Je tomu 595. let co Kostnický koncil uvěznil přes ochraný glejt císaře Mistra Jana, tím začalo jeho věznění, které skončilo jeho mučednickou smrtí na hranici. Jak probíhalo jeho uvěznění a odsouzení se dočtete dále.
28. listopadu 1414 vynutili kardinálové na papeži rozkaz zatykači a vyslali dva biskupy do domu vdovy Fidy. Tito oznámili Husovi, postavivše na ulici strážné, že si kardinálové přejí s ním mluviti. Pan Jan z Chlumu, poznav hned, co se zamýšlí, bránil odchodu Husovu, upozorňoval biskupy na glejt Zikmundův, ale marně. Hus nechtěl, aby se zdálo, že ze strachu bojí se svou víru vyznati — a šel s biskupy, rozžehnav se se svou hostitelkou. Pan Jan ho provázel.
Kardinálové snažili se ho usvědčiti z bludu; vyslali k němu, odešedše sami ku poradě, učeného mnicha Didaka, jenž zvláště snažil se od Husa vyzvěděti smýšlí-li pravověrně o svátosti oltářní, tváře se při tom, jako člověk neučený. Hus nejen že ukázal že smýšlí pravověrně, nýbrž usvědčil ho i z licoměrnosti: a tak učený Didakus odešel zahanben. Ale přes to kardinálové na nátlak Pálce a Michala, kteří? radostí skákali v předsíni paláce, rozhodli — přes veškeré protesty Chlumovy, Husa podržeti ve vazbě. A byl pak večer odveden do domu jistého kanovníka, kam mu bakalář Mladonovic přinesl kožich, 1. prosince jmenována vyšetřující komise, 5. prosince připraven pro Husa žalář a 6. prosince uvržen do malé-podzemní kobky kláštera Dominikánského na ostrove-v jezeře bodamském.
Žalář byl tmavý, zimavý, vlhký a nezdravý, zrovna vedle něho tekla do jezera stoka. Hus upadl v zimnici, stonal i jinak: papež staral se on, dávat mu jídla ze své kuchyně, posílal své lékaře, ale arci Vyšetřování vedeného zadržeti nemohl.
Toto vyšetřováni dalo se i v nemoci Husové, když ležel v horečce, vyslýcháni před ním svědkové, čteny články žalobní; tyto byly jednak z výpovědí svědků, jednak vybrány z jeho knih. Michal uváděl S bludných článků a vinil ze štvaní proti Němcům; Palec vybral ze spisů Husových 42 článků; kdežto artikule Michalovy byly většinou falešné, byly články Palcový vybrány správněji, ale nehleděly k určitým omezením, jež Hus do textu vložil.
Uvěznění Husovo přes glejt královský vzbudilo rozhořčení nejen u Čechů v Kostnici, ale i v cizině. Pan Jan z Chlumu 15. a 24. prosince přibil latinské a německé protesty proti této nesprávnosti na vrata chrámů kostnických, psal Zikmundovi o pomoc; panstvo z Čech a z Moravy ujímalo se Husa zvláštními obecnými listy u krále i u koncilu; a mnozí odebrali do Kostnice, jako Husovi staří přátelé Jan Bradatý Křišťan z Prachatic, aby ho navštívili v žaláři.
24. prosince v noci přijel v slavném průvodě do Kostnice Zikmund, jejž uvítal papež a vedl do chrámu, kde sloužil půlnoční, při níž Zikmund sám četl evangelium. V následujících dnech sice činil pokusy Husa osvoboditi, ale brzy podlehl úsilí kardinálů; zůstavil nejen Husa osudu, ale později zvláštním patentem zrušil všechny glejty pro koncil vydané.
Leč prosbám přátel se aspoň tolik zdařilo, že Hus byl 8. ledna 1415 převeden do žaláře snesitelnějšího. Odtud pomocí žalářníků Roberta, Jiřího a Jakuba mohl často dopisovati přátelům v Kostnici i v Čechách a brániti se důkladnými obranami proti žalobám nepřátel. Některé listy (jako 3. a 19. ledna psaný) padly do rukou nepřátel. Svým žalářníkům složil některé nábožné traktátky: Jakubovi složil 12. února „o pokání“, Jiřímu koncem února „o poznání a milování Boha“ a „o třech nepřátelích člověka a o sedmi hříších smrtelných“, Robertovi kolem 1. března traktátky „o manželství“, „o hřichu smrtelném“, „o přikázáních Páně“ a 5. března „o svátosti těla a krve Páně“.
V žaláři ho tou dobou navštívili přátelé Bradatý a Křišťan; Křišťan byl pak rovněž zatčen a jen velikému namáhání přátel Husových se podařilo, že mu vymohli propuštění. 4. března navštívili Husa polští rytíři – a Čechové kostničtí návštěvami i dopisy ulehčovali mu v žaláři jak mohli. Pan Jan z Chlumu těšil ho zvláště – psal mu i výklad snu, jejž Hus měl v noci ze 4. na 5. březen. Zdálo se mu, že v Betlémě chtěli smazati obrazy Krista: ale že přišli noví malíři, kteří učinili nové lepší a četnější.
Zatím věc papežova klesala níže a níže; roznášeny o něm horší a horší hříchy – koncil pomalu se chystal nehodného Jana XXIII. sesaditi, jakož i ostatní dva papeže. Tu 20. března papež v přestrojení prchl z Kostnice; dvořané jeho uprchli za nim a 24. března odevzdali klice žaláře Husova Zikmundovi.
Zikmund mohl nyní bez nesnází Husa propustiti z vězení; ale jsa cele oddán kardinálům, ustanovit stíhati uprchlého papeže a klíče žaláře Husova odevzdal biskupu Kostnickému. A ten dal v noci Husa pod stráží odvézti na svůj hrad Gottlieben, kdež v uzounké cele věžní byl uvězněn. Musil spáti na dvou kládách, ve dne spoután na nohou, v noci i na rukou – po 73 dni v tomto hrozném žaláři nedostal listu ani neměl návštěvy, vyjma žalobce a vyšetřující komisaře.
Po útěku papežové koncil skutkem prohlásil se, sesadiv Jana XXIII., za vrchního rozhodčího v církvi a jmenoval také pro Husa novou vyšetřující komisi 6. dubna, ale nahradil ji 17. dubna opět jinou čtyřčlennou (pod předsednictvím biskupa Dubrovnického) a tato jediná v dlouhých těchto jarních měsících, kdy Hus opět v žaláři se roznemohl, měla přístup na Gottlieben.
Marně se snažil Husa navštíviti starý jeho přítel Jeroným, jenž 4. dubna přišel do Kostnice. Přátelé stěží pohnuli ho k útěku, ale pozdě již: Jeroným byl 25. dubna zatčen v Hiršavě, v řetězech 23. května přiveden do Kostnice a uvržen do žaláře ještě těžšího než Hus, z něhož nevyšel již až do své mučednické-smrti 30. května 1416.
Marné se snažilo Husa ze žaláře vyprostiti také panstvo české a moravské (svými protesty ze dne 8. a 12. května) ve vlasti, marně se o to snažili 13. května spojení páni čeští a polští v Kostnici, jejichž jménem stížnost vedl v koncilu Petr z Mladoňovic. Teprve opakované stížnosti Čechů vymohly Husovi tolik, že mu bylo 1. června povoleno veřejné slyšeni.
Slyšení to musilo býti marno. Pokud žaloby na Husa byly správné, vinily ho z článků Viklefových tyto články koncil 4. května 1415 již odsoudil za kacířské a Hus tedy nesměl jich již hájiti, nechtěl-H sám býti kacířem. Hus ovšem mínil, že bude moci dokazovati jejich správnost výroky Písma a sv. Otců; na to však koncil přistoupiti nechtěl a nemohl; neboť ústy koncilu mluvil Bůh, Hus měl se koncilu podrobiti. Pokud žaloby na Husa byly vylhané – a těch bylo velmi mnoho – koncil věřil více svědkům nežli Husovi, i když se tento zaklínal Bohem a svým svědomím, že nikdy tak neučil. Has žádal od končila při žalobách správných poučení – a toho mu koncil, maje za to, že ústy jeho mluví Bůh, dáti nemohl; při žalobách nesprávných žádal Hus od končila víry a té mu koncil dáti nechtěl.
A tak Hus byl převeden z Gottliebenu, kamž koncil dal 3. června vsaditi lapeného papeže Jana XXIII., do Kostnice, do kláštera Františkánů. Poslední výslech na Grottlieben, 18. května 1415, vedl ke konečnému ustavení žaloby, při které pracovalo 50 doktorů; vybráno ze spisu jeho „o církvi“ 26, „proti Pálci“ 7, „proti Stanislavovi“ 6 bludných článků, sebráno dále mnoho artikulů z výpovědí asi dvou set svědků: z toho měl se Hus veřejné zodpovídati.
Přátelé Husovi, aby nebylo možno artikule falšovati, předložili koncilu vlastní rukopisy Husovy – a to díla „proti Pálci“, „proti Stanislavu ze Znojma“, „o církvi“ a „proti skrytému protivníku.“ Hus si přál, aby poslední dvě díla raděj i nepředkládali; pan Chlum chtěl je tedy opět vzíti, ale podařilo se skrýti jen traktát poslední. Také koncil se připravil: měl napřed již připraveny rozsudky; pro případ, že by Has byl odvolal, měl do smrti činiti pokání v některém klášteře švédském za pohoršení, které byl dal – pro případ, že by v bludech zatvrzele setrval, měl býti prohlášen za kacíře a vydán rameni světskému.
5. června bylo Husovi dáno první veřejné slyšení. Koncil začal vyslýchati svědky a vésti při Husovu ještě než byl přítomen; teprve rozkaz krále Zikmunda toto nezákonné jednání zastavil. Dali tedy uvésti Husa do refektáře, kde konána obyčejná semení, a místo pravidelného výslechu začal křik a lomoz. Když Hus (který osvědčil ochotně, že přijme každé poučení) počal se brániti, začali ho shromáždění okřikovati a zakřikovati – a když k žalobám mlčel, po-vykováno opět, že tedy s bludy souhlasí. Hluk byl konečné tak veliký, že schůze byla přerušena; v celém shromáždění Hus mimo jakéhos ,0tce‘ a nějakého doktora polského neměl jediného přítele.
7. června (ten den bylo veliké zatmění slunce) dáno tedy Husovi slyšení druhé a Zikmund se postaral o větší pořádek ve sboru. Král vzal s sebou do sezení také oba průvodčí Husovy a Petra z Mladoňovic. Hus odpovídal proti artikulům velmi statečně; ukázal např., že se mu mylně připisuje Viklefovo učeni o svátosti oltářní – ukázal, že svědkové nemluví pravdy a dokládal se Boha i svého svědomí, že tento artikul připisuje se mu neprávem. Ale kardinálové ďAilly a Zabarella obranu jeho zamítli, že prý více musí věřiti dvacíti svědkům nežli jemu. A podobně zamítána i obrana jeho další; častěji mu dáno na srozuměnou, že má se prosté podrobiti, ku bludům přiznati a je po přání koncilu odvolati. Žaloba nebyla dočtena; konec odložen na zítřek. Ještě krátce před ukončením schůze kardinál ďAilly ae obořil na Husa, že prý se chlubil, jakoby byl přišel do Kostnice dobrovolně a že by ho byli ani oba králové (Zikmund a Václav) sem násilím nedopravili. Tu ujal se Husa pan Chlum: „Pravdu dí a je to pravda: já jsem jen chudý rytíř v našem království a chtěl bych ho rok hájiti buď komu libo nebo žel, že by ho nemohl dostati. A jest mnoho velikých pánů, kteří ho-milují, kteří mají hrady přepevné a chránili by hor jak dlouho by chtěli – i proti těmto oběma králům.“
8. června bylo slyšení Husovo poslední. Byly čteny hlavně artikuly vybrané ze spisů Husových a obrana jeho opětné odmítána. Pii jednom artikulu (papež, král, prelát není prelátem, je-li v hříchu smrtelném’) zavolali kardinálové Zikmunda, jenž Husovi řekl, že nikdo nežije bez hříchu. Angličan Stokes pak vytkl Husovi, že se těmi naukami chlubí neprávem, poněvadž náleží Viklefovi. Když pak dočteny všechny artikule, snažili se kardinálové i koncil Husa příměti k tomu, aby se podrobil rozhodnutí koncilu a odvolal. Hus však věren svému svědomí žádal poučení z Písma – byl tedy na rozkaz králův jako zatvrzelý odveden zpět do žaláře. Na cestě potěšilo ho velice, že pan Jan z Chlumu mu podal ruku a těšil ho.
Když většina přítomných odešla, Zikmund vybízel kardinály, aby jen brzo Husa i Jeronýma upálili j tak že kacířství s nimi zahyne. A tak koncil dalšího slyšeni, jež Husovi kardinálové nabízeli, již neposkytl, nýbrž dal mu 18. června poslati poslední formulaci žalob, s vyzváním, aby se podrobil. Hus 20. června předložil koncilu svou obranu – a nepodrobil se, žádaje opět poučeni.
V krásných a dojemných listech loučil se nyní s přáteli: zvláště srdečné a vděčné s panem Janem z Chlumu, svým věrným ochráncem. Ale i s jinými pražskými přáteli: panem Jindřichem Škopkem (a jeho manželkou), jemuž posílá básničku, kterou složil v žaláři, s mistrem Jesenicem, jemuž radí, aby se oženil, se svým žákem Jiřím, bydlícím v Betlémě, s pannou Petrou z Říčan, horlivou svou posluchačkou, se všemi Čechy věrnými (10. června), se všemi posluchači betlémskými (16. června), se svými posluchači na universitě (27. června), s přáteli v Kostnici (29. června). Všude, ve všech listech, jeví se táž pevná důvěra ve vítězství pravdy, táž bázeň, aby nejednal proti svému svědomí, totéž pevné odhodlání vyznati pravdu až do smrti.
Přátelé, v Kostnici i v Čechách, snažili se ovšem ještě v této poslední době Husa vyprostiti; 12. června odeslán z Čech veliký list protestní, nesoucí 250 pečeti shromážděného panstva – ovšem marné. Jakýs Husův příznivec v koncilu snažil se ušlechtilými listy pohnouti Husa k poslušenství sboru, dávaje mu mnohé světce za přiklad: Hus děkuje za ochotu, ale ukazuje, že by se odvoláním bludů, jimž neučil, dopustil křivé přísahy a dal veliké pohoršení lidu, jemuž kázal. Ale také nepřátelé jeho chodili k němu do žaláře: mniši a knězi z koncilu, nutíce ho všelijak, aby odvolal; Michal de Causis, jenž se radoval, že brzy toho kacíře upálí; 22. června navštívil Husa bývalý přítel Páleé: setkání jeho bylo dojemné, oba plakali. Palec ho vybízel, aby odvolal: když však Hus se ho ptal, odvolal-li by on, čeho nedržel, odpověděl: „To je těžká věc!“ Koncil mu dal i zpovědníka, jenž Husa rozhřešil.
Ta také učinil poslední pořízení; prosí, aby jeho knihy byly opatrovány; peníze, jež si vypůjčil, aby bohatší přátelé chudým splatili; děti bratrovy prosí aby byly dány na řemeslo; Petrovi z Mladoňovic odkazuje svůj kožich; písaři Jakubovi kopu grošů, již mu slíbil pan Lefl z Lažan; Pražany prosí, aby chránili Betlém; své posluchače, aby věrně plnili svou povinnost (žáci aby se dobře učili atd.). Vzkazuje pozdrav králi a královně – očekává denně již smrt; poznal, že mu nezbývá nežli se podrobiti (čehož učiniti nemohl) nebo zemříti.
A sláva hrdinské smrti jeho spočívá nyní v tom, že se nepoddal ani nejhrubšímu nátlaku moci světské ani veliké autoritě, jakou měl koncil, zastupující celé křesťanstvo. Učenci nejslavnější a duchovní nejvyšší na Husa útočili, aby se podrobil: krátce před ním se pokořil moci koncilu silný kníže Rudolf Habsburský a nejvyšší kněz, papež Jan XXIII., jejž koncil žalařoval rovněž v Gottlieben. U Husa všechno nucení bylo marno: nemohl uznati, že je pravda, co proti němu křiví svědkové vypovídali – a nemohl na pouhé slovo několika Udí věřiti bez důkazu tomu, čemu nevěřil.
22. června koncil Husovy spisy odsoudil na hranici všechny, české i latinské. Hus těšil přáteli z toho zarmoucené. 1. července Hus naposled písemně koncilu oznámil, že odvolati nemůže; 5. července totéž odpověděl biskupům, kteří ho přišli naposled přemlouvat. Bylo tedy ustanoveno, jednati s ním dle předpisů církevních.
Hus dlel té noci na modlitbách a krásným listem rozloučil se se všemi věrnými křesťany.
Autor: Dr.Václav Flajšhans (Církev bratrská)
