Plukovník Uruba se narodil 15. prosince 1916 v obci Rusava na Kroměřížsku. V roce 1935 dobrovolně vstoupil do československé armády a o dva roky později ukončil výcvik bombardovacího letce. Po Mnichovu se dobrovolně připojil ke vznikajícímu zahraničnímu odboji v Polsku.
Přes Francii se dostal do Velké Británie, kde byl u založení 311. bombardovací perutě. Po sestřelení jeho letadla Vickers Wellington nad Normandií v roce 1941 byl více než čtyři roky v německých zajateckých táborech, do konce války byl vězněn na hradě Colditz. Měl štěstí, že byl zajat v britské uniformě, takže německá justice nechala vypořádání s českými vlastizrádci na konec války. V roce 1944 byl odsouzen k trestu smrti za pozdvihnutí zbraně proti „své“ Říši, ale přežil díky včasnému zásahu britské armády.
Za druhé světové války sloužilo v RAF ve Velké Británii skoro 2500 československých vojáků. Většina z nich u čtyřech československých perutí. Petr Uruba patřil k 51 Čechoslovákům, kteří přežili německé zajetí.
Po únoru 1948 byl vyhozen z armády, vystěhován z bytu v Olomouci a nuceně musel žít ve své rodné obci Rusava na Kroměřížsku pod dohledem komunistické Státní bezpečnosti. Při jednom z výslechů na místní úřadovně StB byl tak zmlácen, že nemohl ani chodit. Každé ráno musela jeho rodina v 1 hodinu v noci rozsvěcet světla, aby StB viděla, že rodina někam neutekla.
Až do roku 1963 pracoval bývalý kapitán letectva, který ovládal pět světových jazyků, v nekvalifikovaných dělnických profesích. V průběhu šedesátých let se dočkal částečné rehabilitace a byl povolán do armády, ze které však musel záhy po normalizaci odejít.
Po pádu totalitního režimu v listopadu 1989 byl Petr Uruba rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka letectva. Završením jeho válečné kariéry bylo vyznamenání Řádem rytíře Čestné legie, který v roce 2006 převzal z rukou francouzského prezidenta Jacquesa Chiraka. Zemřel 1. března 2009 v Praze v hospicu pro válečné veterány.
Ústav pro studium totalitních režimů vydal v prosinci 2008 knihu Ladislava Kudrny Jeden ze zapomenutých mužů. Právě na osudech Petra Uruby jsou v ní popsány procesy, kterými se komunistická totalitní moc snažila znepříjemnit život pilotům RAF.
Dne 14. prosince 1935 abdikoval T. G. Masaryk na svou funkci prezidenta. K tomuto rozhodnutí ho vedli dlouhodobé zdravotní problémy. Byť nemocen nechal se tehdy čtyřiaosmdesátiletý T. G. Masaryk přesvědčit ke své poslední kandidatuře roku 1934. Mnoho politických stran prosazovalo Masaryka „prezidentem až do smrti“. Důvodem byla nejen nejednotnost v případě volby jeho nástupce i přetrvávající hospodářská krize. Silou své osobnosti byl schopen udržet stabilitu země, což bylo v souvislosti s politickým kvasem v evropě jistě unikátní. Dalším faktorem byla i zhoršující se mezinárodní situace a postavení Československa spojená s nástupem Hitlera k moci.
Složitost situace dokládá, že asi měsíc před volbou prodělal Masaryk mozkovou mrtvici. Na veřejnost se dostala pouze informace o „jarní chřipce“. Zvolen byl přesvědčivou většinou 327 hlasů ze 418 možných. Druhý kandidát K. Gottwald obdržel 38 hlasů, 53 jich bylo neplatných. Stařičký Masaryk se nadále snažil plnit všechny povinnosti hlavy státu, ale bylo více než jasné, že tuto funkci již zastávat nemůže. Přes zlepšení zdravotního stavu v létě 1935 si byl Masaryk vědom svého zdravotního stavu a pečlivě připravoval pozice pro svého nastupce, kterým měl být podle jeho představ Edvard Beneš. Presidentovu abdikaci 14. prosince oznámil tehdejší ministerský předseda Milan Hodža.
Antonín Švehla se narodil 15. dubna 1873 v Hostivaři u Prahy, od roku 1902 byl místopředsedou Sdružení českých zemědělců a zakladatel časopisu Venkov (1906), v letech 1908-16 byl poslancem zemského sněmu a od roku 1909 stál v čele výkonného výboru České strany agrární. Náležel mezi stoupence historického práva českých zemí a Masaryk se před svým odchodem do zahraničí za 1. světové války účastnil právě u Švehly schůzek českých poslanců zemských i říšských. Švehla za války patřil vedle K. Kramáře a P. Šámala k vedoucím činitelům domácího protirakouského odboje. Podílel se na existenci Českého svazu, od roku 1917 byl v popředí Maffie a od vzniku Národního výboru v červenci 1918 stál v jeho čele. Po odjezdu Kramářovy delegace na ženevskou schůzku s E. Benešem byl spoluorganizátorem státního převratu 28. října. Když toho dne došla do Prahy zpráva o Andrássyho nótě, „muži 28. října“ – vedle Švehly a Soukupa ještě A. Rašín, J. Stříbrný a odpoledne dorazivší V. Šrobár – jednali rychle a pohotově. Ještě téhož dne předsednictvo Národního výboru rozhodlo o převzetí státní moci i veřejné správy.
Po vzniku Československa byl ministrem v několika vládách. V letech 1918-20 jako ministr vnitra měl značný podíl na vypracování československé ústavy z 29. února 1920. Po dvouletém působení na ministerstvu z úřadu odcházel jako zkušený politik se znalostí správních problémů. Pozemkovou reformu, kterou spoluprosazoval, správně považoval – vedle významu národohospodářského a sociálního – za příležitost agrární strany k posílení jejích pozic. Na prvním poválečném sjezdu strany v roce 1919 byl zvolen znovu do jejího čela. Tehdy strana na jeho podnět přijala i nový název: Republikánská strana československého venkova. Nově přijatý program vyjadřoval i Švehlův názor, že venkov musí stát v prvních řadách v práci pro republiku a demokracii.
V roce 1922 stanul v čele vlády a usiloval o prosperitu i upevnění demokratického právního řádu. To už bylo po překonání politických otřesů spojených s vlivem bolševické revoluce v Rusku. Tento pokus o destabilizaci vedl k ustavení tzv. Pětky. Byla to politická dílna, v níž se scházeli a probojovávali dohodu o důležitých otázkách politických i správy státu představitelé pěti nejsilnějších státotvorných a demokratických stran: vedle Švehly A. Rašín za národní demokracii, R. Bechyně za sociální demokracii, J. Stříbrný za národní socialisty a J. Šrámek za lidovce.
V letech 1922-29 (s výjimkou krátkého období úřednické vlády 1926) byl Švehla ministerským předsedou. Ve třetí Švehlově vládě se podařilo něco výjimečného – tři německé strany vyslaly své zástupce do vlády a počátkem roku 1927 do ní vstoupili i dva představitelé Slovenské ľudové strany; ovšem po aféře s V. Tukou přešla Hlinkova strana znovu do opozice.
I když Švehla raději jednal v pozadí a byl mistrem politické dohody i kompromisu, pokud bylo třeba, své mínění vyslovil nahlas, veřejně a důrazně, přičemž zájem státu byl u něj vždy na prvním místě. A stejně tak byl pro něj příznačný politický realismus. V lednu 1926 na adresu různých radikálů poznamenal: Musíme být opatrní, abychom v žádném případě nepřekročili hospodářské možnosti. Usnesená sociální reforma by nám byla málo platnou, kdybychom si na ni nevydělali.
Švehla se také celou vahou své osobnosti zasadil o nelehké znovuzvolení T. G. Masaryka v roce 1927. Bylo to v době, kdy ve vzrušené politické atmosféře doznívaly aféry s R. Gajdou, J. Stříbrným, a kdy i bývalý Masarykův blízký spolupracovník K. Horký volal Masaryk Redivivus? (Znovuvzkříšený Masaryk?). Ale i jiní lidé, kteří nepatřili k Masarykovým oponentům, se domnívali, že by už pro svůj věk měl být vystřídán. Švehla však správně pochopil, v čem tkví Masarykův význam pro vnitropolitickou situaci i zahraniční prestiž státu a jeho volbu prosadil. Uznával také práci a zásluhy E. Beneše (Důvěřuji Benešovi v zahraničních věcech), ale měl k němu i řadu kritických výhrad. To mu Beneš nikdy nezapomněl a za 2. světové války ho dokonce nespravedlivě označil za fašistu. Byl to naprosto účelový útok, který předznamenával zákaz agrární strany po válce.
Koncem 20. let se pro vážné onemocnění vzdaloval Švehla z politického života. Za svého nástupce ve vládní funkci – po dohodě s Masarykem – určil F. Udržala, který měl blízké politické postoje, ale nikoliv už Švehlovu obratnost. Agrární stranu nakonec ovládl R. Beran, který prosadil odstranění Udržala z křesla ministerského předsedy.
F. Peroutka bystře poznamenal, že počátky budování státu měly tři hlavní sloupy: 28. říjen, pozemkovou reformu a ústavu. Nebylo náhodné, že k vytvoření všech tří pilířů státnosti přispěl lvím podílem právě Švehla. Krátce před jeho smrtí s ním měl jeden z posledních rozhovorů K. Čapek (1933). Ve sporu demokracie nebo diktatura vyjádřil Švehla své stanovisko jasně: Naše politika byla od národního probuzení demokratická, protože ani nemohla být jiná. Bílá hora, konec našeho státu, to bylo vítězství císařské autokracie; když jsme nechtěli Rakousko, nechtěli jsme ani ten jeho nedemokratický systém. Naše dějiny i naše nátura nám nedávají jinou možnost než demokracii.
Podobně tomu bylo i v otázce sociální, jeho usilování o sociální smír nemělo však jen pragmatické pojetí, ale i morálku a cit. K 28. říjnu 1932 – v době hluboké krize – k tomu napsal: V našem národě jako v každém jiném jsou dva póly. Jeden pól individuálního egoismu a druhý pól kolektivního altruismu. Mezi oběma póly musí dojít k dohodě a harmonii. Bohatí nemohou pychnout v přepychu a chudí nemohou zoufat v nedostatku. Probuďme své srdce a své svědomí, abychom v nich měli nejbezpečnější kompas.
Komunistický režim bezprostředně po převzetí moci usiloval o likvidaci svých ideologických odpůrců. Jedním z nich byla i římskokatolická církev, která měla vliv zejména na venkově a byla tak potencionální překážkou v plánované kolektivizaci vesnice. Režim stupňoval útoky proti jejím představitelům a hledal vhodné záminky k jejich likvidaci.
Ta se naskytla na sklonku roku 1949. Na třetí adventní neděli 11. prosince 1949 se v malé vesničce Číhošti u Ledče nad Sázavou při kázání (na téma evangelia o Janu Křtiteli „hlasu volajícím na poušti“) zřetelně vychýlil křížek na hlavním oltáři. Zdejší duchovní správce P. Josef Toufar, který sloužil mši byl na tento neobvyklý úkaz upozorněn věřícími, avšak se snažil své farníky uklidnit. Ze všeho nejméně si totiž přál nějakou velkou publicitu právě v době nastupující represe proti církvi. Avšak zpráva se brzy roznesla, a z malého vesnického kostelíka se stalo poutní místo. Sjížděli se tam lidé ze širokého okolí. Tyto skutečnosti nemohly nechat zůstat chladnými tehdejší vládce.
Již 9.ledna 1950 se dostavil do číhošťské fary bývalý četník, nyní strážmistr SNB Antonín Goldbricht z Ledče nad Sázavou. Byl ochotně přijat P.Toufarem, který jej zavedl do kostela a ukázal inkriminovaný kříž. Goldbricht si vše dokonale prohlédl a nezjistil nic, co by způsobovalo pohyb kříže. Dále vyslechl několik svědků (Růženu Prchalovou, Františka Černohuba, Karla Urbana a další), kteří shodně vypovídali o pohybu kříže a zcela vyloučili možnost, že by s ním farář mohl jakýmkoli způsobem manipulovat. O této skutečnosti sepsal podrobné hlášení ze dne 10.ledna 1950.
O tuto událost se ale již začal zajímat sám Gottwald a pověřil svého zetě vyšetřením tohoto případu a k jeho propagandistickém využitím. 28.ledna 1950 přijeli pracovníci útvaru 701 A StB do Číhoště na faru. Zde se vydávali za pracovníky zahraniční tiskové agentury a požádali P. Toufara, aby jim ukázal kostel. Když farář vyšel před faru byl násilím vtažen do auta a odvezen do Valtic u Jičína. Zde byl vystaven krutým výslechům, které vedl vyšetřovatel Ladislav Mácha. Přesto z něho nemohl dostat doznání o podvodné manipulaci s křížem. Proto posílá velitel StB O.Závodský svého podřízeného Josefa Čecha s písemným rozkazem: „Dosáhnout doznání za každou cenu.“ Mácha s Čechem podrobují Toufara krutému mučení, farář je bit obušky, týrali žízní a temnotou.
Teprve 22.února ztýraný kněz podepsal protokol s přiznáním, že pomocí provázků a gumiček hýbal s křížem, zároveň byl vypracován další protokol, ve kterém se přiznává k pohlavnímu zneužívání dětí, nechyběl i přípis kde měl stvrdit, že proti němu nebylo použito násilí.
O den později 23.února byl odvezen do Číhoště, kde měla proběhnout rekonstrukce, která byla nafilmována. Tento propagandistický film se měl pod názvem: „Běda tomu, skrze něhož…..“ promítat ve všech kinech jako svědectví o odhalení „spiknutí katolické církve Vatikánu proti lidově demokratickému zřízení“. Avšak během natáčení se zmučený kněz zhroutil a musel být odvezen do nemocnice. Proto Toufara na kazatelně manipulujícího s křížem nahradil pracovník Generální prokuratury dr.Čížek. Toufar je okamžitě operován, avšak 25. února 1950 umírá na zánět pobřišnice.
Byla podepsána Smlouva o vzájemných vztazích mezi ČSSR a Spolkovou republikou Německo, v níž byla mnichovská dohoda prohlášena za nulitní. Byla to svým způsobem průlomová smlouva, kdy i druhý německý stát uznal změny, které v česko resp. československo-německých vztazích způsobila repatriace občanů německé národnosti. Smlouva byla následně vydána jako zákon č.94/1974 Sb. o Smlouvě o vzájemných vztazích mezi ČSSR a SRN.
První dohodu uzavřely již prozatímní vlády NDR a ČSR dne 23. 6. 1950, kde se mimo jiné praví: „…Oba státy nemají žádné vzájemné územní nebo hraniční nároky a jejich vlády zdůrazňují, že provedený odsun Němců z Československé republiky je nezměnitelný, spravedlivý a je definitivním řešením…“ Spolkový sněm SRN k tomu vydal 14. 7. 1950 prohlášení kdy tuto deklaraci považuje za nepřijatelnou z hlediska západního německého státu. K tomu došlo aniž by bývalí spojenci protestovali, v celé své nahotě se již projevilo rozdělení Evropy do bloků.
Text dohody zveřejněný jako zákon č. 94/1974 Sb.
Čl.I
Československá socialistická republika a Spolková republika Německa považují mnichovskou dohodu z 29. září 1938 vzhledem ke svým vzájemným vztahům podle této Smlouvy za nulitní.
Čl.II
(1) Tato Smlouva se nedotýká právních účinků, které vyplývají vůči fyzickým nebo právnickým osobám z práva použitého v době od 30. září 1938 do 9. května 1945.
Vyňaty z toho jsou účinky opatření, které obě smluvní strany považují pro jejich neslučitelnost se základními zásadami spravedlnosti za nulitní.
(2) Tato Smlouva ponechává nedotčenu státní příslušnost žijících a zemřelých osob, která vyplývá z právního řádu každé z obou smluvních stran.
(3) Tato Smlouva netvoří svými prohlášeními o mnichovské dohodě právní základnu pro materiální nároky Československé socialistické republiky a jejich fyzických a právnických osob.
Čl.III
(1) Československá socialistická republika a Spolková republika Německa se řídí ve svých vzájemných vztazích i v otázkách zajištění bezpečnosti v Evropě a ve světě cíli a zásadami zakotvenými v Chartě Organizace spojených národů.
(2) V souladu s tím budou podle článku 1 a 2 Charty Organizace spojených národů řešit všechny své spory výlučně mírovými prostředky a vystříhají se hrozby silou nebo použití síly v otázkách, které se týkají evropské a světové bezpečnosti, jakož i ve svých vzájemných vztazích.
Čl.IV
(1) Československá socialistická republika a Spolková republika Německa v souladu s výše uvedenými cíli a zásadami potvrzují neporušitelnost svých společných hranic nyní i v budoucnu a vzájemně se zavazují neomezeně respektovat svou územní celistvost.
(2) Prohlašují, že nemají vůči sobě žádné územní nároky a nebudou takové nároky vznášet ani v budoucnu.
Čl.V
(1) Československá socialistická republika a Spolková republika Německa podniknou další kroky k širokému rozvoji svých vzájemných vztahů.
(2) Jsou zajedno v tom, že rozšíření jejich sousedské spolupráce v oblasti hospodářství, vědy, vědeckotechnických styků, kultury, ochrany prostředí, sportu, dopravy a jiných styků je v zájmu obou stran.
Čl.VI
Tato Smlouva podléhá ratifikaci a vstoupí v platnost dnem výměny ratifikačních listin, která má být provedena v Bonnu.
Na důkaz toho zmocněnci smluvních stran tuto Smlouvu podepsali.
Dáno v Praze dne 11. prosince 1973 ve dvou vyhotoveních, každé v jazyce českém a německém, přičemž obě znění mají stejnou platnost.
Autor: Jan Šneberk, znění zákona viz http://portal.gov.cz
Nedávné krajské volby přinesly celou řadu zajímavých prvků a překvapení. Přinesly ale i celou řadu otázek – a v mnoha případech i ostrých reakcí. Zejména velký úspěch KSČM pro mnohé byl velmi znepokojující. Mnohý občan, který si pamatuje dobu minulého režimu, si tak dnes klade zásadní otázku – hrozí návrat oněch let? A mají se tedy dnes demokraté bát?
Není až tak překvapující to, že vyhrála levice – to se do značné míry dalo čekat. Mnohé způsobila hospodářská stagnace a krize, postihující prakticky celou Evropu, velkou vinu nese dnešní vláda, která vedle různých vnitřních rozkolů a hloupých korupčních kauz ztrácí důvěryhodnost i svou mnohdy až zbytečně asociální, nekoncepční politikou. Překvapující je spíš to, jaká levice uspěla. Neúspěch zaznamenala poměrně ambiciózní, profesionálně zdatná Zemanova SPOZ, vysloveným debaklem pak skončila NS-LEV 21 Jiřího Paroubka, které i přes všechny jejich chyby pro levicově smýšlejícího občana představovaly smysluplnou alternativu. Neuspěla ani Suverenita, kterou sice nelze řadit mezi strany levicové, ale která svou kampaň také zaměřovala na lidi nespokojené s dnešní vládou. O to více je zarážející úspěch KSČM, která se tak cítí plně společensky rehabilitována.
Analýza úspěchu KSČM by vystačila na samostatnou rozsáhlou studii – ostatně onen současný úspěch není nijak nahodilý, je výsledkem dlouhodobého procesu. Příčin úspěchu KSČM je celá řada – a nejde zdaleka jen o současnou ekonomickou situaci, o velice špatné sociální podmínky celé řady lidí, kteří přestože pilně pracují, mají čím dál nižší životní úroveň.
Ty příčiny jsou často mnohem hlubší, dlouhodobější. Jednou z těch výrazných příčin je i poměrně rozšířený, často nejen levicovými intelektuály oprávněně kritizovaný primitivní antikomunismus. Jím jsou komunisté prezentováni jako poněkud osamělí pohrobci minulého režimu, často jsou prezentováni jako jacísi poněkud komičtí přestárlí strejdové. Mnozí představitelé pravice je vnímají jako lidi s ne příliš výraznými intelektuálními schopnostmi, zabředlé do vzpomínek. A to je chyba. Podceňovaný nepřítel je vždy mnohem horší než ten, na kterého jsme připraveni
Dnešní KSČM lze označit za vysoce profesionální politickou stranu, v mnohém profesionálnější než strany jiné, často se utápějící ve vnitřních problémech a rozkolech. Disponuje početnou členskou základnou, mnohem početnější než členské základny stran jiných. I ta se sice zmenšuje, ale o to více snižuje její často vysmívaný vysoký věkový průměr. Pokud se člověk začte do kandidátek této strany, možná bude překvapen, jak moc je na ní lidí mladých, ale především lidí středního věku – tedy zralých a fakticky optimálních pro politiku. Výhodou KSČM je i velmi dobré hospodaření – mnohdy výrazně lepší než u stran jiných, které díky svým megalomanským kampaním mají i přes významný státní příspěvek často deficitní hospodaření, jen obtížně doplňované leckdy podezřelým sponzoringem.
Ale snad největší silou dnešní KSČM je její personální základna. Její představitelé, to rozhodně nejsou hlupáci, jak je občas některými prezentováno. V případě lidí typu lidí typu Vojtěcha Filipa, Jiřího Dolejše či Pavla Kováčika lze pochybovat o jejich morálce, etičnosti, o jejich schopnosti vnímat historickou zkušenost. Ale rozhodně to jsou lidé velice inteligentní, vzdělaní – a mnozí z nich jistě i velice exekutivně schopní.
Z hlediska myšlenkového, programového KSČM dnes nepřichází s ničím novým. O to více lze dnešní komunisty tak lze vnímat jako mistrné pragmatiky moci, v tomto směru skutečně plně navazují na leninský odkaz. Léta v opozici jim velice prospěla – stabilizovali svou základnu, konsolidovali síly a vytvořili si nové, schopné kádry . Jsou politicky vyspělí, profesionální – a plně připraveni převzít moc. A mnozí z těch dnešních padesátníků, to jsou někdejší ambiciózní třicátníci, které sametová revoluce připravila o jedinečnou životní příležitost, o skvělou kariéru – jsou tedy osobně motivováni. Představují tak vysoce profesionálního, nebezpečného protivníka.
A snad právě proto překvapila ČSSD. Ta do značné míry ohromená svým vlastním úspěchem jakoby zapomněla na svou vlastní historickou zkušenost, na své někdejší násilné sloučení s KSČ, na řady výrazných sociálních demokratů, kteří skončili v komunistických lágrech – a pustila se na nebezpečnou cestu spolupráce s KSČM.
ČSSD prostě zklamala, propásla svoji jedinečnou příležitost. V mnoha krajích se jí nabízela koalice s různými menšími, demokratickými stranami – např. v královéhradeckém kraji, ale i jiných. Místo toho sáhla po zdánlivě nejjednodušším, ale také nejošemetnějším řešení – po koalici s KSČM. často to odůvodňuje tím, že ve spolupráci s KSČM může prosadit nejvíce ze svého programu. Ale – není právě uměním demokracie umění ústupku, respektu vůči názorům a požadavkům jiných? Není to snad ČSSD, kdo v současné době tolik volá po shodě s opozicí na reformních krocích?
Nástup KSČM k reálné exekutivní moci v krajích vyvolává celou řadu otázek. Mnohý se může ptát, kam až tento neblahý trend dojde. Vždyť komunisté disponují silnou komunální politikou, nyní se plně zabydluje ve krajích – máme snad čekat, že brzy se objeví i ve vládě? Neporuší ČSSD svá vlastní pravidla, stanovená kdysi bohumínským sjezdem – po čemž již dnes volají mnozí významní sociální demokraté?
Takováto možnost samozřejmě vyvolává celou řadu velice nepříjemných historických reminiscencí. Vždyť v roce 1946 komunisté vyhráli v řádných volbách, které sice nebyly zcela demokratické, ale přece jen v nich byly respektovány i další strany. A za necelé dva roky později již provedli svůj puč, svůj Vítězný únor – a již brzy po něm začaly první politické procesy, došlo k popravě Milady Horákové a objevovaly se první, kruté lágry, v nichž byl vězněn každý, kdo měl jen trošku jiný názor nebo byl nějak podezřelý. Krutá minulost, od níž se KSČM i přes některé proklamace dosud nedokázala odstřihnout – a nanejvýš ji různě bagatelizuje. I tato historická zkušenost přináší pro dnešní KSČM základní otázku – je schopna a ochotna v případě svého úspěchu garantovat základní demokratické principy, elementární lidská práva a svobody?
Celá dnešní situace tak i nadále zůstává velice nepřehlednou, volby spíš vyvolaly nové a nové otázky, místo aby aspoň na některé odpověděly. Budoucnost tak zůstává velice nejistou, snad ještě víc než kdykoliv předtím. Měli by se jí proto demokraté bát? Zatím ne, nějaké akutní nebezpečí nehrozí. Ale rozhodně by měli být hodně na pozoru.
Největší český barokní historik, jezuita a vlastenec B. Balbín pocházel z nezámožné zemansko-měšťanské katolické rodiny, zchudlé za třicetileté války. Otec mu záhy zemřel a Balbín prožil dětství u příznivce rodiny pana Oty z Oppersdorfu na zámku v Častolovicích. Už v dětství projevoval zájem o historii (do svých sedmi let prý přečetl několikrát Hájkovu kroniku) a o přírodu. Vychován byl v zaníceně věřícím a pověrčivém katolickém prostředí se silným mariánským kultem, který později ovlivnil i jeho historickou práci. Školy převážně jezuitské navštěvoval od roku 1631 a v patnácti letech vstoupil do jezuitského řádu. V roce 1639 začal studovat v pražském Klementinu filosofii, kterou ukončil doktorátem. V létě 1642 provázel na cestách po českých zemích španělského jezuitu Rodriga Arriagu, který přišel vyučovat do Prahy teologii. Na těchto cestách poznával Balbín dosud neznámá místa a pamětihodnosti a z knihoven a archivů získával četné a cenné materiály, které se staly základem pro jeho pozdější historickou práci. V letech 1642-45 vyučoval na jezuitských školách v Praze a Třeboni. Od roku 1646 studoval v Praze teologii, pokračoval ve sbírání historických pramenů a psal latinské básně. V roce 1649 byl vysvěcen na kněze a poté působil na vlastní žádost několik let jako misionář v různých českých krajích. Podle vlastních slov se mu podařilo získat pro katolickou víru několik set lidí, aniž by použil pohrůžek či násilí.
V roce 1653 byl vyslán řádem opět vyučovat. Učil v Kladsku, Praze, Českém Krumlově, Brně, Jičíně a Jindřichově Hradci. Byl výborným a oblíbeným učitelem. Učitelská praxe ho později přivedla k napsání několika učebnic z teorie řečnictví (Otázky řečnické, 1677; Traktát o zvelebení řečnictví, 1688). Napsal i několik divadelních her, což patřilo k povinnostem profesora rétoriky. Ač zaneprázdněn školskými a kněžskými povinnostmi, nalezl si čas i na historickou práci. Na místech svého misionářského i učitelského působení pokračoval ve sbírání nejrůznějšího materiálu k historii i současnému stavu Čech a zachránil při tom mnoho starých českých knih a jiných písemných památek. Napsal v té době tři historické práce o mariánských poutních místech: kladské Vartě, Tuřanech u Brna a Svaté Hoře u Příbrami (latinsky).
V roce 1661 musel z nařízení představených řádu svou pedagogickou činnost ukončit. Z náznaků vyplývá, že příčinou byl zřejmě nějaký mravnostní poklesek, jehož se dopustil ve styku s žáky. Není však vyloučeno, že svou úlohu tu sehrálo „podezření z přílišné lásky k národu“. Byl poslán jako historik s úkolem sepsat dějiny české provincie jezuitského řádu nejprve do Jičína a v roce 1663 do Klatov, poté do Českého Krumlova a opět do Jičína. Práci na dějinách provincie nikdy nedokončil, ale pilně pokračoval v průzkumu knihoven, archivů a různých památek. V té době napsal a vydal životopis prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, psal genealogické spisy a vydal latinskou sbírku básní Včelí roj. Přitom začal pracovat na velkém díle o českých dějinách, v němž viděl hlavní cíl své práce. Přípravou k němu měl být Epitome historica Rerum Bohemicarum seu Historia Boleslaviensis (Výtah z dějin českých aneb historie boleslavská), v němž spojil dějiny Staré Boleslavi, jejího kostela a „zázračného“ mariánského obrazu s dějinami celých Čech. Epitome obsahoval výklad českých dějin od počátků křesťanství do roku 1526, glorifikující především dobu Karla IV. Práce byla po církevní cenzuře předána v roce 1669 do tisku, ale na zásah nejvyššího purkrabího Ignáce Bořity z Martinic (syn v roce 1618 defenestrovaného místodržícího) byl její tisk zastaven a kniha zaslána k nové cenzuře. Martinic vytýkal Balbínovi nekritické vlastenectví, chválu exulanta Stránského, zmínku o volitelnosti českého trůnu apod. Tisk byl tedy zastaven a Balbín přeložen do Klatov. V „klatovském vyhnanství“ napsal roztrpčený Balbín své nejproslulejší a dodnes asi nejznámější dílo, které však vyšlo tiskem poprvé až v roce 1775 (latinsky) a česky v roce 1869 pod názvem Obrana jazyka slovanského, zvláště českého. Obsah spisku charakterizuje výstižně jeho původní název: Stručná, ale pravdivá rozprava o kdysi šťastném, nyní však přežalostném stavu Království českého. Projevuje se v něm Balbínovo horoucí vlastenectví, láska k českému jazyku, silné slovanské povědomí a české státoprávní cítění.
Zatímco Balbín žil v Klatovech, dosáhli jeho přátelé z řad šlechtických příznivců (O. Kinský, J. M. z Lamberka aj.) povolení tisku Epitome, který byl konečně v roce 1677 vydán. V té době (od roku 1676) žil už Balbín v Praze, pobyv před tím krátce v Opavě. Od roku 1679 začal vydávat svou nejrozsáhlejší práci, velké vlastivědné dílo Miscellanea historica Regni Bohemiae (Rozmanitosti z historie Království českého). Pochopil, že původně zamýšlené obsáhlé syntetické dějiny zůstanou jen snem, a začal proto vydávat obrovský nahromaděný materiál v tematických řadách. Práce byla rozvržena do dvou řad po deseti knihách. Za jeho života vyšlo osm knih první dekády a dvě knihy dekády druhé. Obsahovaly přírodní a zeměpisné poměry, osídlení, místopis Čech, zvyky a jazyk, úvahu o původu Čechů, životopisy českých světců, dějiny far, pražských biskupů a českých panovníků a rodopisy české šlechty. V rukopise zůstaly poslední dvě knihy první dekády, vydané až v letech 1776-80. Z nich Bohemia docta (Čechy učené) byly vlastně první českou literární historií. Toto své nejrozsáhlejší dílo musel Balbín od roku 1687, kdy byl podruhé raněn mrtvicí a upoután na lůžko, už jen diktovat. Ale až do své smrti (+ 28/29. 11. 1688 Praha) v práci nepolevil.
Balbínovo historické a vlastivědné dílo je neseno v katolickém, protireformačním duchu a je v něm i víra v zázraky a nadpřirozené síly, což bylo pro dobu, v níž Balbín žil, i pro jeho osobní založení a výchovu charakteristické. Zároveň je prodchnuto horoucí láskou k vlasti, její slavné minulosti a k českému jazyku, takže v těžkých dobách pomohlo k udržení a zachování znalosti historie českého národa, která se stala jedním ze zdrojů jeho obrody. Bylo i podnětem a inspirací k historickým pracem jeho přátel a následovníků, jako byli např. Jiří Crugerius, T. Pešina, Jan Tanner, Jan Kořínek nebo o generaci mladší J. F. Beckovský aj. Obrovské množství cenného materiálu o Čechách Balbínovy doby i o Čechách minulých se stalo podkladem pro osvícenský a obrozenecký dějepis.
Zdroj: KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918 Kučera J.-Rak J.: Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře, Praha 1983
Balbín B.: Krásy a bohatství české země (studie Z. Tiché), Praha 1986
![](https://www.nm.cz/file/15a1392bc294b75e38f31928abd045cd/47173/productDetail/ma_vlast_obalka.jpg")
Plukovník Uruba se narodil 15. prosince 1916 v obci Rusava na Kroměřížsku. V roce 1935 dobrovolně vstoupil do československé armády a o dva roky později ukončil výcvik bombardovacího letce. Po Mnichovu se dobrovolně připojil ke vznikajícímu zahraničnímu odboji v Polsku.
Za druhé světové války sloužilo v RAF ve Velké Británii skoro 2500 československých vojáků. Většina z nich u čtyřech československých perutí. Petr Uruba patřil k 51 Čechoslovákům, kteří přežili německé zajetí.
Nedávné krajské volby přinesly celou řadu zajímavých prvků a překvapení. Přinesly ale i celou řadu otázek – a v mnoha případech i ostrých reakcí. Zejména velký úspěch KSČM pro mnohé byl velmi znepokojující. Mnohý občan, který si pamatuje dobu minulého režimu, si tak dnes klade zásadní otázku – hrozí návrat oněch let? A mají se tedy dnes demokraté bát?
