Ve Varšavě se Československo spolu s Albánií, Bulharskem, Maďarskem, NDR, Polskem, Rumunskem a SSSR dohodlo na podepsání smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, která je podle místa podpisu označována jako Varšavská smlouva. Národní shromáždění schválilo vstup ČSR 24. května 1955. Varšavská smlouva byla uzavřena na 20 let s možností dalšího prodlužování o 10 let. Albánie, se v rámci sporů uvnitř komunistického bloku v sovětsko-čínském sporu (Čína mj. odsoudila SSSR jako další imperialistickou velmoc), přiklonila na čínskou stranu a přestala se zúčastňovat činnosti Varšavské smlouvy, formálně pak vystoupila 13. 9. 1968 na protest proti intervenci do Československa.
Vznik Varšavské smlouvy byl vždy oficiálně zdůvodněn podpisem Pařížských dohod a následným zapojením Spolkové republiky Německo do struktur NATO a s tím i související obnovení jeho vojenských sil (Wehrmacht nahrazen Bundeswehrem) a jeho dalším vyzbrojováním.
Zde vyvstaly hypotézy o záměru Nikity Chruščova vytvořit novou smlouvu o kolektivní bezpečnosti v Evropě a s ním souběžné rozpuštění NATO a jako gesto i Varšavské smlouvy (tomu to záměru by odpovídalo znění článku 11 smlouvy). S naivní myšlenkou paralelního rozpuštění obou aliancí si pohrával v roce 1989 i Václav Havel. Tomuto záměru by odpovídalo i několik skutečností. Sovětský svaz prakticky Varšavskou smlouvu nepotřeboval.
Varšavská smlouva byla v 50.-60. letech velmi volným sdružením, na rozdíl od pevných struktur NATO. Teprve po kubánské krizi začalo sovětské velení usilovat i s ohledem na nové vojenské technologie o jasnou strukturu a pevná pravidla. Tyto plány úspěšně brzdili zejména Rumuni. K utužení struktury Varšavské smlouvy došlo až v roce 1969 na jednání představitelů Varšavského paktu v Budapešti, kdy pod vlivem událostí v srpnu 1968 v Československu podepsal do té doby vzdorující Ceauşescu plán sovětského velení. Vznikly první funkční struktury štábu a hlavního velitelství v Moskvě. Zde je třeba připomenout fakt, že Rumunsko bylo jediný stát Varšavské smlouvy, který se nezúčastnil vpádu do Československa.
Vojenská kontrola nad armádami satelitů byla pevná a neotřesitelná bez ohledu na nějaké právní závazky, například v polské armádě bylo přes 16 tis. sovětských poradců a v ostatních zemích komunistického bloku to bylo podobné. Sovětská dominance ve Varšavském paktu byla obdobná jako Spojených států v NATO, kde vrchním velitelem byl vždy Američan.
Sovětský svaz se svými spojenci měl nad NATO výraznou převahu v konvenčních zbraních i počtech vojáků, daných zejména faktem, že po skončení 2. světové války postupovala demobilizace ve východní části Evropy velmi pomalu. V roce 1948 měl např. Sovětský svaz převahu nad USA v počtu mužstva 3:1. Západ spoléhal částečně na hrozbu použití jaderné zbraně. Západ si začal nebezpečí uvědomovat až po úspěšných zkouškách sovětské mezikontinentální balistické rakety R-7 a vypuštěním prvních satelitů, Američané odpověděli o rok později raketou Atlas B. Po zkušenostech z lokálních válek na přelomu 50. a 60. let došlo k přepracování vojensko-strategických koncepcí, kdy si obě strany uvědomily rizika případné jaderné války.
Soupeření obou vojensko-politických uskupení probíhalo po celou dobu studené války. Varšavská smlouva byla na konferenci zástupců Československa, Polska, Maďarska, Rumunska, Bulharska a Sovětského svazu v Moskvě 31. 3. 1991 k 1. 6. 1991 rozpuštěna.
Po pádu komunismu byly zveřejněny některé dokumenty ohledně útočných plánu Varšavské smlouvy.
Podle informací z odtajněných polských archivů bylo zveřejněn plán, podle něhož se polské jednotky o síle 400-500 tis. mužů měly po boku Rudé armády účastnit útoku na západ a přes severní SRN pokračovat ve dvou směrech na Belgii a Holandsko a do Dánska, k dispozici měla polská armáda údajně i 194 taktických jaderných střel krátkého doletu. Počítalo se se 40% ztrátami, tento plán byl schválen v roce 1976 polským prezidentem (oficiální titul tehdy zněl „první tajemník Polské sjednocené strany pracujících“) Edwardem Gierekem.
Pavel Minařík (Vojenský ústřední archiv) k operačním plánům Varšavského paktu:
„Jejich vzájemným porovnáním se vykrystalizují proměny vojenské strategie Varšavské smlouvy i vlastního místa Československé lidové armády v těchto strategických úkolech. Dovolil bych si kooperaci plánů z 50. a 60. let a pak ze 70. a 80 let.
V 50. letech naše operační plány spojuje to, že mají v podstatě dvě fáze. První fáze je obranná a slouží k umožnění mobilizace, k vyčkání příchodu hlavních sil. Druhá fáze je útočná, kdy v podstatě chceme obnovit suverenitu naší republiky a dosáhnout naší státní hranice, nebo ji případně překročit. Tuto státní hranici bychom však překročili o vzdálenost několika desítek kilometrů, případně 100 až 120 km, kde bychom se v podstatě zastavili. To je jedna charakteristická etapa.
Druhá charakteristická etapa nastává v roce 1960, kdy se v dochovaných operačních plánech sice hovoří o tom, že první úder bude ze strany Severoatlantické aliance, nicméně se v tomto období nesetkáme v našich operačních plánech s obrannou fází. Takže hned poté, co zlikvidujeme protivníka, který překročil naši státní hranici, se z pohraničí vydáváme směrem na západ. Je tady potom jen variabilita, jak daleko na západ bychom došli – jestli dojdeme na Rýn nebo až na území Francie, nebo jestli dojdeme pouze do poloviny Německa.
Pak je třetí etapa, které už se zúčastnil generál Vacek jako velitel okruhu, jako náčelník generálního štábu, od let 1985, 86, kdy se opětovně v našich válečných plánech objevují dvě období – období obranné operace a následné období protiútoku.“
Petr Luňák, historik:
„Nelze zpochybňovat to, že od počátku 60. let až do roku 1986, do Gorbačovovy perestrojky, se Varšavská smlouva připravovala na masivní ofenzivní operaci v západní Evropě. Smyslem této operace bylo obsadit během několika týdnů západní Evropu. To je kardinální rozdíl mezi tím, jak si případný konflikt představovala Severoatlantická aliance, která se v podstatě soustředila na obranu vlastního teritoria a nikdy neplánovala pozemní operace na území protivníka. To je nejzákladnější a nejdůležitější zjištění.
Plány jsou plány, a jak víme, jen velice málo plánů přežije první chvíli střetu s protivníkem. Čili osobně se domnívám, že tyto plány nebyly realizovatelné. To ale neznamená, že by se je Varšavská smlouva nesnažila naplnit se všemi důsledky.
Československá lidová armáda se měla vypořádat s velice kvalitními americkými vojsky v jižní části Spolkové republiky Německo. Samotná představa, že tím projde jako nůž máslem během několika dnů a během osmi dnů bude obsazovat Lyon, je úplně to nejabsurdnější. Měla při tom samozřejmě používat jaderné zbraně, které by protivníkovi způsobily velké ztráty. Nicméně fakt, že protivník by zřejmě použil jaderné zbraně i proti Československé lidové armádě a způsobil jí stejné škody, se v těch plánech neobjevuje.“
S tímto názorem nesouhlasilo mnoho dalších odborníků včetně bývalého čs. generála Miroslava Vacka, který jako velitel západního okruhu vojsk Varšavské smlouvy by podobné operace vedl. Generál Vacek uvedl, že se počítalo s dosažením Rýna v horizontu 14-16 dní.
Text Varšavské smlouvy k dispozici ZDE
Připravil: Ing. Jan Šneberk
