Syn krajského lékaře a posléze šéfa zemské zdravotní služby MUDr. Františka Škody a Anny Říhové pocházel po obou rodičích z Plzně. Rod Škodů – dle svědectví vnuka Emila Škody – byl z Dolan a sídlil v Letkově. Z roboty se osvobodil výkupem a kolem roku 1790 se rodina usadila v Plzni. Jan Škoda, děd slavného Emila Škody, byl mistrem kovářským -zaměstnával až dvaadvacet dělníků – a je pochován na Mikulášském hřbitově v Plzni.
Emil Škoda se narodil 19. listopadu 1839, maturoval na gymnáziu v Chebu a vystudoval techniku v Praze a na univerzitách v Německu. V této době bylo Německo po technické a hospodářské stránce daleko před Rakouskem. Emil Škoda poznal prudký rozmach strojírenství a průmyslového podnikání v Magdeburku a v Brémách. Roku 1866 vypukla válka prusko – rakouská  a Emil Škoda byl jako příslušník nepřátelského státu z Pruska vypovězen. Domů se vracel bez nadšení a celkem netečně přijal místo, které mu otec vyjednal v Plzni – stal se ředitelem strojírny hraběte Waldštejna. Předchozí ředitel Belani se rozhodl osamostatnit a založit vlastní závod na břehu řeky Radbuzy – to místo se dodnes jmenuje Belánka. Bylo jasné, že Waldštejnova strojírna se musí buď modernizovat, nebo nemůže obstát v konkurenci. Hrabě neměl do modernizace mnoho chuti a Emilu Škodovi strojírnu prodal. Mladý inženýr měl kapitál od otce a vídeňského strýce Josefa, který mu nechal připsat milion zlatých na účet u nejsolidnější rakouské banky. Mohl se tedy pustit do modernizace. Původní Waldštejnova strojírna stála v místech, kde jsou dnes divadelní sklady – v Tovární ulici.
Příběh budování Škodových závodů zrcadlí skvělou kapitolu hospodářského rozmachu českých zemí druhé poloviny devatenáctého století. Je spojen s výstavbou železničního uzlu v Plzni – systém tratí z Plzně do všech světových stran byl vybudován za patnáct let, roku 1852 byla spojena železnicí Plzeň s Prahou. Škodův příběh je ovšem také příběhem budování moderního kapitalizmu. Zahrnuje obnovu hospodářství po prusko – rakouské válce, krach na vídeňské burze roku 1873 a následnou hospodářskou krizi, krachy bank a úvěrních společností i zakládání společností na podporu kolabujících podniků. Škodovce se nevyhnula ani neštěstí při výrobě – archivům vděčíme za zachování informací o tom, jak se majitel podniku stavěl k sociální otázce. Kapitola spojená s životem Emila rytíře Škody končí pro Škodovku přeměnou podniku v akciovou společnost.
Zde se sluší uvést dvě čísla. Emil Škoda koupil v roce 1869 od hraběte Waldštejna jeho strojírnu za sto dvacet zlatých v hotovosti a 47 642 zlatých v dodávkách pro Waldštejnův důl Marie v Liticích. Když se roku 1899 přeměnily Škodovy závody na akciovou společnost, byl přínos Emila Škody oceněn na patnáct milionů rakouských korun. Emil rytíř Škoda zemřel v srpnu roku 1900 (skonal ve vlaku 8. srpna 1900 nedaleko štýrského Selzthalu).
Jeho pohřeb byl obrovskou událostí pro celé město a okolí. Jako podnikatel patřil k nejvýznamnějším mužům své doby. Jako šéf byl v dobrém vztahu s kvalifikovanými dělníky a mistry, uměl ocenit práci a řemeslo ctil. Jako manažer měl dokonalou intuici pro otevírající se trhy – export do Ruska v době rakouské hospodářské krize byl geniální tah. Jeho jméno – bez ohledu na to, zda se říká „Škoda“ nebo „Skoda“ – je stále pojmem a značkou kvality celé řady produktů, které jsou dodnes dobrým vyslancem České republiky na všech kontinentech.

Zdroj: www.osobnosti.unas.cz

Karel Klapálek se narodil 26.5. 1893 v Novém Městě nad Metují do železničářské rodiny. Krátce poté byl jeho otec přeložen do Kralup nad Vltavou a mladý Karel navštěvoval české reálné gymnasium v Praze, což stálo matku po otcově brzké smrti mnoho úsilí, protože se musela postarat o pět dětí. Klapálek maturoval v roce 1911 a další čtyři roky pracoval jako účetní u firmy Jaroš. V roce 1915 byl povolán do zeměbraneckého pluku a poslán na haličskou frontu. V Rusku se nechal zajmout a vstoupil do Čs. legií v Rusku, kde sloužil jako střelec záložní roty v Kyjevě. V roce 1917 absolvoval důstojnickou školu 3. československého pluku a poté se zúčastnil bitvy u Zborova. Krátce na to byl povýšen na důstojníka a v letech 1918 až 1920 byl velitelem plukovní poddůstojnické školy. Prodělal tzv. sibiřskou anabázi, během níž velel praporu a byl povýšen na kapitána.
Po návratu do Československa v roce 1920 se rozhodl v armádě zůstat. V roce 1923 byl povýšen do hodnosti štábního kapitána, v roce 1928 pak na majora. Od roku 1932 do roku 1937 působil na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Jako podplukovník poté až do roku 1938 sloužil v různých velitelských funkcích v Plzni a Užhorodě. Během mobilizace se stal velitelem pěšího 51. pluku v Českých Budějovicích a po obsazení Československa nacisty byl z armády propuštěn. V civilu se živil jako ředitel Živnostenského úřadu v Českých Budějovicích, kde také vedl tamní pobočku odbojové organizace Obrana Národa. Po jejím rozbití a snahách Němců Klapálka zadržet, kdy mu hrozil uvěznění a poprava, odešel v květnu 1940 přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Turecko do Francouzské Sýrie. Po kapitulaci Francie přešel, se skupinou asi 200 dalších Čechoslováků čekajících na transport do Francie, do Palestiny.
V červnu 1940 vstoupil do československého zahraničního vojska a byl přiřazen k 4. Čs. pěšímu pluku – Východnímu v Palestině jako zástupce velitele plukovníka J. Koreše. Do března 1942 působil jako velitel I. praporu a poté 11. čs. pěšího praporu – Východního, se kterým se zúčastnil bojů v Libanonu a Sýrii proti Vichistickým Francouzům a severní Africe proti Italům, kde se zúčastnil obléhání Tobrúku a poté i jeho obrany. 27.3. 1942 se s praporem přesunul do Egypta a 7.4. zpět do Palestiny, kde byl pluk přeorganizován na 200. Čs. lehký protiletadlový pluk – Východní a Klapálek povýšen na plukovníka. Během roku 1943 Klapálek vedl pluk při přesunu do Británie, kde byl sloučen s Čs. samostatné obrněné brigády a Klapálek byl v září 1943 jmenován zástupcem jejího velitele. Na začátku roku 1944 byl povýšen do hodnosti brigádního generála a od března zastával funkci přednosty I. odboru MNO v Londýně. V srpnu t.r. pak byl převelen k československým vojskům v SSSR.
V SSSR Klapálka v září 1944 generál Svoboda ustanovil velitelem 3. čs. samostatné brigády v SSSR, v jejímž čele se zúčastnil karpatsko-dukelské operace, osvobozování Slovenska a Moravy. Během těchto operací byl dvakrát raněn. V březnu 1945 Klapálkovi předal Svoboda velení na 1. čs. armádním sborem v SSSR, v jehož čele setrval až do konce války.
Po návratu do vlasti působil jako zástupce velitele vojenské oblasti 1 v Praze. Prezident Beneš Klapálka neúspěšně navrhoval do funkce náčelníka generálního štábu. 1.6. 1945 byl povýšen na divizního generála a od října 1945 se stal velitelem vojenské oblasti 1, jíž velel i během odsunu Němců z českého pohraničí, které pod tuto oblast spadalo. 1.4. 1946 byl povýšen na armádního generála.
Klapálek nechtěl, aby byla do politiky zatahována armáda a skrytě kritizoval zavedení osvětových složek, ale nakonec je začal sám podporovat, čemuž nejspíše výrazně přispěla i dovolená v SSSR spojená se setkáním se sovětským velením. Během února 1948 vyzval spolu s Bočkem a Svobodou prezidenta Beneše, aby změnil rozhodnutí o abdikaci, s generálem Svobodou ustavili Ústřední akční výbor NF a neutralizovali armádu, čímž podpořili komunistický puč. Do KSČ vstoupil v červnu 1948. Během procesů se západními vojáky se snažil ochránit své bývalé podřízené. V březnu 1949 dostal anonymní dopis varující, že ho sledují a doporučující emigraci, ale Klapálek ho považoval za provokaci. 1.2. 1951 byl jako politicky nespolehlivý poslán do penze, po procesu s R. Slánským 20.11. 1952 zatčen a převezen do věznice ve Valdicích. V letech 1953-54 byl Klapálek vyloučen z KSČ, degradován a v listopadu 1954 odsouzen za sabotáž Košického vládního programu v armádě k 6letému vězení, propadnutí majetku a ztrátě občanských práv na 5 let. V roce 1956 byl však díky přímluvě Chruščova, Žukova a Koněva z vězení propuštěn, plně rehabilitován a získal zpět majetek i hodnost. Jeho žena, spisovatelka Olga Klapálková-Košutová, sepsala manželovu válečnou pouť v knize Voják vypravuje. V roce 1968 Klapálek vydal své paměti Ozvěny bojů a téhož roku mu prezident, k již získaným Řádu rudé hvězdy a Řádu 25. února, udělil titul Hrdina ČSSR. Poslední vyznamenání, Řád rudé zástavy, obdržel v roce 1984. Karel Klapálek zemřel 18.11. 1984 v Praze.

Zdroj: www.vojsko.net

Akce tehdejší Veřejné bezpečnosti proti pokojnému průvodu studentů na Národní třídě v Praze se stala tím dlouho očekávaným impulzem k vyjádření masového odporu k totalitní komunistické moci. V kontextu probíhajících změn v ostatních komunistických zemích muselo být všem jasné, že se režim již dlouho nebude schopen držet u moci. Tato událost zahájila Sametovou revoluci, která  přímo vedla k pádu režimu a k demokratizaci československé a české společnosti. Dodnes nezodpovězenou otázkou zůstává, do jaké míry byly tyto události skutečně živelné a do jaké míry byli řízeny státní bezpečností. Ano, těm z nás, kteří zažili tyto události na vlastní kůži a pamatují si tu euforii tehdejších dnů, je jasné, že všichni ti, kteří vyjadřovali svůj nesouhlas s režimem to opravdu mysleli upřímně a skutečně to dělali pro svobodu a demokracii. Když se však zamyslíme nad tím, že dodnes nebylo mnoho zločinů komunismu vůbec potrestáno. Když se podíváme na to jak mnoho funkcionářů zůstalo na svých místech a mnozí si i polepšili. Když se podíváme, jak se mnoho důstojníků STB etablovalo v nových podnikatelských kruzích. Klademe si stále otázku….  Byla celá sametová revoluce skutečně tak spontánní!? Ovšem rovnou si i odpovězme…. Stálo to za to!!

Studenstký průvod
V pátek 17. listopadu se na Albertově sešli studenti pražských vysokých škol. V 15:40 se na Albertově nacházelo přibližně 500 až 600 lidí, ale jejich počet poměrně rychle narůstal nově příchozími. Manifestace začala v 16:00 zpěvem písně Gaudeamus igitur a projevem Martina Klímy z uskupení Nezávislých studentů. Státní bezpečnost odhadovala počet účastníků až na 15 000 lidí, ale další zdroj hovoří o davu až 50 000 lidí. V 16:40 byla tato část manifestace ukončena a pořadatelé vyzvali k pochodu na Vyšehrad ke hrobu Karla Hynka Máchy. Část lidí chtěla ale směřovat na Václavské náměstí, kam měli původně demonstrující dojít, jak hlásal leták vytištěný k manifestaci. Mezi odhodlanými byl i poručík StB Ludvík Zifčák, který byl později pokládán za mrtvého studenta Martina Šmída. Na Vyšehrad postupně dorazil dav přibližně 10 000 lidí, kteří zcela zaplnili prostranství před kostelem. V 18:15 byla demonstrace oficiálně ukončena.

Od samého začátku demonstrace docházelo ke skandování protikomunistických hesel. Krajský tajemník KSČ Štěpán se u velitelů SNB dožadoval rozehnání demonstrace, avšak nebylo mu vyhověno, neboť se velitelé drželi rozkazu z ministerstva vnitra „nezasahovat“. Po skončení oficiální části demonstrace se dav neplánovaně vydal do centra města. Přibližně 5 000 lidí pokračovalo směrem na Karlovo náměstí. Ve snaze zastavit pochod přehradily bezpečnostní složky Vyšehradskou ulici, ale zadní část davu tlačila na předek, čímž došlo k nárůstu paniky a tlaku a policejní kordon byl protržen. Zablokování přístupu do centra zabránily až přivolané posily.

Zadní část průvodu se potom opět dala do pohybu a přes Plaveckou ulici pokračovala v pochodu po nábřeží Vltavy až k Národnímu divadlu. Velikost davu se odhaduje na 5 až 10 tisíc lidí. Složky Sboru národní bezpečnosti měly rozkaz zabránit průvodu cestě na Hrad či na Václavské náměstí. Přibližně v 19:12 přišel rozkaz, že se má dav na vhodném místě zablokovat. Policejní kordon zatarasil Most 1. máje, čímž zabránil davu odbočit směrem na Pražský hrad, demonstrující zahnuli na Národní třídu a pokračovali směrem na Václavské náměstí. V 19:25 byla kordonem přehrazena Národní třída v prostoru Perštýna. Když bylo čelo demonstrace zastaveno, účastníci si sedli na zem před pořádkové jednotky. Dívky začaly spontánně zasunovat za štíty příslušníků pohotovostního pluku květiny. Jelikož se policejní velitelé obávali opakování předchozí situace z Vyšehradské ulice, kdy dav uzávěru obešel, došlo o čtvrt hodiny později k uzavření ulic Mikulandské a Voršilské, a k zablokování ústupu Národní třídou zpět směrem k Národnímu divadlu. Přibližně 10 000 demonstrantů tak bylo uzavřeno mezi dva policejní kordony. Demonstrující pokračovali v pokojné a nenásilné demonstraci za provolávání hesel jako Máme holé ruce. V této části demonstrace byl ještě demonstrantům umožňován jednotlivě volný odchod.

Přibližně ve čtvrt na devět došlo ke změně situace, kdy již nebylo možné obklíčení opustit a policejní kordon postupující směrem od Národního divadla začal prostor zahušťovat. Pohotovostní pluk veřejné bezpečnosti a Oddíl zvláštního určení (tzv. červené barety) následně začaly demonstrující surově bít obušky. Třebaže byli účastníci demonstrace vyzývání k rozchodu, jediné únikové cesty vedly skrz tzv. „uličky“, kde byli demonstranti brutálně biti. Do 21:20 byla tímto způsobem demonstrace násilně rozptýlena; někteří účastníci byli následně zatčeni a naloženi do připravených autobusů. I po rozehnání demonstrace docházelo ze strany pořádkových jednotek k napadání jednotlivců či skupinek přihlížejících.

Nezávislá lékařská komise později uvedla, že 568 lidí bylo během zásahu zraněno. Část studentů, kterým se podařilo z místa utéci, zamířila do divadel, kde hovořila s herci (např. s Jaromírem Hanzlíkem, Jiřím Lábusem, Miroslavem Krobotem) o policejním zásahu na Národní třídě a projednávání vyhlášení stávky na podporu studentů. Poprvé se zde objevila zpráva o možných mrtvých lidech z řad demonstrujících.

Otázky stále bez odpovědi
V listopadu 1989 muselo být každému jasné, že situace je pro tehdejší stalinské vládce nadále neudržitelná. Na svá místa byli dosazeni Moskvou po roce 1968. Mezitím však uběhlo 30 let a zahraniční politika nového sovětského vedení pro ně znamenala jistotu, že z východu již na pomoc žádné tanky nepřijedou. Tzv. Pěrestrojka, která byla Sovětskému svazu vnucena ekonomickou situací, neznamenala pouze ústup ze socialistických principů v této zemi samé, ale efektem domina se začal hroutit socialismus v mnoha dalších státech sovětského impéria. V Československu však nic nenasvědčovalo brzkým změnám. Demonstrací, požadujících změnu sice přibývalo, byly však pořád záležitostí omezené skupiny lidí. Chyběl impuls, který by, slovníkem komunistů, aktivizoval široké masy.

Takový impuls přišel v podobě tvrdého zásahu bezpečnosti na Národní třídě v listopadu 1989. Avšak to, co mu předcházelo, i průběh následujících dní musí vzbuzovat oprávněné otázky o míře zainteresovanosti mocenských struktur v tomto dění. Dnes ještě nikdo nedovede zodpovědně říci, zda se v listopadu jednalo o přirozený průběh událostí nebo pokus o vnitrostranický převrat, který se vymkl kontrole. V posledních letech zavírala bezpečnost vždy před každým výročím do vazby vedoucí oponenty z řad opozice. Každý z nich s tím musel počítat. Mnozí měli pokaždé přichystány osobní věci. Tentokrát se tak nestalo.

Zcela jasná není také role Státní bezpečnosti během revoluce. Pokud totiž něco v socialistickém Československu fungovalo, tak to byla právě ona. Z již zveřejněných materiálů vyplývá, že i po 17. listopadu měla StB dokonalý přehled o pohybu vůdců revoluce a jejich záměrů. Nebylo pro ni těžké tyto osoby pozatýkat a revoluci v podstatě utlumit. Proč to však tentokrát neudělala? Dá se také předpokládat, že se revoluční dění snažili StBáci prostřednictvím svých agentů ovlivnit. Do jaké míry se jim to povedlo? Jedním z možných příkladů této snahy je zincenovaná smrt studenta Šmída. Tato událost akcelerovala revoluční dění a právě ona se stala jakýmsi budíkem pro široké masy. Kdo ji však nařídil a proč – dnes ještě také nevíme. Nejasná je i přítomnost gen. poručíka Teslenka (stálý představitel sovětské milice v ČSSR) v řídícím štábu zásahu na Národní třídě. Předtím se nikdy takových akcí neúčastnil. Dle vlastního tvrzení s nikým po celou dobu nemluvil, protože neumí česky. Dle tvrzení ostatních často někam telefonoval. Kam? To si samozřejmě nikdo nepamatuje. Možná generálu Gruškovi (náměstek předsedy KGB), který byl tou dobou v Československu na návštěvě. Hned druhý den Teslenko odcestoval. Kdo všechno vlastně zasahoval do řízení zásahu?

KSČ mohla během revoluce budit dojem nemohoucnosti a zaskočenosti. Nesmíme však zapomenout, že měla stále k dispozici nejen fungující bezpečnostní složky, ale i armádu a Lidové milice, připravené v Praze konat. Nakonec je však nepoužila. Naštěstí. Snad budoucnost přinese odpovědi na mnohé nejasnosti, spojené se Sametovou revolucí. Chceme je však vůbec znát?

Zdroj faktů: www.totalita.cz

Jan Amos Komenský spatřil světlo světa poprvé dne 28. března 1592 jako nejmladší z pěti dětí Martina Komenského a jeho manželky Anny. Místo jeho narození je dodnes opředeno řadou otázek, avšak Komňa se stala onou určující lokalitou, která dala rodině původ a jméno. Po smrti rodičů se ujala dvanáctiletého sirotka jeho teta Zuzana Nohálová ze Strážnice.
V roce 1605 navštěvoval Komenský strážnickou bratrskou školu, poté byl poslán do Přerova. Právě zde, ve vyšším oddělení bratrské školy, získal především znalost latiny, která mu otevřela cestu k vysokoškolskému studiu. Heidelberskou univerzitu ukončil teologickou disputací. Vzhledem k faktu, že nebyl vůbec spokojen s kvalitou soudobého školství – rozhodl se usilovat o jeho zlepšení, a to především ve prospěch své vlasti a Jednoty bratrské. Zdůrazňoval názornost, přiměřenost, kázeň i přístupnost všem bez ohledu na pohlaví a majetek.
Po návratu na Moravu se stal představeným přerovské školy, pracoval na první české encyklopedii „Divadlo veškerenstva věcí“ a roku 1616 byl ordinován na kněze. Bedlivě sledoval politický vývoj, jenž vyvrcholil roku 1620 porážkou českých stavů na Bílé hoře. V té době působil ve Fulneku, který však byl nedlouho po bitvě zničen vpádem Španělů. Těžké životní období výrazně umocnila smrt Komenského dvou dětí a rovněž jeho první manželky Magdaleny Vizovské. Roku 1624 se oženil s Marií Dorotou Cyrillovou, s níž žil přes dvacet let až do její smrti – společně měli tři dcery a jednoho syna.
Komenský se musel dlouho skrývat, neboť mu jako bratrskému duchovnímu hrozilo vydání císařským vojákům. Nakonec zakotvil na panství Karla staršího ze Žerotína v Brandýse nad Orlicí. V letech 1625-1626 podnikl řadu důležitých cest, které směřovaly k přípravám emigrace jednotlivých členů Jednoty bratrské.

Pronásledování jinověrců sílilo, k čemuž významně přispěla vítězství pod vedením Albrechta z Valdštejna. Císař Ferdinand II. Habsburský vydal roku 1627 patent, díky němuž musel odejít Komenský i s rodinou z vlasti, pokud ovšem nehodlal přestoupit na katolickou víru. Jeho novým útočištěm se stalo polské Lešno, kde strávil nakonec téměř dvacet let života. V tomto městě pracoval na svých učebnicích a jazykovědných studiích, rovněž vyučoval.
Počátek třicátých let se nesl ve znamení nadějí exulantů na návrat domů, avšak ty se záhy ukázaly jako liché. Komenský v té době stál ve vedení Jednoty bratrské a roku 1632 se stal jejím biskupem. Jeho snahy o reformu školství si získaly podporu například v Anglii a také u řady význačných osobností – příkladně u kardinála Richelieu.
Komenský nakonec přijal pracovní nabídku ze Švédska. Usadil se ve městě Elbląg a pracoval na zakázkách učebnic. Když je odevzdával, žádal kancléře a královnu Kristinu o podporu pro svůj národ a církev, avšak vestfálský mír roku 1648 ukončil veškeré jeho naděje a Komenský se vrátil zpět do Lešna, které se mu stalo druhým domovem…
Roku 1650 se oženil potřetí, tentokrát s Janou Gajusovou, a na pozvání knížecího rodu Rákócziů začal působit v Sedmihradsku, kde napsal řadu výtečných didaktických děl. Po smrti knížete Zikmunda byla jeho pozice v Blatném Potoku velmi oslabena, a tak se raději vrátil opět do Lešna. Po vypálení města roku 1656 musel hledat nové zázemí – při požáru přišel o své cenné rukopisy, ale zachránil život sobě i rodině.
Posledním domovem se mu stal nizozemský Amsterdam, kde působil v letech 1656-1670. I nadále hájil své myšlenky a postoje ve snaze burcovat evropské svědomí proti útlaku náboženské a národní svobody. Neustával v práci nad svým nejrozsáhlejším dílem nazvaným „Obecná porada o nápravě věcí lidských“ – pansfonické dílo, v němž bylo ideálem shrnout veškeré dosavadní poznání vědy.
V Anglii se vytvořila roku 1662 Královská učená společnost, která vycházela z Komenského myšlenek. Přesto musel často čelit kritice svých všenápravných koncepcí a nadčasových představ. Nevzdával se - během života vytvořil mnoho fascinujících titulů. K nejznámějším se řadí: „Labyrint světa a ráj srdce“, „Didactica magna“, „Informatorium školy mateřské“, „Brána jazyků otevřená“, „Orbis pictus“, „Škola hrou“, „Via lucis“ a řada dalších. Zemřel uprostřed práce dne 15. listopadu 1670 ve věku sedmdesáti osmi let. Pohřben byl v Naardenu, kde vzniklo ve dvacátém století důstojné mausoleum Jana Amose Komenského…

Zdroj: www.fiftyfifty.cz