Tohoto dne se u vesnice Lipany poblíž Českého Brodu odehrála jedna z klíčových bitev historie našeho národa. Více než vojenským střetnutím se však stala symbolem a historickým milníkem jedné z nejslavnějších epoch naší historie.
Došlo k bitvě mezi dvěmi frakcemi husitů. Na jedné straně stály radikální polní obce táborského a sirotčího svazu pod vedením Prokopa Holého, Ondřeje Keřského z Řimovic a Jana Čapka ze Sán s vojsky umírněných husitů a katolíků vedených Divišem Bořkem z Miletínka, starým spolubojovníkem Jana Žižky.
Stála proti sobě vojska stejné výzbroje a výcviku, jejíž jádro tvořila na obou stranách vozová hradba. Táborsko-sirotčí jednotky o síle 10-12 tis. pěšáků, 700 jezdců a 400 vozů stály proti přesile protivníků z řad panské jednoty a jejich spojenců o síle 18-20 tis. pěších, 1200 jezdců a 700 vozů. Počty vojáků jsou odhadovány na základě známého počtu bojových vozů, které měly standardizovanou posádku.
Početně slabší síly radikálů zaujaly obranné postavení s vozovou hradbou na severním svahu Lipské hory. Předpokládaný plán byla zdržovací taktika, vzhledem k proviantu si mohla radikální strana delší dobu udržovat výhodné postavení a čekat na útok nepřátel. Vůdci radikální strany kalkulovali i s nepevným spojenectvím umírněných husitů a katolíků a částečně mohli spoléhat na rozložení tohoto spojenectví.
Vzhledem k nevýhodné pozici se předáci vojsk panské jednoty rozhodli využít lsti. Jezdectvo se ukrylo v blízké dolině a šik vozové hradby začal postupovat směrem k postavení vojska Prokopa Holého. Poté, co se dostali na dostřel, proběhla krátká vzájemná dělostřelecká palba, po které se šiky panské jednoty obrátily na sever směrem k Českému Brodu a zahájily ústup.
Nečekaný ústup si táborsko-sirotčí bojovníci vyložili jako útěk a po otevření své vozové hradby se jali pronásledovat nepřátele. Jakmile se dostali pěší bojovníci dostatečně daleko od svých vozů, zaútočila dosud ukrytá jízda panské jednoty. Jejím cílem bylo pouze jediné, a to udržet otevřenou vozovou hradbu do příchodu pěchoty. Plán se zdařil a brzo se bitva změnila ve vraždění poražených. Na straně poražených padli Prokop Holý, Prokůpek a další hejtmané i prostí bojovníci.
Zachránit se podařilo nemnohým, do Kolína se podařilo ustoupit i bojovníkům Ondřeje Keřského. Jiní se vzdali svým bývalým spolubojovníků v řadách nepřátel a podařilo se jim přežít, mj. se tak zachránil Jan Roháč z Dubé, Jan z Bergova, Sezema z Kunštátu. Největší skupinou, která přežila byl oddíl pod vedením Jana Čapka ze Sán, který se boje účastnil, a teprve bezvýchodnost situace, ve které se radikální obce nacházely, ho donutila zachránit alespoň své muže. Za tento čin, který bychom dnes hodnotili velmi vysoce, mu ovšem u současníků neprávem vysloužil stigma zbabělce a zrádce, přestože i díky těmto zachráněných mužům zůstaly polní obce významným hráčem na scéně i po Lipanech. Jiní raději volili smrt v boji nečekaje na milosrdenství nepřátel. Zajatců nebylo mnoho a všechny čekal krutý osud, na 700 zajatých sirotčích a táborských bojovníků bylo upáleno ve stodolách.
Situace v zemi se změnila ve prospěch umírněných husitů a katolických stoupenců krále Zikmunda. Přestože byla bitva u Lipan vnímána jako velký symbol a zlomový historický předěl, nejednalo se v žádném případě o konec husitství. I nadále byli husité nejsilnější stranou v království, což vedlo později i k přijetí Jiřího z Poděbrad za českého krále. Táborsko-sirotčí svaz i nadále disponoval několika tisíci bojovníky a i díky jejich trvajícímu odporu se necítil Zikmund v Čechách bezpečný. Přesto je třeba připomenout, že nás na kolena nesrazily hordy cizáků, ale my sami. Je třeba historii znát a vzít si z ní ponaučení. Svět nás nezlomí , když se nedáme.
Jeroným Pražský, věrný souputník a přítel Mistra Jana Husa, byl upálen na stejném místě ne břehu Rýna jako jeho velký vzor. Díky možnostem své rodiny získal na svou dobu mimořádné vzdělání. Studoval nejen v Praze, ale i v Oxfordu, získal hodnost Mistra svobodných umění na pařížské Sorbonně, v Kolíně nad Rýnem a v Heidelbergu. Za svých cest na východ byl ovlivněn i pravoslavným křesťanstvím. Doma pak patřil k nejaktivnějším propagátorům názorů Jana Viklefa. V Kostnici se snažil aktivní agitací pomoci svému vězněnému příteli Janu Husovi, poté co poznal marnost svého počínání se chtěl vrátit do Čech a najít pomoc pro Husa doma. Sám byl 25. dubna zatčen v Hiršavě a odveden v železech zpět do Kostnice.
O celém průběhu procesu nám zanechal zprávu jeden ze soudců, významný italský humanista Poggio Bracciolini. Tvrdé podmínky věznění, obrovský nátlak a smrt Mistra Jana vedly k tomu, že i Jeroným zapochyboval. Dne 11. září se zřekl učení Jana Viklefa a to potvrdil i na slyšení před koncilem 23. září 1415, ani odvolání mu ovšem nezajistilo svobodu, naopak 24. února proti němu bylo vzneseno další obvinění. Jeroným Pražský požádal o veřejné slyšení, které bylo ustaveno na 23. a 26. května 1416. Jeronýmův projev překvapil účastníky koncilu. Místo kajícného Jeronýma před nimi stál Jeroným bojovník. Jeho zanícená obhajoba měla obrovský filozofický obsah, kde hájil své názory, teologické postuláty a velmi účinně se hájil proti všem obviněním. Znovu se přihlásil k učení Viklefa a Husa odhodlán podstoupit i nejkrutější trest, tím prokázal obrovskou mravní sílu. Připomíná, že jako slabý zapřel Husa, tak jako i pochybující Petr zapřel Krista. Dva dny se koncil pokoušel zvrátit morální porážku, bohužel marně. Jeroným Pražský následoval svého přítele v životě i smrti, i jeho popel byl vsypán do Rýna.
Neklid v Čechách vyvolával u světských a zejména duchovních pohlavárů velkou obavu a začalo se uvažovat o vyhlášení křížové výpravy. Zatímco v cizině se útoky proti Husovu učení dále stupňovaly, u nás byla situace opačná. Pražská univerzita 11. září 1415 oficiálně osvědčila pravost Husova učení a bezúhonnost jak Husa tak i Jeronýma. Jan Hus a Jeroným Pražský získali aureolu mučedníků a naší zemí byl zažehnut plamen revoluce, který brzo znamenal požár pro celou Evropu.
Třetí květnová neděle je už po několik desetiletí, uplynulých od války, datem konání Terezínské tryzny. Díky spolupráci s píseckým Českým svazem bojovníků za svobodu, Klubem vojenských důchodců a jinými organizacemi, jako jsou např. Vlastenci.cz se vydali někteří členové jihočeské a středočeské Svornosti s několika svými známými na cestu dvěma zájezdovými autobusy z Písku přes Prahu až k památníku.
V neděli 19. 5. 2013 bylo počasí více než vlídné, a snad možná proto se u příležitosti piety sešlo na desátou dopoledne mnoho tisíc zájemců všech věkových generací. V programu do dvanácté hodiny byl nástup čestné stráže, kladení věnců, projev hlavy republiky, projevy a motlitby křesťanské i židovské z úst rabína Karla Sidona. Zazněla samozřejmě také česká hymna, při které povstali staří i mladí.
Po samotném programu se velká část účastníků tryzny vydala na prohlídku areálu habsburské vojenské pevnosti, tedy pozdějšího koncentračního tábora, fungujícího v letech 1940-45. Jakožto organizovaná skupina jsme měli po sjednané předchozí domluvě možnost bezplatné exkurze pod vedením průvodce. Jeho poutavému a perfektnímu projevu, který trval přes hodinu, patří za naší skupinku velký dík, byť téma výkladu rozhodně příjemné nebylo. Po celé prohlídce zbyla zhruba ještě půlhodinka času do odjezdu obou autobusů zpět. Bylo to poměrně málo na to, abychom všichni stihli plně využít další možnosti prohlídky, jakými bylo např. muzeum ghetta nebo promítací kinosál s dokumentem o pohnuté historii areálu. O druhé hodině po poledni jsme opět nastoupili do autobusů a stejnou cestou se vydali zpět do Písku s výstupní mezizastávkou v Praze.
Poděkování závěrem patří organizátorům akce, Českému svazu bojovníků za svobodu.
Tohoto dne byla v Protektorátu Čechy a Morava provedena československými výsadkáři Jozefem Gabčíkem, Janem Kubišem a Josefem Valčíkem, speciálně vycvičenými ve Velké Británii, snad nejúčinnější akce zahraničního a spolupracujícího domácího odboje, která měla za účel obrátit ústupovou politiku sousedních států a pomoci Československu ke zpětnému získání suverenity. Pomoci zastavit vraždění představitelů státu, členů armády, ale i civilních osob, kteří se jakkoliv vzpříčili opatřením a politice zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Tento byl do Protektorátu Čechy a Morava povolán dne 27. září 1941 právě za účelem potlačení sílícího protinacistického odboje a „stabilizace“ poměrů v zemi, jelikož jeho předchůdce, Konstantin von Neurath, dle názoru A. Hitlera nedokázal proti výrazně posilujícímu odboji a postupnému uvolňování poměrů v zemi účinně zakročit.
Reinhard Heydrich, jakožto údajný Hitlerův velký oblíbenec, se daného úkolu chopil okamžitým zavedením Prvního stanného práva, masovým zatýkáním a popravami účastníků odboje. Heydrichiáda ve svých prvopočátcích mimo jiné připravila o život někdejšího náčelníka České obce sokolské PhDr. Augustina Pechláta a pplk. Josefa Balabána, známého člena zpravodajské skupiny Obrany národa s krycím názvem „Tři králové“.
Reinhard Heydrich se tak dostal na úzký seznam politických špiček, které se měly v budoucnu stát terčem útoků a na kterých mělo být dokázáno, že se okupovaný československý národ svým stavem nesmířil a navazující spojenecké snahy o osvobození Československa mají jeho plnou podporu.
Do akce byli zapojeni i různí členové domácího odboje z řad civilních obyvatel, kteří měli za úkol výsadkářům poskytnout zázemí, potřebné informace, oblečení aj. Díky pečlivému utajení však jednotlivě do poslední chvíle nevěděli, pro koho společně pracují a za jakým účelem. Poté, co se členové výsadků Anthropoid, Silver A a Silver B vypořádali s počátečními problémy způsobenými navigační chybou a následně seskokům na jiných než plánovaných místech, zamířili účastníci Anthropoidu na určené kontaktní adresy v Praze. Zde nastal paradox, který ale za války nebyl neobvyklý. Pokud by nedošlo k navigační chybě a členové výsadku Anthropoid seskočili na správném místě (u Plzně), na uvedených adresách by se jim pomoci už nedostalo, neboť jejich původní obyvatelé v tu dobu byli již zatčeni.
Jako místo provedení atentátu byla vybrána silnice, kudy denně R. Heydrich projížděl ze svého sídla – zámečku v Panenských Břežanech – do Prahy. Poté však místo provedení bylo změněno s ohledem na velmi omezené možnosti úniku, díky širokým polím podél silnice.
Nově bylo rozhodnuto, že akce bude provedena v Praze-Libni poblíž tehdejší Vychovatelny, v zatáčce křižovatky Kirchmayerovy (dnešní Zenklovy) třídy, a ulice V Holešovičkách. Automobil zde musel výrazně zpomalit, a to bylo potřebné k úspěšnému provedení střelby.
27. května 1942 se v dopoledních hodinách blíží kabriolet Mercedes-Benz 320B, poznávací značky SS-3, k zatáčce. Navzdory doporučením A. Hitlera používá Heydrich stále otevřený automobil a pro svou cestu na Pražský hrad nevyžaduje doprovodná vozidla. Zhruba 100 metrů nad křižovatkou vyčkávající Josef Valčík dává určený signál zrcátkem Jozefu Gabčíkovi, který až dosud předstírá, že opravuje své kolo opřené o plot, přitom však nenápadně skládá samopal Sten-Gun Mk VI, do té doby ukrytý v aktovce. Po daném signálu Gabčík zbraň vytahuje zpod kabátu, staví se za ohyb zatáčky, Mercedes do ní pomalu najíždí, bohužel ale společně s tramvají jedoucí s kopce od Kirchmayerovy třídy. Samopal nebyl použit. Buď nastalou závadou, nebo Gabčík úmyslně nespustil palbu, aby nezranil cestující z právě projíždějící tramvaje. O tom se dodnes vedou dohady, které zřejmě již nikdy nebudou vysvětleny.
Řidič Klein v rozporu se zavedenými pravidly prudce brzdí. Na stojící Mercedes vzápětí opodál vyčkávající Jan Kubiš vrhá granát. Ten exploduje poblíž pravé stupačky, roztrhne pravý zadní blatník a podběh, vyvrací dveře spolujezdce, jeho úlomky zraňují v obličeji Jana Kubiše, avšak také samotného Reinharda Heydricha, kterému do těla vnikají části karoserie a čalounění sedačky automobilu.
Posádka Mercedesu se ještě pokusila útočníky pronásledovat, avšak zraněný Heydrich se brzy vrátil ke svému vozu, odkud byl náhodně zastaveným dodávkovým autem převezen do blízké nemocnice Na Bulovce. Řidič Klein pronásledoval Jozefa Gabčíka do bočních ulic sousedících s hlavní ulicí V Holešovičkách. Gabčíkovi nepomohlo ani ukrytí v nedalekém řeznictví, jehož majitel byl spolupracovníkem nacistů a přivolal řidiče Kleina. Gabčík si tak musel cestu úniku prostřílet. Klein byl zasažen do nohy a pronásledování vzdává. Stejně jako Kubiš, i Gabčík nakonec z místa atentátu úspěšně zmizí.
Reinhard Heydrich zemřel dne 4. června 1942 na celkovou otravu organismu, přestože operace, kterým se podrobil, se zpočátku zdály být úspěšné. Pravděpodobnou příčinou otravy byly organické látky vniknuvší do jeho těla z poškozené sedačky, případně botulotoxin, kterým byly údajně v té době některé dostupné granáty otráveny.
Ihned po provedení atentátu nastaly represe a drastická odvetná opatření. Další následovala po zradě Karla Čurdy, jednoho z výsadkářů skupiny Out Distance. Díky jeho udání byli prozrazeni téměř všichni, kteří se na spolupráci se skupinou Anthropoid podíleli. Jejich rodiny byly postříleny, případně o několik měsíců později zahynuli v koncentračních táborech, převážně Mauthausenu. Včetně třináctileté dcery rodiny Novákových, která od prodejny Baťa na dnešní Zenklově třídě odváděla ukrýt kolo, na kterém Jan Kubiš opustil místo atentátu.
V současné době je místo tzv. Heydrichovy zatáčky zcela přestavěné, tramvajová trať přes Trojský most, vedoucí ulicí V Holešovičkách již neexistuje. Při výstavbě tzv. Severojižní magistrály zmizela i Kobyliská křižovatka, v jejímž místě se dnes nachází autobusová zastávka a podchod pod značně vytíženým dálničním přivaděčem. Transformovna dodávající elektrickou energii nemocnici Na Bulovce a okolních několik domů, jsou tak zřejmě jedinými neživými pamětníky této pro budoucnost československého národa významné události. Dne 27. května 2009 byl v prostoru autobusové zastávky po 67 letech odhalen památník, jehož základní kámen byl položen o rok dříve.
Dne 10. května 2013 pořádala jihočeská regionální organizace občanského sdružení Svornost u příležitosti 68. výročí osvobození města Písku americkou armádou dvojpřednášku na téma Osvobození Písecka a Válečné hroby na Písecku. Přednášejícími pro tento podvečer byli odborníci na slovo vzatí. Jako první se představil Roman Drašnar, předsedu klubu BUDDIES of the 4th Armored Division Písek a dlouholetého zájemce o regionální historii. Ve výkladu ho doplňoval jeho dlouholetý kolega, čerstvý držitel ocenění ČESKÝ PATRIOT 2012, ceny za celoživotní dílo, Richard Praus, který se jako soukromý historik specializuje na činnost spojeneckých armád při osvobození jihozápadních Čech. A trojici významných hostů zakončil Jan Ciglbauer, amatérský historik a člen klubu Historie severního Českobudějovicka, který se nedávno proslavil nálezem ostatků německého tankového esa Kurta Knispela.
Prvním tématem přednášky bylo osvobození Písecka v roce 1945. Pánové z klubu BUDDIES of the 4th Armored Division Písek zajímavý výklad o postupu spojeneckých vojsk po jihozápadních Čechách, až k Písku doplnili i audiovizuální projekcí rekonstrukcí oněch událostí. Posluchači se tak mohli kupříkladu dozvědět, že již dne 6. května 1945 se na strakonickém americkém velitelství vytvořila jednotka Task Force, které velel kpt. Kermit G. Bernard. Ten s ní přijel v odpoledních hodinách od křižovatky na Nové Hospodě do Chlaponic. Tam jednotka zastavila pod hostincem Sluníčko u lesa a vyčkala příchodu německé kapitulační delegace. „Tu tvořil velitel městské posádky Wehrmachtu hpt. Kreuz“, doplnil ve výkladu Richard Praus. Po projednání vlastního znění kapitulace a bezpodmínečných podmínek, odjel velitel wehrmachtu do kasáren v Písku, aby sepsal text kapitulace. Vlastní dokument byl pak podepsán a převzat kpt. Bernardem o hodinu později v zátočině za školním statkem u železničního přejezdu v Dobešicích.
Druhým a pro nás zcela neznámým tématem byl výklad Jana Ciglbauera o hrobech, především příslušníků německé branné moci. Ti po bitvách na území Československa spočinuli mnohdy v hromadných, ale i individuálních, neoznačených hrobech. Jan Giglbauer svůj přednes věnoval válečným hrobům na území okresu Písek. Nejprve osvětlil právní podklad a poté metodiku hledání a nacházení konkrétních válečných hrobů. Česká republika je Ženevskými konvencemi vázána umožnit pátrání jiným státům po svých válečných obětech na našem území a sama pečovat o válečné hroby bez ohledu na národnost. Proto, stejně jako jiné státy Evropy umožňují naší republice pátrat po svých vojácích (např. na Ukrajině, ve Francii atd.), tak i ČR umožňuje například Německu a jeho Spolku péče o válečné hroby – tzv. Volksbundu pátrat po svých vojácích u nás. Podle archivních podkladů je na území ČR pohřbeno nejméně 100 tisíc příslušníků německé branné moci. Pátrání po válečných hrobech má za úkol vyzvednout ostatky vojáků, pokusit se je identifikovat (což se daří asi u poloviny), následně informovat příbuzné mrtvého (dodnes příbuzní pátrají po statisících nezvěstných vojáků) a nakonec je pietně uložit na vojenských pohřebištích. Tak konečně mrtví doznají klidu, bez ohledu na barvu uniformy. Do té doby jsou jejich těla zahrabána po lesích, polích a za hřbitovními zdmi, kde hroby můžou být každým okamžikem narušeny například zemními pracemi či těžbou dříví. V poslední době se stávají i terčem nájezdů lovců pokladů s detektory kovů, kteří nejen že mrtvé okrádají o cennosti a vyznamenání, ale často si jako suvenýr s sebou domů berou i části lidských ostatků(!). Stejně jako v předchozím výkladu kolega Ciglbauer vše doplnil obrazovým materiálem, dobovými fotografiemi i fotodokumentací z odkrývání vojenských hrobů.
Ostatně, pokud máte povědomí o nějakém válečném hrobě, nebo třeba kontakt na pamětníka, který o takovém místě ví, nebojte se a napište na e-mail: ciglbauer(zavináč)seznam.cz. Třeba bude osvětlen další střípek z historie II. světové války.
Na závěr je nutno podotknout, že nás kromě účasti zájemců o regionální historii, potěšila i přítomnost odborné veřejnosti. Její erudované otázky našim hostům napovídaly, že se akce líbila. Proto i my jí hodnotíme kladně a těšíme se u dalších zajímavých témat na viděnou!
Moravské stavy na svém zemském sněmu v Brně potvrdily Markrabství moravské jako integrální součást zemí Koruny české. Sněmu se zúčastnili i významní hosté, jako např. arcikníže Maxmilián, bratr císaře římského a nového, ještě nekorunovaného, krále českého Matyáše. Dokument potvrzující tento akt byl již dříve projednán generálními stavy v Praze. Byl smlouvou zástupců obou části naší země a upravovala jejich vzájemný vztah. Důvodem byla snaha moravských stavů o posílení zemské autonomie. V žádném případě ovšem nešlo o pokusy rozdělit naši zemi, součástí usnesení stavů byla zároveň deklarace o nerozdělitelnosti svazku mezi Čechami a Moravou.
Tato vazba si prošla v historii jistým vývojem. Přes pokusy německých panovníků oslabit moc a sílu Českého knížectví a království tím, že se vytvoří Markrabství moravské jako říšské léno, se podobné snahy z venku u nás nesetkali s dostatečnou vůli. Konec jakýmkoliv pochybnostem učinil Karel IV., který už na začátku své vlády jasně kodifikoval vztahy mezi Corona regni Bohemiae a Svatou říší římskou a i mezi jednotlivými jeho částmi navzájem, kdy Morava podléhala jako „utile et immediatum dominum“ českému králi.
Nelze to chápat jako nadřazenost jedné části nad druhou, protože již v samém počátku naší historie raně středověká doktrína „translatio regni“, která byla nezpochybnitelnou součástí ideje přemyslovského českého knížectví, chápala kontinuitu Velké Moravy a ranně přemyslovských Čech. Nejednalo se podle ní o nový stát, ale pouze o přenesení státnosti z Moravy do Čech. Nikdo od samého počátku naší státnosti nezpochybňoval Velkou Moravu jako kolébku naší, jak národní, tak i kulturní identity.
Na začátku 11. století došlo ke zhroucení politické koncepce přestavby Evropy na universální křesťanskou říši, jež by měla centrum v Římě, protože v roce 1002 nečekaně zemřel císař Ota III. Začalo se tedy bojovat o znovurozdělení vlivu. Bavorský vévoda Jindřich II. získal vládu v říši, kdežto polský kníže Boleslav I. Chrabrý ovládal říšské Milčansko a Míšeňsko. Situace v přemyslovských Čechách nebyla snadná, protože ležely právě mezi těmito dvěma panovníky, a navíc v bezprostředním sousedství vznikly dva nové státy: Polsko, v němž vládli Piastovci, a Uhry ovládané rodem Arpádovců. V té době byl českým knížetem Boleslav III. Ryšavý, který byl neschopný, avšak krutý. Po různých peripetiích se na český trůn v roce 1003 dostal právě polský král Boleslav I. Chrabrý, který byl ale sesazen římskoněmeckým králem Jindřichem II. Ten respektoval postavení Čech, které byly k říši připojeny pouze jako léno.
V roce 1012 se vlády v Čechách zmocnil Oldřich a také asi v roce 1019 dobyl Moravu, jež dal pod správu svému synovi Břetislavovi. Protože Břetislav byl nemanželským knížecím synem, potřeboval se výhodně oženit. Za tímto účelem si vyhlédl Jitku ze Schwinfurtu, která byla příbuznou německého vládnoucího rodu, a musel ji roku 1021 unést ze svinibrodského kláštera. Břetislav se snažil zmocnit Polska, v čemž mu napomohla situace, ve které se tehdy polská říše nacházela. Ta se totiž zcela rozpadla. V roce 1038 táhl Břetislav do Polska s cílem obsadit Slezsko a také přenést ostatky svatých (i sv. Vojtěcha) z Hnězdna do Prahy. Podařilo se mu dobýt Krakov i Hnězdno. Zde vydal tzv. Hnězdenskou dekretu, ve které se se všemi přítomnými zavázal dodržovat v Čechách svátost manželskou, stíhat vraždy, potírat opilství v krčmách, zachovávat církevní předpisy o zákazu práce v neděli a svátcích a pochovávat mrtvé ve svěcené půdě na hřbitovech. Výsledek jeho tažení se nelíbil jak podrobenému Polsku, které si stěžovalo u papeže, tak novému římskému panovníkovi Jindřichu III. Ten chtěl po Břetislavovi, aby se všeho nabytého bezpodmínečně vzdal. Jelikož Jindřich měl velkou převahu a na své straně i papeže, Břetislav chtěl nejdřív takticky ustoupit, ale záhy pochopil, že by české země přišly o své priviligované postavení v rámci říše a postavil se Jindřichovi na odpor. Šlo vskutku o hodně. Břetislav I. , pro své činy také nazývaný českým Achillem, chtěl vytvořit slovanskou říši (po vzoru Boleslava I. Chrabrého), která by byla opozicí proti silné říši německé. Jindřich věděl, že to nesmí dovolit. Břetislav porazil německého krále v bitvě u Brůdku v r. 1040 a Němce ze svého území vyhnal. Bohužel ne však na dlouho. Hned v příštím roce Němci Břetislava porazili a on se musel Jindřichovi III. podrobit. Jeho předchozí činy ale vedly k tomu, že mu byly ponechány Morava a Slezsko.
Právě kvůli Slezsku se dostal do sporu s polským knížetem Kazimírem I. Obnovitelem. Kazimír byl velmi schopný a podařilo se mu, s německou pomocí, obnovit polský stát, jehož centrem se stal Krakov. Připojil k Polsku další území (Mazovsko) a chtěl získat i Slezsko. V roce 1050 tento spor přerostl ve válku, která byla na čas utlumena mírem v listopadu téhož roku. Definitivní konec toho sporu nepřinesl ani mír podepsaný oběma panovníky, za účasti Jindřicha III., v Quedlinburgu dne 22. května 1054. Tímto mírem Slezsko připadlo Kazimírovi, který za ně platil roční poplatek 500 hřiven stříbra a 30 hřiven zlata. I přesto boje o toto území přetrvávaly po mnoho dalších desetiletí.
Zdroje: Dějiny zemí koruny české I., Dějiny zemí koruny české v datech, www.panovnici.cz, www.cojeco.cz, www.moravska-narodni-obec.ic.cz, www.svedomi.cz
![](https://www.nm.cz/file/15a1392bc294b75e38f31928abd045cd/47173/productDetail/ma_vlast_obalka.jpg")
Tohoto dne se u vesnice Lipany poblíž Českého Brodu odehrála jedna z klíčových bitev historie našeho národa. Více než vojenským střetnutím se však stala symbolem a historickým milníkem jedné z nejslavnějších epoch naší historie.
Vzhledem k nevýhodné pozici se předáci vojsk panské jednoty rozhodli využít lsti. Jezdectvo se ukrylo v blízké dolině a šik vozové hradby začal postupovat směrem k postavení vojska Prokopa Holého. Poté, co se dostali na dostřel, proběhla krátká vzájemná dělostřelecká palba, po které se šiky panské jednoty obrátily na sever směrem k Českému Brodu a zahájily ústup.
Situace v zemi se změnila ve prospěch umírněných husitů a katolických stoupenců krále Zikmunda. Přestože byla bitva u Lipan vnímána jako velký symbol a zlomový historický předěl, nejednalo se v žádném případě o konec husitství. I nadále byli husité nejsilnější stranou v království, což vedlo později i k přijetí Jiřího z Poděbrad za českého krále. Táborsko-sirotčí svaz i nadále disponoval několika tisíci bojovníky a i díky jejich trvajícímu odporu se necítil Zikmund v Čechách bezpečný. Přesto je třeba připomenout, že nás na kolena nesrazily hordy cizáků, ale my sami. Je třeba historii znát a vzít si z ní ponaučení. Svět nás nezlomí , když se nedáme.
Dne 10. května 2013 pořádala jihočeská regionální organizace občanského sdružení Svornost u příležitosti 68. výročí osvobození města Písku americkou armádou dvojpřednášku na téma Osvobození Písecka a Válečné hroby na Písecku. Přednášejícími pro tento podvečer byli odborníci na slovo vzatí. Jako první se představil Roman Drašnar, předsedu klubu BUDDIES of the 4th Armored Division Písek a dlouholetého zájemce o regionální historii. Ve výkladu ho doplňoval jeho dlouholetý kolega, čerstvý držitel ocenění ČESKÝ PATRIOT 2012, ceny za celoživotní dílo, Richard Praus, který se jako soukromý historik specializuje na činnost spojeneckých armád při osvobození jihozápadních Čech. A trojici významných hostů zakončil Jan Ciglbauer, amatérský historik a člen klubu Historie severního Českobudějovicka, který se nedávno proslavil nálezem ostatků německého tankového esa 
