Budoucí operní hvězda se narodila 26. února 1878 jako Emilie Věnceslava Paulina Kittlová, jejím otcem byl bohatý pražský mecenáš umění Emanuel Jan Kittl. Umělecký pseudonym Destinová přijala jako výraz úcty ke své učitelce zpěvu Marie Löwe-Destinn, rozené von Dreger. Měla všestranné umělecké nadání, mimo zpěvu měla talent i literární a výtvarný.

Již první veřejné vystoupení v roce 1898 ji přineslo úspěch. Stala se členkou Dvorní opery v Berlíně a mezi její obdivovatele patřil i německý císař Vilém I. Velmi rychle si dobyla velkou mezinárodní slávu, zpívala duety s Enrikem Carusem v newyorské Metropolitní opeře, zpívala v londýnské Covent Garden a mnoha dalších operních scénách po celé Evropě i v zámoří. Ve Velké Británii se jí dostalo velké pocty, když zpívala na korunovaci britského krále Jiřího V. a královny Marie v roce 1911.

Ema Destinová byla přesvědčená vlastenka, odmítala všechny nabídky k sňatku od evropské honorace, byla rozhodnuta si najít manžela až po skončení své kariéry doma v Čechách. Pomáhala protirakouskému odboji a zajišťovala pro prof. Masaryka a odbojovou organizaci Maffie službu revoluční kurýrky. V roce 1916 se vrátila do vlasti. Rakouské úřady její činnost odhalily a Emu zatkly, přestože měla průvodní list svého obdivovatele císaře Viléma. Vzhledem ke své světové proslulosti nebyla uvězněna, ale bylo jí nařízeno domácí vězení v jejím zámečku ve Stráži nad Nežárkou. Po roce ji umožnili opět veřejně vystupovat, v Národním divadle i na jiných scénách zpívala slavné árie přepásána národní červenobílou stuhou. Každé vystoupení zakončovala zpěvem písně Kde domov můj a její koncerty se pokaždé stávaly malou národní manifestací. Památné je například její vystoupení ve Smetanově Libuši v Národním divadle v roce 1917.

Po vzniku Československa se nadále věnovala zpěvu, přesto již ne v takovém rozsahu jako dříve. Na sklonku života se stáhla do ústraní na svůj zámek ve Stráži nad Nežárkou, přesto byla až do své smrti národem milována a oslavována jako hrdinka. Zemřela 28. ledna 1930 v Českých Budějovicích při operaci očí. Odpočívá navždy po boku dalších slavných Čechů na vyšehradském Slavíně.

Marek Štěpán

Zajímavý aspekt politiky z dob železné opony lze dokumentovat na životním příběhu československého generála Jana Šejny, aneb jak CIA využívala informací zběhlého komunistického kádra, který chápal moc dělnické třídy velice svébytně.

Jan Šejna se narodil 12. května 1927 v Radhosticích na Strakonicku drobným zemědělcům. Studia na gymnáziu nedokončil a do konce války pracoval jako zemědělský dělník. V době války byl na měsíc uvězněn pro falšování dokladů a vydírání. Jisté prameny tvrdí, že udával gestapu, ale tyto domněnky jsou pravděpodobně nepravdivé. Po válce se s rodiči přestěhoval do pohraničí. V roce 1946 vstoupil do KSČ, rok po komunistickém převratu se stal zemědělským tajemníkem v Horšovském Týně.

Po svém nástupu do armády v listopadu 1950 začala jeho nezvykle rychlá kariéra. Po dvou letech se již stal u 63. ženijního pluku v Terezíně zástupcem pro věci politické, o další dva roky později zástupcem velitele pro věci politické ženijního vojska. Od listopadu 1954 působil také jako poslanec Národního shromáždění za volební obvod Litoměřice.

V roce 1956 po smrti prezidenta Gottwalda Šejna tvrdě kritizoval ministra národní obrany, Gottwaldova zetě Alexeje Čepičku, čímž významně přispěl k jeho odvolání. Poté co na tento ministerský post nastoupil Bohumír Lomský, Šejna se stal náčelníkem jeho sekretariátu.

Současně s tímto jeho formálním kariérním postupem nelze opomenout neformální kontakty, které si postupně vytvořil. Významná je především skutečnost, že se stal blízkým přítelem syna prvního tajemníka a od roku 1957 také československého prezidenta Antonína Novotného.

V roce 1964, kdy se stal vedoucím tajemníkem hlavního výboru KSČ na ministerstvu národní obrany, byl také jedním z klíčových československých funkcionářů. Jeho poměrně nákladný, někdo by možná řekl až bohémský životní styl jej postupně přivedl k účasti v několika minimálně podivných aktivitách, spíše však podvodech.

Nejznámější je zpronevěra většího množství osevního semena jetele a vojtěšky z armádních nákupů, které generál prodával JZD Ostrožská Nová Ves, JZD Úštěk a podle některých indicií zřejmě také dalším zemědělským družstvům. Méně už je známé, že se rovněž pokoušel o psaní filmových scénářů a – s nesrovnatelně větším úspěchem – o machinace s prodejem ojetých aut vyřazených z armády. Spoluviníkem této jeho podvodné činnosti byl jeho spolupracovník podplukovník Jaroslav Moravec, jehož zatčení nakonec vedlo k obvinění generála Šejny.

Podstatnější než jednotlivé Šejnovy delikty jsou jistě politické a mezinárodněpolitické souvislosti jeho případu, přesto si neodpustím zmínku o vyčíslení rozsahu jeho podvodů. Ve vyšetřovací zprávě se kromě 360 000 korun zpronevěřených v obchodu s travním semenem uvádí také nelegální příjem ze spekulací s auty, neuhrazené dluhy vylákané z několika Šejnových známých nebo i takové položky jako „vylákání peněz na obstarání bagru“. Celková suma přesahovala půl miliónu korun.

Šejnova aféra by asi sama o sobě nebyla tak významná, nebýt toho, že probíhala v době pádu jeho politického patrona Antonína Novotného. Prvním z těch významnějších problémů nebo dosud otevřených otázek, které celou kauzu provází, je výklad některých událostí na přelomu roku 1967 a 1968. Dokumenty hovoří o tom, že Šejna byl hlavním iniciátorem rezoluce na podporu Antonína Novotného, kterou stranický výbor na ministerstvu odeslal ÚV KSČ.

Dodnes ne zcela vyjasněná je jeho úloha, kterou během odvolání Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka sehrál ve vyhlášení údajné pohotovosti vojenských jednotek. Podplukovník Moravec vypovídal po zatčení o rozhovoru, který se konal 23. prosince, v němž Šejna upozorňoval na to, že by Moravec „v případě potřeby” převzal velení vojenské posádky v Mladé. Další klíčový účastník těchto jednání, náměstek ministra obrany Vladimír Janko, později za nejasných okolností údajně spáchal sebevraždu.

Druhou nejasností, jež se v Šejnově případu vyskytuje, je průběh jeho vyšetřování v průběhu prvních dvou měsíců roku 1968. Je známo, že prostřednictvím svých kontaktů byl Šejna o průběhu vyšetřování informován, že připravoval různé cesty k zahlazení svých defraudací: například zamést celou aféru tím, že peníze z machinací měly být určeny pro zpravodajskou správu generálního štábu.

Když byl 26. ledna 1968 podplukovník Moravec zatčen, ve vazbě vypověděl, že machinace probíhaly pro zpravodajské účely. Později (poprvé 29. ledna) ovšem začal Moravec ve vazbě vypovídat proti Šejnovi, o čemž byl generál Šejna informován.

Období mezi od začátku února (5. února 1968 Moravec nadiktoval do spisu svou výpověď o Šejnově spoluúčasti na trestné činnosti a 12. února 1968 informoval hlavní vojenský prokurátor generálního prokurátora o žádost Národnímu shromáždění o Šejnovo vydání k trestnímu stíhání) do 27. února 1968, kdy začala schůze Národního shromáždění představuje další předmět nejrůznějších interpretací.

Dne 21. února 1968 generální prokurátor sdělil Heleně Leflerové z předsednictva Národního shromáždění, že prokuratura žádá o Šejnovo vydání. Do jaké míry byla zdůrazněna naléhavost tohoto opatření, se pak jednotliví vypovídající během vyšetřování přeli.

V každém případě čtyři dny nato, 25. února 1968 v pět hodin ráno Šejna spolu se svým synem a svojí přítelkyní Evženií Musilovou odjel z Prahy, na hraničním přechodu u Bratislavy překročil v poledne hranice do Maďarska, odkud pokračoval do Jugoslávie, aby nakonec 26. února přes Terst doputoval až na americký konzulát v Miláně. Měl k dispozici diplomatický pas, platný ovšem jen pro země východního bloku, takže jeho vstup do Itálie se neobešel bez problémů.

Šejnův útěk definitivně zlikvidoval mocenské postavení Antonína Novotného. Na schůzi předsednictva, které případ několikrát projednávalo, se prezident pokoušel se od Šejny distancovat, pochopitelně neúspěšně. Dá se říci, že to byla patrně poslední rána, která vedla k jeho odchodu z funkce hlavy státu. V jistém smyslu byl pro politické síly označované jako „progresívní” nesmírně výhodný v tom, že zcela znemožnil veškerou opozici, která proti nim stála. V atmosféře začátku Pražského jara se navíc případu začal poměrně důrazně věnovat i československý tisk. Myslím, že Pražské jaro bez Šejnovy aféry by zdaleka nebylo úplné.

V reakci na Šejnův útěk stranické a armádní vedení sestavilo dvě komise. První z nich, vedená Oldřichem Černíkem, se zabývala politickými souvislostmi případu. Druhá, kterou vedl generální inspektor ČSLA generálplukovník Miroslav Šmoldas, měla objasnit především Šejnovu hospodářskou kriminalitu a také odpovědět na otázku, jaké „škody“ vlastně Šejnovým útěkem do Spojených států vznikly. Na otázku, jestli Šejna mohl pracovat pro zpravodajské služby Západu už před svým útěkem, zazněla odmítavá odpověď. Předmětem polemiky ovšem byla otázka, jestli sebou vzal také utajované vojenské dokumenty, ke kterým měl z titulu své funkce přístup.

Ve Spojených státech Šejna pracoval do roku 1976 pro CIA jako analytik a později pro DIA. Existuje-li nějaký „spor o Šejnu”, pak se zřejmě týká právě výkladu jeho tvrzení, se kterými během svého vytěžování přišel. Kromě toho, že je zpracoval v několika svých textech Joseph Douglass, vyšly v roce 1982 také Šejnovy paměti pod názvem We Will Bury You. Šejna v nich kromě řady vcelku věrohodných podrobností ze zákulisí režimu Antonína Novotného uvádí také řadu tvrzení. Například že byl už delší dobu před zadržením americké špionážní lodi Pueblo v Pacifiku informován Sověty o přípravě takové akce, že Sověti postupují podle údajného „dlouhodobého strategického plánu” na světové vítězství komunismu, atd.

Zřejmě nejvážnějším a nejdiskutovanějším je jeho tvrzení o československé účasti na pokusech s americkými zajatci v Koreji a ve Vietnamu. Naposledy jej opakoval při slyšení před senátním podvýborem nedlouho před svou smrtí. Prověřování těchto informací se později důkladněji věnoval Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV).

Zdroj: Karel Sieber (www.praguecoldwar.cz), www.nezapomente.cz

Poslední den krize. Dopoledne se konala schůze, na které měl být definitivně ustanoven Ústřední akční výbor Národní fronty a jeho předsednictvo. V Ústředním akčním výboru zasedli jak komunisté, tak představitelé sociální demokracie, osobnosti veřejného a hospodářského života, členové Ústřední rady odborů a zástupci 21 celostátních korporací. Komunisté přisuzovali Ústřednímu akčnímu výboru významnou roli. Prakticky mělo jít o vybudování orgánu představujícího novou Národní frontu s cílem účastnit se vytváření politiky státu.

V čele stanul komunista A. Zápotockým, generálním tajemníkem se stal A. Čepička, místopředsedy R. Slánský (oba KSČ), Z. Fierlinger (sociální demokracie), A. Neuman (národně socialistická strana) a J. Plojhar (lidová strana).

V jedenáct hodin K. Gottwald, V. Nosek a A. Zápotocký předložili prezidentu Benešovi návrh na novou vládu. Během krize došlo na Hrad 5327 rezolucí podporujících komunistické řešení krize a jen 150 se stavělo proti němu. Na prezidentovo rozhodnutí čekalo na 250 tisíc účastníků komunistické manifestace v Praze, kteří byli připraveni se v případě potřeby přesunout na Hradčany a další statisíce v jiných městech republiky. V 16.30 hodin prezident Gottwaldův návrh nové vlády podepsal.
Jako hlavní důvody uvedl obavu z chaosu a nesmyslnost akcí proti postupu komunistů, na které již bylo pozdě. Beneš byl ve velice obtížné situaci, komunisté vyhráli volby v roce 1946, využívali veškerých zákonných i nezákonných prostředků k posilovaní moci. Stoupenci Beneše a demokracie zůstali pasivní.

Ve 25členném kabinetě obsadili komunisté 13 křesel, tři ministři byli bezpartijní a ostatní byli příslušníky nekomunistických stran, zcela však závislí na komunistech a bezvýhradně jim poslušní. Komunisté dosáhli svého cíle – monopolu moci, a to v rozporu s existující demokratickou ústavou. Nastolili totalitní systém za podpory značné části občanů, které získali na sliby a svůj program.

Pro jistotu bylo připraveno v pražských závodech více než 6000 ozbrojených členů Lidových milicí, očekávajících rozkaz k pochodu do středu města. Večer pak prošli Prahou v mohutném průvodu spolu s útvary pohraniční stráže.

Jediným veřejným odporem v době konání demonstrace na Václavském náměstí byl demonstrační pochod vysokoškoláků. Pochodem na Hrad chtěli vysokoškoláci podpořit prezidenta republiky, aby odolal tlaku komunistů a usiloval o udržení demokracie. Demonstrace se zúčastnilo asi 5 tisíc lidí. V pochodu na Hrad se jim snažily zabránit oddíly Bezpečnosti a posily z řad Lidových milicí. Demonstrantům se však podařilo projít až na Hrad, nicméně prezident již jejich delegaci nepřijal. O všem již bylo rozhodnuto. Tato demonstrace se tak stala jediným veřejným a masovým projevem odporu proti nastolování komunistické diktatury a na obranu demokracie. Tento čin však zůstal zcela ojedinělým a pro mnoho studentů měl tragickou dohru v podobě uvěznění v komunistických kriminálech.

Zdroj: www.totalita.cz, www.libri.cz

Komunistická strana se již delší dobu připravovala na převzetí moci, z toho důvodu vznikly i tzv. Lidové milice. Tato „ozbrojená pěst dělnické třídy“ měla být pojistkou, kdyby se situace nevyvíjela podle komunistického scénáře. Počátkem února 1948 rozhodl ÚV KSČ, aby stranické organizace v závodech zřizovaly tzv. strážní oddíly, které byly složené z komunistů a jejich sympatizantů. Vlastní  Lidové milice vznikly rozhodnutím ÚV KSČ 21. února 1948. O dva dny později tedy 23. února došlo ke klíčové události. Díky komunistickému ministru vnitra Václavu Noskovi bylo do Prahy dopraveno 33 aut s 10.000 puškami a 2.000 samopaly z brněnské Zbrojovky pro vyzbrojení vybraných straníků.

Původně  Dělnické (později Lidové) milice byly určeny na obranu průmyslových podniků (převážně před jejich legálními majiteli) a na zastrašování politických protivníků. Vznikly tak ozbrojené složky, které nemají v demokratickém státě místo. Pro jejich členy (většinou dělníky) byla pořádána vojenská cvičení, na kterých se učili zacházet se zbraněmi. Ve výzbroji měli pistole, samopaly, kulomety, bezzákluzová děla, automobily i obrněné transportéry. Jednotky podléhaly přímo vedení KSČ, vrchním velitelem byl generální tajemník strany (v tomto ohledu lze vysledovat faktickou analogii se Sturmabteilung čili „údernými oddíly“ nacistické strany). Výzbroj byla skladována přímo v průmyslových podnicích.

Komunisté Lidových milic využívali po celou dobu své vlády. V obdobích nepokojů byly milice nasazovány společně s policií a vojskem proti demonstrantům a jiným „protisocialistickým živlům“. Počínaje rokem 1950 se z nejspolehlivějších závodních jednotek vytvářely tzv. úderné oddíly, předurčené k součinnosti s jednotkami SNB při likvidaci tzv. protistátních živlů. Důležitou roli sehrály LM kromě roku 1948 také v období normalizace po okupaci Československa v srpnu 1968, kdy zastřelili desítky občanů. V prosinci 1989, kdy se vedení KSČ neodvážilo použít již připravených milicí k potlačení listopadových událostí, byly LM odzbrojeny a rozpuštěny. V té době měly 84 821 příslušníků.

www.libri.cz, www.jmsieber.cz, Wikipedie

Krátké obrazové porovnání LM (Lidové milice) a SA (Sturmabteilung)

Doporučujeme publikaci Jiří Bašta: Lidové milice – nelegální armáda KSČ

Před zvláštním senátem zemského soudu v Praze byly vyhlášeny rozsudky v tzv. procesu s Omladinou. S pomocí policejního provokatéra R. Mrvy (24. prosince 1893 byl zavražděn) probíhalo již od konce srpna roku1893 zatýkání a vyslýchání členů pokrokového hnutí. Zadržení byli soustředěni ve vazbě c.k. trestního soudu na Karlově náměstí v Praze. Vyšetřující orgány zkonstruovali domněnku o existenci tajného spolku Omladina. V jeho rámci se měli pokrokáři tajně spolčovat a dopouštět podvratné činnosti namířené proti vládě, dynastii a stávajícímu pořádku – od zamazávání státních znaků po nejhrubší urážky panovníka.

Soudní jednání mělo mimořádně bouřlivý průběh a konec procesu probíhal bez účasti obviněných. Většinu z nich tvořili stoupenci hnutí z dělnického prostředí. S nimi byli obžalováni i čtyři intelektuální původci: Antonín Hajn, Alois Rašín, Karel St. Sokol a Josef Škába. Před soudem stanulo celkem 76 obviněných, z nichž bylo 68 odsouzeno (mezi nimi kromě již uvedených i F. Modráček, A. P. Veselý, S. K. Neumann, A. Čížek aj.) k trestům vězení od několika týdnů do osmi let, průměrný trest byl 20 měsíců.Výkon trestů nastoupili pokrokáři v trestnicích na Pankráci a na Borech v Plzni. Pokud byli odsouzeni za politické delikty, vztahovala se na ně později amnestie vyhlášená 18. 10. 1895 pro provinilce z doby výjimečného stavu. Je třeba připomenout, že organizace Omladina nikdy neexistovala.

Zdroj: www.libri.cz, Kronika Českých zemí (Fortuna Print, 2003)