Akce tehdejší Veřejné bezpečnosti proti pokojnému průvodu studentů na Národní třídě v Praze se stala tím dlouho očekávaným impulzem k vyjádření masového odporu k totalitní komunistické moci. V kontextu probíhajících změn v ostatních komunistických zemích muselo být všem jasné, že se režim již dlouho nebude schopen držet u moci. Tato událost zahájila Sametovou revoluci, která přímo vedla k pádu režimu a k demokratizaci československé a české společnosti. Dodnes nezodpovězenou otázkou zůstává, do jaké míry byly tyto události skutečně živelné a do jaké míry byli řízeny státní bezpečností. Ano, těm z nás, kteří zažili tyto události na vlastní kůži a pamatují si tu euforii tehdejších dnů, je jasné, že všichni ti, kteří vyjadřovali svůj nesouhlas s režimem to opravdu mysleli upřímně a skutečně to dělali pro svobodu a demokracii. Když se však zamyslíme nad tím, že dodnes nebylo mnoho zločinů komunismu vůbec potrestáno. Když se podíváme na to jak mnoho funkcionářů zůstalo na svých místech a mnozí si i polepšili. Když se podíváme, jak se mnoho důstojníků STB etablovalo v nových podnikatelských kruzích. Klademe si stále otázku…. Byla celá sametová revoluce skutečně tak spontánní!? Ovšem rovnou si i odpovězme…. Stálo to za to!!
Studenstký průvod
V pátek 17. listopadu se na Albertově sešli studenti pražských vysokých škol. V 15:40 se na Albertově nacházelo přibližně 500 až 600 lidí, ale jejich počet poměrně rychle narůstal nově příchozími. Manifestace začala v 16:00 zpěvem písně Gaudeamus igitur a projevem Martina Klímy z uskupení Nezávislých studentů. Státní bezpečnost odhadovala počet účastníků až na 15 000 lidí, ale další zdroj hovoří o davu až 50 000 lidí. V 16:40 byla tato část manifestace ukončena a pořadatelé vyzvali k pochodu na Vyšehrad ke hrobu Karla Hynka Máchy. Část lidí chtěla ale směřovat na Václavské náměstí, kam měli původně demonstrující dojít, jak hlásal leták vytištěný k manifestaci. Mezi odhodlanými byl i poručík StB Ludvík Zifčák, který byl později pokládán za mrtvého studenta Martina Šmída. Na Vyšehrad postupně dorazil dav přibližně 10 000 lidí, kteří zcela zaplnili prostranství před kostelem. V 18:15 byla demonstrace oficiálně ukončena.
Od samého začátku demonstrace docházelo ke skandování protikomunistických hesel. Krajský tajemník KSČ Štěpán se u velitelů SNB dožadoval rozehnání demonstrace, avšak nebylo mu vyhověno, neboť se velitelé drželi rozkazu z ministerstva vnitra „nezasahovat“. Po skončení oficiální části demonstrace se dav neplánovaně vydal do centra města. Přibližně 5 000 lidí pokračovalo směrem na Karlovo náměstí. Ve snaze zastavit pochod přehradily bezpečnostní složky Vyšehradskou ulici, ale zadní část davu tlačila na předek, čímž došlo k nárůstu paniky a tlaku a policejní kordon byl protržen. Zablokování přístupu do centra zabránily až přivolané posily.
Zadní část průvodu se potom opět dala do pohybu a přes Plaveckou ulici pokračovala v pochodu po nábřeží Vltavy až k Národnímu divadlu. Velikost davu se odhaduje na 5 až 10 tisíc lidí. Složky Sboru národní bezpečnosti měly rozkaz zabránit průvodu cestě na Hrad či na Václavské náměstí. Přibližně v 19:12 přišel rozkaz, že se má dav na vhodném místě zablokovat. Policejní kordon zatarasil Most 1. máje, čímž zabránil davu odbočit směrem na Pražský hrad, demonstrující zahnuli na Národní třídu a pokračovali směrem na Václavské náměstí. V 19:25 byla kordonem přehrazena Národní třída v prostoru Perštýna. Když bylo čelo demonstrace zastaveno, účastníci si sedli na zem před pořádkové jednotky. Dívky začaly spontánně zasunovat za štíty příslušníků pohotovostního pluku květiny. Jelikož se policejní velitelé obávali opakování předchozí situace z Vyšehradské ulice, kdy dav uzávěru obešel, došlo o čtvrt hodiny později k uzavření ulic Mikulandské a Voršilské, a k zablokování ústupu Národní třídou zpět směrem k Národnímu divadlu. Přibližně 10 000 demonstrantů tak bylo uzavřeno mezi dva policejní kordony. Demonstrující pokračovali v pokojné a nenásilné demonstraci za provolávání hesel jako Máme holé ruce. V této části demonstrace byl ještě demonstrantům umožňován jednotlivě volný odchod.
Přibližně ve čtvrt na devět došlo ke změně situace, kdy již nebylo možné obklíčení opustit a policejní kordon postupující směrem od Národního divadla začal prostor zahušťovat. Pohotovostní pluk veřejné bezpečnosti a Oddíl zvláštního určení (tzv. červené barety) následně začaly demonstrující surově bít obušky. Třebaže byli účastníci demonstrace vyzývání k rozchodu, jediné únikové cesty vedly skrz tzv. „uličky“, kde byli demonstranti brutálně biti. Do 21:20 byla tímto způsobem demonstrace násilně rozptýlena; někteří účastníci byli následně zatčeni a naloženi do připravených autobusů. I po rozehnání demonstrace docházelo ze strany pořádkových jednotek k napadání jednotlivců či skupinek přihlížejících.
Nezávislá lékařská komise později uvedla, že 568 lidí bylo během zásahu zraněno. Část studentů, kterým se podařilo z místa utéci, zamířila do divadel, kde hovořila s herci (např. s Jaromírem Hanzlíkem, Jiřím Lábusem, Miroslavem Krobotem) o policejním zásahu na Národní třídě a projednávání vyhlášení stávky na podporu studentů. Poprvé se zde objevila zpráva o možných mrtvých lidech z řad demonstrujících.
Otázky stále bez odpovědi
V listopadu 1989 muselo být každému jasné, že situace je pro tehdejší stalinské vládce nadále neudržitelná. Na svá místa byli dosazeni Moskvou po roce 1968. Mezitím však uběhlo 30 let a zahraniční politika nového sovětského vedení pro ně znamenala jistotu, že z východu již na pomoc žádné tanky nepřijedou. Tzv. Pěrestrojka, která byla Sovětskému svazu vnucena ekonomickou situací, neznamenala pouze ústup ze socialistických principů v této zemi samé, ale efektem domina se začal hroutit socialismus v mnoha dalších státech sovětského impéria. V Československu však nic nenasvědčovalo brzkým změnám. Demonstrací, požadujících změnu sice přibývalo, byly však pořád záležitostí omezené skupiny lidí. Chyběl impuls, který by, slovníkem komunistů, aktivizoval široké masy.
Takový impuls přišel v podobě tvrdého zásahu bezpečnosti na Národní třídě v listopadu 1989. Avšak to, co mu předcházelo, i průběh následujících dní musí vzbuzovat oprávněné otázky o míře zainteresovanosti mocenských struktur v tomto dění. Dnes ještě nikdo nedovede zodpovědně říci, zda se v listopadu jednalo o přirozený průběh událostí nebo pokus o vnitrostranický převrat, který se vymkl kontrole. V posledních letech zavírala bezpečnost vždy před každým výročím do vazby vedoucí oponenty z řad opozice. Každý z nich s tím musel počítat. Mnozí měli pokaždé přichystány osobní věci. Tentokrát se tak nestalo.
Zcela jasná není také role Státní bezpečnosti během revoluce. Pokud totiž něco v socialistickém Československu fungovalo, tak to byla právě ona. Z již zveřejněných materiálů vyplývá, že i po 17. listopadu měla StB dokonalý přehled o pohybu vůdců revoluce a jejich záměrů. Nebylo pro ni těžké tyto osoby pozatýkat a revoluci v podstatě utlumit. Proč to však tentokrát neudělala? Dá se také předpokládat, že se revoluční dění snažili StBáci prostřednictvím svých agentů ovlivnit. Do jaké míry se jim to povedlo? Jedním z možných příkladů této snahy je zincenovaná smrt studenta Šmída. Tato událost akcelerovala revoluční dění a právě ona se stala jakýmsi budíkem pro široké masy. Kdo ji však nařídil a proč – dnes ještě také nevíme. Nejasná je i přítomnost gen. poručíka Teslenka (stálý představitel sovětské milice v ČSSR) v řídícím štábu zásahu na Národní třídě. Předtím se nikdy takových akcí neúčastnil. Dle vlastního tvrzení s nikým po celou dobu nemluvil, protože neumí česky. Dle tvrzení ostatních často někam telefonoval. Kam? To si samozřejmě nikdo nepamatuje. Možná generálu Gruškovi (náměstek předsedy KGB), který byl tou dobou v Československu na návštěvě. Hned druhý den Teslenko odcestoval. Kdo všechno vlastně zasahoval do řízení zásahu?
KSČ mohla během revoluce budit dojem nemohoucnosti a zaskočenosti. Nesmíme však zapomenout, že měla stále k dispozici nejen fungující bezpečnostní složky, ale i armádu a Lidové milice, připravené v Praze konat. Nakonec je však nepoužila. Naštěstí. Snad budoucnost přinese odpovědi na mnohé nejasnosti, spojené se Sametovou revolucí. Chceme je však vůbec znát?
Zdroj faktů: www.totalita.cz
