Český a německý král, římský císař Karel IV. (jako český král Karel I.) se narodil 14. května 1316 v Praze, jako nejstarší syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Dostal jméno běžné u Přemyslovců – Václav. Pocházel z dynastie Lucemburků.
Jako malý čelil Karel rozporům svých rodičů, které zapříčinily, že byl malý princ odloučen od matky a ukrýván na hradě Loket a poté na Křivoklátu. V roce 1323 ho otec předal na vychování francouzskému dvoru. Ve Francii na pařížské univerzitě studoval Karel svobodná umění a učil se vladaření. Uměl číst a psát, to nebylo v té době u panovníků běžné. Ovládal latinu, francouzštinu, italštinu a němčinu. Po francouzském králi Karlu IV. Sličného, který byl jeho kmotrem, přijal jméno Karel. Ještě jako hodně mladý se Karel oženil se stejně mladou Blankou z Valois. Jejich sňatek byl předem domluven. Ve Francii a v Lucembursku strávil Karel sedm let. Poté spravoval severoitalské državy svého otce.
Česká šlechta požadovala v roce 1333 po Janu Lucemburském, aby se Karel ujal vlády v zemi. Král jim vyhověl a synovi udělil titul moravského markraběte. Svého syna příliš v lásce neměl, bál se jeho silné konkurence. Po svém příchodu do Čech se Karel setkal se zuboženým královstvím. Pražský hrad se nedal obývat. Těšil se na setkání s matkou, kterou od dětství neviděl. Ta však zemřela před Karlovým návratem do Čech (vždy zdůrazňoval, že je po matce potomkem Přemyslovců). Díky funkci správce byl Karel dobře připraven vládnout zemi. V červenci 1346 byl zvolen za římsko-německého krále a 26. listopadu v Bonnu korunován. V roce 1346 padl jeho otec v bitvě u Kresčaku a on se ujal vlády. O rok později byl arcibiskupem Arnoštem z Pardubic korunován na krále. Jeho hlavu zdobila nová svatováclavská koruna, kterou nechal pro tento účel zhotovit. Při korunovační jízdě do Říma byl zde 5. dubna Karel korunován na římského císaře ve Svatopetrské bazilice.
Karlovi se podařilo najít kompromis mezi panovnickou mocí a politickými nároky šlechty, posílil tím centralizovanou monarchii. V roce 1344 založil arcibiskupství pražské. Tím českou církev osvobodil od německého diktátu. Praha se za jeho vlády stala sídelním městem a centrem českého království. Přítel Karla IV. Arnošt z Pardubic se stal prvním pražským arcibiskupem. Řídil olomouckou a litomyšlskou diecézi.
Rok 1348 byl, co se týče Karlovi aktivity, velice plodným. Vydal důležité listiny, založil mnoho institucí a dal postavit významné stavby. 7.4.1348 založil Pražské vysoké učení. Tím se Praha stala evropským centrem vzdělanosti. Tato univerzita byla první ve střední Evropě a předlohou se jí staly univerzity italské a francouzské. 8. března 1348 začal Karel IV. zakládat Nové Město pražské, jehož centrem se stalo dnešní Karlovo náměstí. Na Pražském hradě došlo jeho zásluhou k obnovení královského paláce a k dalším stavebním pracem na Svatovítské katedrále a kapli sv. Václava. Vedoucím staveb se stal po smrti Matyáše z Arrasu, slavný stavitel a sochař Petr Parléř. Karel nechal postavit novou královskou hrobku a do ní převézt ostatky českých králů a církevních hodnostářů. Starý Juditin most, která spojoval Staré a menší město pražské, nahradil kamenný, na jehož obou koncích jsou věže.Protože v době hladomoru nebyla pro lidi práce, nechal Karel IV. postavit tzv. hladovou zeď na Petříně a tím zajistil nové pracovní příležitosti.
10. června 1348 založil panovník hrad Karlštejn. V kapli sv. Kříže, která je součástí hradu, chtěl Karel uložit ostatky svatých a korunovační klenoty. V roce 1357 vzniklo díky Karlovi IV. děkanství, které existuje dodnes.
Emauzský klášter na Novém Městě vznikl v roce 1348. Karel se snažil získat do osobního vlastnictví další území říše. V tom mu pomáhalo diplomatické jednání i sňatky z rozumu. V roce 1348 mu zemřela manželka Blanka z Alois, kterou velmi miloval. S ní měl dcery Markétu a Kateřinu. Jeho další žena Anna Falcká zemřela v roce 1353. Ta Karlovi zanechala jejich prvorozeného syna Václava, ten ale po roce života zemřel. Třetí Karlova žena Anna Svídnická zemřela také velmi mladá. S ní měl král syna Václava IV, který se měl stát Karlovým nástupcem. Ten se mu proto plně věnoval. Od mala se Václav účastnil otcových jednání a vladaření.Ale i přes veškerou péči se Karlovi nepodařilo vychovat syna k obrazu svému.
V roce 1363 uzavřel Karel svůj poslední sňatek s o třicet let mladší Alžbětou Pomořanskou. Ta měla podle pověsti ohromnou sílu, lámala meče a ohýbala podkovy. Porodila Karlovi další dva syny, Zikmunda , Jana a dceru Markétu. I přes to, že Karel všechny své sňatky dobře naplánoval tak, aby vyhovovaly jeho mocenským a dynastickým zájmům, byly tyto vztahy harmonické. Karel si jimi pomohl k novým územím – Svídnicku a Javornicku, ke slezským knížectvím, k panství v Bavorsku, Míšeňsku a Falci.
Karel se zajímal o historii, podporoval vznik kronik, které vyzdvihovaly jeho panovnické úspěchy. Pokládal kroniky za důležitý zdroj informací pro nové generace. Nejlépe napsanou kronikou té doby je Kronika Přibíka Pulkavy z Radenína a také životopis Karla IV, který popisuje panovníkův život od jeho mládí ve Francii a v Itálii a návratu do Čech, až po jeho zvolení za krále římského.
Zejména z maleb na hradě Karlštejně známe podobu Karla IV. Měřil asi 173 cm, byl mírně nahrbený a hlavu držel k jedné straně. To bylo způsobeno jeho četnými zraněními. Měl výrazný nos, velké oči, vlasy dlouhé po ramena a krátké vousy. Jeho plnohodnotný život byl zmařen zlomeninou v krčku levé nohy. To ho upoutalo na lůžko. Jelikož se prakticky nemohl hýbat, dostal zápal plic a 29.11.1378 zemřel. Byl mu vystrojen honosný pohřeb. Při něm byl označen za „otce vlasti“ a tak je mu říkáno dodnes. Jeho ostatky byly uloženy do královské hrobky u chrámu Sv. Víta na Pražském hradě.

Zásluhy Karla IV.:
Ovlivnil osud české země i celé střední Evropy. Praha se díky němu stala politickým centrem a sídlem vzdělanosti.Upravil vztah českého státu k říši zlatou bulou /1356/, která mimo jiné stanovovala právo svobodné volby českého krále pro případ, že by panovnický rod vymřel. Karel také založil novou státní instituci- země České Koruny. Ta byla nadřazena českému králi i stavovské obci. Za svůj život dal Karel IV. vybudovat nový královský palác, založil Nové Město v Praze, zařídil pokračovací práce na chrámu Sv. Víta, nechal postavit Karlův most a hrad Karlštejn, založil řadu klášterů. Jeho zásluhou vznikla v Praze první univerzita ve střední Evropě / Karlova univerzita 1348/. Karel IV. dovedl svým vladařským uměním hospodářství českých zemí k prosperitě.

Zdroj: www.panovnici.cz

Je tomu 595. let co Kostnický koncil uvěznil přes ochraný glejt císaře Mistra Jana, tím začalo jeho věznění, které skončilo jeho mučednickou smrtí na hranici. Jak probíhalo jeho uvěznění a odsouzení se dočtete dále.
28. listopadu 1414 vynutili kardinálové na papeži rozkaz zatykači a vyslali dva biskupy do domu vdovy Fidy. Tito oznámili Husovi, postavivše na ulici strážné, že si kardinálové přejí s ním mluviti. Pan Jan z Chlumu, poznav hned, co se zamýšlí, bránil od­chodu Husovu, upozorňoval biskupy na glejt Zikmundův, ale marně. Hus nechtěl, aby se zdálo, že ze strachu bojí se svou víru vyznati — a šel s biskupy, rozžehnav se se svou hostitelkou. Pan Jan ho pro­vázel.

Kardinálové snažili se ho usvědčiti z bludu; vy­slali k němu, odešedše sami ku poradě, učeného mnicha Didaka, jenž zvláště snažil se od Husa vyzvěděti smýšlí-li pravověrně o svátosti oltářní, tváře se při tom, jako člověk neučený. Hus nejen že ukázal že smýšlí pravověrně, nýbrž usvědčil ho i z licoměrnosti: a tak učený Didakus odešel zahanben. Ale přes to kardinálové na nátlak Pálce a Michala, kteří? radostí skákali v předsíni paláce, rozhodli — přes veškeré protesty Chlumovy, Husa podržeti ve vazbě. A byl pak večer odveden do domu jistého kanovníka, kam mu bakalář Mladonovic přinesl kožich, 1. pro­since jmenována vyšetřující komise, 5. prosince při­praven pro Husa žalář a 6. prosince uvržen do malé-podzemní kobky kláštera Dominikánského na ostrove-v jezeře bodamském.

Žalář byl tmavý, zimavý, vlhký a nezdravý, zrovna vedle něho tekla do jezera stoka. Hus upadl v zimnici, stonal i jinak: papež staral se on, dávat mu jídla ze své kuchyně, posílal své lékaře, ale arci Vyšetřování vedeného zadržeti nemohl.

Toto  vyšetřováni dalo se i v nemoci Husové, když ležel v horečce, vyslýcháni před ním svědkové, čteny články žalobní; tyto byly jednak z výpovědí svědků, jednak vybrány z jeho knih. Michal uváděl S bludných článků a vinil ze štvaní proti Němcům; Palec vybral ze spisů Husových 42 článků; kdežto artikule Michalovy byly většinou falešné, byly články Palcový vybrány správněji, ale nehleděly k určitým omezením, jež Hus do textu vložil.

Uvěznění Husovo přes glejt královský vzbudilo rozhořčení nejen u Čechů v Kostnici, ale i v cizině. Pan Jan z Chlumu 15. a 24. prosince přibil latinské a německé protesty proti této nesprávnosti na vrata chrámů kostnických, psal Zikmundovi o pomoc; pan­stvo z Čech a z Moravy ujímalo se Husa zvláštními obecnými listy u krále i u koncilu; a mnozí odebrali do Kostnice, jako Husovi staří přátelé Jan Bradatý Křišťan z Prachatic, aby ho navštívili v žaláři.

24. prosince v noci přijel v slavném průvodě do Kostnice Zikmund, jejž uvítal papež a vedl do chrámu, kde sloužil půlnoční, při níž Zikmund sám četl evan­gelium. V následujících dnech sice činil pokusy Husa osvoboditi, ale brzy podlehl úsilí kardinálů; zůstavil nejen Husa osudu, ale později zvláštním patentem zrušil všechny glejty pro koncil vydané.

Leč prosbám přátel se aspoň tolik zdařilo, že Hus byl 8. ledna 1415 převeden do žaláře snesitel­nějšího. Odtud pomocí žalářníků Roberta, Jiřího a Jakuba mohl často dopisovati přátelům v Kostnici i v Čechách a brániti se důkladnými obranami proti žalobám nepřátel. Některé listy (jako 3. a 19. ledna psaný) padly do rukou nepřátel. Svým žalářníkům složil některé nábožné traktátky: Jakubovi složil 12. února „o pokání“, Jiřímu koncem února „o poznání a milování Boha“ a „o třech nepřátelích člověka a o sedmi hříších smrtelných“, Robertovi kolem 1. března traktátky „o manželství“, „o hřichu smrtelném“, „o při­kázáních Páně“ a 5. března „o svátosti těla a krve Páně“.

V žaláři ho tou dobou navštívili přátelé Bradatý a Křišťan; Křišťan byl pak rovněž zatčen a jen veli­kému namáhání přátel Husových se podařilo, že mu vymohli propuštění. 4. března navštívili Husa polští rytíři – a Čechové kostničtí návštěvami i dopisy ulehčovali mu v žaláři jak mohli. Pan Jan z Chlumu těšil ho zvláště – psal mu i výklad snu, jejž Hus měl v noci ze 4. na 5. březen. Zdálo se mu, že v Betlémě chtěli smazati obrazy Krista: ale že přišli noví malíři, kteří učinili nové lepší a četnější.

Zatím věc papežova klesala níže a níže; rozná­šeny o něm horší a horší hříchy – koncil pomalu se chystal nehodného Jana XXIII. sesaditi, jakož i ostatní dva papeže. Tu 20. března papež v přestrojení prchl z Kostnice; dvořané jeho uprchli za nim a 24. března odevzdali klice žaláře Husova Zikmundovi.

Zikmund mohl nyní bez nesnází Husa propustiti z vězení; ale jsa cele oddán kardinálům, ustanovit stíhati uprchlého papeže a klíče žaláře Husova odevzdal biskupu Kostnickému. A ten dal v noci Husa pod stráží odvézti na svůj hrad Gottlieben, kdež v uzounké cele věžní byl uvězněn. Musil spáti na dvou kládách, ve dne spoután na nohou, v noci i na rukou – po 73 dni v tomto hrozném žaláři nedostal listu ani ne­měl návštěvy, vyjma žalobce a vyšetřující komisaře.

Po útěku papežové koncil skutkem prohlásil se, sesadiv Jana XXIII., za vrchního rozhodčího v církvi a jmenoval také pro Husa novou vyšetřující komisi 6. dubna, ale nahradil ji 17. dubna opět jinou čtyř­člennou (pod předsednictvím biskupa Dubrovnického) a tato jediná v dlouhých těchto jarních měsících, kdy Hus opět v žaláři se roznemohl, měla přístup na Gottlieben.

Marně se snažil Husa navštíviti starý jeho přítel Jeroným, jenž 4. dubna přišel do Kostnice. Přátelé stěží pohnuli ho k útěku, ale pozdě již: Jeroným byl 25. dubna zatčen v Hiršavě, v řetězech 23. května přiveden do Kostnice a uvržen do žaláře ještě těžšího než Hus, z něhož nevyšel již až do své mučednické-smrti 30. května 1416.

Marné se snažilo Husa ze žaláře vyprostiti také panstvo české a moravské (svými protesty ze dne 8. a 12. května) ve vlasti, marně se o to snažili 13. května spojení páni čeští a polští v Kostnici, jejichž jménem stížnost vedl v koncilu Petr z Mladoňovic. Teprve opakované stížnosti Čechů vymohly Husovi tolik, že mu bylo 1. června povoleno veřejné slyšeni.

Slyšení to musilo býti marno.   Pokud žaloby na Husa byly správné, vinily ho z článků Viklefových tyto články koncil 4. května 1415 již odsoudil za kacířské a Hus tedy nesměl jich již hájiti, nechtěl-H sám býti kacířem.   Hus ovšem mínil, že bude moci dokazovati jejich správnost výroky Písma a sv. Otců; na to však koncil přistoupiti nechtěl a nemohl; neboť ústy koncilu mluvil Bůh, Hus měl se koncilu podro­biti. Pokud žaloby na Husa byly vylhané – a těch bylo velmi mnoho – koncil věřil více svědkům nežli Husovi, i když se tento zaklínal Bohem a svým svě­domím, že nikdy tak neučil. Has žádal od končila při žalobách správných poučení – a toho mu koncil, maje za to, že ústy jeho mluví Bůh, dáti nemohl; při žalobách nesprávných žádal Hus od končila víry a té mu koncil dáti nechtěl.

A tak Hus byl převeden z Gottliebenu, kamž koncil dal 3. června vsaditi lapeného papeže Jana XXIII., do Kostnice, do kláštera Františkánů. Poslední výslech na Grottlieben, 18. května 1415, vedl ke ko­nečnému ustavení žaloby, při které pracovalo 50 do­ktorů; vybráno ze spisu jeho „o církvi“ 26, „proti Pálci“ 7, „proti Stanislavovi“ 6 bludných článků, se­bráno dále mnoho artikulů z výpovědí asi dvou set svědků: z toho měl se Hus veřejné zodpovídati.

Přátelé Husovi, aby nebylo možno artikule fal­šovati, předložili koncilu vlastní rukopisy Husovy – a to díla „proti Pálci“, „proti Stanislavu ze Znojma“, „o církvi“ a „proti skrytému protivníku.“ Hus si přál, aby poslední dvě díla raděj i nepředkládali; pan Chlum chtěl je tedy opět vzíti, ale podařilo se skrýti jen traktát poslední. Také koncil se připravil: měl napřed již připraveny rozsudky; pro případ, že by Has byl odvolal, měl do smrti činiti pokání v některém klá­šteře švédském za pohoršení, které byl dal – pro případ, že by v bludech zatvrzele setrval, měl býti prohlášen za kacíře a vydán rameni světskému.

5. června bylo Husovi dáno první veřejné sly­šení. Koncil začal vyslýchati svědky a vésti při Hu­sovu ještě než byl přítomen; teprve rozkaz krále Zikmunda toto nezákonné jednání zastavil. Dali tedy uvésti Husa do refektáře, kde konána obyčejná se­mení, a místo pravidelného výslechu začal křik a lomoz. Když Hus (který osvědčil ochotně, že přijme každé poučení) počal se brániti, začali ho shromáždění okři­kovati a zakřikovati – a když k žalobám mlčel, po-vykováno opět, že tedy s bludy souhlasí. Hluk byl konečné tak veliký, že schůze byla přerušena; v ce­lém shromáždění Hus mimo jakéhos ,0tce‘ a nějakého doktora polského neměl jediného přítele.

7. června (ten den bylo veliké zatmění slunce) dáno tedy Husovi slyšení druhé a Zikmund se po­staral o větší pořádek ve sboru. Král vzal s sebou do sezení také oba průvodčí Husovy a Petra z Mladoňovic. Hus odpovídal proti artikulům velmi statečně; ukázal např., že se mu mylně připisuje Viklefovo učeni o svátosti oltářní – ukázal, že svědkové ne­mluví pravdy a dokládal se Boha i svého svědomí, že tento artikul připisuje se mu neprávem. Ale kardi­nálové ďAilly a Zabarella obranu jeho zamítli, že prý více musí věřiti dvacíti svědkům nežli jemu. A podobně zamítána i obrana jeho další; častěji mu dáno na srozuměnou, že má se prosté podrobiti, ku bludům přiznati a je po přání koncilu odvolati. Ža­loba nebyla dočtena; konec odložen na zítřek. Ještě krátce před ukončením schůze kardinál ďAilly ae obo­řil na Husa, že prý se chlubil, jakoby byl přišel do Kostnice dobrovolně a že by ho byli ani oba králové (Zikmund a Václav) sem násilím nedopravili. Tu ujal se Husa pan Chlum: „Pravdu dí a je to pravda: já jsem jen chudý rytíř v našem království a chtěl bych ho rok hájiti buď komu libo nebo žel, že by ho ne­mohl dostati. A jest mnoho velikých pánů, kteří ho-milují, kteří mají hrady přepevné a chránili by hor jak dlouho by chtěli – i proti těmto oběma králům.“

8. června bylo slyšení Husovo poslední. Byly čteny hlavně artikuly vybrané ze spisů Husových a obrana jeho opětné odmítána. Pii jednom artikulu (papež, král, prelát není prelátem, je-li v hříchu smrtelném’) zavolali kardinálové Zikmunda, jenž Hu­sovi řekl, že nikdo nežije bez hříchu. Angličan Stokes pak vytkl Husovi, že se těmi naukami chlubí ne­právem, poněvadž náleží Viklefovi. Když pak dočteny všechny artikule, snažili se kardinálové i koncil Husa příměti k tomu, aby se podrobil rozhodnutí koncilu a odvolal. Hus však věren svému svědomí žádal po­učení z Písma – byl tedy na rozkaz králův jako zatvrzelý odveden zpět do žaláře. Na cestě potěšilo ho velice, že pan Jan z Chlumu mu podal ruku a těšil ho.

Když většina přítomných odešla, Zikmund vy­bízel kardinály, aby jen brzo Husa i Jeronýma upálili j tak že kacířství s nimi zahyne. A tak koncil dalšího slyšeni, jež Husovi kardinálové nabízeli, již neposkytl, nýbrž dal mu 18. června poslati poslední formulaci žalob, s vyzváním, aby se podrobil. Hus 20. června předložil koncilu svou obranu – a nepodrobil se, žá­daje opět poučeni.

V krásných a dojemných listech loučil se nyní s přáteli:  zvláště srdečné a vděčné s panem Janem z Chlumu, svým věrným ochráncem.   Ale i s jinými pražskými přáteli: panem Jindřichem Škopkem (a jeho manželkou), jemuž posílá básničku, kterou složil v ža­láři, s mistrem Jesenicem, jemuž radí, aby se oženil, se svým žákem Jiřím, bydlícím v Betlémě, s pannou Petrou z Říčan, horlivou svou posluchačkou, se všemi Čechy věrnými (10. června), se všemi posluchači be­tlémskými (16. června), se svými posluchači na uni­versitě (27. června), s přáteli v Kostnici (29. června). Všude, ve všech listech, jeví se táž pevná důvěra ve vítězství pravdy, táž bázeň, aby nejednal proti svému svědomí, totéž  pevné  odhodlání vyznati pravdu  až do smrti.

Přátelé, v Kostnici i v Čechách, snažili se ovšem ještě v této poslední době Husa vyprostiti; 12. června odeslán z Čech veliký list protestní, nesoucí 250 pe­četi shromážděného panstva – ovšem marné. Jakýs Husův příznivec v koncilu snažil se ušlechtilými listy pohnouti Husa k poslušenství sboru, dávaje mu mnohé světce za přiklad: Hus děkuje za ochotu, ale ukazuje, že by se odvoláním bludů, jimž neučil, dopustil křivé přísahy a dal veliké pohoršení lidu, jemuž kázal. Ale také nepřátelé jeho chodili k němu do žaláře: mniši a knězi z koncilu, nutíce ho všelijak, aby odvolal; Michal de Causis, jenž se radoval, že brzy toho kacíře upálí; 22. června navštívil Husa bývalý přítel Páleé: setkání jeho bylo dojemné, oba plakali. Palec ho vy­bízel, aby odvolal: když však Hus se ho ptal, odvolal-li by on, čeho nedržel, odpověděl: „To je těžká věc!“ Koncil mu dal i zpovědníka, jenž Husa roz­hřešil.

Ta také učinil poslední pořízení; prosí, aby jeho knihy byly opatrovány; peníze, jež si vypůjčil, aby bohatší přátelé chudým splatili; děti bratrovy prosí aby byly dány na řemeslo; Petrovi z Mladoňovic od­kazuje svůj kožich; písaři Jakubovi kopu grošů, již mu slíbil pan Lefl z Lažan; Pražany prosí, aby chránili Betlém; své posluchače, aby věrně plnili svou povin­nost (žáci aby se dobře učili atd.). Vzkazuje pozdrav králi a královně – očekává denně již smrt; poznal, že mu nezbývá nežli se podrobiti (čehož učiniti nemohl) nebo zemříti.

A sláva hrdinské smrti jeho spočívá nyní v tom, že se nepoddal ani nejhrubšímu nátlaku moci světské ani veliké autoritě, jakou měl koncil, zastupující celé křesťanstvo. Učenci nejslavnější a duchovní nejvyšší na Husa útočili, aby se podrobil: krátce před ním se pokořil moci koncilu silný kníže Rudolf Habsburský a nejvyšší kněz, papež Jan XXIII., jejž koncil žala­řoval rovněž v Gottlieben. U Husa všechno nucení bylo marno: nemohl uznati, že je pravda, co proti němu křiví svědkové vypovídali – a nemohl na pouhé slovo několika Udí věřiti bez důkazu tomu, čemu nevěřil.

22. června koncil Husovy spisy odsoudil na hranici všechny, české i latinské. Hus těšil přáteli z toho zarmoucené. 1. července Hus naposled písemně kon­cilu oznámil, že odvolati nemůže; 5. července totéž odpověděl biskupům, kteří ho přišli naposled pře­mlouvat. Bylo tedy ustanoveno, jednati s ním dle předpisů církevních.

Hus dlel té noci na modlitbách a krásným listem rozloučil se se všemi věrnými křesťany.

Autor: Dr.Václav Flajšhans (Církev bratrská)

Dva měsíce po zatčení Lászla Rajka 3. září 1949, píše Mátyás Rákosi Gottwaldovi, že v procesu s Rajkem budou zveřejněny „tucty československým jmen, které znáte.“ K dopisu byl připojen seznam a na něm Vladimír Clementis, jeho náměstek Artur London, ministr vnitra Nosek, náměstek ministra zahraničního obchodu Evžen Löbl , náměstci Goldmann, Hajdů, tajemníci ÚV KSČ Šling, Moško, Hájek, Fuchs, Polák, a Slováci: Husák, Novoměstský, Frist, Horváth, Faltan, Holdoš, Župkov … Začátkem září označil Rákosi čs. orgány za málo zkušené a poradil Gottwaldovi a Slánskému požádat o přidělení sovětských poradců.  V Maďarsku bylo v té době v bezpečnosti 15 sovětských poradců.

První sovětští poradci v bezpečnosti
23.  září 1949 přijeli poradci Lichačov a Makarov.  Jejich příchod byl zpočátku utajován i před ministrem vnitra Václavem Noskem. Pracovníci bezpečnosti viděli v poradcích svůj vzor. „Hlavními mými učiteli v té době byly Lichčov a Makarov,“ svěřuje se velitel skupiny vyšetřovatelů Doubek. Jejich rady, pokyny a návrhy byly přijímány jako osvědčené sovětské zkušenosti.
Poradci zavedly plány vyšetřování, které vymezovali problém, událost, „trestný čin,“ na který se vyšetřování mělo zaměřit.  Obsahovaly přesně formulované otázky a také odpovědi, které musel vyšetřovatel na vyšetřovaném dosáhnout.  Často otázky a odpovědi pocházely přímo z Moskvy.  Poradce povoloval jejich úpravy.
Novinkou bylo vyšetřování a výslech zatčeného, proti kterému nebyly žádné nebo nedostatečné důkazy.
Stalin dal poradcům recept: „Pokud po sobě nezanechají žádné důkazy, musíte být natolik mazaní, abyste našli důkazy, o jejichž existenci ani sami netuší“ Lichačov tvrdil: „Mě sem poslal Stalin dělat procesy, nemohu ztrácet čas, nepřišel jsem diskutovat, přišel jsem do Československa „svoročiť golovy“. (sekat hlavy)
Na jaře 1950 přijelo do Československa 20 nových poradců, jako reakce na neúspěch Makarova a Lichačovova. Změnilo se i jejich postavení. Lichačov a Makarov měly status dočasných poradců, na jeden konkrétní proces, noví byli stálí odborníci bezpečnosti v Československu.  Bojarskij působil jako poradce ministra a ÚV KSČ.
Skupina poradců tvořila ucelený organizovaný útvar. Měla svého vedoucího a jeho zástupce.  Vedoucí byl přímo podřízen moskevské centrále. Prvním vedoucím skupiny byl Vladimír Bojarskij.  Nahradil ho Alexej Besčasnov, zástupcům obou byl Boris Jesika.  Poradci si vytvářeli kolem sebe „kruh nejvěrnějších“.  Od důvěrníků získávali informace, na velitelích požadovali, aby jim předávali zprávy dříve než nadřízeným, aby je navštívili před i po rozhovoru s ministrem.  U hlavního poradce se tak sbíhaly zprávy, které měl k dispozici jen on a jen on určoval jak s těmito informacemi nakládat.  Doubek vzpomíná, že mu Bojarskij řekl, aby ho vždy informoval předem, když s ním bude chtít ministr mluvit.

Koloděje a Ruzyň
V lednu a únoru 1951 zatkli a uvěznili ve vládním zámku Koloděje třicet tři komunistických funkcionářů.  Podmínky pro vězně schválené poradci, byly nelidské.  Ve sklepích se netopilo, vězni trpěli zimou.  Mnozí měli omrzliny.  Místnosti byly bez oken, bez světla, bez možnosti větrání a neměli ani nejzákladnější hygienické vybavení. Vlna zatýkání skončila 16. února 1951 zatčením náměstka ministra bezpečnosti a bratra Marie Švermové Karla Švába.  Vše se přemístilo do zrekonstruované Ruzyně. Vězeň vstupující do Ruzyně měl zavázány oči, nebo motoristické brýle s černými skly a jen podle zvuku letadel tušil kde je.  Při tělesné prohlídce mu odebrali všechny osobní věci.  Dostal vězeňskou blůzu a kalhoty, košili, spodky a sandály na boso. Kalhoty a spodky neměli ani pás ani kšandy a bylo jen na samotném vězni jak tento problém vyřeší. Potom ho odvedli do cely.  Plocha cely měla sotva 6 m2.Vždy, když ji vězeň opouštěl musel mít oči zakryté.  Viděl tedy jen celu, kancelář vyšetřovatele, občas koupelnu, případně ošetřovnu, nebo nemocniční celu.
V boční stěně cely byly sklápěcí ocelové desky s matrací. Oproti dvě sklápěcí židle a stolní deska.  Sklápění a vyklápění vykonávali dozorci.  Nad tureckým záchodem byl kohoutek, kterým se pouštěla voda na splachování, mytí a pití. Pod neprůhledným a nerozbitným oknem byl radiátor. Hygienické potřeby měli vězni na poličce před celou.  Po chodbách se procházeli dozorci a nahlíželi do „Jidášů“ ve dveřích. Časový interval ani v noci nepřesáhl dvě minuty.  Poradci zavedli, že se v cele v noci svítilo, vězeň musel spát tak, aby měl obě ruce na dece.

Domácí „kádry“
V květnu 1950 vzniklo Ministerstvo národní bezpečnosti.  Ministrem se stal Ladislav Kopřiva, jeho náměstek Karel Šváb se zabýval odhalováním nepřátel uvnitř strany.
Samostatnou kapitolu byly vyšetřovatelé.  Duševně nemocný Pravoslav Janoušek, syn „prezidenta“ Slovenské republiky rad (do roku 1945 žil v SSSR a sloužil u bezpečnosti), měl pověst nejbestiálnějšího vyšetřovatele, který „přiměl k výpovědi i mumii.“ Za brutalitu byl v roce 1949 z StB propuštěn.  Poradci však prosadili jeho znovupřijetí. Vyšetřoval případ Miloslava Choce a Slavoje Šádka, odsouzených k smrti za údajné zastřelení A. Schramma.  Keppert a Mudra byli propuštěni pro surovosti v táboře nucených prací – na zásah poradců se z nich stali vyšetřovatelé.
Bohumil Doubek, byl za první republiky členem levicové Mladé kultury, studoval medicínu.  Přes válku pracoval v karosárně, oženil se, narodilo se mu dítě.  Po válce byl zaměstnán na ekonomickém oddělení ÚV KSČ, v roce 1949 se dostal na kádrové oddělení.  Postěžoval si Karlovi Švábovi, že těch peněz je málo. Nabídku pracovat v bezpečnosti neodmítl. V listopadu 1949 již zatýkat starého komunistu dr.Ungára, pak mu svěří případ Záviše Kalandry.  Jako major a šéf odboru řídil přípravu procesu s R. Slánským a spol. Vysloužil si podplukovníka, po skončení procesu odměnu 30 000 Kčs, Řád republiky, Řád Vítězného února II.  st.  Husák ho střídavě přiváděl do zoufalství a zuřivosti.  Odešel prý na vlastní žádost na velitelství nápravných zařízení.  17. května 1957 byl Vyšším vojenským soudem odsouzen na 9 let odnětí svobody.  Podmíněně byl propuštěn již 17. prosince 1957.  Nastoupil na kontrolní odbor v Čedoku, za rok byl v československé reprezentaci na Expo 58 v Bruselu.
„Věřil jsem, že to, co se dělá, je v zájmu strany a v zájmu zachování světového míru …“
Major Vladimír Kohoutek byl za okupace policistům.  Po atentátu na Heidrycha měl být Gestaemo zavřený, ale prý ho nenašli doma. Pravděpodobnější je, že navázal s Gestapem spolupráci.  Doubek píše, že o Kohoutkově odvolání se často jednalo, ale poradci ho vždy prosadili.  Jeho minulost znali, ale zdůraznili, že má nejlepší výsledky.  Po skončení procesu se Slánským byl Kohoutek, kromě povýšení i finančně odměněn. „V den předávání odměn,“ píše Doubek „měl dovolenou …  S.  Galkin řekl, že odměnu je třeba odevzdat a za práci mu řádně poděkovat.  Z jeho oddělení bylo z celkového počtu čtrnáct obžalovaných v hlavním procesu devět … Požádal mě, abychom zašli ke kohoutku a odměnu mu společně předali … Zdrželi jsme se u něj několik hodin … „Kohoutek si ze sedmiletého trestu odseděl čtyři roky.
Koncem roku 1951 se Kopřiva vzdal funkce ministra bezpečnosti. Gottwald to uvítal, protože Stalin požadoval „na jeho místo postavit absolutně prověřeného a rozumného stranického soudruha.“ Tím se stal Karol Bacílek.
Vyšetřovatelé používali různé formy fyzického násilí a psychického nátlaku k dosažení záměru.  Dosažení záměru bylo nejdůležitějším bodem ve výslechových plánech.  Vytyčovala se téma na určitý čas, ve kterém vyšetřovatel musel dosáhnout záměr.  Výsledek záměru se zpracovával do protokolu, který překládal do ruštiny. Výslechové plány sestavoval Karol Bacílek se sovětskými poradci a dostával je Gottwald a Zápotocký, stejně jako protokoly.  Zejména Slánského protokoly Gottwald pečlivě studoval, aby ho Slánský náhodou nenamočil.
Běžnou formou fyzického násilí bylo bití, škrcení, kopání, bití hlavou o zeď.  Bití vzpomíná Gustáv Husák, Smrkovský, ale i Taussigova, která píše později prezidentovi Zápotockého, že si ji vyšetřovatelé „pohazovali mezi sebou a štípaly ji do prsou.“
Zvlášť účinnou formou psychického nátlaku byla úplná izolace. Slánský byl například v izolaci pět týdnů.  Pozdější „spoluvězeň“ byl bývalý pracovník pražského sekretariátu strany Bohumil Benda, který byl zatčen za udržování styků s jugoslávskými diplomaty.  Slánský dal osobně souhlas k jeho zatčení.  Měl tedy dost důvodů nenávidět Slánského.  Jeho úkolem bylo především dávat na Slánského pozor.  Zapisovat všechny jeho reakce na předmět vyšetřování, jeho chování, předpokládané pocity.  Dělal to perfektně.  Díky jeho záznamům se zachovaly nejpřesnější informace o Slánského věznění.  Zapsal i to jak Slánský spal, zda se přehazoval, co mluvil ze spánku.  Úkolem spoluvězně bylo i diskutovat, zneklidňovat ho a navádět na přiznání.  Například jednou po skončení nočního vyšetřování se odehrál rozhovor, který uvádí Karel Kaplan: „Já v tobě musím vidět jen to, co v tobě vidí celá strana a celý národ, tedy zrádce a nepřítele.  A znovu ti opakuji, že se můj poměr k tobě … může vyvíjet dobře jen tehdy, když se se vším vyrovnáš a ke všemu se přiznáš. „
Později hovořil na téma Slánského rodiny, jak trpí kvůli němu zejména děti.  Viléma Nového nasadili na celu Josefa Smrkovského a tak se snažil, že Kolderova komise nedoporučila pověřit ho po propuštění vyšší funkcí pro „charakterové vady.“ Rekordmanem je Husák, který byl v samovazbě šest let. Bývalý tajemník KV KSČ v Olomouci Josef Stavinoha v dopise ze dne vězení Zápotockého připomíná své zásluhy na výpovědi Okáliho, Poláka a Clementisa. Mezi formy psychického nátlaku patřily i konfrontace s vězni, kteří se již přiznali.  Například Löbl se učil nazpaměť texty napsané vyšetřovateli, které pak recitoval při konfrontaci. Vězeň nesměl oponovat ani diskutovat.  Stejnou roli plnily další.  Mnozí viděli v konfrontaci jakousi poslední možnost.  Ivan Černý píše, že Clementisovi náměstci, ale i Evžen Löbl a další si v těžké hodině snad „kupovali naději na doživotí místo smrti, ochotou drtit spoluobžalovaných i kajícnými  výpověďmi o nich“.  Frejka před popravou v dopise Gottwaldovi píše, že v průběhu vyšetřování a konfrontací v mnoha důležitých věcech usvědčil Slánského a „proto všechno jsem doufal, že mi bude dána možnost alespoň ještě trochu pomoci napravit, co jsem sám nebo s jinými spáchal.“ Slánskému „do duše „přišel promluvit i ministr Karel Bacílek.  (Neinformovaný a dezorientovaný Novoměstský na něj zakřičel: „Co Karol, už aj ty si tu?“) Bacílkově návštěvě předcházela skupinová konfrontace s Geminderem, Londonem, Goldstückerem a Kavanem.
Bacílek vyčítal Slánskému, proč se nepřizná, když byl právě svědky usvědčen.  Popíráním své viny prý škodí straně a zbytečně zdržuje vyšetřování.  Slánský přiznal některé chyby, ale popřel, že by byl vědomě vykonával nepřátelskou činnost.  Bacílkovo rezignované mávnutí rukou a slova, že se přesvědčil o tom, že Slánský je mnohem zarytější nepřítel než si myslel, vzali Slánskému i poslední naději.
Provádělo se denní a noční vyslýchání a také nepřetržité několikadenní výslechy, kdy vězeň musel stát nebo pochodovat v kruhu kolem vyšetřovatelů, kteří ho bili mokrými ručníky. „… V únoru 1951jsme  tři dny a tři noci nepřetržitě stál na nohou (70 hodin) a za sedm dní a sedm nocí jsem mohl spát čtyřikrát dvě hodiny, které byly přerušovány buzením a vstáváním.  Opuchlý mi nohy, sednout jsem si nesměl, „píše Gustáv Husák.
Závažnost obvinění se stupňovala.  Slánského v lednu 1952 obvinili z trockistické úchylky, později připustil, že věděl o nepřátelské činnosti, v březnu už „věděl o tom, že nepřátelé usazeni na ministerstvu zahraničí v čele s ministrem Clementisem prováděli nepřátelskou činnost …  „V červenci přiznal, že vytvořil a osobně řídil protistátní spiklenecké centrum, zavinil smrt Jana Švermy „…. podporoval Dr. Haškovce, osobního lékaře prezidenta republiky Klementa Gottwalda, který neléčil Gottwalda jak bylo třeba a pracoval … na urychlení jeho smrti. „Přiznání mělo být vyvrcholením vyšetřování, na které se měl vězeň těšit, protože představovalo úlevu. Jaký dopad na psychiku vězňů měli vyšetřovací metody, svědčí i slánského pokus o sebevraždu a jeho následné nervové zhroucení.

Proces
20.  listopadu 1952 byl zahájen proces.  Měl trvat sedm dní, později se upřesnilo na osm.  Obžalovaných bylo 14 osob, z toho, že v nejvyšších stranických a státních funkcích „jako trockisticko-titovští, sionističtí, buržoazně-nacionalističtí zrádci a nepřátelé československého lidu, lidově demokratickhoé zřízení a socialismu, vytvořili ve službách amerických imperialistům … protistátní spiklenecké centrum …. vykonávali špionážní činnost, oslabovali jednotu československého lidu a obranyschopnost republiky, aby ji odtrhli od pevného spojenectví a přátelství se Sovětským svazem, aby likvidovali v Československu lidově demokratický řád, obnovili kapitalismus, znovu zavlekli naši republiku do tábora imperialismu … Pro ten účel vytvořili druhé centrum moci, připravovali spiknutí, rozmisťovali svých lidí do vedoucích funkcí, sabotovali politiku socialistické výstavby a spojenectví SSSR a chystali se odstranit Klementa Gottwalda a jeho vedení. „
Clementis je v obžalobě charakterizován jako agent západních rozvědek, slovenský buržoazní nacionalista, který „drze podvádějíc stranu sabotovat jednání s Maďary a Poláky, v otázce národnostních menšin se podřídil linii, udávané titovci …“
Celý proces, kdyby nebyl tragický, bychom mohli nazvat velkým divadlem.  Obžalovaní, soudci, státní zástupci se učili nazpaměť texty. Konala se generální zkouška.  Existoval systém dorozumívání předsedy senátu Jaroslava Nováka s pracovníkem bezpečnosti, který kontroloval správnost otázek a odpovědí. Při odchylce měl vypnout mikrofon a proces přerušit.  I tak se stalo, že prokurátor dvakrát přeskočil otázku, obžalovaný však odpověděl podle pořadí.  Ve zvláštní místnosti sledoval proces Bacílek, jeho náměstek Prchal, Besčasnov a další poradci.
„Každodenně se po skončení jednání scházeli prokurátoři, soudci a vyšetřovatelé na společné poradě. Poradci hodnotili průběh projednávaní a dávali direktivy na následující den.  Vyšetřovatelé informovali o reakci obžalovaných na soudní řízení.  Každý obžalovaný měl svého vyšetřovatele, který ho sledoval.  Během přestávek byl s ním ve zvláštní provizorně zřízené cele na chodbě budovy soudu a noci s ním trávil ve vězeňské cele .. „(Karel Kaplan).
Prokurátor Urválek ve své čtyřhodinové závěrečné řeči žádal pro všechny obviněné trest smrti. „Ať váš rozsudek dopadne jako železná pěst bez nejmenšího slitování.  Nechť je ohněm, který do kořene vypálí tuto hanebnou hlízu zrady. „
Gottwald svolal poradu sekretariátu ÚV KSČ. „Novotný i Široký nezávisle na sobě tvrdili, že se vůbec diskutovalo a schůze skončila během několika minut.  Gottwald navrhl „jedenáct provazů“ a Hajdů, Londonovi a Löblovi doživotní trest odnětí svobody. Ostatní mlčky souhlasili. „
Rozhodnutí oznámil telefonicky předsedovi soudu.
Obhájci, shodně prohlásili, že vina je jasně prokázána a po právní stránce obžalobě nelze čelit.
Obžalovaní, v možnosti posledního slova odříkali naučené.
27.  listopadu 1952 v 9:30 vynesl předseda soudu rozsudek. Přesně podle instrukcí Gottwalda: 11 rozsudků trestu smrti oběšením.  Tři doživotní tresty odnětí svobody.  Všichni byli zbaveni státního občanství. Předseda senátu poučil obviněné o možnosti podání opravných prostředků a čas na poradu s obhájci.
Nikdo se neodvolal, i když byla určena odvolací komise, mimo jiné i proto, že obhájci tvrdili klientům, že pokud se neodvolají, bude to mít příznivější dopad na žádost o milost.
„Po vynesení rozsudku …“, vzpomíná Viliam Široký,“ nás soudruh Gottwald svolal na poradu. Oznámil výsledek soudního rozhodnutí a to, že někteří podali žádosti o udělení milosti.  Listy se žádostmi nebyly rozdány. S.  Gottwald nedoporučil udělení milosti a tím se vyslovil pro výkon trestu Kromě hrobového ticha a mlčenlivého souhlasu nebylo nic. „(Karel Kaplan)

Autor: Viliam Bernáth, Britské listy  (přeloženo ze Slovenštiny)

Obžalovaní
Rudolf Slánský (1901), generální tajemník KSČ (trest smrti)
Vladimír Clementis (1902), ministr zahraničních věcí (trest smrti)
Otto Fischl (1902), náměstek ministra financí (trest smrti)
Josef Frank (1909), zástupce generálního tajemníka KSČ (trest smrti)
Ludvík Frejka (1904), přednosta národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky (trest smrti)
Bedřich Geminder (1901), vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ (trest smrti)
Vavro Hajdů (1913), náměstek ministra zahraničních věcí (doživotí)
Evžen Löbl (1907), náměstek ministra zahraničního obchodu (doživotí)
Artur London (1915), náměstek ministra zahraničních věcí (doživotí)
Rudolf Margolius (1913), náměstek ministra zahraničního obchodu (trest smrti)
Bedřich Reicin (1911), náměstek ministra národní obrany (trest smrti)
André Simone (1895), redaktor Rudého práva (trest smrti)
Otto Šling (1912), vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Brně (trest smrti)
Karel Šváb (1904), náměstek ministra národní bezpečnosti (trest smrti)