníky. Ti, než to dořekl, seskočili s koní a povzbudili se křikem; a jako zuří oheň, zapálí-li se suché strniště, a v okamžení všecko sežehne, tak oni mečem potřeli síly nepřátel a odpůrce skláli k zemi.“ (Kosmas, 2005, str. 117).

Rakušané byli rozdrceni. Kosmas uvádí na české straně mezi rytíři minimální ztráty, přímo padlé vyjmenovává: „V této bitvě, svedené narození Páně 1082 dne 12. května, byli zabiti Stan s bratrem Radimem, Hrdoň, syn Zankův, Dobrohost, syn Hynšův, a nemnoho jiných“ (Kosmas 2005, 118; Budyšínský rukopis).

Rakouské zdroje vidí situaci trošku jinak:  „(Vratislav) byl z rodu ukrutníků, neboť …sebral kolem sebe Slovany a Bavory, aby nepřátelsky napadl zemi Altmanovu a Leopoldovu a zkrušil v ní vše ohněm a mečem.“

Leopold se postavil v poli, aby nám zabránil v dalším postupu do nitra Rakous. Podle zdrojů nepřítele se: „…bojovalo tvrdě a nelítostně, v boji padlo množství zbrojného lidu … až si vítězství tajným úradkem Božím odnesl nepřítel…“ (Göttweigská relace).

České vojsko zpustošilo území až po Dunaj. Českému panovníkovi se sice nepodařilo opanovat Rakousy, ale alespoň rozšířil česká území o oblast mezi Lávou nad Dyjí, Mikulovem a Valticemi.

Autor: Marek Štěpán (zdroje:  Kosmova kronika česká, Paseka 2005; www.curiavitkov.cz, www.e-stredovek.cz, www.libri.cz; www.dejiny.nln.cz)

Ve Varšavě se Československo spolu s Albánií, Bulharskem, Maďarskem, NDR, Polskem, Rumunskem a SSSR dohodlo na podepsání smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, která je podle místa podpisu označována jako Varšavská smlouva. Národní shromáždění schválilo vstup ČSR 24. května 1955. Varšavská smlouva byla uzavřena na 20 let s možností dalšího prodlužování o 10 let. Albánie, se v rámci sporů uvnitř komunistického bloku v sovětsko-čínském sporu (Čína mj. odsoudila SSSR jako další imperialistickou velmoc), přiklonila na čínskou stranu a přestala  se zúčastňovat činnosti Varšavské smlouvy, formálně pak vystoupila 13. 9. 1968 na protest proti intervenci do Československa.
Vznik Varšavské smlouvy byl vždy oficiálně zdůvodněn podpisem Pařížských dohod a následným zapojením Spolkové republiky Německo do struktur NATO a s tím i související obnovení jeho vojenských sil (Wehrmacht nahrazen Bundeswehrem) a jeho dalším vyzbrojováním.

Zde vyvstaly hypotézy o záměru Nikity Chruščova vytvořit novou smlouvu o kolektivní bezpečnosti v Evropě a s ním souběžné rozpuštění NATO a jako gesto i Varšavské smlouvy (tomu to záměru by odpovídalo znění článku 11 smlouvy). S naivní myšlenkou paralelního rozpuštění obou aliancí si pohrával v roce 1989 i Václav Havel. Tomuto záměru by odpovídalo i několik skutečností. Sovětský svaz prakticky Varšavskou smlouvu nepotřeboval.

Varšavská smlouva byla v 50.-60. letech velmi volným sdružením, na rozdíl od pevných struktur NATO. Teprve po kubánské krizi začalo sovětské velení usilovat i s ohledem na nové vojenské technologie o jasnou strukturu a pevná pravidla. Tyto plány úspěšně brzdili zejména Rumuni.  K utužení struktury Varšavské smlouvy došlo až v roce 1969 na jednání představitelů Varšavského paktu v Budapešti, kdy pod vlivem událostí v srpnu 1968 v Československu podepsal do té doby vzdorující Ceauşescu plán sovětského velení. Vznikly první funkční struktury štábu a hlavního velitelství v Moskvě. Zde je třeba připomenout fakt, že Rumunsko bylo jediný stát Varšavské smlouvy, který se nezúčastnil vpádu do Československa.

Vojenská kontrola nad armádami satelitů byla pevná a neotřesitelná bez ohledu na nějaké právní závazky, například v polské armádě bylo přes 16 tis. sovětských poradců a v ostatních zemích komunistického bloku to bylo podobné. Sovětská dominance ve Varšavském paktu byla obdobná jako Spojených států v NATO, kde vrchním velitelem byl vždy Američan.

Sovětský svaz se svými spojenci měl nad NATO výraznou převahu v konvenčních zbraních i počtech vojáků, daných zejména faktem, že po skončení 2. světové války postupovala demobilizace ve východní části Evropy velmi pomalu. V roce 1948 měl např. Sovětský svaz převahu nad USA v počtu mužstva 3:1. Západ spoléhal částečně na hrozbu použití jaderné zbraně. Západ si začal nebezpečí uvědomovat až po úspěšných zkouškách sovětské mezikontinentální balistické rakety R-7 a vypuštěním prvních satelitů, Američané odpověděli o rok později raketou Atlas B.  Po zkušenostech z lokálních válek na přelomu 50. a 60. let došlo k přepracování vojensko-strategických koncepcí, kdy si obě strany uvědomily rizika případné jaderné války.

Soupeření obou vojensko-politických uskupení probíhalo po celou dobu studené války. Varšavská smlouva byla na konferenci zástupců Československa, Polska, Maďarska, Rumunska,  Bulharska a Sovětského svazu v Moskvě 31. 3. 1991 k 1. 6. 1991 rozpuštěna.

Po pádu komunismu byly zveřejněny některé dokumenty ohledně útočných plánu Varšavské smlouvy.
Podle informací z odtajněných polských archivů bylo zveřejněn plán, podle něhož  se polské jednotky o síle 400-500 tis. mužů měly po boku Rudé armády účastnit útoku na západ a přes severní SRN pokračovat ve dvou směrech na Belgii a Holandsko a do Dánska, k dispozici měla polská armáda údajně i 194 taktických jaderných střel krátkého doletu. Počítalo se se 40% ztrátami, tento plán byl schválen v roce 1976 polským prezidentem (oficiální titul tehdy zněl „první tajemník Polské sjednocené strany pracujících“) Edwardem Gierekem.

Pavel Minařík (Vojenský ústřední archiv) k operačním plánům Varšavského paktu:
„Jejich vzájemným porovnáním se vykrystalizují proměny vojenské strategie Varšavské smlouvy i vlastního místa Československé lidové armády v těchto strategických úkolech. Dovolil bych si kooperaci plánů z 50. a 60. let a pak ze 70. a 80 let.

V 50. letech naše operační plány spojuje to, že mají v podstatě dvě fáze. První fáze je obranná a slouží k umožnění mobilizace, k vyčkání příchodu hlavních sil. Druhá fáze je útočná, kdy v podstatě chceme obnovit suverenitu naší republiky a dosáhnout naší státní hranice, nebo ji případně překročit. Tuto státní hranici bychom však překročili o vzdálenost několika desítek kilometrů, případně 100 až 120 km, kde bychom se v podstatě zastavili. To je jedna charakteristická etapa.

Druhá charakteristická etapa nastává v roce 1960, kdy se v dochovaných operačních plánech sice hovoří o tom, že první úder bude ze strany Severoatlantické aliance, nicméně se v tomto období nesetkáme v našich operačních plánech s obrannou fází. Takže hned poté, co zlikvidujeme protivníka, který překročil naši státní hranici, se z pohraničí vydáváme směrem na západ. Je tady potom jen variabilita, jak daleko na západ bychom došli – jestli dojdeme na Rýn nebo až na území Francie, nebo jestli dojdeme pouze do poloviny Německa.

Pak je třetí etapa, které už se zúčastnil generál Vacek jako velitel okruhu, jako náčelník generálního štábu, od let 1985, 86, kdy se opětovně v našich válečných plánech objevují dvě období – období obranné operace a následné období protiútoku.“

Petr Luňák, historik:
„Nelze zpochybňovat to, že od počátku 60. let až do roku 1986, do Gorbačovovy perestrojky, se Varšavská smlouva připravovala na masivní ofenzivní operaci v západní Evropě. Smyslem této operace bylo obsadit během několika týdnů západní Evropu. To je kardinální rozdíl mezi tím, jak si případný konflikt představovala Severoatlantická aliance, která se v podstatě soustředila na obranu vlastního teritoria a nikdy neplánovala pozemní operace na území protivníka. To je nejzákladnější a nejdůležitější zjištění.

Plány jsou plány, a jak víme, jen velice málo plánů přežije první chvíli střetu s protivníkem. Čili osobně se domnívám, že tyto plány nebyly realizovatelné. To ale neznamená, že by se je Varšavská smlouva nesnažila naplnit se všemi důsledky.

Československá lidová armáda se měla vypořádat s velice kvalitními americkými vojsky v jižní části Spolkové republiky Německo. Samotná představa, že tím projde jako nůž máslem během několika dnů a během osmi dnů bude obsazovat Lyon, je úplně to nejabsurdnější. Měla při tom samozřejmě používat jaderné zbraně, které by protivníkovi způsobily velké ztráty. Nicméně fakt, že protivník by zřejmě použil jaderné zbraně i proti Československé lidové armádě a způsobil jí stejné škody, se v těch plánech neobjevuje.“

S tímto názorem nesouhlasilo mnoho dalších odborníků včetně bývalého čs. generála Miroslava Vacka, který jako velitel západního okruhu vojsk Varšavské smlouvy by podobné operace vedl. Generál Vacek uvedl, že se počítalo s dosažením Rýna v horizontu 14-16 dní.

Text Varšavské smlouvy k dispozici ZDE

Připravil: Ing. Jan Šneberk

Na úpatí hory Řípu se konal za účasti 20 tisíc lidí první tábor lidu, který zahajoval tzv. táborové hnutí. Byla zde přijata národní rezoluce požadující rozpuštění sněmu a volbu nového sněmu podle všeobecného hlasovacího práva, který by pak měl vypracovat ústavu Českého království se stejnou samostatností, jakou mělo Uhersko. po rakousko-uherské vyrovnání z února 1867. Právě na Řípu byl při slavnosti vyzvednut kámen, který je jedním ze zakládajících kamenů našeho Národního divadla.

Vedle podpory státoprávní politiky zde zaznívaly požadavky na přijetí všeobecného volebního práva, kulturně politické, sociální atd. a od samého počátku byl zřejmý i protičeský postoj sudetských Němců, kteří jakékoliv naše státoprávní požadavky i v rámci mocnářství sabotovali.

Hlavními centry táborového hnutí byla místa spjatá s historií českého národa, ať už legendární či skutečnou, a obzvláštní pozornosti se dočkala místa spojená s husitskou revolucí. Význam husitské tradice je možné dokumentovat nejen výběrem lokací, ale i vlajkami s kalichem nad hlavami účastníků. Rovněž chorál Ktož jsú boží bojovníci byl zpíván na úvod i na závěr setkání. Vlastní název táborové hnutí či tábory lidu odkazoval na husitské tábory i samotný Tábor. Mladý historik Jaroslav Goll zavrhl původně uvažované anglické slovo meeting jako nečeské a nahradil ho českým ekvivalentem, který ukazoval na vazbu s bojovým husitstvím.

Kromě Řípu se tábory lidu konaly i na Blaníku a mnoha dalších místech a to nejen v Čechách, ale i na Moravě a ve Slezsku – Žižkov, Oreb, Karlštejn, Bezděz, Pravda na Lounsku, Střelecký ostrov v Praze, Kravsko u Znojma, Ostrá hůrka u Opavy a mnoho dalších. Mnoho z nich bylo zakázáno a pořadatelé byli často zatýkáni a pokutováni.

Na Blaníku se první shromáždění uskutečnilo 30. června 1868, další následovaly 30.8. a 7.11., které mělo symbolicky vyvrcholit pochodem na Bílou horu. Další shromáždění byla svolána i následující rok 29.8. a 8.9. Většina z nich byla úředně zakázána a lidé se scházeli např. v blízkých Louňovicích. Na Blaníku se národní poutě nekonaly jen v období táborového hnutí, ale i později.

Dalším místem, které je možné zmínit, je Vysoká u Kutné Hory. I zde se uskutečnilo několik táboru lidu nebo alespoň pokusů o shromáždění – 7. 6. a 17. 7. 1868, 6. 6. 1869, 25. 6. a nejvýznamnější 3. 7. 1870. Zakázané akce probíhaly tak, že místo bylo ve stanovený den obsazeno několika desítkami četníků, kteří přicházející účastníky pokutovali (50-100 zl.), popř. krátkodobě zatýkali. Při shromáždění 3. 7. 1870 bylo zveřejněno i memorandum tábora lidu ostře proti poměrům v mocnářství. Původně byly veškeré tiskoviny zabaveny c.k. úředníkem, ale podařilo se je získat zpět a rozšířit mezi lid. K této události byly vyhotoveny i dva druhy pamětních medailí – menší se siluetou vrchu a větší se lvem a nápisem Svorně a silně.

Význam husitské symboliky lze doložit např. na táborech na hoře sv. Gotharda u Hořic na Královéhradecku. V době husitské revoluce zde bylo vybojováno jedno z husitských vítězství. Proto v době táborů lidu, při vzedmutí vlasteneckých nálad, bylo jasné, že toto místo nezůstane stranou dění. Shromáždění se zde zúčastnilo několik tisíc lidí a proběhl zde i sjezd studentstva zemí Koruny české. V roce 1873 se zde na národní manifestaci při odhalení sochy Jana Žižky neslo 44 praporů s různými vlasteneckými texty.

Na Moravě pak bylo významným centrem hnutí např. Kravsko u Znojma. První tábor zde proběhl již 14. 6. 1868 a jako záminka posloužila oslava sedmdesátin Františka Palackého. Významným pak byl např. tábor ze 17. 9. 1871 v Jevišovicích, kde se údajně poprvé veřejně  zpívala píseň Kde domov můj. Duší těchto obroditelských českých aktivit byl místní vlastenec Jan Vlk.

Ve Slezsku se lidé scházeli např. na Ostré hůrce u Opavy (1869), tato akce znamenala velké posílení národního sebeuvědomění místních Čechů a přímo vedla k pozdějšímu založení Matice opavské či založení českého gymnázia v Opavě.

Mnoho z táborů lidu bylo zakázáno a pořadatelé byli často zatýkáni a pokutováni. Celkem bylo v letech 1868-1871 uspořádáno 143 táborů (z toho 102 v Čechách, 37 na Moravě a 4 v českém Slezsku. Účast byla odhadována na 1,5 milionu lidí – 338 tis. v roce 1868, 610 tis. 1869, 225. tis. 1870 a 287 tis. v roce 1871. Toto hnutí je dnes nedostatečně připomenuto, šlo o skutečně první masovou deklaraci naší národní identity.

Zdroje: Patrik Eliáš (www.ptejteseknihovny.cz, www.hora-rip.cz, www.miskovice-kh.cz, www.toulavakamera.cz, www.suchelazce.cz, www.abicko.avcr.cz, www.mravenec.cz, www.kcprymarov.estranky.cz)