Česká politická scéna zaznamenala během první světové války mnoho změn. K těmto změnám například patřilo zrušení parlamentarismu, posilování militarizace či zostření cenzury. V této době vznikl i český odboj, který měl za cíl rozbít Rakousko-Uhersko a vytvořit samostatný československý stát. Jednou z významných osob českého odboje byl i Alois Rašín. Rašín však měl názorové rozepře s dalším členem českého odboje Karlem Kramářem skrze mladočeskou stranu i v otázce činnosti Národních listů. To byly české noviny založené roku 1861 Juliem Grégem, které fungovaly až do roku 1941. V roce 1910 přešly noviny pod Pražskou akciovou tiskárnu. Tu v té době řídili již zmiňovaní Alois Rašín a Karel Kramář. Kvůli rozkolu však Rašín rezignoval na pozici dohlížitele.

První světová válka rozdělila politickou scénu do dvou skupin. První z nich byla orientována prorakousky a druhá protirakousky. Na straně protirakouské působily Mladočeši (Národní strana svobodomyslná, která měla český národní a zároveň liberální program), která se zapojovala do zahraničního odboje. Mladočeši vypracovali svůj vlastní politický program, který se týkal válečné doby. Alois Rašín se po politické stránce hodně sblížil s Tomášem Garriguem Masarykem, který v pozdější době emigroval.

Na začátku března 1915 vzniklo uskupení pod názvem Maffie, které bylo tvořeno právě přestaviteli českého domácího odboje. Maffie se zabývala hlavně konspirační a zpravodajskou činností. Udržovala spojení se zahraniční sekcí odboje, s kterou si předávala informace. Byla to nelegální organizace, mezi jejíž členy patřili Šámal, Beneš, Scheiner, Kramář, Rašín a později i mnoho dalších.

21. května 1915 začalo zatýkání. Jedni z prvních byli zatčeni Karel Kramář, starosta Sokola Josef Scheiner. Zatýkání během téhož roku pokračovalo, 12. července byl zatčen i Alois Rašín, 5. září F. Buříval, jenž byl členem strany národně socialistické. Následují rok byli mezi zatčenými i spisovatel Viktor Dyk a mnoho dalších. Rozsáhlý proces proti odbojářům byl zahájen 6. prosince 1915 a trval do 3. července 1916. Výsledkem pro Kramáře, Rašína, Vincence Červinku (redaktora Národních listů) a Josefa Zlámala (úředníka) byl trest smrti za velezradu a vyzvědačství. Trest však nakonec nebyl vykonán díky velké amnestii Karla I., který nastoupil na trůn po Františku Josefu I. Tato rozsáhlá amnestie se týkala 719 Čechů.

Připravil: Jiří Řehák

Prameny:
www.libri.cz, www.radekf.net, www.epolis.cz, www.wikipedie.cz

„Jen buďme svorni bratři, jeden za všecky, všichni za jednoho! Naše věc je svatá, naše věc je spravedlivá a tak jsem jist, že se k nám ostatní vojsko připojí. Dnes potáhneme na Hajdu, kde je setnina 18. pěšího pluku našich českých bratří z Hradce Králové, kteří se k nám jistě přidruží, a dále do České Lípy, kde je jejich doplňovací velitelství. Držte se statečně a věrně, abychom už mohli ukončit tuto ohavnou válku a osvobodit naši českou vlast z potupného jha! Nuže kupředu! Nazdar!“  (Stanko Vodička)

Jen 15 hodin trvalo jedno z nejdůležitějších a zároveň nejspornějších vystoupení českých vojáků proti rakouskouherské monarchii.

V rámci politiky Rakouska-Uherska byli čeští rekruti umísťováni pro výcvik v nečeských oblastech a tak se stalo, že 27. 5. 1915 zazněla na náměstí, převážně německy osídleného, Rumburku píseň Kde domov můj? zpívaná branci plzeňského 7. zeměbraneckého pluku.

Po vypuknutí bolševické revoluce v Rusku se zhroutila ruská fronta, což mělo za následek rychlý postup německých a rakouskouherských vojsk do hloubi původního carského Ruska, a tak se mnoho z českých zajatců ocitlo na jimi ovládaném území. Rakouskouherská armáda je hodlala použít na pomalu se hroutících západních frontách, tedy je přiřadili k jejich původním tělesům.

Tak se stalo, že koncem války se v Rumburku připravovalo na frontové nasazení osm set navrátilců z Ruska, kteří pochopitelně nevykazovali přílišnou ochotu umírat za Rakousko, mnozí z nich ostatně přešli do ruského zajetí dobrovolně. Tito vojáci dobře znali poměry na frontě, nebyli to žádní zelenáči, prošli si krvavé boje, útlak rakouských a maďarských důstojníků, které již znovu nechtěli snášet. V kasárnách panovaly žalostné poměry. Vojákům byla odpírána strava (ostatně celým Čechám hrozil hladomor) a žold. Navrátilci se pochopitelně stali pro nováčky autoritami, a tak se stalo, co se v podstatě stát muselo.

Dne 21. května vojáci nastoupili oproti rozkazu s puškami a začala vzpoura, která byla již delší dobu připravována, ovšem její provedení bylo původně plánováno až na červen. Vojáci se rozhodli vzpouru uspíšit, jelikož se očekával každým dnem rozkaz k přesunu na bojiště. Uspíšením vzpoury se ovšem původní plán velice zkomplikoval, pročež začátek probíhal velmi chaoticky, což se nakonec stalo pro vzbouřence fatální. Krátce po osmé hodině bylo město obsazeno, vojáci zajistili strategické objekty, avšak vlivem špatné koordinace se nepodařilo úplné odříznutí telegrafického spojení. Z praporního velitelství se podařilo odeslat několik žádostí o pomoc proti vzpouře.

Vzbouřenci, kterých bylo přibližně 700-800, se rozhodli pokusit se vzpouru přenést dále. Vydali se tedy směrem k České lípě, kde byl soustředěn královehradecký 18. pěší pluk. Po menších bojích se Čechům podařilo dostat až k Novému Boru, odkud se rozhodli ještě téhož večera dojít do České lípy. Ovšem brzy narazili na připravené rakouskouherské armádní pozice, kterým se podařilo vzbouřené vojsko rozprášit. Večer po již jen symbolickém odporu v Novém Boru byla vzpoura ukončena.

29. května 1918 byli v Rumburku k velkému potěšení německého obyvatelstva popraveni vůdci vzpoury Stanko Vodička, František Noha a Vojtěch Kovář, dále pak v Novém Boru Jakub Bernard, Jiří Kovářík, Jakub Nejdl, František Pour, Jan Pelnář, Antonín Šťastný a Jindřich Švehla. Ostatních 580 účastníků vzpoury bylo uvězněno, nebo posláno za trest na frontu.

Sporný do dnešních dnů zůstává motivu vzpoury. Bolševici dějiny zneužili a vzpouru interpretovali jako pokus o pokračování bolševické revoluce v Rusku. Toto tvrzení se jistě nezakládá na pravdě. Mnozí z účastníků vzpoury sice měli levicové smýšlení, ovšem neexistuje důkaz, který by mohl prokázat, že jakýkoli vůdce vzpoury byl bolševik, naopak všichni z popravených navrátilců přijali před popravou svátosti, což by u vyznavačů bolševismu nepřipadalo v úvahu. Ostatně citát z projevu Stanka Vodičky ke vzbouřencům, kterým jsem tento článek uvedl, vyznívá zcela jasně.

Smutné je, že za první republiky se účastníkům vzpory nedostalo ocenění (spíše naopak). Bylo to způsobeno především obavou, že pokud by se tento čin oficiálně uznal, tak by se tím legitimizovala vzpoura jakožto prostředek, což republika s tak výrazným národnostním a politickým napětím nemohla potřebovat.

Připravil Milan Fatka

Prameny:
Tomáš Richter: Rumburská vzpoura a ohlas na ni v české historiografii a kultuře (bakalářská práce), www.luzicke-hory.cz, fs8brezna.ecn.cz, www.rumburk.cz

V Praze dne 18. května roku 1899 byl založen zásluhou dvou zkušených sportovním organizátorů J. Gutha-Jarkovského a Josefa Rösslera-Ořovského Český výbor pro hry olympijské.

Již Jan Amos Komenský podporoval myšlenku návratu k olympijským hrám, k antické tradici se také hlásil zakladatel Sokola Miroslav Tyrš. Důležitým momentem pro české olympijské hnutí bylo setkání Gutha-Jakovského s baronem Coubertinem roku 1891. Oba pedagogové považovali tělesnou sportovní přípravu za součást vzdělání každého člověka. Rok na to Coubertin veřejně formuloval koncepci obnovených olympijských her a získal řadu příznivců v Evropě i Americe.

Češi se od samého počátku novodobé olympijské historie přihlásili k šíření olympismu.V červnu 1894 uspořádal mezinárodní kongres v Paříži, který podpořil obnovení sportovní soutěže v duchu antických tradic a také schválil založení Mezinárodní olympijského výboru (MOV). Český výbor pro hry olympijské vznikl až 18. května 1899 na návrh České amatérské atletické unie jako zvláštní orgán, který měl zajistit účast českých sportovců na hrách v Paříži, ale i jinak reprezentovat český sport. S příchodem první světové války pak byla jeho činnost úředně zastavena, ale už v roce 1919 na jeho odkaz navázal Československý olympijský výbor, jemuž až do konce 20. let opět předsedal zanícený šiřitel olympijských ideálů a společenské etikety Guth-Jarkovský.

Zdroj: www.financninoviny.cz

V době, kdy se pomalu chýlila ke konci fáze národního obrození,  kterou dnes nazýváme ofenzivní, byl sepsán, více jak dvěmi sty českých spisovatelů podepsán a následně zaslán a publikován takzvaný manifest českých spisovatelů, který byl adresován českým poslancům ve Vídni, zasedajícím v říšské radě. Tento manifest byl publikován 17.5.1917 a dá se považovat za první oficiální vyjádření nespokojenosti Čechů s přístupem Rakousko-Uherské monarchie k nim.

Autorem textu manifestu je tehdejší ředitel činohry Národního divadla, člen Maffie Jaroslav Kvapil. Jaroslav Kvapil v něm vyzývá zástupce českých zemí v říšské radě k tomu, aby řádně a důstojně hájili národní zájmy, a nebo aby raději složili mandát. Pod tento text se podepsalo 222 českých spisovatelů ( Karel Čapek uvádí počet 120 signatářů), jejichž jmenný seznam je uveden pod textem. Ačkoliv z manifestu později vzešlo státoprávní prohlášení Českého svazu, jeho předsednictvo počínáním spisovatelů nadšeno nebylo a považovalo ho za narušování a maření jejich osvobozujícího díla, které je v rozporu se směrnicí se 17. března 1917, jež vznikla v rámci parlamentní kampaně Českého svazu a ve které svaz žádal české poslance, aby se zdrželi horlivých projevů a zachovali míru, aby se tak uvarovali následkům. Z toho důvodu byl také manifest utajen až do posledního dne před Českým svazem, který se o něm měl dozvědět až z denního tisku. Díky nediskrétnosti někoho ze zúčastněných však dokument  vyšel již o den dříve v periodiku Večer.

Dění po uveřejnění manifestu popisuje Karel Čapek ve svém spise O umění a kultuře: „Další historii netřeba psáti. Od projevu spisovatelů počal mluviti národ a to,manifest_ceskych_spisovatelu2 co bylo přednášeno z tribuny vídeňské sněmovny, bylo již mluveno, lze-li tak říci, s uchem přiloženým k srdci národa. Průlom byl učiněn. Tříkrálový sněm v Praze, 13. duben, květnové jubileum, 28. říjen – toť nádherná řada památných dnů; avšak vzpomínajíce na ně, vzpomeňte vždy i prostého dne 16. května, kdy ústy spisovatelů český národ poprvé pronesl veřejná slova osvobozující revoluce. A můžeme dnes říci otevřeně: nebýti tohoto průlomu, byla by pravděpodobně česká politika ve Vídni vypadala zcela jinak, nebylo by horečné práce našich exulantů a statečnosti našich zahraničních vojáků dáno celonárodní pozadí a národní sankce, jež pohnula spojence k tomu, aby oficiálně uznali náš boj o svobodu. Nezapomeňte, že v prvé polovici roku 1917 byla mezi spojenci živena myšlenka separátního míru s Rakouskem. Každý loajální projev českých poslanců byl okázale rozšiřován švýcarskými agenturami. Scházelo maličko, aby vzniklo o našich zájmech mínění nejosudnější. Před dvěma lety tedy spisovatelé čeští, věrni své staleté tradici vlastenecké a demokratické, zasáhli do našich dějin jako hlas národního svědomí. Vzpomínáme-li toho, je to proto, aby se vždy vědělo, kdo splnil svou národní povinnost vedle těch, kteří v ní selhali. Dnes, ve dnech demagogie slibů, nutno důrazně ukazovati na vykonané činy. Vy, kteří jste dnes plni politiky, velkých slov a podivné odvahy, kde jste byli před dvěma lety a co jste činili? Místo pro vykonané činy! Nikoli z vděčnosti, nýbrž ze studu ustupte, aby národ viděl přes vaše ramena a lokty na dějiny několika posledních let!“

Plné znění manifestu

Zdroje: ČAPEK, Karel. O umění a kultuře : Díl I.. 1. , HEIDLER, Jan. Projevy českých spisovatelů; KVAČEK, Robert, et al. 20. století o sobě : Dějiny v dokumentech. první; www.libri.cz

Národní divadlo – nositel kulturního odkazu českého národa, při pohledu na Masarykovo nábřeží v Praze  je možné spatřit kdejakého českého turistu kolem budovy Národního divadla se procházejícího, jak apaticky pozoruje její pískovcové stěny. Málokdo si při pohledu na tento architektonický skvost vzpomene na jeho význam v době svého vzniku, v druhé polovině 19. století.

Hlavními body realizace české společnosti byly v této době samostatnost, svébytnost, nezávislost. Češi se ve všech sférách života snažili manifestovat významy těchto slov, vymanit se ze všudypřítomných vlivů německé společnosti a vyrovnat se jí.

A tak v této době, na níž se bezpochyby podepsalo i rakousko – uherské vyrovnání na jedné straně a „nevyrovnání se“ rakousko – české na straně druhé,  dochází krom mnoha akcí protestního charakteru (např. táborové hnutí, slavnosti při příležitosti navrácení korunovačních klenot do Čech) také dne 16. května roku 1868 k položení základních kamenů k Národnímu divadlu, jakožto symbol nezávislosti na kultuře německé.

Myšlenka kamenného národního divadla se však zrodila již mnohem dříve, je možné dokonce říci, že nebylo vlastence, který by o něm nesnil již v období národního obrození. Proč tomu tak bylo? Divadlo je totiž symbolem kulturního života určité společnosti. České divadlo je potom symbolem kultury českého národa, a tak dokazuje uměleckou i celkovou životní úroveň Čechů, a hlavně spolupomáhá dokazovat důstojnou existenci českého národa vůbec.

V roce 1851 se započalo s veřejnými sbírkami financí potřebných ke stavbě divadla. A o sedmnáct let později (takto dlouhá časová prodleva byla dána tehdejší nepříznivou politickou situací, Bachovým absolutismem například) byla oficiálně zahájena stavba divadla samotného, a to právě položením základních kamenů.

Tato událost z 16. května 1868 měla obrovský význam pro tehdejší společnost, není se tedy čemu divit, že se jí zúčastnilo více jak sto tisíc lidí ze všech koutů Čech, Moravy a Slezska, mezi nimi také tehdejší české politické špičky, jedním z řečníků byl i Karel Sladkovský.

Základní kameny pocházely z různých koutů Čech a Moravy, z Řípu, Blaníku nebo kupříkladu z Trocnova a svým místem původu dokazovaly a stále dokazují sepětí Národního divadla se slavnými místy české historie, potažmo s českou historií obecně.

Stavba a úpravy Národního divadla byly dokončeny až o patnáct let později, avšak již položení základních kamenů k tomuto symbolu české svébytné kultury bylo významnou událostí v české historii, neboť velkou  měrou přispělo k posilnění národního sebevědomí a i když se to může zdát jen jako kapka v moři, právě takovéto události jako postupně do sebe zapadající části skládanky vedly ke 28. říjnu roku 1918.

Autor: Kuba