Dva měsíce po zatčení Lászla Rajka 3. září 1949, píše Mátyás Rákosi Gottwaldovi, že v procesu s Rajkem budou zveřejněny „tucty československým jmen, které znáte.“ K dopisu byl připojen seznam a na něm Vladimír Clementis, jeho náměstek Artur London, ministr vnitra Nosek, náměstek ministra zahraničního obchodu Evžen Löbl , náměstci Goldmann, Hajdů, tajemníci ÚV KSČ Šling, Moško, Hájek, Fuchs, Polák, a Slováci: Husák, Novoměstský, Frist, Horváth, Faltan, Holdoš, Župkov … Začátkem září označil Rákosi čs. orgány za málo zkušené a poradil Gottwaldovi a Slánskému požádat o přidělení sovětských poradců. V Maďarsku bylo v té době v bezpečnosti 15 sovětských poradců.
První sovětští poradci v bezpečnosti
23. září 1949 přijeli poradci Lichačov a Makarov. Jejich příchod byl zpočátku utajován i před ministrem vnitra Václavem Noskem. Pracovníci bezpečnosti viděli v poradcích svůj vzor. „Hlavními mými učiteli v té době byly Lichčov a Makarov,“ svěřuje se velitel skupiny vyšetřovatelů Doubek. Jejich rady, pokyny a návrhy byly přijímány jako osvědčené sovětské zkušenosti.
Poradci zavedly plány vyšetřování, které vymezovali problém, událost, „trestný čin,“ na který se vyšetřování mělo zaměřit. Obsahovaly přesně formulované otázky a také odpovědi, které musel vyšetřovatel na vyšetřovaném dosáhnout. Často otázky a odpovědi pocházely přímo z Moskvy. Poradce povoloval jejich úpravy.
Novinkou bylo vyšetřování a výslech zatčeného, proti kterému nebyly žádné nebo nedostatečné důkazy.
Stalin dal poradcům recept: „Pokud po sobě nezanechají žádné důkazy, musíte být natolik mazaní, abyste našli důkazy, o jejichž existenci ani sami netuší“ Lichačov tvrdil: „Mě sem poslal Stalin dělat procesy, nemohu ztrácet čas, nepřišel jsem diskutovat, přišel jsem do Československa „svoročiť golovy“. (sekat hlavy)
Na jaře 1950 přijelo do Československa 20 nových poradců, jako reakce na neúspěch Makarova a Lichačovova. Změnilo se i jejich postavení. Lichačov a Makarov měly status dočasných poradců, na jeden konkrétní proces, noví byli stálí odborníci bezpečnosti v Československu. Bojarskij působil jako poradce ministra a ÚV KSČ.
Skupina poradců tvořila ucelený organizovaný útvar. Měla svého vedoucího a jeho zástupce. Vedoucí byl přímo podřízen moskevské centrále. Prvním vedoucím skupiny byl Vladimír Bojarskij. Nahradil ho Alexej Besčasnov, zástupcům obou byl Boris Jesika. Poradci si vytvářeli kolem sebe „kruh nejvěrnějších“. Od důvěrníků získávali informace, na velitelích požadovali, aby jim předávali zprávy dříve než nadřízeným, aby je navštívili před i po rozhovoru s ministrem. U hlavního poradce se tak sbíhaly zprávy, které měl k dispozici jen on a jen on určoval jak s těmito informacemi nakládat. Doubek vzpomíná, že mu Bojarskij řekl, aby ho vždy informoval předem, když s ním bude chtít ministr mluvit.
Koloděje a Ruzyň
V lednu a únoru 1951 zatkli a uvěznili ve vládním zámku Koloděje třicet tři komunistických funkcionářů. Podmínky pro vězně schválené poradci, byly nelidské. Ve sklepích se netopilo, vězni trpěli zimou. Mnozí měli omrzliny. Místnosti byly bez oken, bez světla, bez možnosti větrání a neměli ani nejzákladnější hygienické vybavení. Vlna zatýkání skončila 16. února 1951 zatčením náměstka ministra bezpečnosti a bratra Marie Švermové Karla Švába. Vše se přemístilo do zrekonstruované Ruzyně. Vězeň vstupující do Ruzyně měl zavázány oči, nebo motoristické brýle s černými skly a jen podle zvuku letadel tušil kde je. Při tělesné prohlídce mu odebrali všechny osobní věci. Dostal vězeňskou blůzu a kalhoty, košili, spodky a sandály na boso. Kalhoty a spodky neměli ani pás ani kšandy a bylo jen na samotném vězni jak tento problém vyřeší. Potom ho odvedli do cely. Plocha cely měla sotva 6 m2.Vždy, když ji vězeň opouštěl musel mít oči zakryté. Viděl tedy jen celu, kancelář vyšetřovatele, občas koupelnu, případně ošetřovnu, nebo nemocniční celu.
V boční stěně cely byly sklápěcí ocelové desky s matrací. Oproti dvě sklápěcí židle a stolní deska. Sklápění a vyklápění vykonávali dozorci. Nad tureckým záchodem byl kohoutek, kterým se pouštěla voda na splachování, mytí a pití. Pod neprůhledným a nerozbitným oknem byl radiátor. Hygienické potřeby měli vězni na poličce před celou. Po chodbách se procházeli dozorci a nahlíželi do „Jidášů“ ve dveřích. Časový interval ani v noci nepřesáhl dvě minuty. Poradci zavedli, že se v cele v noci svítilo, vězeň musel spát tak, aby měl obě ruce na dece.
Domácí „kádry“
V květnu 1950 vzniklo Ministerstvo národní bezpečnosti. Ministrem se stal Ladislav Kopřiva, jeho náměstek Karel Šváb se zabýval odhalováním nepřátel uvnitř strany.
Samostatnou kapitolu byly vyšetřovatelé. Duševně nemocný Pravoslav Janoušek, syn „prezidenta“ Slovenské republiky rad (do roku 1945 žil v SSSR a sloužil u bezpečnosti), měl pověst nejbestiálnějšího vyšetřovatele, který „přiměl k výpovědi i mumii.“ Za brutalitu byl v roce 1949 z StB propuštěn. Poradci však prosadili jeho znovupřijetí. Vyšetřoval případ Miloslava Choce a Slavoje Šádka, odsouzených k smrti za údajné zastřelení A. Schramma. Keppert a Mudra byli propuštěni pro surovosti v táboře nucených prací – na zásah poradců se z nich stali vyšetřovatelé.
Bohumil Doubek, byl za první republiky členem levicové Mladé kultury, studoval medicínu. Přes válku pracoval v karosárně, oženil se, narodilo se mu dítě. Po válce byl zaměstnán na ekonomickém oddělení ÚV KSČ, v roce 1949 se dostal na kádrové oddělení. Postěžoval si Karlovi Švábovi, že těch peněz je málo. Nabídku pracovat v bezpečnosti neodmítl. V listopadu 1949 již zatýkat starého komunistu dr.Ungára, pak mu svěří případ Záviše Kalandry. Jako major a šéf odboru řídil přípravu procesu s R. Slánským a spol. Vysloužil si podplukovníka, po skončení procesu odměnu 30 000 Kčs, Řád republiky, Řád Vítězného února II. st. Husák ho střídavě přiváděl do zoufalství a zuřivosti. Odešel prý na vlastní žádost na velitelství nápravných zařízení. 17. května 1957 byl Vyšším vojenským soudem odsouzen na 9 let odnětí svobody. Podmíněně byl propuštěn již 17. prosince 1957. Nastoupil na kontrolní odbor v Čedoku, za rok byl v československé reprezentaci na Expo 58 v Bruselu.
„Věřil jsem, že to, co se dělá, je v zájmu strany a v zájmu zachování světového míru …“
Major Vladimír Kohoutek byl za okupace policistům. Po atentátu na Heidrycha měl být Gestaemo zavřený, ale prý ho nenašli doma. Pravděpodobnější je, že navázal s Gestapem spolupráci. Doubek píše, že o Kohoutkově odvolání se často jednalo, ale poradci ho vždy prosadili. Jeho minulost znali, ale zdůraznili, že má nejlepší výsledky. Po skončení procesu se Slánským byl Kohoutek, kromě povýšení i finančně odměněn. „V den předávání odměn,“ píše Doubek „měl dovolenou … S. Galkin řekl, že odměnu je třeba odevzdat a za práci mu řádně poděkovat. Z jeho oddělení bylo z celkového počtu čtrnáct obžalovaných v hlavním procesu devět … Požádal mě, abychom zašli ke kohoutku a odměnu mu společně předali … Zdrželi jsme se u něj několik hodin … „Kohoutek si ze sedmiletého trestu odseděl čtyři roky.
Koncem roku 1951 se Kopřiva vzdal funkce ministra bezpečnosti. Gottwald to uvítal, protože Stalin požadoval „na jeho místo postavit absolutně prověřeného a rozumného stranického soudruha.“ Tím se stal Karol Bacílek.
Vyšetřovatelé používali různé formy fyzického násilí a psychického nátlaku k dosažení záměru. Dosažení záměru bylo nejdůležitějším bodem ve výslechových plánech. Vytyčovala se téma na určitý čas, ve kterém vyšetřovatel musel dosáhnout záměr. Výsledek záměru se zpracovával do protokolu, který překládal do ruštiny. Výslechové plány sestavoval Karol Bacílek se sovětskými poradci a dostával je Gottwald a Zápotocký, stejně jako protokoly. Zejména Slánského protokoly Gottwald pečlivě studoval, aby ho Slánský náhodou nenamočil.
Běžnou formou fyzického násilí bylo bití, škrcení, kopání, bití hlavou o zeď. Bití vzpomíná Gustáv Husák, Smrkovský, ale i Taussigova, která píše později prezidentovi Zápotockého, že si ji vyšetřovatelé „pohazovali mezi sebou a štípaly ji do prsou.“
Zvlášť účinnou formou psychického nátlaku byla úplná izolace. Slánský byl například v izolaci pět týdnů. Pozdější „spoluvězeň“ byl bývalý pracovník pražského sekretariátu strany Bohumil Benda, který byl zatčen za udržování styků s jugoslávskými diplomaty. Slánský dal osobně souhlas k jeho zatčení. Měl tedy dost důvodů nenávidět Slánského. Jeho úkolem bylo především dávat na Slánského pozor. Zapisovat všechny jeho reakce na předmět vyšetřování, jeho chování, předpokládané pocity. Dělal to perfektně. Díky jeho záznamům se zachovaly nejpřesnější informace o Slánského věznění. Zapsal i to jak Slánský spal, zda se přehazoval, co mluvil ze spánku. Úkolem spoluvězně bylo i diskutovat, zneklidňovat ho a navádět na přiznání. Například jednou po skončení nočního vyšetřování se odehrál rozhovor, který uvádí Karel Kaplan: „Já v tobě musím vidět jen to, co v tobě vidí celá strana a celý národ, tedy zrádce a nepřítele. A znovu ti opakuji, že se můj poměr k tobě … může vyvíjet dobře jen tehdy, když se se vším vyrovnáš a ke všemu se přiznáš. „
Později hovořil na téma Slánského rodiny, jak trpí kvůli němu zejména děti. Viléma Nového nasadili na celu Josefa Smrkovského a tak se snažil, že Kolderova komise nedoporučila pověřit ho po propuštění vyšší funkcí pro „charakterové vady.“ Rekordmanem je Husák, který byl v samovazbě šest let. Bývalý tajemník KV KSČ v Olomouci Josef Stavinoha v dopise ze dne vězení Zápotockého připomíná své zásluhy na výpovědi Okáliho, Poláka a Clementisa. Mezi formy psychického nátlaku patřily i konfrontace s vězni, kteří se již přiznali. Například Löbl se učil nazpaměť texty napsané vyšetřovateli, které pak recitoval při konfrontaci. Vězeň nesměl oponovat ani diskutovat. Stejnou roli plnily další. Mnozí viděli v konfrontaci jakousi poslední možnost. Ivan Černý píše, že Clementisovi náměstci, ale i Evžen Löbl a další si v těžké hodině snad „kupovali naději na doživotí místo smrti, ochotou drtit spoluobžalovaných i kajícnými výpověďmi o nich“. Frejka před popravou v dopise Gottwaldovi píše, že v průběhu vyšetřování a konfrontací v mnoha důležitých věcech usvědčil Slánského a „proto všechno jsem doufal, že mi bude dána možnost alespoň ještě trochu pomoci napravit, co jsem sám nebo s jinými spáchal.“ Slánskému „do duše „přišel promluvit i ministr Karel Bacílek. (Neinformovaný a dezorientovaný Novoměstský na něj zakřičel: „Co Karol, už aj ty si tu?“) Bacílkově návštěvě předcházela skupinová konfrontace s Geminderem, Londonem, Goldstückerem a Kavanem.
Bacílek vyčítal Slánskému, proč se nepřizná, když byl právě svědky usvědčen. Popíráním své viny prý škodí straně a zbytečně zdržuje vyšetřování. Slánský přiznal některé chyby, ale popřel, že by byl vědomě vykonával nepřátelskou činnost. Bacílkovo rezignované mávnutí rukou a slova, že se přesvědčil o tom, že Slánský je mnohem zarytější nepřítel než si myslel, vzali Slánskému i poslední naději.
Provádělo se denní a noční vyslýchání a také nepřetržité několikadenní výslechy, kdy vězeň musel stát nebo pochodovat v kruhu kolem vyšetřovatelů, kteří ho bili mokrými ručníky. „… V únoru 1951jsme tři dny a tři noci nepřetržitě stál na nohou (70 hodin) a za sedm dní a sedm nocí jsem mohl spát čtyřikrát dvě hodiny, které byly přerušovány buzením a vstáváním. Opuchlý mi nohy, sednout jsem si nesměl, „píše Gustáv Husák.
Závažnost obvinění se stupňovala. Slánského v lednu 1952 obvinili z trockistické úchylky, později připustil, že věděl o nepřátelské činnosti, v březnu už „věděl o tom, že nepřátelé usazeni na ministerstvu zahraničí v čele s ministrem Clementisem prováděli nepřátelskou činnost … „V červenci přiznal, že vytvořil a osobně řídil protistátní spiklenecké centrum, zavinil smrt Jana Švermy „…. podporoval Dr. Haškovce, osobního lékaře prezidenta republiky Klementa Gottwalda, který neléčil Gottwalda jak bylo třeba a pracoval … na urychlení jeho smrti. „Přiznání mělo být vyvrcholením vyšetřování, na které se měl vězeň těšit, protože představovalo úlevu. Jaký dopad na psychiku vězňů měli vyšetřovací metody, svědčí i slánského pokus o sebevraždu a jeho následné nervové zhroucení.
Proces
20. listopadu 1952 byl zahájen proces. Měl trvat sedm dní, později se upřesnilo na osm. Obžalovaných bylo 14 osob, z toho, že v nejvyšších stranických a státních funkcích „jako trockisticko-titovští, sionističtí, buržoazně-nacionalističtí zrádci a nepřátelé československého lidu, lidově demokratickhoé zřízení a socialismu, vytvořili ve službách amerických imperialistům … protistátní spiklenecké centrum …. vykonávali špionážní činnost, oslabovali jednotu československého lidu a obranyschopnost republiky, aby ji odtrhli od pevného spojenectví a přátelství se Sovětským svazem, aby likvidovali v Československu lidově demokratický řád, obnovili kapitalismus, znovu zavlekli naši republiku do tábora imperialismu … Pro ten účel vytvořili druhé centrum moci, připravovali spiknutí, rozmisťovali svých lidí do vedoucích funkcí, sabotovali politiku socialistické výstavby a spojenectví SSSR a chystali se odstranit Klementa Gottwalda a jeho vedení. „
Clementis je v obžalobě charakterizován jako agent západních rozvědek, slovenský buržoazní nacionalista, který „drze podvádějíc stranu sabotovat jednání s Maďary a Poláky, v otázce národnostních menšin se podřídil linii, udávané titovci …“
Celý proces, kdyby nebyl tragický, bychom mohli nazvat velkým divadlem. Obžalovaní, soudci, státní zástupci se učili nazpaměť texty. Konala se generální zkouška. Existoval systém dorozumívání předsedy senátu Jaroslava Nováka s pracovníkem bezpečnosti, který kontroloval správnost otázek a odpovědí. Při odchylce měl vypnout mikrofon a proces přerušit. I tak se stalo, že prokurátor dvakrát přeskočil otázku, obžalovaný však odpověděl podle pořadí. Ve zvláštní místnosti sledoval proces Bacílek, jeho náměstek Prchal, Besčasnov a další poradci.
„Každodenně se po skončení jednání scházeli prokurátoři, soudci a vyšetřovatelé na společné poradě. Poradci hodnotili průběh projednávaní a dávali direktivy na následující den. Vyšetřovatelé informovali o reakci obžalovaných na soudní řízení. Každý obžalovaný měl svého vyšetřovatele, který ho sledoval. Během přestávek byl s ním ve zvláštní provizorně zřízené cele na chodbě budovy soudu a noci s ním trávil ve vězeňské cele .. „(Karel Kaplan).
Prokurátor Urválek ve své čtyřhodinové závěrečné řeči žádal pro všechny obviněné trest smrti. „Ať váš rozsudek dopadne jako železná pěst bez nejmenšího slitování. Nechť je ohněm, který do kořene vypálí tuto hanebnou hlízu zrady. „
Gottwald svolal poradu sekretariátu ÚV KSČ. „Novotný i Široký nezávisle na sobě tvrdili, že se vůbec diskutovalo a schůze skončila během několika minut. Gottwald navrhl „jedenáct provazů“ a Hajdů, Londonovi a Löblovi doživotní trest odnětí svobody. Ostatní mlčky souhlasili. „
Rozhodnutí oznámil telefonicky předsedovi soudu.
Obhájci, shodně prohlásili, že vina je jasně prokázána a po právní stránce obžalobě nelze čelit.
Obžalovaní, v možnosti posledního slova odříkali naučené.
27. listopadu 1952 v 9:30 vynesl předseda soudu rozsudek. Přesně podle instrukcí Gottwalda: 11 rozsudků trestu smrti oběšením. Tři doživotní tresty odnětí svobody. Všichni byli zbaveni státního občanství. Předseda senátu poučil obviněné o možnosti podání opravných prostředků a čas na poradu s obhájci.
Nikdo se neodvolal, i když byla určena odvolací komise, mimo jiné i proto, že obhájci tvrdili klientům, že pokud se neodvolají, bude to mít příznivější dopad na žádost o milost.
„Po vynesení rozsudku …“, vzpomíná Viliam Široký,“ nás soudruh Gottwald svolal na poradu. Oznámil výsledek soudního rozhodnutí a to, že někteří podali žádosti o udělení milosti. Listy se žádostmi nebyly rozdány. S. Gottwald nedoporučil udělení milosti a tím se vyslovil pro výkon trestu Kromě hrobového ticha a mlčenlivého souhlasu nebylo nic. „(Karel Kaplan)
Autor: Viliam Bernáth, Britské listy (přeloženo ze Slovenštiny)
Obžalovaní
Rudolf Slánský (1901), generální tajemník KSČ (trest smrti)
Vladimír Clementis (1902), ministr zahraničních věcí (trest smrti)
Otto Fischl (1902), náměstek ministra financí (trest smrti)
Josef Frank (1909), zástupce generálního tajemníka KSČ (trest smrti)
Ludvík Frejka (1904), přednosta národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky (trest smrti)
Bedřich Geminder (1901), vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ (trest smrti)
Vavro Hajdů (1913), náměstek ministra zahraničních věcí (doživotí)
Evžen Löbl (1907), náměstek ministra zahraničního obchodu (doživotí)
Artur London (1915), náměstek ministra zahraničních věcí (doživotí)
Rudolf Margolius (1913), náměstek ministra zahraničního obchodu (trest smrti)
Bedřich Reicin (1911), náměstek ministra národní obrany (trest smrti)
André Simone (1895), redaktor Rudého práva (trest smrti)
Otto Šling (1912), vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Brně (trest smrti)
Karel Šváb (1904), náměstek ministra národní bezpečnosti (trest smrti)
jde z toho pořád mráz!