Vzpomínka na padlé ve válce o Těšínsko

pozvanka-orlova

Rubrika Pozvánky | Zanechat komentář

Rozhovor s prezidentským kandidátem – Miloš Zeman

milos-zeman

Češi poprvé ve své historii budou mít možnost volit svého prezidenta a to již za pár dní – v přímé volbě. Svornost proto oslovila všechny kandidáty a položila jim  stejné otázky. Návštěvníkům našich webových stránek tedy přinášíme odpovědi jednotlivých kandidátů. Dnes začneme s Milošem Zemanem.

 

1. Považujete se za vlastence? Jak vypadá vlastenectví ve Vašem životě?
Určitě se považuji za vlastence. Vlastenectví musí každý cítit uvnitř – je to láska k národu, k vlastní zemi, ke svému domovu. Být vlastencem znamená být hrdý na svou zemi a v případě jejího ohrožení být připraven ji bránit. Nedávno jsem v jednom rozhovoru dostal otázku, zda bych za vlast i zemřel. Odpověděl jsem, že za svoji vlast bych střílel, a kdyby mě někdo zasáhl, je to  přijatelné riziko.

 

2. Má vlastenectví vychovávat anebo už nemá moderní společnosti co nabídnout?
Vlastenectví definoval už Tomáš G. Masaryk jako lásku k vlastnímu národu, nikoli jako nenávist k jiným národům. Právě v tom je obrovský rozdíl mezi skutečným vlastenectvím a nacionalismem. Prezident musí být vlastencem v každém případě. Vlastenectví, na němž Masaryk zbudoval vyspělý stát, je velmi důležitým faktorem pro vývoj země i dnes.

 

4. Máte nějaký vzor v historii českého národa? (proč)
T.G.Masaryk (viz výše)
K.Kryl. Byl to revolucionář až do poslední chvíle. A souhlasím se slovy, které byly proneseny na jeho pohřbu, že tomuto člověku mnohé dlužíme.

 

5. Co v dnešní době chybí mladé generaci? Pochválil byste jí za něco?
Je mnohem otevřenější a asertivnější než jsme byli my.

 

6. Naše společnost žije již 22 let v demokracii. Myslíte si, zde máme skutečnou svobodu a právní stát?
Po republice jezdím pravidelně a pro mě je indikátor rozvoje země to, jak vypadají naše města a naše obce. S radostí zjišťuji, že na rozdíl od doby, kdy se tady tunelovaly banky, kdy zbytečně krachovaly významné podniky, můžeme říci, že je tady pokrok, byť je někdy pomalý. Přes všechny kritické pochybnosti, které mám, je to země, která jde dopředu. I když bych si přál, aby brzdící vliv současné vlády byl odblokován, stejně jako vlád krajských.

 

7. Neobáváte se, že za několik desítek let našemu národu nezůstanou žádní hrdinové, kteří by bránili svobodu a nezávislost naší vlasti a náš národ se opět dostane do područí nějaké totalitní vlády?
Takové obavy nemám. Řekl jsem mnohokrát, že komunisté už nemají za zády Sovětský svaz a jeho tanky. Mohl bych doplnit, že jsme-li členy EU a NATO, je to další bariéra proti tomu, aby se tady znárodňovalo a aby se tady rozvíjel třídní boj. Komunisté přece jen určitou transformací prošli, i když ji pokládám za nedokonalou.


8. Co si myslíte o strašáku naší civilizace – islámu? Je to opravdová hrozba anebo se toto téma jen přeceňuje?

Samozřejmě, že EU je ohrožena řekněme militantním fundamentalistickým islámem – zabij každého nevěřícího, kterého uvidíš.
Moje přesvědčení, které nikomu nevnucuji, ale které se opírá o celou řadu fakt a studií, je, že skutečně islámský fanatismus nebo islámský fundamentalismus je nebezpečný pro civilizaci.

 

9. Jak vnímáte postavení ČR v rámci Evropské unie?
Já nebudu mluvit o tom, že jsme zatím z Evropské unie dostali 180 miliard korun čistého zisku a mohli jsme dostat ještě daleko víc, kdyby naše administrativa byla poněkud efektivnější. A já bych se choval poněkud vděčněji k Evropské unii právě proto, že přispěla na rozvoj naší ekonomiky. Na druhé straně, já nejsem eurohujer a nikdy nebudu vyznávat hloupé bruselské byrokraty, kteří posílají různé nesmyslné směrnice do Prahy.

 

10. Jak vnímáte 3. odboj, zvláště pak bratry Mašíny
Válečné právo zakazuje zabíjení civilistů. Jestliže někoho omráčíte chloroformem a pak ho podříznete jako podsvinče, tak je to i porušení válečného práva. Není možné v žádném případě udělit jim vyznamenání.

 

11. Jaký je pro Vás zásadní cíl, (ten nejdůležitější), ve kterém by jste nejvíce usiloval ve funkci prezidenta naší republiky? Popřípadě jak.
Usiloval bych o to, abych byl aktivním, nikoliv aktivistickým prezidentem. Na rozdíl od svých předchůdců bych využíval více pravomoci  dané mi Ústavou ČR a navštěvoval bych jednání vlády a Parlamentu. Mé zásadní cíle, o něž bych usiloval, jsou 3: první je přijetí zákona o prokázání původu příjmů a majetku jako účinný nástroj boje proti korupci. Druhou prioritou je změna volebního zákona, aby občané mohli vybírat osobnosti z kandidátek všech politických subjektů, nikoliv pouze jednoho z nich. A konečně třetí prioritou je zvýšení podílu investic ve veřejných výdajích, aby byl obnoven ekonomický růst a vytvořeny nové pracovní příležitosti.

 

12. Kdyby jste v přímé volbě na prezidenta nemohl volit sám sebe, ale někoho jiného, kdo by to byl a kdo v žádném případě?
Člověka, který má politickou a exekutivní zkušenost. Nevolil bych toho, kdo ji nemá.

 

Poznámka redakce: ačkoliv jsme oslovili všechny kandidáty, tak dosud odpověděl jen Miloš Zeman, případné odpovědi dalších kandidátů okamžitě zveřejníme.

Rubrika rozhovory | 1 komentář

Přednáška „Právní systém II.republiky“, Tábor

prednaska pravo 2 republika Tabor

Rubrika Pozvánky | Zanechat komentář

Přednáška „Zvláštnosti husitského válečnictví“, Tábor

pozvanka husitske valecnictvi tabor 11 01 13

 

Rubrika Pozvánky | Zanechat komentář

Přednáška „Historie a archeologie Langobardů“, Kyjov

prednaska langobardi kyjov

Rubrika Pozvánky | Zanechat komentář

Helštýnská šlápota 2014, Lipník nad Bečvou

helfstynska-slapota-csol-prerov

Rubrika Pozvánky | Zanechat komentář

Novoroční projev prezidenta republiky 2013

vaclav klaus novorocni projev 2013Vážení spoluobčané,

dovolte, abych Vás z Pražského hradu v první den roku 2013 jako každoročně pozdravil a do nadcházejících dvanácti měsíců Vám popřál zdraví a štěstí v osobním životě a naší zemi politickou a ekonomickou stabilitu a tolik potřebnou svornost občanů.

Po celé uplynulé desetiletí jsem v tento den přicházel do své pracovny se zcela výjimečným pocitem. Ne proto, že je zaplněna kamerami, technikou a televizními pracovníky, ale proto, že první den roku – snad více než jakýkoli jiný – vnímáme jako cosi zvláštního. Chceme věřit, že se uzavřela jedna kapitola našich životů a že ta začínající bude jiná a lepší. Tato naděje je potřebná. Proto jsem se i já v novoročním projevu vždy pokoušel nalézat zrnka realistického optimismu. Začít nový rok s novým odhodláním a s novým úsilím je lepší, než přispívat k šíření nedobré nálady.

Přes všechny problémy, které nás právě teď provázejí, neprožíváme žádnou katastrofu. Materiálně žijeme ve stavu, jaký žádná z generací našich předků nepoznala. Již několik let však přešlapujeme na místě, což lidé cítí a různí našeptávači špatných nálad a namyšlení samozvaní spasitelé se toho snaží využít pro své cíle.

Dejme si na to pozor. Těmto lidem o skutečné zlepšení života v naší zemi nejde. Jde jim o zvyšování neklidu a o zpochybňování našeho demokratického politického systému. Drtivá většina z nás si – na rozdíl od nich – parlamentní demokracie velmi váží. Mezi námi ještě žijí ti, kteří pro demokracii a naši republiku nasazovali své životy.

Při vší, v mnohém oprávněné kritičnosti si buďme vědomi základních faktů. Výkon naší ekonomiky, tedy to, co jsme za posledních 10 let vyprodukovali, rozdělili si a spotřebovali, vzrostl o 35 %, zhruba o třetinu, což je více, než je dlouhodobý historický průměr.

Přesto to ve chvíli, kdy jsem pronášel svůj první novoroční projev, vypadalo nadějněji. Nákupní centra jsou sice dnes větší a naplněnější, ale spokojenější nejsme. Tento náš pocit je vytvářen atmosférou v zemi, nečekanými a ne příliš hezkými událostmi na politické scéně, jak – mimo jiné – ukázal poslední předvánoční týden, i rozdílným vývojem uvnitř tohoto desetiletého období.

V jeho první polovině u nás probíhal relativně rychlý ekonomický růst, dnes už poněkud pozapomenutý. Ve druhé polovině došlo k jeho zastavení. Že podobným způsobem zůstala stát na místě i řada dalších zemí Evropy, důvodem k jakékoli radosti či škodolibosti u nikoho rozumného není a být nemůže.

Před deseti lety měly souboje mezi vládou a opozicí rozměr v demokratickém světě obvyklý. Stejně tomu bylo i s mírou spokojenosti či nespokojenosti občanů. Byla taková, jako tomu bývá v každé svobodné zemi, kde radost a spokojenost nejsou povinné a nespokojenost není zakazována.

Dnes je situace jiná. Mezi vládou a opozicí a na ni navázanými či jí konkurujícími protestními iniciativami a hnutími je vykopán hluboký a stále více se rozšiřující příkop. I míra individuální nespokojenosti a občanského vzdoru přesáhla běžnou mez. To jsou fakta stejně nepopiratelná jako to, co nám říkají statistické ročenky.

Nedošlo k tomu náhodou. Nedokážeme táhnout za jeden provaz. Hledáme ta nejsnadnější a krátkodobě líbivá řešení. Závidíme jeden druhému. Nevěříme si. Vláda má jen malou většinu, je nesourodá a nestabilní. Má kvůli tomu spoustu starostí sama se sebou. Opozice je negativistická, nepřesvědčivá a realistické řešení problémů nenabízí. Veřejnost je dnes a denně mediálně bombardována katastrofickými zprávami a začíná být apatická a bez zájmu. Jako houby po dešti rostou navýsost populistické, řešení nepřinášející iniciativy, které si vystačí s lacinou a většinou jen povrchní kritikou. Neklid mezi nás vnáší i evropská dluhová krize a zaostávání v soutěži s těmi zeměmi, které Evropa ještě před nedávnem za svého konkurenta vůbec nepovažovala. Jsou to země, kde se stále ještě tvrdě pracuje.

Ekonomika je přibrzďována tíhou domácí, tedy námi samotnými vytvářené byrokratické regulace, do sebemenších detailů zasahujícími příkazy a zákazy a zcela neúnosným počtem pro každou maličkost požadovaných papírů a razítek. To, co si na sebe vymýšlíme sami, stojí na mohutné základně nejrůznějších povinných evropských pravidel a norem, které se zdravým tržním prostředím a často i zdravým rozumem nemají moc společného.

To není všechno. I přes zpomalení či úplné zastavení ekonomického růstu nepřestává být považována za jakoby samozřejmou představa o oprávněnosti stále se zvyšujících nároků všeho druhu a pro každého a jejich odtržení od práce a výkonu. To nelze zajistit, leda na dluh.

Příčiny toho všeho hledejme v našem myšlení, ve ztrátě respektu k poctivé práci, v hluboké degradaci úcty, kulturnosti i chování nás samotných i světa kolem nás, v nekritickém obdivu k povrchnosti, okázalosti a líbivým gestům a ve ztrátě odvahy tyto jevy správně pojmenovat a vystavit se vulgární kritice a atakům, které současný elektronický věk dělá tak snadnými.

Uskutečnit změnu není a nebude snadné. Nezajistí ji lepší či horší volba prezidenta, poslanců a senátorů, hejtmanů i starostů. Nepovede k ní obměna jednoho či více ministrů. Ti všichni mohou fungovat lépe či hůře než ti předcházející, a kéž by platilo to první, ale skutečnou změnu mohou přinést jen věci daleko zásadnější – návrat ke starým dobrým hodnotám, tradicím, návykům, ale i povinnostem, které pod heslem modernosti a pokroku tak nezodpovědně znevažujeme a opouštíme. Pusťme se do změn tohoto typu co nejdříve. Mají tu výhodu, že je může každý začít dělat sám u sebe.

Nezapomínejme na to, co je tak důležité v každé obtížnější době, a tím je udržení naší národní soudržnosti a v rámci ní přirozené solidarity a pocitu spoluodpovědnosti za ostatní: uvnitř rodin, uvnitř obcí, uvnitř státu. V rychle se měnícím světě žádnou větší jistotu než tuto nemáme. Na Nový rok si dáváme předsevzetí. Dejme si každý za sebe alespoň toto jedno a udělejme každý den něco malého pro to, aby nezůstalo jen nenaplněným přáním.

Vážení spoluobčané, dnes uplynulo 20 let od chvíle, kdy se na mapě světa objevila samostatná Česká republika. Dovolte mi, abych před zakončením svého projevu oznámil, že jsem se rozhodl při příležitosti tohoto výročí vyhlásit dílčí amnestii, která vstoupí v platnost 2. ledna. Její přesné znění je v této chvíli dáváno na naše webové stránky.

Dovolte mi, abych Vám jako prezident republiky z tohoto místa naposledy popřál úspěšný a dobrý rok!

Rubrika domácí, Informace | Zanechat komentář