Po čtvrté volbě prezidenta 24.5.1934 kdy byl Masaryk zvolen počtem 327 hlasů poslanců a senátorů (pro jediného protikandidáta Klementa Gottwalda hlasovalo 38 volitelů, 53 hlasovacích lístků zůstalo prázdných), se Masarykův zdravotní stav natolik zhoršil, že musela okamžitě započít jednání o volbě jeho nástupce.

Ještě před touto volbou se ovšem do značné míry stupňovaly politické tlaky proti Benešovi. Vůdčí osobností Benešových oponentů se stal Antonín Švehla, který počal Beneše a jeho politiku kritizovát stále ostřeji. I přes to, že Švehla 12.12.1933 umírá, byla případná Benešova kandidatura v roce 1934 neprůchodná. Navíc spousta politických stran prosazovala pro Masaryka statut „doživotního prezidenta“.

Na přelomu let 1934/35 došlo u Masaryka k malému zdravotnímu zlepšení, ale koncem léta se již opět počalo mluvit o případné abdikaci. V říjnu 1935 přijal Masaryk v Lánech nového premiéra Milana Hodžu, předsedu slovenských agrárníků, a sdělil mu, že vláda by měla zajistit volbu nového prezidenta. Opět doporučil Beneše.

Tato situace byla již pro Beneše mnohem příznivější, neboť Hodža mu byl z dřívějších let zavázán a deklaroval mu svoji podporu v případě jeho prezidentské kandidatury. Sám Beneš při obědě s Masarykem v Lánech 18.11. naznačil, že v případě Masarykovy abdikace by jeho zvolení již bylo politicky průchodné. Na to Masaryk odpověděl, že pokud je vše připraveno, pak se vzdá úřadu ještě tentýž týden. 21.11. v Lánech pak sám Masaryk svůj úmysl rezignovat oficiálně oznámil i Hodžovi. Tento se hned následující den dohodl s Benešem na jeho nominaci jako jediného kandidáta vládní koalice kterou v té době tvořila strana agrární, sociální demokracie, strana socialistická, národní demokracie a lidovci.

Po zasedání předsednictva agrárníků 28.11. se však ukázalo, že Benešova podpora není tak jednoznačná jak se zdálo. Proti jeho kandidatuře se počala stavět část strany vedená Rudolfem Beranem. Nakonec bylo přijato usnesení, že koaliční kandidát bude teprve vybrán.

Dne 30.11. ohlásilo opoziční Národní sjednocení, ve kterém se pod známým heslem „Nic než národ“ spojila Národní demokracie se stranou tiskového magnáta Stříbrného a dalšími krajně nacionalistickými skupinami, kandidaturu Karla Kramáře, kterému ovšem v té době bylo již 75 let. Kramář ovšem vzápětí svoji kandidaturu stáhl.

7. prosince pravicová frakce agrární strany spolu s další vládní stranou – živnostenskou, oznámila kandidaturu 62. letého profesora botaniky, bývalého poslance a senátora za národní demokracii Bohumila Němce. Desátého prosince se za jeho kandidaturu postavilo i Národní sjednocení a Gajdovi fašisté. Ani jeden z kandidátů ovšem stále neměl zajištěnou nejen 3/5 většinu, nýbrž ani většinu prostou.

Zásadní obrat k dobrému pro Beneše nastal ve večerních hodinách 10.12. kdy komunisté obdrželi z Moskvy doporučení volit právě Beneše. Ten si je naklonil na svoji stranu jako ministr zahraničí podpisem smlouvy se Sovětským svazem o spolupráci, ale zejména oznámením o udělení amnestie, kterou podepsal Masaryk 14.12., tedy právě včas, aby se ti volitelé za KSČ na které platil zatykač za přípravu proletářské revoluce, mohli včas vrátit z Moskvy do Prahy a zúčastnit se volby hlavy státu.

Beneš sám osobně jednal dokonce i s umírněnými představiteli Henleinovy strany a dosáhl toho, že tito nakonec oznámili, že nebudou hlasovat ani pro jednoho kandidáta.
Vlivem trvajících rozporů v koalici a díky neschopnosti shodnout se na jednom kandidátovi na funkci prezidenta, podala Hodžova vláda 11.12. demisi. Tato ovšem nebyla prezidentem Masarykem přijata. Díky těmto krokům se počali postupně členové Agrární strany smiřovat s pozicí Beneše jako dalšího kandidáta koalice.

17.12. proběhlo dále jednání mezi Benešem a Hlinkou, na kterém dostal Hlinka přislíbenou účast své strany v příští vládě a rovněž získal Benešův slib, že tento se bude z pozice prezidenta zasazovat o decentralizaci státu. Hlinka nakonec na tyto nabídky kývl a slíbil Benešovi podporu své strany v nadcházející volbě.

O půlnoci ze 17. na 18. prosince došlo k dramatickému zvratu, neboť Bohumil Němec se překvapivě své kandidatury vzdává. Edvard Beneš se tak fakticky stává jediným kandidátem na prezidentskou funkci. Nepotřebuje tak již ke svému vítězství podporu slovenských ľuďáků, ani podporu maďarského bloku. Přesto Beneš ještě téže noci obeslal vůdce těchto stran dopisem, ve kterém potvrzuje, že jeho sliby zůstávají v platnosti, byť má již zajištěnou podporu celé vládní koalice.

Samotné volby 18.12.1935 se zúčastnilo 292 poslanců a 144 senátorů. Další čtyři se dostavili po začátku zasedání a Karel Kramář se volby vůbec neúčastnil. Předseda poslanecké sněmovny Malypetr zahájil zasedání v 10:30 a již v 11:20 vyhlásil tento výsledek: Beneš dostal 340 hlasů, 24 volitelů hlasovalo pro odstoupivšího Němce a 76 hlasovacích lístků zůstalo prázdných.

Beneš tak zvítězil již v prvním kole s více hlasy než kdy obdržel Masaryk a stal se tak hlavou Československé republiky. Dosáhl tak svého cíle a stanul na samém vrcholu politické moci.

Autor:  Pavel Alex  Přibil, www.valka.cz

Zdroje:
Zbyněk Zeman: Edvard Beneš – politický životopis, Mladá fronta 2002
Milan Churaň a kolektiv: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Libri 1999

Výsledky voleb do Národního shromáždění (19.5.1935) [1]

[1] Kol. Československé dějiny v datech. Praha : Svoboda, 1986. 1. vydání. s. 631–632
[2] Do voleb se spojily Hlinkova slovenská ľudová strana, Slovenská národní strana a polští nacionalisté.
[3] Do voleb se spojily Československá národní demokracie a Liga proti vázaným kandidátním listinám Jiřího Stříbrného.
Poznámka: tučně vyznačeny strany vládní koalice (166 mandátů, 54,3 % hlasů)

Josef Lada byl malíř a ilustrátor, jevištní výtvarník, karikaturista, scénograf a autor moderních pohádek pro děti. Po vzoru Josefa Mánesa a Mikoláše Alše vytvořil stylizovaný obraz české vesnice a jejích obyvatel s podtextem laskavého humoru.

Josef Lada se narodil v Hrusicích u Prahy 17. prosince 1887, pocházel ze čtyř dětí, jeho otec byl vyučený švec. Téměř o 17 let starší bratr František velmi ovlivnil jeho fantazii. Josef Lada rád zpíval lidové písně, zvlášt za doprovodu sestry Marie. Druhorozená sestra Antonie musela ze sociálních důvodů odejít z domova a pracovat ve městě jako služka.

Josef Lada chodil do hrusické školy, ale učení ho moc nebavilo, kromě kreslení a přírodopisu. Učil se malířem pokojů, ale tato práce byla pro něj příliš namáhavá, proto se nakonec vyučil knihařem-zlatičem.

V roce 1904 týdeník Máj uveřejnil dvě kresbičky Josefa Lady. Téhož roku začal navštěvovat kreslířské kurzy profesora Jakesche. Po dalším roce dostal výuční list a usadil se natrvalo v Praze, kde se pokoušel živit jako kreslíř a karikaturista. Konečně na třetí pokus byl přijat k řádnému studiu na Uměleckoprůmyslové škole. Žáci této školy však nesměli publikovat, předměty ho nebavily a tak po půl roce ze školy odešel.

Josef Lada začal ilustrovat knížky pro děti, dostával zakázky a těch přibývalo. Své kresby uveřejňoval v časopisech Besídka malých, Humoristické listy, Šibeničky a jiné. Byl stálým spolupracovníkem časopisů nakladatelství Melantrich, redigoval přílohu deníku České slovo – Kvítko z čertovy zahrátky.

Josef Lada ilustroval četné knihy Jaroslava Haška, J. Š. Kubína, Jana Nerudy a jiných spisovatelů. V roce 1926 vznikaly první ilustrace Švejka pro nakladatelství Adolfa Synka.

V roce 1923 se Josef Lada po dlouholeté známosti oženil s Hanou Budějovickou. S ní měl dvě dcery, z nichž mladší Eva zahynula při náletu na Prahu 14. února 1945. Pro svoji dceru udělal návrh na pomník na Olšanských hřbitovech, který je zde na hrobě Ladovy rodiny dodnes. Manželka Hana zemřela v roce 1951, on sám o šest let později 14. prosince 1957 v Praze. Je pochován na Olšanských hřbitovech. Dcera Alena byla také známou ilustrátorkou. V roce 1963 vydala knihu Můj táta Josef Lada. Zemřela roku 1992.

Josef Lada byl především malíř, ale celý život tvořil s symbióze výtvarného a literárního projevu. Jeho kresby doprovázely verše pro děti od Seiferta či Hrubína, lidovou poezii, např. Říkadla nebo Halekačky naší Kačky, i umělecko-naučné publikace – Svět zvířat, Veselý přírodopis.

Základem Ladových prací pro děti byla vyprávění jeho vlastním dětem. Vycházel ze známého vesnického prostředí, folklorní tradice, perzonifikuje svět zvířat, pracuje s nadsázkou.

Ve třicátých letech se Josef Lada věnoval i divadelnímu výtvarnictví, kdy maloval pro scénu Národního divadla. Po 2. světové válce spolupracoval Josef Lada s kresleným a dokumentárním filmem. Jako umělec získal uznání i v zahraničí, vystavoval v mnoha cizích zemích.

Autor: Ilona Baboráková , www.spisovatele.cz