„Jen buďme svorni bratři, jeden za všecky, všichni za jednoho! Naše věc je svatá, naše věc je spravedlivá a tak jsem jist, že se k nám ostatní vojsko připojí. Dnes potáhneme na Hajdu, kde je setnina 18. pěšího pluku našich českých bratří z Hradce Králové, kteří se k nám jistě přidruží, a dále do České Lípy, kde je jejich doplňovací velitelství. Držte se statečně a věrně, abychom už mohli ukončit tuto ohavnou válku a osvobodit naši českou vlast z potupného jha! Nuže kupředu! Nazdar!“ (Stanko Vodička)
Jen 15 hodin trvalo jedno z nejdůležitějších a zároveň nejspornějších vystoupení českých vojáků proti rakouskouherské monarchii.
V rámci politiky Rakouska-Uherska byli čeští rekruti umísťováni pro výcvik v nečeských oblastech a tak se stalo, že 27. 5. 1915 zazněla na náměstí, převážně německy osídleného, Rumburku píseň Kde domov můj? zpívaná branci plzeňského 7. zeměbraneckého pluku.
Po vypuknutí bolševické revoluce v Rusku se zhroutila ruská fronta, což mělo za následek rychlý postup německých a rakouskouherských vojsk do hloubi původního carského Ruska, a tak se mnoho z českých zajatců ocitlo na jimi ovládaném území. Rakouskouherská armáda je hodlala použít na pomalu se hroutících západních frontách, tedy je přiřadili k jejich původním tělesům.
Tak se stalo, že koncem války se v Rumburku připravovalo na frontové nasazení osm set navrátilců z Ruska, kteří pochopitelně nevykazovali přílišnou ochotu umírat za Rakousko, mnozí z nich ostatně přešli do ruského zajetí dobrovolně. Tito vojáci dobře znali poměry na frontě, nebyli to žádní zelenáči, prošli si krvavé boje, útlak rakouských a maďarských důstojníků, které již znovu nechtěli snášet. V kasárnách panovaly žalostné poměry. Vojákům byla odpírána strava (ostatně celým Čechám hrozil hladomor) a žold. Navrátilci se pochopitelně stali pro nováčky autoritami, a tak se stalo, co se v podstatě stát muselo.
Dne 21. května vojáci nastoupili oproti rozkazu s puškami a začala vzpoura, která byla již delší dobu připravována, ovšem její provedení bylo původně plánováno až na červen. Vojáci se rozhodli vzpouru uspíšit, jelikož se očekával každým dnem rozkaz k přesunu na bojiště. Uspíšením vzpoury se ovšem původní plán velice zkomplikoval, pročež začátek probíhal velmi chaoticky, což se nakonec stalo pro vzbouřence fatální. Krátce po osmé hodině bylo město obsazeno, vojáci zajistili strategické objekty, avšak vlivem špatné koordinace se nepodařilo úplné odříznutí telegrafického spojení. Z praporního velitelství se podařilo odeslat několik žádostí o pomoc proti vzpouře.
Vzbouřenci, kterých bylo přibližně 700-800, se rozhodli pokusit se vzpouru přenést dále. Vydali se tedy směrem k České lípě, kde byl soustředěn královehradecký 18. pěší pluk. Po menších bojích se Čechům podařilo dostat až k Novému Boru, odkud se rozhodli ještě téhož večera dojít do České lípy. Ovšem brzy narazili na připravené rakouskouherské armádní pozice, kterým se podařilo vzbouřené vojsko rozprášit. Večer po již jen symbolickém odporu v Novém Boru byla vzpoura ukončena.
29. května 1918 byli v Rumburku k velkému potěšení německého obyvatelstva popraveni vůdci vzpoury Stanko Vodička, František Noha a Vojtěch Kovář, dále pak v Novém Boru Jakub Bernard, Jiří Kovářík, Jakub Nejdl, František Pour, Jan Pelnář, Antonín Šťastný a Jindřich Švehla. Ostatních 580 účastníků vzpoury bylo uvězněno, nebo posláno za trest na frontu.
Sporný do dnešních dnů zůstává motivu vzpoury. Bolševici dějiny zneužili a vzpouru interpretovali jako pokus o pokračování bolševické revoluce v Rusku. Toto tvrzení se jistě nezakládá na pravdě. Mnozí z účastníků vzpoury sice měli levicové smýšlení, ovšem neexistuje důkaz, který by mohl prokázat, že jakýkoli vůdce vzpoury byl bolševik, naopak všichni z popravených navrátilců přijali před popravou svátosti, což by u vyznavačů bolševismu nepřipadalo v úvahu. Ostatně citát z projevu Stanka Vodičky ke vzbouřencům, kterým jsem tento článek uvedl, vyznívá zcela jasně.
Smutné je, že za první republiky se účastníkům vzpory nedostalo ocenění (spíše naopak). Bylo to způsobeno především obavou, že pokud by se tento čin oficiálně uznal, tak by se tím legitimizovala vzpoura jakožto prostředek, což republika s tak výrazným národnostním a politickým napětím nemohla potřebovat.
Připravil Milan Fatka
Prameny:
Tomáš Richter: Rumburská vzpoura a ohlas na ni v české historiografii a kultuře (bakalářská práce), www.luzicke-hory.cz, fs8brezna.ecn.cz, www.rumburk.cz
