Viktor Dyk, český básník, prozaik, dramatik a publicista etického a nacionálního zaměření, přichází na svět 31. prosince roku 1877 v Pšovce u Mělníka v rodině ředitele lobkovického mělnického panství. Mladý Dyk vyrůstá v prostředí vyhrocených nacionálních (česko-německých) rozporů, což se později natrvalo odrazí v jeho literární tvorbě a politické činnosti.

V roce 1888 se Dyk stěhuje z česko-německého národnostního pomezí do Prahy, kde pak studuje na gymnáziu v Žitné ulici, kde je jedním z jeho profesorů (konkrétně profesorem historie) jiný známý spisovatel – Alois Jirásek. Po maturitě v roce 1896 pak Dyk až do roku 1900 navštěvuje pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy.

Dyk je již od desátých let dvacátého století velmi činný v politice (za první světové války je dokonce půl roku vězněn rakouskými úřady za velezradu) – od roku 1911 je čelným představitelem dvou pravicových stran, státoprávně pokrokové strany a strany národnědemokra­tické, kterou v roce 1918 spoluzakládá a za kterou se pak stává poslancem Národního shromáždění a od roku 1925 senátorem. Dyk politik je výrazným a zarputilým oponentem politiky tzv. skupiny Hrad, zvláště pak politiky samotného T. G. Masaryka.

Dyk publicista rediguje nebo spolurediguje „Lumír“ (v letech 1907–1931), „Samostatnost“ ( v letech 1910–1914), „Národní listy“, různé almanachy a sborníky – Dykova politická publicistika z let 1917–1931 je pak shrnuta do souboru „O národní stát“ (1932–1938, 7 svazků).

Pro Dykovu uměleckou tvorbu je příznačné dramaticky vyhrocené napětí mezi vysokým, absolutním ideálem, zvláště mravním, občanským, národně vlasteneckým či obecně humanistickým na straně jedné (svoboda, statečnost, čestnost, věrnost aj.) a přízemní realitou, v níž jsou tyto ideály rozmělněny pragmatickými kompromisy či rezignací na straně druhé – Dyk vstupuje do literatury v době, kdy vrcholí hnutí dekadence a symbolismu. Tato hnutí pak výrazně ovlivní Dykovy první soubory básní – „A porta inferi“ (1897), „Síla života“ (1898) – a próz – „Hučí jez a jiné prózy“ (1903).

Dyk je ale zároveň příslušníkem literární generace, společně např. s F. Šrámkem či F. Gellnerem, generace, která na počátku 20. století usiluje o přiblížení literatury k reálnému životu – pod vlivem tohoto úsilí pak Dyk píše básnické sbírky „Marnosti“ (1900), „Satiry a sarkasmy“ (1905) a „Pohádky z naší vesnice“ (1910), sbírky, v nichž Dyk vytváří osobitý umělecký styl, vyznačující se úsporností výrazu, vyhraněnou, často ironickou či satirickou pointou a aktualizací kulturních archetypů a symbolů.
Ve vrcholných dílech Dykova literárního období následujícího je pak vzpoura jednotlivce, motivovaná individuálními morálními postoji a představami, poměřována tragikou smrti nebo neodvratné, ubíjející všednosti – příkladem jsou lyrickoepické básně „Milá sedmi loupežníků“ (1906), „Giuseppe Moro“ (1911), „Zápas Jiřího Macků“ (1916), drama „Zmoudření Dona Quijota“ (1913), povídka „Krysař“ (1915) atd.

Svůj vyhraněný individualistický postoj k životu Dyk překonává až v okamžiku, kdy ztotožní svůj osud básníka s osudem národa ve své tzv. válečné tetralogii, tvořené sbírkami „Lehké a těžké kroky“ (1915), „Anebo“ (1917), „Okno“ (1921) a „Poslední rok“ (1922). Vedle této své tvůrčí linie ale Dyk pokračuje i v tvorbě satirické – Dyk ve svých verších i próze – „Můj přítel Čehona“ (1925) – karikuje pasivitu a oportunismus českého národa. V osobní lyrice („Noci chiméry“, 1917) Dyk bojuje s pocity hořkosti a melancholické deziluze, které překonává stále se obnovujícím mravním heroismem i zmoudřelým životním vyrovnáním ve své poslední básnické sbírce „Devátá vlna“ (1930).

Dyk též hojně překládá – ponejvíce pak z francouzštiny tzv. prokleté básníky (Baudelaire, Verlaine, Corbiére aj.) a V. Huga.

Život Viktora Dyka končí tragicky – umírá 14. května roku 1931 v jugoslávském Lopudu, když ho při koupání v moři raní mrtvice.

Zdroj: www.zivotopisyonline.cz

Byl politickým vězněm nacismu i komunismu, komunistický režim mu navíc po většinu času znemožnil spravovat diecézi. Po jmenování kardinálem prožil poslední roky svého života jako vyhnanec v Římě. Když zemřel, kardinál Šeper jej označil za druhého svatého Vojtěcha. Je jediným Čechem, kterému se dostalo té pocty být pohřben po boku papežů v kryptách svatopetrské baziliky v Římě. V roce 1998 byl zahájen proces jeho blahořečení.

Narodil se v Plzni 29. prosince 1888 v rodině učitele. Vystudoval plzeňské gymnázium, poté se stal alumnem České koleje v Římě (Bohemicum, dnešní Nepomucenum, 1907–1912). Po vysvěcení na kněze (1911) pokračoval ve studiu teologie (doktorát 1912). V letech 1912–1917 působil jako kaplan (Chýše, Prosenice, Praha), dále působil nejprve jako učitel a posléze ředitel na ženském učitelském ústavu sv. Anny (1917–1928). Od roku 1928 vyučoval jako docent pastorální teologii na Teologické fakultě UK, v roce 1932 se stal profesorem teologie. V této době byl též rektorem pražského arcibiskupského kněžského semináře.

V roce 1942 byl po atentátu na Heydricha zatčen a vězněn v koncentračních táborech Terezín a Dachau. 4. listopadu 1946 jej papež Pius XII. jmenoval arcibiskupem pražským (vysvěcen 8. prosince téhož roku).

Po komunistickém převratu odmítl podřídit církev komunistické moci, vystoupil proti komunisty zřízené podvratné „Katolické akci“ a exkomunikoval a suspendoval kněze Josefa Plojhara (a s ním i několik dalších), který přes jeho přísný zákaz přijal místo v komunistické vládě. Přes enormní nátlak státu exkomunikaci nikdy neodvolal. V roce 1951 ji z Plojhara na nátlak komunistické vlády sňal pražský kapitulní vikář, na což ovšem neměl patřičné pravomoci (navíc Plojhar mezi tím pilně sbíral další exkomunikace). Plojhar Beranovi zákrok proti své osobě nikdy nezapomněl a systematicky využíval svého vlivu na komunistickou proticírkevní politiku k prosazení maximálních restrikcí vůči arcibiskupovi). Například když vláda v roce 1956 jednala o Beranově propuštění z internace, Plojhar byl striktně proti.

V letech 1949–1963 byl protiprávně internován StB na různých místech Československa, nejprve v arcibiskupském paláci v Praze (1949–1951) a posléze jinde (Roželov, Růžodol, Paběnice, Mukařov, Radvanov). Během internace by neustále sledován a StB se na něj pokoušela sehnat či vyrobit kompromitující materiály. Mimo jiné jednu dobu tajně přimíchávala do nápojů a jídla pro arcibiskupa a řeholnice, která se o něj starala, afrodiziaka v naději, že bude mít příležitost natočit nějaké nepatřičné scény. Ovšem akce skončila debaklem, neboť nejenže nedosáhla úspěchu, ale arcibiskup nakonec příslušníka StB, který ho tajně natáčel, přistihl.

V roce 1963 byl propuštěn z internace, bylo mu však zakázáno zdržovat se v Praze a vykonávat arcibiskupský úřad. 25. února 1965 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem titulu Santa Croce in via Flaminia. Stát povolil arcibiskupu Beranovi odjet ze země do Říma na slavnostní předání kardinálského klobouku s úmyslem, že už mu nedovolí vrátit se do země. Komunističtí představitelé státu však arcibiskupa buďto uvedli v omyl nebo nemluvili dost jasně. Beran byl přesvědčen, že se bude moci vrátit. Že tomu tak není se dověděl až po jednání s nimi od Agostina Casaroliho. Ten mu sdělil, že Svatý otec ponechává rozhodnutí na něm. Dodal také, že pokud odjede, bude snad možné nahradit kolaborujícího pražského kapitulního vikáře za biskupa věrného Římu. Poté se Beran rozhodl, pro dobro své diecéze, do Říma odjet.

V Římě se kardinál Beran zapojil do práce 2. vatikánského koncilu. 20. září 1965 na něm vystoupil s projevem O svobodě svědomí, v němž se mimo jiné vyslovil pro rehabilitaci Jana Husa. Založil také v Římě České náboženské středisko Velehrad. Jeho sekretářem po celou dobu působení v Římě byl pozdější pomocný biskup pražský Jaroslav Škarvada.

Kardinál Beran zemřel 17. května 1969 na rakovinu plic v Papežské koleji Nepomucenum v Římě, kde bydlel. Když zemřel, komunistická vláda nepovolila převoz těla do vlasti, načež papež Pavel VI. rozhodl, že kardinál Beran bude pohřben po boku papežů v kryptách chrámu sv. Petra v Římě. Stal se tak prvním a dodnes jediným Čechem, kterému se té pocty dostalo. Jeho hrob se nachází poblíž hrobu svatého Petra, mezi hroby Pia XI. a Pia XII. Pavel VI. také oproti zvyklostem osobně vedl pohřební obřady. Dne 2. dubna 1998 byl zahájen proces blahořečení Josefa Berana.

Zdroj: Wikipedie

Karel Kramář se narodil 27. prosince 1860 v zámožné rodině ve Vysokém nad Jizerou. Rodinný majetek umožnil Karlu Kramářovi nejen kvalitní studia, ale později i klidný život, který mohl plně věnovat politice. Kramář pocházel ze Semilska, ze stejného kraje jako jiný český politik, František Ladislav Rieger. Kramářova cesta do politiky byla nesmírně rychlá. S politikou byl v kontaktu hned po skončení studií práv. Přidal se k takzvané realistické skupině – vedle Kramáře do ní patřili Josef Kaizl nebo Tomáš Garrigue Masaryk. Realisté se po lavírování mezi staročechy a mladočechy přidali právě k mladočechům.

Po dovršení třiceti let – což byla v 19. století hranice pro vstup do Říšské rady – Karel Kramář poprvé kandidoval a v roce 1891 skutečně získal poslanecký mandát. A poslancem Říšské rady zůstal až do první světové války. Během prvních dvou tří let, kolem roku 1892-1893, se začal velmi výrazně profilovat, na svou dobu byl velmi dobrý ekonom.  Dále se začal angažovat v zahraniční politice mocnářství, což nebylo příliš obvyklé. Publikuje nejen v českém nebo německo-rakouském tisku, ale i třeba v Anglii, ve Francii, atd.

V rámci české politiky byl dost dlouho ve stínu například T. G. Masaryka nebo svého staršího souputníka Josefa Kaizla. A v mladočeské straně se v podstatě začne prosazovat nejprve koncem 90. let, pak následuje jakési stažení se stranou, jeho vstup do čela české politiky přichází až kolem roku 1906. To souvisí i s generační výměnou mladočeských politiků. V roce 1897 se Kramář stal druhým, posléze i prvním místopředsedou Poslanecké sněmovny Říšské rady. V 90. letech 19. století Mladočeská strana vyrostla na opozici vůči Vídni, nicméně se snaží o státotvornou politiku. S novým stoletím ovšem roste skepse a stále méně politiků se identifikuje se starým Rakouskem. Požadavky rostou směrem k federalizaci a následně i k vytvoření samostatného státu.

V roce 1890 Kramář podnikl první cestu do Ruska, můžeme říci osudovou cestu. Dosud cestoval po západní Evropě, nicméně první ruská cesta ho v mnoha směrech ovlivnila. Nejenže si Rusko zamiloval, ale našel tam i životní partnerku Naděždu Nikolajevnu Abrikosovovou, která ovšem v té době byla vdaná a měla dokonce děti. Osudové setkání mělo pro oba nakonec šťastný závěr, po deseti letech se Naděždě podařilo dosáhnout rozvodu. Rozvod nebyl pro ženu pravoslavného vyznání zrovna snadnou záležitostí. Mimo jiné musel být určen viník rozvodu – samozřejmě všechna vina padá na Naděždu Nikolajevnu a Karla Kramáře. Háček byl v tom, že viník krachu manželství se trestal tím, že nemohl uzavřít další sňatek. A to Karel s Naděždou nemohli potřebovat. Po čase si Naděždin manžel Alexej Alexejevič Abrikosov našel partnerku, dokonce s ní měl děti – a ejhle, viník rozpadu manželství je na světě. Manželství bylo rozvedeno a v roce 1900 po desetiletém čekání se Kramář s Naděždou vzali. Manželé Kramářovi pak spolu strávili téměř čtyři desetiletí a Naděžda Nikolajevna stála svému muži vždy po boku.

Karel Kramář pro svou ženu postavil tři vily. První na Krymu, kam manželé Kramářovi až do války pravidelně každé léto jezdili. O tuto vilu je připravil bolševický převrat. Druhou vilu dostavěli v roce 1915 v Praze na Baště svatého Tomáše – přímo proti Pražskému hradu. S ohledem na nepříliš dobré vztahy Karla Kramáře a T.G. Masaryka se Kramářově vile za první republiky říkávalo „vzdorohrad“. A třetí vila vyrostla v Kramářově rodišti – ve Vysokém nad Jizerou.

Karel Kramář zastával ideje slovanské vzájemnosti a na Rusko nahlížel jako na silného partnera a garanta dalších slovanských zemí ve středoevropském prostoru jako přirozenou hráz germánské rozpínavosti. Jeho plány a koncepce bohužel zhatila bolševická revoluce. Karel Kramář na pařížské mírové konferenci v roce 1919 apeloval na to, aby velmoci podnikly intervenci do Ruska a napomohly svržení bolševické vlády. Na podzim roku 1919 také osobně do Ruska odjel a generálu Děnikinovi předal svůj koncept ústavy Ruské říše. Návrhem ústavy ani svou ruskou cestou ovšem do dějin ruské občanské války nijak nezasáhl – jediné, co mu jeho aktivity roku 1919 přinesly, bylo nepochopení československou veřejností. Karel Kramář bolševické Rusko nenáviděl, byl proti navázání oficiálních styků se Sovětským svazem a všemožně pomáhal ruské emigraci.

Kramář se za války zapojil do domácího odboje, do činnosti tzv. Maffie, a v roce 1915 byl za protirakouskou činnost zatčen. Ve vězení seděl například s jiným českým politikem Aloisem Rašínem. Na rozdíl od Rašína Kramář vězení snášel jen těžko. Nemohl pochopit, že významný český politik může být zatčen, uvězněn a dokonce odsouzen. V roce 1916 byl totiž odsouzen k trestu smrti – zachránila ho až amnestie nastupujícího císaře Karla. Po vzniku republiky stal prvním československým premiérem.

„Všecka pouta, která nás vázala k dynastii habsbursko-lotrinské, jsou přervána. Konec jest smlouvám z roku 1526 i pragmatické sankci. Dynastie habsbursko-lotrinská ztratila všechna práva na trůn český. A my svobodni a volni prohlašujeme, že náš stát československý jest svobodnou československou republikou,“ pronesl Karel Kramář v Revolučním národním shromáždění 14. listopadu 1918.

V lednu 1919 byl na ministerského předsedu Kramáře spáchán první prvorepublikový atentát. Kramář naštěstí vyvázl bez zranění, zachránil ho zimník spolu s náprsní taškou. Od té doby byl ale Kramář terčem vtipů o tak nadité peněžence, že ji ani kulka neprostřelí.

Premiérská éra Karla Kramáře byla překvapivě velmi krátká. V lednu 1919 odjel na pařížskou mírovou konferenci a vrátil se až v září – ovšem už jako „pouhý“ poslanec a předseda politické strany, národní demokracie. Kramářova vláda prošla na jaře 1919 několika krizovými momenty, definitivně jí „zlomily vaz“ komunální volby, které naznačily nové rozložení politických sympatií obyvatel – Kramářova vláda všenárodní koalice byla vystřídána Tusarovou rudo-zelenou koalicí. Karel Kramář a jeho strana zažívají vrchol popularity na počátku budování státu, další léta první republiky jsou pak nesena ve znamení ústupu ze slávy. Žádnou oficiální funkci už nezískal – nechat se odsunout do čela Senátu odmítl, protože věděl, že ze Senátu cesta do výkonné moci nevede, a vysněné křeslo prezidenta mu nikdy nebylo souzeno získat.

Pro Kramářovu politiku je charakteristické, že byla politikou národní – cokoliv dělal, snažil se, aby to bylo ku prospěchu národa jako celku. I proto například za Rakousko-Uherska horoval pro všeobecné volební právo, ačkoliv velmi dobře věděl, že jeho mladočechům politické body nepřinese. Měl-li se ale rozhodnout mezi prospěchem politické strany a prospěchem národa, volil vždy národ. Ostatně, za první republiky politické strany a jejich vliv kritizoval, nelíbila se mu například příliš velká moc stranických aparátů.

Karel Kramář zemřel 26. května 1937, ani ne půl roku po své ženě. Po druhé světové válce už na tradici národní demokracie navázáno nebylo a jméno Karla Kramáře na dlouhá léta zmizelo z obecného povědomí. Za druhé republiky i za Protektorátu byly nepohodlné jeho protiněmecké názory, po roce 1948 zase byl odsuzován jako nepřítel Sovětského svazu.

Zdroj: www.radio.cz

Kapituloval zbytek francouzské posádky v Praze pod velením generála Cheverta, který předtím Prahu dobyl. Téhož dne dorazila do Chebu ustupující hlavní část francouzské armády pod vedením maršála Belle-Isle, po desetidenním pochodu za krutých mrazů a velkých ztrát ve směru Praha-Rakovník-Toužim-Kynžvart. V Praze zůstali pouze nemocní a ranění vojáci v počtu asi 2 tisíc. Rakouská vojska poté do vyhladovělé Prahy vstoupila 2. ledna 1743. Čechy rovněž musela opustit bavorská vojska, čímž také skončila vláda Karla III. (Karla Albrechta) jako českého krále, který svou moc uplatňoval pouze v západní části země a v okolí Prahy, a to ještě za finanční a vojenské pomoci Francie. Tím prakticky skončila první slezská válka.

První slezská válka

Vzápětí po smrti Karla VI. napadli dědická práva Marie Terezie kurfiřti bavorský, saský a braniborský. Bavorský panovník a manžel dcery Josefa I. Karel Albrecht si nárokoval císařskou korunu a habsburské dědičné země na základě středověkého Privilegia minus, saský kurfiřt a polský král Friedrich August své nároky odůvodňoval sňatkem s jednou z dcer Josefa I. Braniborský kurfiřt a zároveň pruský král Friedrich II. vznesl na základě polozapomenutých smluv z 16. století dědické nároky na některá slezská knížectví.

Vojenské operace začaly v prosinci 1740 vpádem pruského vojska do Slezska. Armáda Friedricha II. byla tehdy nejmoderněji vybavenou a vedenou armádou Evropy, naopak rakouské oddíly byly oslabeny nedávno skončenými válkami s Turky a jejich organizace nebyla valná. Habsburské jednotky rychle ustoupily do Čech a na Moravu a pruské vítězství bylo završeno 10. dubna 1741 v bitvě u Molvic. Hrozba narušení mocenské rovnováhy v Evropě rozpadem podunajského soustátí vedla už v únoru 1741 ke sjednání protipruské koalice v Drážďanech. Jejími členy se stali Velká Británie, Rusko, Nizozemí a Sasko, které však koalici zase brzy opustilo. Ke spojencům Pruska patřila tři bourbonská království Francie, Španělsko a Neapolsko, dále Švédsko a kolínský kurfiřt.

V létě 1741 vpadla do Horního Rakouska a posléze do Čech spojená bavorsko-francouzská vojska. 26. listopadu byla obsazena Praha a 9. prosince 1741 byl bavorský kurfiřt českými stavy provolán králem. Tento vývoj přiměl Sasko ke změně dosavadní koalice. Tamějšímu kurfiřtovi byla za podporu císařské volby Karla Albrechta nabídnuta Morava, jež měla být zároveň povýšena na království, a Dolní Rakousky. Karel Albrecht byl v lednu 1742 skutečně zvolen císařem a korunován svým bratrem kurfiřtem a arcibiskupem kolínským. Touto dobou však už habsburské armády povolané narychlo z Uher a z Itálie vstupovaly do Mnichova, sídla nově korunovaného císaře. Ten požádal o pomoc svého pruského spojence Friedricha II., který vytáhl přímo proti Vídni. U Chotusic nedaleko Čáslavi porazil vojsko švagra Marie Terezie Karla Lotrinského. Svá vítězství si pojistil příměřím ve Vratislavi a berlínskou mírovou smlouvou z 28. července 1742. Marie Terezie byla nucena přistoupit na nevýhodný mír, kterým ztrácela Kladsko a téměř celé Slezsko, protože nutně potřebovala uvolnění svých armád pro boje se zbylými členy koalice na bavorské a italské frontě.

Příměří s Pruskem umožnilo habsburským armádám s přestávkami více než dvouletou okupaci Bavorska, rodové državy římského císaře Karla VII. Ten ironií osudu umírá právě 20. ledna 1745, kdy jeho jednotky opět vstupují do Mnichova. Vdova Marie Amálie, dcera Josefa I., potom se svou sestřenicí Marií Terezií uzavřela mír a její syn a následník Maxmilián III. Josef se vzdal nároků na císařskou korunu. Novým římským panovníkem se stal manžel Marie Terezie František I. Štěpán Lotrinský.

Zdroj: www.libri.cz, Wikipedie

Jeho rodiště jsou Malé Svatoňovice, kde spatřil světlo světa 9. ledna 1890, poté se přestěhoval do Úpice. Jeho křtiny proběhly 13. ledna roku 1890. Studium probíhalo v Hradci Králové na gymnáziu. Karel Čapek organizoval protirakouský spolek a následně byl  odhalen a nemohl dostudovat a proto šel do Brna. Poté studoval na fakultě filosofie UK v Praze do roku 1915 . Následovně se vrhnul na studium filosofie v Berlíně a Paříži.Protože byl nemocen nemusel bojovat v první světové válce, ovšem i tak ho tato válko velmi ovlivnila. Když Karel Čapek ukončil studium stal se vychovatel v rodině šlechtice(byl domácím učitelem Prokopa Lažanského v roce 1917 na zámku v Chyši), brzy se z něj však stal novinář. Vychovatele dělal pouze 3 měsíce. Redaktorem byl v časopisech: Nebojsa, Národní listy, Lidové noviny.

Byl dramaturgem divadla na Vinohradech od roku 1921 do 1923. Poté v letech od 1925 do 1933 se stal předsedou PEN klubu Československa. Na sklonku života (26. srpna 1935 na vinohradské radnici) se oženil s jeho známou přítelkyní Olgou Scheinpflugovou. Když Beneš opustil tuto zemi a skončila Mnichovská dohoda(1938) tak se do něj obuli politici. Tři roky ke konci života trávil ve Staré Huti u Dobříše. Dodnes zde nalezneme jeho památník. Zápalu plic neodolal a zemřel chvíli před zatčením gestapem. Jeho hrob leží na vyšehradském hřbitově v Praze.

Zajímavosti
- Opakovaně byl nominován na Nobelovu cenu.
– V roce 1995 byl oceněn Řádem T. G. Masaryka.
Karel Čapek byl neobvykle dobrým amatérský fotograf. Fotil například známe fotografie v Dášence ale nejen to existuje spousty dochovaných snímku slavných lidí(např. prezident ). Kupodivu Karel Čapek byl autor nejprodávanější publikace plné fotografií období první republiky Dášeňka čili Život štěněte. Vyšla roku 1933 v mnoha vydání. Méně známé je to, že měl rád etnickou hudbu a zájem o cizí kulturu. Karel byl přední sběratel. Dědicům se dochovala sbírka a v r. 1981 jí věnovali Náprstkovému muzeu (bylo to kolem 500 gramofonových desek a 115 světoznámých katalogů gramofonových firem. Nahrávky byly po roce 1990 digitalizovány a vydány na pěti CD.

Dílo
Psát začal než začla první světová válká. Na začátku vytvářel s bratrem Josefem, který doplňoval jeho díla obrázky. Jeho tvorba byla ovlivněna filosofickým a estetické vzděláním. Velmi ho zaujala vědeckotechnická revoluce, poté o ní psal v záporném smyslu bál se že technika ovládne člověka. Pro jeho díla je typické použití velmi rozmanitého slovníku, použítí méně známých slov, mnohonásobných větných členů a obřích souvětí. Karel využíval výborně jazyka českého a zvláštností jeho. Slovo „robot“ neřekl první Karel jak se mnoho lidí domnívá, ale jeho bratr Josef. Proslavilo se divadelní hrou R.U.R. která slovo rozšířila po světě. K. Čapek uplatňuje ve svých dílech individualistický přístup. Z toho vyplývá uznání silných jedinců. Neuznává jednoznačnou pravdu. Na pravdu se dívá z pohledu jednotlivce. Díla Čapka byla ovlivněna první světovou válkou a později se blížící se druhou světovou válkou.

Dílo jeho jest megalomanské a proto dělíme jej na 2 zákl. části:
1. část se zabývá se životem jedince člověka. Karel Čapek zkouší zkoumat variace i hranice poznání lidského, více-četnost pohledů na realitu, věnuje se noetice(noetická trilogie, Boží muka, …).
2. část je utopická –řadíme sem romány a dramata utopické, kterými Karel Čapek kritizoval problémy v kompletní moderní společnosti. Frekventovaně se zde objevuje obavu zneužití techniky vůči člověku a je zde poznat i obava z přicházejícího fašismu. Kvůli těmto dílům se K. Čapek považoval za jednoho z prvních skoro sci-fi autorů.
Velmi zajímavá je jeho činnost novináře. Novinařina ovlivnila celkově jeho tvorbu. Působil především v Lidových novinách, kde se dá říct, že navázal na Nerudu. Je autorem obrovského množství fejetonů. Později vyšli v různých souborech. Také se projevoval na téma aktuálních problémů ve formě sloupků. Tento žánr vymyslel a první ho začal používat. Protože byl přítel s T. G. Masarykem, stal se zapisovatelem v Hovorech. K. Čapkova díla byla psána v prospěch TGM. Stal se proto novinářem pro hrad.

Autor: www.karelcapek.cz