Dnes je tomu právě 17. let ode dne kdy poslanci Federálního shromáždění přijali ústavní zákon č. 542 o zániku ČSFR. Udělali tím konečnou tečku za existencí společného státu Čechů a Slováků. Tento stát vznikl na troskách Rakouska-Uherska jako stát dvou blízkých slovanských národů a přes všechny historické peripetie vydržel bezmála třičtvrtě století. Bohužel po změně režimu vypluli na povrch spory podporované zejména částí Slovenské reprezentace, byť většina občanu státu byla proti rozdělení. Zejména v Českých zemích se na Československo pohlíželo jako na stát, který navazuje na staré České království a snad všichni Češi se tímto státem identifikovali. Na Slovensku byla situace trošku odlišná, zejména díky krátké a smutné existenci Slovenského štátu (1939-1945). Nakonec jsme se rozešli každý svou cestou a možná ku prospěchu obou. Dodnes je zřejmá blízkost našich národů a vzájemná podpora jak v kulturní tak i politické oblasti.

Členění moci
V období federace byla nejvyšším legislativním orgánem státu 300-členné Federální shromáždění. To se dále členilo na 150-člennou Sněmovnu lidu, kde českou část reprezentovalo 99 poslanců a slovenskou 51 poslanců (tato čísla byla proporcionálním vyjádřením početnosti obou národů) a Sněmovnu národů, kde měli jak Češi tak i Slováci rovným dílem 75 poslanců. Federální shromáždění bylo zrušeno se zánikem federace.
Nejvyšším orgánem v rámci české části federace pak byla Česká národní rada, která se později transformovala do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (Senát jako druhá komora Parlamentu ČR byl ustaven později). Na Slovensku pak obdobnou funkci zastávala Slovenská národní rada, přejmenovaná následně na Národní radu Slovenskej republiky.

Hlasování

Zákon č. 542/1992 Sb., o zániku ČSFR
Text zákona viz http://svornost.com/?p=2468

Příčiny rozdělení Československa: analýza po 10 letech
Zajímavé shrnutí dat a analýza od Karla Vodičky viz www.tahace.cz/vodicka_net/historcas2.pdf

Autor: Šneba

Poslanci FS řekli: Sbohem, Československo
Praha – Přesně ve 13 hodin 21 minut schválili poslanci Federálního shromáždění zákon, podle něhož uplynutím 31. prosince 1992 zaniká ČSFR a jejími nástupnickými státy se stávají Česká republika a Slovenská republika.
Tento zákon, který nemá od roku 1918 v Československu obdoby, schválili zákonodárci v české části Sněmovny národů minimálně předepsanou většinou 45 hlasů (7 proti, 11 se zdrželo). O jeden hlas více, než je potřebná většina, získal zákon ve slovenské části Sněmovny národů, kde pro něj hlasovalo 46 poslanců (7 proti, 16 se zdrželo). Ve Sněmovně lidu prošel zákon 92 hlasy, přičemž minimálně předepsaná většina činí 90 hlasů (16 proti, 28 se zdrželo).
Přijetí zákona podpořili všichni přítomní poslanci ODS-KDS, KDU-ČSL, HZDS, SNS a bývalí členové SPR-RSČ. Pro návrh této právní normy se nevyslovil nikdo z poslanců KDH, Coexistence, Levého bloku a Sládkových republikánů. V dalších poslaneckých klubech hlasovali pro přijetí zákona dva poslanci ze SDL – Rudolf Tvaroška a Štefan Nižňanský. V pětičlenném klubu slovenských sociálních demokratů zvedli ruku pro zákon Lubor Bystrický, Pavol Delinga a Jozef Klein. V řadách české opozice souhlasilo se zákonem pět poslanců z LSU – Jiří Čejka (Strana zelených), Emil Dufala (Zemědělská strana), Blanka Hyková (ČSS), Zdeněk Rodr (Zemědělská strana) a Jan Veselka (Zemědělská strana) a mezi českými sociálními demokraty podpořili zákon Valtr Komárek a Josef Žanda. Ostatní poslanci ze slovenských a českých opozičních stran pro předlohu nehlasovali.
K těsnému souhlasu s návrhem zákona o zániku ČSFR dospěl včera federální parlament po složitých peripetiích, kdy se měnila situace každým okamžikem. Na svém ranním zasedání dospěl dohodovací výbor ustanovený po prvním neschválení zákona minulý týden ke kompromisu. Většina členů dohodovacího výboru se shodla na novém znění dodatečného článku zákona, podle něhož znění této ústavní normy nabývá účinnosti, pokud bude ústavní zákon schválen v ČR referendem nebo národní radou a totéž by se mělo stát na Slovensku v Národní radě SR.
Dále dohodovací výbor připojil dodatek, že ústavní způsob tohoto schvalování si stanoví národní rady samy. Na půdě dohodovacího výboru podpořili kompromis zástupci ODS-KDS, HZDS, KDU-ČSL, SNS, SDL, LSU a SDSS. Hlasování se zdrželi komunisté a zástupce maďarských stran, proti hlasovali zástupci ČSSD a KDH. Vyslanec Sládkových republikánů se od počátku činnosti výboru nezúčastňoval. Se závěrem dohodovacího výboru předstoupil před sněmovny jeho předseda Víťazoslav Moric (SNS). Práci dohodovacího výboru přirovnal ke kaleidoskopu, kdy se obrazy nepřetržitě střídaly. „Jednou byl obraz jasný, jednou zamlžený,“ prohlásil V. Moric. Již v té době však bylo známo, že krátce před zahájením jednání sněmoven se české vládní strany ODS, KDU-ČSL a KDS rozhodly nepodpořit navržené kompromisní řešení předpokládající ratifikaci zákona o zániku národními radami.
Důvodem odporu českých vládních stran k navrhovanému řešení byla obava, že opozice bude chtít zákon FS ratifikovat třípětinovou většinou, kterou je pro českou koalici obtížné v NR získat. Její obavy potvrdil ve sněmovně poslanec Zdeněk Masopust (LB), jenž označil navrhované řešení za ústavní pouze v případě, že „ratifikace proběhne v národních radách třípětinovou většinou“.
Když po přerušení jednání sněmoven a další schůzce dohodovacího výboru nezměnili zástupci české koalice své stanovisko, neprošel jeho návrh v české části SN FS ani ve Sněmovně lidu. V této době k poslancům dospěly zákulisní informace o tom, že pro případ neschválení zákona o zániku ČSFR má česká koalice připravenu Deklaraci o zániku ČSFR, která by měla být přijata pouze nadpoloviční většinou. V textu deklarace, který měl předložit zástupce KDU-ČSL a jejž se nám podařilo získat, se mimo jiné praví, že Federální shromáždění „vědomo si odpovědnosti za další pokojný vývoj“ se usneslo na tom, že ČSFR zaniká k 31. prosinci a nástupnickými státy se stávají ČR a SR. Oproti zákonu o zániku nepočítala deklarace s transformací federálních poslanců do národních rad.
Těsně před závěrečným hlasováním ve sněmovnách o zákonu o zániku ČSFR si vyžádal krátkou přestávku klub poslanců slovenské sociální demokracie. Především jejich hlasy pak rozhodly o přijetí zákona ve slovenské Části SN FS. Prakticky ve stejné době, kdy tři federální poslanci SDSS podpořili návrh zákona o zániku federace, prohlásil v Bratislavě místopředseda SDSS Jaroslav Volf: Sociálně demokratická strana Slovenska odmítá spoluzodpovědnost za proces rozdělení ČSFR, který bude mít negativní důsledky na obyvatelstvo.
Přijetí zákona, kterým po třiasedmdesáti letech zaniká Československo, uvítala většina poslanců i hostů na galerii FS bouřlivým potleskem. Ihned poté, co se výsledek hlasování objevil na hlasovací tabuli, si ve sněmovně jako první potřásli rukama předseda ODS a premiér české vlády Václav Klaus a místopředseda HZDS a předseda FS Michal Kováč. V kuloárech pak poslanci SNS roztáhli vlajku Slovenské republiky a zapěli píseň Hej, Slováci.

Autor: Jana Bendová, Jiří Leschtina (MF Dnes, 26.11.1992)

LZ101 byl pravidelný let bulharsko-sovětské společnosti TABSO (Транспортно-авиационно българо-съветско общество – „Bulharsko-sovětská letecká dopravní společnost“, dnešní Balkan Bulgarian Airlines) ze Sofie přes Budapešť a Prahu do Berlína, který ve čtvrtek 24. listopadu 1966 havaroval na svahu kopce Sakrakopec nedaleko letiště v Bratislavě, kde předtím neplánovaně přistál kvůli povětrnostním podmínkám. Při havárii zahynulo všech 82 osob na palubě. Toto neštěstí je dodnes nejhorším leteckým neštěstím na Slovensku i na území bývalého Československa.

Události
V den nehody byl na let LZ101 nasazen letoun Iljušin Il-18B s registrační značkou LZ-BEN, vyrobený v lednu 1964 pod výrobním číslem 7101 a převzatý TABSO 22. ledna téhož roku. Až do neštěstí na Slovensku neměl údajně žádnou nehodu a byl udržován v souladu s ustanoveními výrobce.
Posádce velel kapitán Lubomir Todorov Antonov, 41 let, 11 959 nalétaných hodin. Byl to jeden ze služebně nejstarších kapitánů IL-18 u TABSO. S tímto typem letadla začal létat v červenci 1962, krátce po svém nástupu do služby. Dva dny předtím složil zkoušky odbornosti. Bratislavské letiště velmi dobře znal a dosud tam letěl při různých příležitostech 11krát. Druhý pilot (první důstojník) byl Svetoslav Dimitrov Šakadanov, 36 let, 5975 nalétaných hodin. Zkoušku odbornosti složil den předem. Navigačním důstojníkem byl navigátor 1. třídy Slavi Stefanov Tomakov, rádiotelegrafickým důstojníkem byl Nikola Alexandrov Tasev, 36 let, 3160 nalétaných hodin. Palubním mechanikem byl Stojan Todorov Rangelov, 42 let, 3602 nalétaných hodin. Posádku dále tvořily stevardky Maria Ivanovová, Svetla Georgievová a Violina Stoičkovová.
Mezi 74 cestujícími letu LZ101 byli většinou obyvatelé Bulharska, ale na palubě byli i občané Československa, Chile, Brazílie, Hondurasu, Argentiny, Spojeného království, Švýcarska, SSSR, Tuniska a Japonska. Mezi nimi byla bulharská operní sólistka Ekaterina Popovová, bulharský velvyslanec v Německé demokratické republice generál Ivan Byčarov a známý honduraský spisovatel a novinář Ramón Amaya Amador.
Let LZ101 odstartoval z Budapešti v 11.46 hodin středoevropského času. Zatímco byl ve vzduchu, počasí v Praze se zhoršilo. Kapitán Antonov se rozhodl přistát na bratislavském letišti (dnešní letiště M. R. Štefánika), kde přistál v 11.58. Do 15.30 se počasí v Praze zlepšilo a Antonov se rozhodl připravit se k odletu. Meteorolog bratislavského letiště Jan Popelený informoval kapitána, že nad Malými Karpaty severozápadně od Bratislavy se očekává střední až silná turbulence.
V 16.10 byl let naložen a v 16.20:30 obdržela posádka povolení pojíždět na ranvej 04 nebo ranvej 31 dle svého uvážení. Piloti zvolili VPD 31, tedy vzlet západním směrem, proti pásu pohoří Malých Karpat. Současně dostali povolení odstartovat, točit doprava, tedy na sever, na radiomaják NDB OKR, nastoupat na výšku 5 100 m a po přeletu rádiomajáku NIT měli točit směr Brno a dále pokračovat na Prahu. Mezitím odstartoval z Bratislavy také Iljušin Il-14 Československých aerolinií. Aby byl dodržen rozestup mezi IL-14 a IL-18, byl Antonov instruován, aby udržoval výšku 300 m, dokud nedostane povolení k vzestupu na svou letovou hladinu.
Let LZ101 odstartoval v 16.28 v téměř úplné tmě. Jeho start pozoroval letecký dispečer Jaroslav Vadovič, který oznámil, že proběhl normálně. Krátce po oznámení vzestupu byl LZ101 instruován, aby zahnul doprava a kontaktoval bratislavského přibližovacího dispečera na frekvenci 120,9 MHz. Letadlo však nedokázalo přejít na přibližovací službu řízení a přibližně dvě minuty po odletu z bratislavského letiště havarovalo 8 km od letiště na Sakrakopci v Malých Karpatech v bratislavské čtvrti Rača. Místo nárazu do země leželo o 288 m výš než letiště. Letadlo narazilo do zasněžené země v ostrém úhlu a velmi vysokou rychlostí, když jeho motory vyvíjely plný výkon. Pokácelo velký počet stromů a během 20 sekund se rozpadlo. Vypukl prudký požár paliva, ale brzy dohořel, zejména proto, že úlomky a palivo byly rozmetány na velkém území.
Místo havárie bylo blízko zastavěným oblastem Bratislavy a bylo velmi oblíbeným cílem výletů. Nehodu tak vidělo a slyšelo mnoho místních obyvatel včetně letového dispečera, který byl zrovna mimo službu a který okamžitě zatelefonoval svým kolegům na letišti. Přibližovací letečtí dispečeři na letišti však nehodu neviděli ani na vlastní oči, ani na radaru.
Kvůli obtížnému terénu, naprosté tmě a špatnému počasí trvalo záchranným složkám hodinu a půl od přivolání, než se dostaly na místo havárie. Další prodlevy a zaváhání byly způsobeny obavami, že letadlo možná převáželo radioaktivní izotopy. Během následujících tří dnů byla vyproštěna a odeslána do Bratislavy k identifikaci těla 74 z 82 osob na palubě. Většina obětí zemřela okamžitě následkem mnohočetných zranění utrpěných nárazem. Spáleniny na většině těl byly způsobeny až posmrtně. Vyskytly se však spekulace, že některé oběti možná přežily náraz i požár, ale zemřely posléze na podchlazení.

Vyšetřování
Vyšetřování bylo vedeno československou komisí, kterou vedl vrchní letecký inspektor Jan Dvořák. Podle mezinárodních předpisů spolupracoval se zástupci Bulharska jako země, v níž bylo letadlo registrováno (bulharskou delegaci vedl předseda Státní revizní komise Ninko Stefanov), a se zástupci sovětského výrobce letadel Iljušin a výrobce motorů Ivčenko.
Od počátku vyšetřování panovalo mezi bulharskými a československými úřady a vyšetřovateli velké a stále rostoucí napětí. Delegace TABSO, kterou vedl generální ředitel Lazar Beluhov, dorazila do Bratislavy den po nehodě, ale nebyl jí umožněn přístup na místo nehody ani k letovým dispečerům. Na začátku vyšetřování členové bulharské komise požadovali, aby šetření mohli vést oni podle mezinárodního předpisu, který to umožňoval. Československé úřady tento požadavek odmítly s odvoláním na reciprocitu, protože Bulharsko nepodepsalo smlouvu, která by umožňovala zahraničním vyšetřovatelům podílet se na vyšetřování nehod v Bulharsku. Bulharská strana se domnívala, že letoví dispečeři na místním a přibližovacím sektoru zanedbali své povinnosti tím, že umožnili pomalejšímu letadlu (IL-14) odstartovat před letadlem s vyšším výkonem (IL-18), nedokázali dostat let LZ101 do bezpečné výšky a nedokázali sledovat jeho pohyb na radaru. Nakonec převzal úplné velení nad vyšetřováním tehdejší československý ministr dopravy Alois Indra, aby vyřešil konflikt mezi bulharskou a československou stranou. Sporné body v konfliktu se týkaly národní prestiže a výše odškodného pro rodiny obětí: kdyby byla shledána chyba na straně československého řízení letového provozu, měla každá rodina obdržet 20 000 USD; kdyby byla shledána chyba na straně bulharské posádky, měla obdržet 10 000 leva.
Vyšetřovatelé zdokumentovali, že příslušníci Veřejné bezpečnosti, Státní bezpečnosti a zaměstnanci bratislavské školy vojenského inženýrství prohledali oblast o rozloze přibližně 350×50 m kolem místa neštěstí. Přitom odstranili sněhovou pokrývku o výšce 30 až 50 cm. Obavy, že letadlo převáželo radioaktivní látky, se potvrdily 8. prosince 1966, kdy bylo konstatováno, že na palubě byl jód 131 pro lékařské účely. Tento izotop je však lidskému zdraví zcela neškodný a podle mezinárodních předpisů je povoleno ho převážet jako náklad na palubě komerčních letů. Byl nalezen výškoměr letadla, který ukazoval správnou výšku nad bratislavským letištěm.
Nakonec závěrečná oficiální zpráva vyšetřovací komise zněla: „Komise nemohla jednoznačně zjistit příčinu nehody letadla. (…) Předpokládá, že nej­pravděpodobnější příčinou bylo nedostatečné zhodnocení terénních a povětrnostních podmínek v okrsku letiště Bratislava posádkou letadla a nepřizpůsobení letu těmto podmínkám.“

Ohlas na nehodu
Nehoda byla druhou nehodou TABSO od roku 1952 a první veřejně známou. Zvláště kvůli úmrtí Ekateriny Popovové měla v Bulharsku značný veřejný ohlas. Zpěvaččiny ostatky byly obřadně převezeny do Sofie a pohřbeny na hlavním městském hřbitově. Během pohřbu byla na dvě minuty zastavena veškerá doprava a po celém Bulharsku se rozezněly sirény. Básník Pavel Matev napsal Popovové po její smrti báseň Ти Сън Ли Си („Jsi pouhý sen?“), kterou zhudebnila zpěvačka Lili Ivanovová.

Konspirační teorie
Jeden z vyšetřovatelů nehody na bulharské straně, vyšetřující soudce Nejvyššího soudu Nedju Gančev, během závěrečné fáze vyšetřování spáchal sebevraždu. Krátce předtím řekl svým přátelům: „Nemohu udělat to, na čem trvají, abych udělal.“ To vedlo některé Bulhary k domnění, že havárii možná zosnoval první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Bulharska Todor Živkov, aby se zbavil svého politického protivníka, generála Byčarova. Podle jiných zdrojů však žádný cestující jménem Byčarov na palubě nebyl.
Toto téma se stalo předmětem mnoha fám a po Živkovově pádu bylo znovu otevřeno. Nikdy však nebyly nalezeny důkazy, které by potvrzovaly nebo vyvracely tuto konspirační teorii.

Památník
Krátce po neštěstí vysadili dobrovolníci na místě tragédie 82 bříz, za každou oběť jednu. Obyvatelé údajně několikrát neúspěšně usilovali o výstavbu památníku. Na místě byl po čase vztyčen dřevěný kříž a malá kamenná mohyla.
Této havárii se věnoval i samostatný díl ze seriálu České televize Osudové okamžiky.

Zdroj: Wikipedie

„Stalo se tu neděli po sv. Alžbětě (20. listopadu 1457), že král Ladislav křtil dietě na Hradě u sv. Václava panu Zdeňkovi z Konopiště. A tu neděli, když bude k večeruom, tehdy král jede z Hradu do Prahy, a hned jeho hlava zabolí. A nazejtří v pondělí vyvrhle se jemu dvě hlíze, a on jich tajil pro dolejší hanbu, i kázal k sobě svým lékařuom. A jeden ohledav jemu ruku, řekl: králi, neškodí nic, a druhý lékař pozdržev krále za ruku, i řekl: králi, zle se máš. I dali jemu lékařství, aby se upotil a dali jemu jiné lékařství , aby jeho proskočilo, najposléze púštěli jemu krev. A tak leže v mdlobách tento krásný mládenec i pustil duši v tu středu dne sv. Klimenta (23. listopadu 1457)…“

Zpráva o králově smrti vyvolává v celé Praze a v celém království velké pozdvižení. Nikdo nemůže uvěřit, že ten krásný mládenec s dlouhými plavými vlasy a andělskou usměvavou tváří už není mezi živými. Hned následující den po Ladislavově skonu nařizuje zemský správce Jiří z Poděbrad vystavit rakev s jeho tělem v katedrále sv. Víta, aby se každý mohl přesvědčit, že panovník skutečně zemřel. Mnohým přitom neunikne, že se na Ladislavově tváři objevily podivné černé skvrny. Stejně tak každý, kdo krále blíže poznal, nemůže nezaznamenat jeho posmrtně nápadně nadmuté břicho.

Ještě větší podezření vyvolá skutečnost, že králův pohřeb se koná už druhý den, tedy třetí den po jeho smrti. Proč? Co tím rychlým pochováním zemský správce sleduje? Navíc prý ranhojiči odmítají nebožtíka balzamovat. Z jakého důvodu? Prý se vyděsili králova zčernalého obličeje a jazyka, temných skvrn na jeho těle a také potemnělého bělma očí. Jejich péče o mrtvolu se proto omezuje jen na nalíčení tváří.

Samotný pohřební průvod je zkrácen o obvyklé zastávky v chrámech. Rakev s Ladislavovým tělem vezou z Králova dvora na Staré Město přes Karlův most a pak vzhůru přes Malou Stranu na Pražský hrad, kde je uložen v královské hrobce zřízené Karlem IV. pod kněžištěm katedrály sv. Víta. Jiří z Poděbrad nařizuje v době pohřbu střežit městské brány a také studně, což se obvykle dělo za morových epidemií. Nikterak však nebrání davům zvědavců, kteří si nechtějí nechat ujít jedinečnou podívanou na okázalý smuteční průvod.

Lékaři skutečně vydávají oficiální zprávu, že Ladislav Pohrobek zemřel na mor. Alespoň částečně tím vysvětlují, proč byla králova nemoc tak krátká a proč musel být brzy po smrti pohřben. Mimochodem, podobné bylo i zdůvodnění smrti husitského vojevůdce Jana Žižky z Trocnova, který prý také zemřel od „hlízy morové“. Příznaky se skutečně v obou případech v leckterém ohledu shodují. „Bratr Jan Žižka roznemohl se nemocí smrtedlnú od hlíz“, uvádí dobový letopisec. V případě Ladislava Pohrobka zase „vyvrhle se jemu dvě hlíze a on jich tajil pro hanbu dolejší“. Mohl to být skutečně v obou případech mor? A co to bylo za divné hlízy? Jednalo se snad o nějaké vředy či nádory?

K moru jako příčině Pohrobkovy smrti se později přiklonili také renomovaní historici Karel Urbánek a Josef Macek. Potíž je však v tom, že obávaná „černá smrt“, jak se moru ve středověku říkalo, zasahovala jako hromadná infekce, nikdy se nevyskytovalo jedno jediné izolované onemocnění. Hned došlo k více takovým případům. Nemocní často umírali po desítkách a stovkách v jednom dni. Ale ani v případě Žižkově, ani Pohrobkově nemáme v jejich bezprostředním okolí další zprávy o morovém úmrtí.

Zato se velmi rychle po Ladislavově smrti vynořují pověsti, že byl otráven. Černé skvrny v obličeji mrtvého a nápadně rychlý pohřeb by tomu zdánlivě mohly nasvědčovat. Vždyť travičství je v té době celkem běžným prostředkem jak se s minimálním rizikem zbavit nepohodlných osob. Ale kým a proč by byl mladičký král otráven?

Kupodivu prvními, kdo si pustili v tomto směru pusu na špacír, byli Pohrobkovi lékaři, kteří po pohřbu urychleně opustili Prahu. Podle jejich verze měl královu smrt na svědomí sám Jiří z Poděbrad. Ladislavův osobní sekretář Jan Roth dokonce tvrdil, že panovníkovy bolesti se nedostavily už v neděli po křtu potomka Zdeňka ze Šternberka, ale až v pondělí večer, kdy pojedl ředkve a zapil je pivem. Podle něho měly obsahovat jed. Když nemocnému podávali jeho lékaři projímadla a pouštěli mu žilou, jednalo se o tehdy typický postup v případě otravy a nikoliv morového onemocnění. Ostatně kdyby byl král stižen morem, asi by se u jeho úmrtního lože nepohyboval Jiří z Poděbrad a řada dalších pánů. Spíše by od něho prchali z obavy z nákazy „morovým jedem“, v jehož rychlé působení a přeskakování na okolí se tehdy věřilo.
Podle jiných verzí měl Jiří z Poděbrad krále nikoliv otrávit, ale ve spánku udusit polštářem. Motiv jeho činu byl zřejmý. Chtěl prý se sám zmocnit trůnu, což se mu nakonec opravdu podařilo.

Velmi horlivě rozšiřovali pomluvu o tom, že kališník Jiří z Poděbrad zabil krále Ladislava Pohrobka čeští katoličtí páni. Jeden z nich, Jan z Rožmberka, v latinsky psané rodové kronice doslova uvádí:

„Ve čtvrtek dne sv. Klimenta zahynul nejjasnější a nejlepší kníže pán, pan Ladislav, král český, byl otráven Jiříkem z Poděbrad, správcem téhož království. A týž nevěstčin syn (Rožmberk naznačoval, že Poděbradova matka nebyla známa a Viktorin z Kunštátu ho prý měl zplodit s jakousi poběhlicí) byl zvolen za krále českého městem pražským, Kostkou (kališnickým šlechticem Zdeňkem Kostkou z Postupic) a jinými jeho přívrženci. I jiní páni musili souhlasit, donuceni byvše , a měl na radnici při tom tři katy pohotově stojící…“

Podobně další katolický šlechtic, nejvyšší pražský purkrabí Zdeněk ze Šternberka ještě za života Jiřího z Poděbrad obvinil v listu jeho synovi panovníka z kralovraždy:

„Otec tvúj pána našeho i svého dědičného krále Ladislava slavné paměti otráviti kázal proto, aby lstivě do království vešel.“

S tímto dopisem však podivně kontrastuje skutečnost, že při oné památné volbě Poděbrada českým králem to byl právě Zdeněk ze Šternberka, který jako první poklekl před kališnickým zemským správcem a zvolal: „Ať pan správce je králem naším!“  Údajné otrávení Ladislava Pohrobka však není jedinou smrtí, u níž byla vina připisována Jiřímu z Poděbrad. Čeští katolíci ho obviňovali i z otrávení jeho protivníka stařičkého Menharta z Hradce, který zemřel v únoru 1449 krátce po té, co ho Jiří propustil z vězení na hradě Poděbrady, dále olomouckého biskupa Bohuslava ze Zvole a dokonce, což je naprosto absurdní, rodičů Ladislava Pohrobka, krále Albrechta a jeho manželky Alžběty. Ale stejně tak by mohli Jiřího obviňovat radikální husité, protože dva přední táborští kněží Mikuláš z Pelhřimova a Václav Koranda zemřeli v žalářích Poděbradových hradů.

Vedle Jiřího z Poděbrad upadl do podezření, že zosnoval otrávení mladičkého panovníka, i husitský arcibiskup Jan Rokycana. Prý chtěl zbavit kališnické Čechy nadmíru zbožného katolického krále.

Byl však Ladislav Pohrobek skutečně otráven? Pověsti tohoto druhu podpořilo i dvojí vyzdvižení panovníkova těla z královské hrobky v katedrále sv. Víta, a to v letech 1472 a 1589. Mrtvola krále, ačkoliv nebyla balzamována, vypadala pozoruhodně zachovale, jakoby byla mumifikována. A to by svědčilo pro otravu arzenikem, protože prvek arzén dokáže ničit mikroby podporující rozklad organických látek.

Pověsti kolem vyzdvižení Ladislavova těla je však třeba uvést na pravou míru. Poprvé, ve zmíněném roce 1472, totiž nechal jeho hrob otevřít vlády se ujímající český král Vladislav II. Jagellonský. Tímto gestem chtěl právě čelit pomluvám, že Pohrobek byl otráven Jiřím z Poděbrad. Jagellonec totiž nechtěl usednou na trůn kralovraha. O prohlídce Ladislavových ostatků byl tehdy sepsán protokol a nového krále tato prohlídka údajně zcela uspokojila. Mohla tehdy panovnická mrtvola vůbec přinést žádoucí odpověď? Asi těžko. Nicméně veřejnost byla ubezpečena, že Poděbrad svého předchůdce neotrávil.

Definitivní verdikt vynesl po 528 letech antropolog profesor MUDr. Emanuel Vlček. V roce 1985 zkoumal kosterní pozůstatky českého a uherského krále Ladislava Pohrobka a jejich snímky pořízené pomocí počítačové tomografie přinesly překvapující, ba přímo senzační zjištění. Dejme však slovo přímo profesoru Vlčkovi:

„Ladislav Pohrobek zemřel na jednu z forem leukémie. Šlo o zhoubnou  krevní chorobu bílé řady krvinek, kterou klinici označují jako hemoblastózu a patolog jako hemoblaston. Příznaky této nemoci bývají neurčité, takřka chřipkovité, jsou spojeny s celkovou slabostí a bolestmi v kostech. U pacienta dochází ke zduření uzlin a před smrtí mohou na těle vzniknout tak zvané petechie a podkožní hematomy, krevní výrony v podobě tmavých skvrn. A tyto skvrny nalezli ranhojiči na králově těle. Smrt nastává buď krvácením do mozku, nebo srdečním selháním… Choroba má rychlý průběh a může být, jak říkáme, němá, takže nemocný o ní do poslední chvíle nemá potuchy. Po ruce jsou nezvratné důkazy. Rentgenologicky je celá kostra v plochých a dlouhých kostech prostoupena zhoubnými ložisky, pronikajícími ze středu kostí na jejich povrch. Došlo k přestavbě kostní tkáně, jejímu prořídnutí a vzniku mnohočetných defektů…“

Podrobněji viz výzkum http://svornost.com/?p=2422

Po dlouhé době se tak podařilo objasnit jednu ze záhad českých dějin. Co víc, byla očištěna památka „husitského krále“ Jiřího z Poděbrad.

Zdroj: www.21stoleti.cz

Děpolt II. (před 1167 – 21. listopad 1190, Akkon), syn Děpolta I. a Gertrudy, dcery Albrechta Braniborského a přemyslovský šlechtic, byl věrným spojencem knížete Bedřicha. Dobré vztahy Děpolta I. s vládnoucím knížetem pravděpodobně zapřičinily získání nebo potvrzení děpoltického údělu v druhé dynastii. Těsně před rokem 1182 se Děpolt II. objevuje na listinách týkajících se klášterů Waldsassen a Plasy s označením příbuzenského vztahu „Theobaldus filius patrui sui“. V roce 1182 se dostal do sporu s pražským biskupem Jindřichem Břetislavem, který se snažil o osamostatnění církve na světské moci, biskup pro údajné násilnosti Děpoltových úředníků uvalil interdikt na Děpoltovu doménu. Na jednání v Řezně roku 1187 se salcburský arcibiskup Vojtěch i budoucí kníže Konrád II. Ota postavili na stranu biskupa Jindřicha. Děpolt byl označen za původce všech nesnází a utekl do ciziny. Vrátil se zpět po nástupu Konráda Oty roku 1189.

Čechové na třetí křížové výpravě
Kříž původně přijal kníže Bedřich, ale vzápětí zemřel a nástupcem na knížecím stolci se stal Konrád II. Ota, kterého více zajímaly domácí rozpory než kruciáta. Císařův kronikář Ansbert usoudil, že to byl „ďábel, který českého knížete svedl, aby v době zkoušek pro celé křesťanstvo opustil Kristovu cestu.“ Novopečený kníže potvrdil Děpoltův úděl a pověřil ho vedením českého oddílu na třetí křížové výpravě.
Křižácké vojsko vedené osobně starým císařem Fridrichem Barbarossou se vydalo na cestu na 11. května 1189 a skládalo se z velmožů celé Svaté říše římské.

„Z velké dálky se blížilo nové neštěstí, jako by bojovní barbaři nebyli dostatečným soužením, byl to Friderichos, král Alamanů…“ — Niketas Choniates

Součástí byl i oddíl, tvořený zčásti „lotrasy“ propuštěnými pro kruciátu z českých žalářů, v čele s knížetem Děpoltem, který se k císaři přidal v Ostřihomi. Spolu s uherskými křižáky tvořili Češi při cestě Balkánem předvoj až do příchodu na byzantské území.
Už při pochodu k srbskému městu Niš nechal císař osm Čechů popravit za násilnosti na místním obyvatelstvu. Čeští křižáci se také aktivně zúčastnili drancování u Adrianopole. V únoru 1190 přepadli a vyplenili nejmenované město u pobřeží a získali bohatou kořist, v bažinách dokonce našli úkryt cenností domorodého obyvatelstva. U křesťanské, ale nepříliš přátelské Filadelfie, musel císař vyslat svého syna Fridricha Švábského, aby Čechům a mužům řezenského biskupa zabránil v útoku na již povolující městskou bránu. Pět set mladíků z Filadelfie vyrazilo na koních za odcházející výpravou a shodou okolností narazilo na Děpoltovy muže.

„Jakmile zjistili, že narazili do značné míry spíše na železné sochy a nezranitelné giganty než na na smrtelníky, kteří je navíc přivítali hromovým smíchem nad jejich pošetilostí, obrátili se tito zmatení mladí lidé na místě a hledali v útěku spásu, přičemž mnohým z nich způsobili tito obři protáhlá zranění na citlivém místě zadku – na oněch polokoulích – svými zvláštními dlouhými biči.“ — Niketas Choniates

Další pochod výpravy se vyznačoval hladem a žízní.

„…někteří pili vlastní moč, někteří krev koní, jiní žvýkali kvůli šťávě koňský hnůj a mnozí přežvykovali travnaté drny.“ — Ansbert

A byl provázen neustálými drobnými i většími potyčkami s tureckými nájezdníky. V květnu 1190 se setkala se seldžuckým vojskem u Philomelionu. Seldžukové chtěli získat od císaře za klidný průchod výkupné, které jim nabídl ve výši jednoho stříbrného groše. Napadli předvoj výpravy a rytířské pluky pod vedením Děpoltovým nájezdníky odrazily a přešly do protiútoku. Na straně křižáků nebyly žádné ztráty, Turci přišli o téměř pět tisíc vojáků.
13. května se poblíž rozvalin města Axarate křižáci střetli s vojskem seldžuckého vládce Qutb ad-Dína, kde se český kontingent opět vyznamenal stejně jako 18. května při skvělém vítězství u Ikonia. Křižáci přes obrovskou únavu strženi osobním příkladem obou Štaufů dokázali město dobýt. Děpoltovi vojáci se v bitvě proslavili svou udatností.
Na počátku června křižáci sestupovali pohořím Taurus a císař se po cestě arménským územím nečekaně utopil v říčce Saléf. Po Barbarossově smrti se část německé výpravy vrátila domů, ale prořídlé jádro české výpravy pokračovalo dál na východ pod vedením Fridricha Švábského, který v Mamistře onemocněl malárií a vojsko pak bylo v Antiochii z velké části zdecimováno úplavicí. V srpnu 1190 se zbytek křižáků vydal pod vedením Fridricha Švábského a Konráda z Montferratu na jih do Tripolisu. Z Tripolisu se plavili do Tyru, kde získali informaci o návratu Jindřicha Lva z anglického exilu, což znamenalo další úbytek vojáků, protože se někteří šlechtici vraceli domů obhajovat svá práva. 7. října byli křižáci pod hradbami Akkonu.
Naposledy se Češi pod vedením Děpolta vyznamenali během bitky na mostě přes řeku Belus.

„Nebylo jich více než tři sta, když na svých koních, vyjíce přitom spíše jako ďáblové než dítka Boží, vpadli na onen most, kde předtím tolik dobrých křesťanů své životy nechati muselo. Mnoho jich padlo, sestřeleno z koní, jiní zahynuli skláceni šavlemi, ale oni neustali rubat Saracény, dokud je všechny nezdolali.“

Děpolt II. zemřel na následky zranění či na mor.

„I pakž se mu dostalo svátosti pokání, item smířil se s Bohem a se všemi ostatními, kteréž prosil za odpuštění, pokud jim někdy nechtěně způsobil příkoří. Nato přijal poslední pomazání a v době večera kolem klekání vypustil duši.“

Zbytek přeživších českých křížáků vstoupil pravděpodobně do služeb Richarda Lví srdce.