Cestovatel a publicista Ing. Jiří Hanzelka se narodil 24. prosince 1920 ve Štramberku. Číst a psát se učil Bratislavě. Odmaturoval v roce 1938 hned v témže roce začal studovat na Vysoké obchodní škole v Praze. Během okupace musel studia přerušit (vysoké školy byly Němci zavřeny). Během té doby pracoval jako úředník. Vysokou školu dokončil až roku 1946. Během studií se seznámil s Miroslavem Zikmundem. Brzy navázali celoživotní přátelství.

V roce 1947 se jim splnil studentský sen: cestování. S legendárním vozem Tatra 87 během 3 let napříč Afrikou a Jižní Amerikou. Z jejich cesty odvysílal rozhlas rekordních 700 reportáží. Během své cesty pořídili množství fotografií, zápisků a natočili spousta metrů dokumentárního filmu. Zápisky a fotografie pak použili mj. ve svých cestopisných knihách. O tyto knihy byl takový zájem, že jen do roku 1954 byla zcela rozebrána 3 vydání o celkovém nákladu neuvěřitelných 150 000 ks! Také jejich filmové reportáže byly velice úspěšné. Např. jen za první měsíc (a to na začátku letní sezóny!) přišlo na jejich “Afriku” 790 000 diváků. Jako komerční inženýři, také předpřipravili obrovské množství obchodních smluv.

Druhou výpravu podnikli v letech 1959-64. Tentokrát vyrazili do Asie, Austrálie a Oceánie. Cestu podnikli na dvou upravených terénních nákladních vozech Tatra 805, tentokrát s doprovodným týmem. Také na této cestě vzniklo množství fotografií, zápisků a filmových záběrů. Zejména však na této cestě vznikla nechvalně známá Zvláštní zpráva č. 4. Tato tajná zpráva kriticky popisovala hospodářský a sociální stav na tehdejším sovětském území na východ od Uralu. Zřejmě i toto poznání mnohých skutečností přivedlo oba cestovatele v polovině 60. let minulého století do řad tzv. reformních komunistů.

Po okupaci republiky vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 se oba dostali na “index” a na 20 let se museli “odmlčet”, zejména když ještě navíc Hanzelka podepsal tzv. Chartu 77. Teprve po roce 1989 se o nich veřejnost zase mohla dovědět. Hanzelka se dokonce na čas stal poradcem vlády. Strasti cestování a následky nemocí se však zřejmě projevily i na jeho zdraví, které se postupem let zhoršovalo. Po 65 letech přátelství s ing. Miroslavem Zikmundem , ve věku 82 let se Jiří Hanzelka vydal na samostatnou cestu, nejdelší ve svém životě. Bylo to v sobotu, 15. února 2003.

Zdroj: www.quido.cz

Bitva u Kutné hory je souhrnný název vojenských operací mezi 8. prosincem 1421 a 10. lednem 1422. Šlo o jednotlivé střety mezi Kolínem a Německým (Havlíčkovo) brodem. Husité svým válečným uměním v menším počtu byli schopni takticky udolat svého silnějšího soupeře a způsobit mu těžké materiální ztráty. Protivníky byli vojsko krále Zikmunda, které mělo dle odhadů 30 – 50 tisíc bojovníků, z toho 15 tisíc uherské jízdy. Proti nim stálo spojené vojsko táboritů, pod vedením Jana Žižky, dále Pražanů, pod pravděpodobným vedením Haška z Valdštejna, a dalších vojsk jednotlivých velmožů. Dohromady měla být husitská vojska asi třikrát slabší než vojsko Zikmundovo. Ztráty na Zikmundově straně se uvádějí v rozpětí od 2000 do 12000 bojovníků, dále 548 těžkooděnců se utopilo pod ledem, a v samotném Brodě prý bylo pobito 1500 osob.

Zikmund se o neslavném konci III. západní části křižácké výpravy vedené rýnským falckrabětem Ludvíkem III u Žatce se dozvěděl nejpozději 18. října v moravském Broumově, jehož se krátce předtím zmocnil. Za pomoci Albrechta se rozhodl nejdříve pokořit husitskou Moravu. Lehká uherská jízda nebyla pro hrady a pevnosti vážným nebezpečím, a proto ze Zikmundova příkazu drasticky plenila venkovské statky kališnických pánů z Kunštátu a z Kravař. Nejspíše 22. října nabídl svou kapitulaci hejtman moravského husitského panstva Petr Strážnický. Albrechtovu vojsku se zatím bránil Uherský Ostroh, stejně jako tvrz v Martínkově. Po pětidenních obléhání Albrecht dobyl 26. října Jevišovice. V odporu vedle Haška z Valdštejna dále pokračovali Boček z Kunštátu a Václav z Kravař (syn Petra Strážnického), jímž se koncem roku podařilo probít do Čech a připojit se k Žižkovu vojsku před Kutnou Horou. Kapitulace Petra Strážného strhla zpátky k Zikmundovi naprostou většinu moravského panstva. Celkem 56 pečetí bylo přivěšeno k pergamenové listině ze 17. listopadu 1421, v níž moravská šlechta uzavřela na pět let válečný spolek (landfrýd) pod záštitou krále Zikmunda. Zikmundova vojska měla podle plánu posílit Hornolužické sbory, které v polovině října plenily městečka a vsi kolem hradů Litic a Žampachu ve východní části Chrudimského kraje. Vzhledem k vysokým nákladům se však hornolužické houfy navrátily do vánoc domů, stejně jako Vratislavští. Zikmundova tažení se tak zůčastnily jen menší oddíly vratislavského biskupa Konráda a opavského knížete Přemka.

Nepřátelský vpád do východních Čech přiměl pražskou radu vyslat část hotovosti k Čáslavi. Před polednem 31. října Pražané stanuli před Kutnou Horou. Ač Jan Hvězda tamnějším konšelům slíbil, že se městu vyhne, část jeho neukázněných bojovníků příkazu neuposlechla. Byly vyloupeny židovské domy a zničeny některé kostely. Následný postoj kutnohorských měšťanů měl neblahý vliv na další vývoj. Po třech týdnech přešlapávání u Čáslavi se Pražané vrátily 25. listopadu přes Hradec Králové do Prahy. Hvězdu k této oklice nepochybně donutily zprávy o dobytí Poličky a vyvraždění jejich obyvatel předsunutými houfy Zikmundovy armády. Uherská jízda si zde i jinde během celého tažení počínala se svou příslovečnou brutalitou. Neúspěch hejtmana Hvězdy vedl k rychlé mobilizaci rady Hradce Králové, ale i orebské šlechty, která se dostavila ve značném počtu.

Není zcela jisté, zda Žižka formálně převzal vrchní velení všech shromážděných husitských vojsk, byť celé tažení nese stopy jeho autority a vojenského génia. Slepý hejtman vytáhl s tábory již 8. prosince, aby obsazením prostoru mezi Kutnou Horou a Čáslaví napravil hrubou chybu Hvězdovu. O den později ho následovali Pražané se svým lidem. Vstup do Kutné Hory se obešel bez incidentů, i když prostá táborská bohoslužba v kostele sv. Jana místní usedlíky pohoršovala. Obavy ze zrádných úkladů horníků byly jedním z důvodů, které Žižku přiměly svést rozhodující bitvu v otevřeném poli. Při manévrech a přesunech se k němu u Čáslavi připojili Viktorin Boček z Kunštátu a Moravani Hašek z Valdštejna spolu s Václavem ze Strážnice.

Jelikož se Zikmundova armáda přibližovala od západu, husité ji vyšli vstříc Kouřimskou branou a zhruba po čtyřech stech metrech zaujali stanoviště na horním svahu návrší. Záplava uherských jezdců, jichž bylo více bež deset tisíc, naháněla strach. Silné sbory navíc vyslal vévoda Albrecht, který se však tažení osobně neúčastnil. Husité si tentokrát dodávali odvahy nejen modlitbami, ale i hromadným pasováním nových rytířů ještě před bojem. Zikmundovi velitelé ve snaze zvyšit údernou sílu útočné sestavy přikázali nahnat proti husitskému šiku velké stádo hovězího dobytka. Mnohem účinnějším se však ukazálo proniknutí do města nechráněnou Kolínskou branou. Zatímco na hlavním bojišti husité odráželi jeden útok za druhým, horníci za jejich zády dokonali dlouho připravované dílo zrady. Kutnohorští špióni dodávali Zikmundovi tajné informace již v červenci, teprve však počátkem října spiknutí nabylo organizované povahy. Pražská správa se nechala ukolébat zdánlivou loajalitou měšťanů, mezi nimiž měli naprostou převahu němečtí katolíci. Postavení husitského vojska rázem pozbylo předpokládaných výhod. Odříznutí zásobovací základny předem vyloučilo zdržovací boj v obležení ze všech stran, a proto Žižka vsadil vše na jednu kartu. V pondělí 22. prosince ještě před rozedněním dělostřelbou prolomil jeden úsek a mistrně provedeným výpadem pronikl na severní úpatí Kaňku, kde snad mínil svést konečnou bitvu. Zmatený a nočními přesuny unavený nepřítel neměl chuť husity pronásledovat, takže Žižka dal příkaz k pochodu a bez větší úhony pak vojsko odvedl z nebezpečné oblasti.  V Kutné Hoře si spokojení dobyvatelé vyložili ústup jako porážku, z níž se husité dlouhou dobu nevzpamatují. Zikmund proto před vánočními svátky tažení přerušil a uherským sborům povolil, aby si před mrazy vyhledaly úkryty v širokém okolí. Jeho bezstarostnost šla tak daleko, že se ani nezajímal, zda se husité připravují k odvetě. V Kolíně mezitím Žižka sešikoval velké vojsko, kterému přišli na pomoc lidé z celého okolí. Tím větší byl Zikmundův úlek, když se 6. ledna 1422 silné vojsko pražanů a táborů objevilo v Nebovidech nedaleko Kutné Hory. Na cestě z Nebovid do Hlubokého Dolu došlo ke srážce s uherskou částí Zikmundovy armády, která zde byla rozprášena. Část vojáků pak utíkala ke Kutné Hoře, kde zalarmovala Zikmunda se zbytkem vojáků k ústupu na Německý (Havlíčkův) Brod. Vzhledem k rozptýleným jednotkám král již na účinnou obranu nemohl pomýšlet, a proto dal přednost okamžitému ústupu. V noci ze 6. na 7. ledna prchající žoldnéři město zapálili, zatímco husitští bojovníci je proti svému zvyku začali hasit. Šetrná prozíravost vůči stříbrné pokladnici země získala svrchu nad mstivou odvetou.

Jakmile to situace ve městě dovolila, Žižka se vydal za nepřítelem a po dvou dnech ho dostihl u Haber na půl cesty k Německému brodu. Zikmundovo vojsko se připravovalo k obraně, ukázalo však husitům záda dříve, než se přiblížili na dostřel. V panickém ústupu zahynuly stovky žoldnéřů při přechodu Sázavy, opozdilé skupiny byly pobity postupujícími tábory a pražany. Všude po cestě k Německému Brodu husité sbírali obrovskou kořist všeho druhu. Část velitelů se uvolila hájit město, aby králi kryla ústup. Devátého ledna po raních bohoslužbách Žižka prudce zaútočil na město. Celodenním houževnatým odporem obránci splnili svůj úkol. Během vyjednávání o kapitulaci, k němuž došlo 10. ledna ráno, porušila část útočníků válečné konvence a rozbořeným úsekem hradeb pronikla do města. Stalo se tak proti vůli slepého vojevůdce. Nashromažděnou zášť vůči Zikmundově soldatce a kutnohorským vrahům husitů si vítězné vojsko mimo jiné vybilo i na mužském obyvatelstvu Brodu, který po dlouhé měsíce zůstal opuštěným spáleništěm. Hlavní viník Zikmund stačil opět uprchnout, série těžkých porážek mu však jednou provždy vzala odvahu pustit se na válečném poli znovu do křížku s nepoddajnou zemí. Den po vítězství husité vzdali díky Bohu a nejstatečnější ze svých bojovníků pasovali na rytíře pod dobytými korouhvemi. Ústup zbylých Zikmundových žoldáku se změnil v panický útěk, při kterém zahynuly stovky těžkooděnců při přechodu Sázavy, opozdilé skupiny byly pobity postupujícími tábory a pražany.

Zdroj: doplněný článek z www.husitstvi.cz

Dnes, 22. prosince, je tomu 184 let od narození vlastence, učitele, filologa a spisovatele Jana Evangelisty Kosiny. Narodil se v pevnostním městě Josefově, kde jeho otec, plukovní kovář, sídlil se svým plukem. Jeho matka byla dcerou ředitele Bohdanečské školy Steimanna. Možná právě díky svému dědečkovi si vybudoval již od útlého dětství, kdy u prarodičů v Bohdanči často pobýval, vztah ke vzdělání a vzdělávání. Vzhledem k tomu, že jeho otec byl vojákem Rakouské armády 19. století, musel se rodinný život Kosinových podřídit vojenskému režimu, a tak se rodina často stěhovala, podle toho, kam byl pluk odvelen. Jan tedy velmi často měnil školy, avšak nijaké potíže mu to nečinilo, většinou mezi vrstevníky vynikal, mnoho ho naučil děda.

Dva roky před jeho osmými narozeninami byl pluk, při kterém se rodina Kosinova držela, vyslán do Břežan v oblasti Haliče, kde strávila několik let a do Čech se vracela jen výjimečně na krátké návštěvy. Vzhledem k tomu, jaké panovaly v tehdejší době poměry v Haliči, nebyl mladý Jan Kosina místními Poláky přijat, považovali ho za cizáka, „švába“. Tyto ústrky však nepřicházely jen ze stran spolužáků, ale i ze stran učitelů, paradoxně Čechů, kteří byli na Haličské školy umístěni. Nutno dodat, že většina haličských Poláků nahlížela na Čechy velmi negativně, český národ byl pro ně nevhodný k čemukoliv a jen velmi nelibě nesli fakt, že čeští učitelé a úředníci byli často vyslání na pracovní místo v Haliči. Právě pod vlivem ostrakizace s nacionálním podtextem se Kosina začal skutečně zajímat o svůj původ, o svůj rodný jazyk. Byl povahy velmi odbojné, což mu vydrželo po celý jeho život. Dalším důvodem, který vedl k propuknutí silného vlasteneckého cítění, bylo tedy zřejmě i to, že otec mu češtinu zakazoval jako jazyk podřadný a naopak nutil synovi němčinu, kterou následně Kosina ve svých pamětech s nádechem sarkasmu označuje za jazyk samospásný. Při jedné návštěvě Čech ho náhoda svedla ke střetu s Václavem Klimentem Klicperou, potkali se v knihkupectví Jana Hostivíta Pospíšila v Hradci Králové, kam se Kosina vydal nakoupit české knihy a Klicpera zde právě diskutoval s Pospíšilem. Pověst Pospíšilova knihkupectví přesahovala hranice Českých zemí, Kosina se o něm dozvěděl právě v Haliči. Bohužel je dostupných jen velmi málo informací z doby, kdy Kosina studoval vysokou školu, ale poměrně mnoho jich je z doby, kdy se začal realizovat profesně. Jeho prvním působištěm bylo královehradecké gymnázium. V této době započal s překlady Platóna a Sokrata, zároveň napsal učebnici latiny. Jeho hlavní zásluhy však jsou spjaty s Moravou a městem Olomouc. Zde založil 1. října 1867 po mnoha komplikacích Slovanské gymnázium, první střední školu na Moravě, kde se vyučovalo v českém jazyce. Byl velkým vlastencem a je možné konstatovat, že rozproudil vlastenecký život na Moravě. Založil nebo se angažoval v založení mnoha vlasteneckých, literárních a vědeckých spolků a institucí, mezi které patří Matice školská, Spolek učitelů moravských, Sokol, Vlastivědná společnost muze1jní, Vlastivědné muzeum a další. Dále se spolupodílel na založení časopisu Komenský, který vychází dodnes. Slovanské gymnázium vedl deset let, poté se stal zemským školním inspektorem a zemským školním radou.

Do penze odchází roku 1888, kdy se rozhodl vrátit do milovaného Bohdanče. Bohužel zde nebyl spokojený, místní poměry a maloměstské smýšlení ho po sedmi letech takřka vyštvaly zpět do Olomouce, kde se ještě znovu zapojil do veřejného života, avšak zdraví měl již podlomené a o 4 roky později 11. prosince 1899 umírá. Zemřel však jako velmi vážený občan města Olomouce a jeho pohřeb byl smutnou společenskou událostí pro spoustu osobností té doby.

Za Kosinovo stěžejní literární dílo lze označit Hovory Olympské, které jsou formou inspirovány Sokratovými hovory, obsahem pak hovory olomoucké inteligence, tématicky jsou věnovány jak otázkám filozofickým, tak i filologickým a literárním. Jan Evangelista Kosina byl vášnivým filologem, který se bránil germanismům a byl řazen mezi tzv. brusiče, kteří dbali na co nejpřesnější dodržování jazykových pravidel. V případě, že nesouhlasil, nebál se pustit do sporu s osobnostmi jako byl Jaroslav Vrchlický či Jan Gebauer. Napsal několik učebnic, mezi nimi ve spolupráci s Františkem Bartošem i Malou Slovesnost, která byla oblíbenou dobovou učebnicí češtiny a vyšla v několika upravených vydáních. Na sklonku života začal sepisovat své paměti nesoucí název Život starého kantora, které pojal jako velmi obsáhlé dílo, bohužel však nedokončil ani druhý díl, ve kterém popisuje svůj pobyt v Břežanech v době, kdy studoval na místním gymnasiu. Třetím dílem udělal za těmito paměťmi tečku Kosinův žák Arnošt Vávra, který v něm shrnul život a dílo Jana Evangelisty Kosiny.

Zdroje:
KOSINA, J. E.: Život starého kantora.
VÁVRA, Arnošt: Život starého kantora: epilog k autobiografické lícni Jana Ev. Kosiny
Slovanské gymnázium Olomouc, http://sgo.cz/oskole_osobnosti.php

Autor: Jaroslav Žákech

Český vědec, fyzikální chemik, objevitel polarografie Jaroslav Heyrovský se narodil 20. prosince 1890 v Praze jako páté dítě v rodině profesora římského práva na Karlově univerzitě. Už od mládí se zajímal o přírodní vědy a dělal první chemické pokusy. Studoval na akademickém gymnáziu v Praze, kde se jeho zájem soustředil především na fyziku, chemii a metematiku. V roce 1909 se zapsat na filozofickou fakultu Karlova univerzity (matematika, fyzika, chemie), ale už v následujícím roce studoval na Univerzity College v Londýně. Hodnost bakaláře získal v roce 1913 a začal pracovat na dizertační práci. Jeho studia však přerušila I. světová válka. Narukoval k zdravotnické jednotce, kde strávil celou válku. V roce 1918 předložil na Karlově univerzitě dizertační práci. Při rigorózní zkoušce se seznámil s problematikou rtuťové kapkové elektrody, která sloužila k měření povrchového napětí rtuti. Této problematice se usilovně věnoval několik let. Jeho pracovní úsilí bylo korunováno 10. února 1922, kdy objevil elektrolýzu se rtuťovou kapkovou elektrodou, tj. elektrochemickou metodu sloužící zejména pro účely chemické analýzy. Heyrovský si byl vědom významu tohoto objevu a ihned se skupinou spolupracovníků zahájil další výzkumy. Jeho objev, od roku 1925 zvaný polarografie, budil zájem v celém světě.

V roce 1922 byl jmenován mimořádným a v roce 1926 prvním řádným profesorem fyzikální chemie na Karlově univerzitě. V témže roce také se svým japonským spolupracovníkem zkonstruovali polarograf, přístroj na automatickou registraci měřených veličin.

Od roku 1952 byl profesorem a v letech 1950–63 ředitelem polarografického ústavu ČSAV. Za svůj objev polarografické metody a jejího využití a analytické chemii převzal 10. 12. 1959 z rukou švédského krále Gustava VI. Nobelovu cenu.

Obdržel mnoho čestných doktorátů a jiných ocenění. Polarografii – která se stala největším přínosem československé vědy světové vědě ve dvacátém století – šířil nejen v tehdejším Československu ale také na přednáškách v mnoha zemích: ve Spojených Státech (1933), v Sovětském Svazu (1934), Anglii (1946), Švédsku (1947), Čínské lidové republice (1958) a v Sjednocené arabské republice – Egyptě – (1960 a 1961).

Jaroslav Heyrovský zemřel v Praze 27. března 1967 a je pohřben na Vyšehradě.

Zdroj: www.quido.cz

Jan z Příbrami, též Příbramě i Jan Příbram, známý též jako Kněz  byl český spisovatel a husitský teolog. Bakalářem se stal v roce 1409 a mistrem svobodných umění v roce 1413. Roku 1408 byl na shromáždění českého národa na pražské univerzitě.

V roce 1414 je jedním ze svědků na osvědčení sepsaném Janem z Jesenice o odepření přístupu Janu Husovi na arcibiskupství. Po smrti Jana Husa vystupoval jako hlavní řečník konzervativních pražských mistrů (rozmluva o artikulech pražských).

Už v roce 1420 kritizoval praxi táborských kněží, kteří pod vlivem chiliastických vizí vybízeli ke shromaždovaní majetku a nasledně jeho palení sedláky, později stejně krizizoval i proslavené kádě. Považoval to pouze prostředek k ožebračování  prostých rolníků. Volba čtyř hejtmanů a postupná feudalizace táborského svazu mu dalo částěčně za pravdu.

Na čáslavském sněmu v roce 1421 byl ustanoven, spolu s Janem Želivským, za poradce dvaceti zvolených zemských správců v náboženských otázkách. Dále taky patřil mezi odpůrce sekularizace církevního majetku, který byl jednou ze zásadních požadavků husitství (třetí artikul), bez ohledu zda byl prováděn husitskými svazy, nebo katolickým panstvem, které se tímto způsobem přiživovalo.

Již v listopadu 1421 se Janu Želivskému podařilo ho odvolat. Při setkání pražských mistrů a táborských kněží (Konopiště 1423 a zejména Praha 1424) nejradikálněji vystupuje proti táborským. Roku 1426 se dostal do sporu s Petrem Paynem a označil učení Jana Viklefa za kacířské. O Viklefovi mj. prohlásil: „Co je nám do Viklefa,vždyť nebyl ani Čech ani otec náš.“ To rozdělilo pražské mistry (někteří se obávali, že na základě tohoto tvrzení by mohl být za kacíře označen i Jan Hus). Jan z Příbrami se politicky opíral především o Zikmunda Korybutoviče. Ten byl nakonec pro tajné vyjednávání s císařem Zikmundem vyhnán z Čech (duben 1427). Jan z Příbrami byl jako jeho stoupenec uvězněn a následně vypovězen z Prahy, azyl nalez v husitském Stříbře. Zdržoval se především v Žatci, roku 1429 se mohl vrátit do Prahy, nadále pokračuje v kritizování táborské strany.

Roku 1434 se postavil na stranu kompaktát, v roce 1437 si stěžoval císaři na jejich nedodržování. V červenci 1437 odešel s českým poselstvím do Basileje, kde hájí přijímání podobojí. 1439 byl spolu s Prokopem z Plzně zvolen za správce českého duchovenstva. V roce 1448 ho nahradil Jan Rokycana, Jan z Příbrami neúspěšně naléhal na papežského legáta, aby Rokycanu uznal arcibiskupem.

Zdroj: F.Šmahel – Husiteské Čechy, NLN 2001; Wikipedie