Na začátku 11. století došlo ke zhroucení politické koncepce přestavby Evropy na universální křesťanskou říši, jež by měla centrum v Římě, protože v roce 1002 nečekaně zemřel císař Ota III. Začalo se tedy bojovat o znovurozdělení vlivu. Bavorský vévoda Jindřich II. získal vládu v říši, kdežto polský kníže Boleslav I. Chrabrý ovládal říšské Milčansko a Míšeňsko. Situace v přemyslovských Čechách nebyla snadná, protože ležely právě mezi těmito dvěma panovníky, a navíc v bezprostředním sousedství vznikly dva nové státy: Polsko, v němž vládli Piastovci, a Uhry ovládané rodem Arpádovců. V té době byl českým knížetem Boleslav III. Ryšavý, který byl neschopný, avšak krutý. Po různých peripetiích se na český trůn v roce 1003 dostal právě polský král Boleslav I. Chrabrý, který byl ale sesazen římskoněmeckým králem Jindřichem II. Ten respektoval postavení Čech, které byly k říši připojeny pouze jako léno.
V roce 1012 se vlády v Čechách zmocnil Oldřich a také asi v roce 1019 dobyl Moravu, jež dal pod správu svému synovi Břetislavovi. Protože Břetislav byl nemanželským knížecím synem, potřeboval se výhodně oženit. Za tímto účelem si vyhlédl Jitku ze Schwinfurtu, která byla příbuznou německého vládnoucího rodu, a musel ji roku 1021 unést ze svinibrodského kláštera. Břetislav se snažil zmocnit Polska, v čemž mu napomohla situace, ve které se tehdy polská říše nacházela. Ta se totiž zcela rozpadla. V roce 1038 táhl Břetislav do Polska s cílem obsadit Slezsko a také přenést ostatky svatých (i sv. Vojtěcha) z Hnězdna do Prahy. Podařilo se mu dobýt Krakov i Hnězdno. Zde vydal tzv. Hnězdenskou dekretu, ve které se se všemi přítomnými zavázal dodržovat v Čechách svátost manželskou, stíhat vraždy, potírat opilství v krčmách, zachovávat církevní předpisy o zákazu práce v neděli a svátcích a pochovávat mrtvé ve svěcené půdě na hřbitovech. Výsledek jeho tažení se nelíbil jak podrobenému Polsku, které si stěžovalo u papeže, tak novému římskému panovníkovi Jindřichu III. Ten chtěl po Břetislavovi, aby se všeho nabytého bezpodmínečně vzdal. Jelikož Jindřich měl velkou převahu a na své straně i papeže, Břetislav chtěl nejdřív takticky ustoupit, ale záhy pochopil, že by české země přišly o své priviligované postavení v rámci říše a postavil se Jindřichovi na odpor. Šlo vskutku o hodně. Břetislav I. , pro své činy také nazývaný českým Achillem, chtěl vytvořit slovanskou říši (po vzoru Boleslava I. Chrabrého), která by byla opozicí proti silné říši německé. Jindřich věděl, že to nesmí dovolit. Břetislav porazil německého krále v bitvě u Brůdku v r. 1040 a Němce ze svého území vyhnal. Bohužel ne však na dlouho. Hned v příštím roce Němci Břetislava porazili a on se musel Jindřichovi III. podrobit. Jeho předchozí činy ale vedly k tomu, že mu byly ponechány Morava a Slezsko.
Právě kvůli Slezsku se dostal do sporu s polským knížetem Kazimírem I. Obnovitelem. Kazimír byl velmi schopný a podařilo se mu, s německou pomocí, obnovit polský stát, jehož centrem se stal Krakov. Připojil k Polsku další území (Mazovsko) a chtěl získat i Slezsko. V roce 1050 tento spor přerostl ve válku, která byla na čas utlumena mírem v listopadu téhož roku. Definitivní konec toho sporu nepřinesl ani mír podepsaný oběma panovníky, za účasti Jindřicha III., v Quedlinburgu dne 22. května 1054. Tímto mírem Slezsko připadlo Kazimírovi, který za ně platil roční poplatek 500 hřiven stříbra a 30 hřiven zlata. I přesto boje o toto území přetrvávaly po mnoho dalších desetiletí.
Zdroje: Dějiny zemí koruny české I., Dějiny zemí koruny české v datech, www.panovnici.cz, www.cojeco.cz, www.moravska-narodni-obec.ic.cz, www.svedomi.cz
