Josef Thomayer byl významná, velmi svébytná a rázovitá postava českého lékařství. Patří mezi  tvůrce moderní české medicíny. Josef se narodil 23. března 1853 v chodském Trhanově, na svůj chodský původ byl celý život náležitě hrdý.

V letech 1863-1871 studoval na klatovském gymnáziu. Po maturitě v roce 1871 odešel do Prahy studovat medicínu. Roku 1876 absolvoval pražskou lékařskou fakultu a posléze podnikl mnoho studijních cest po Evropě. V roce 1883 byl docentem, v roce 1886 byl jmenován mimořádným a 1897 řádným profesorem Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Roku 1885 se stal přednostou české polikliniky, od roku 1892 stanul v čele II. české interní kliniky. Od roku 1902 až do svého odchodu do důchodu v roce 1921 byl druhým přednostou II. interní kliniky.

Obrovský význam má jeho pedagogická činnost, vychoval celou řadu špičkových odborníků. Jeho hlavní doménou byla zejména brilantní diagnostika. Na všechny své přednášky byl sám vždy pečlivě připraven a stejně tak vyžadoval kvalitní práci a spolehlivost i od svých studentů. V roce 1885 založil český lékařský časopis Sborník lékařský. Publikoval další množství odborných článků a publikací.

Byl velký vlastenec a filantrop, mj. vybudoval ve svém rodišti na své náklady chudobinec. Vedl velmi bohatý společenský život. Kromě členství v profesním Spolku českých lékařů, byl členem spolku Svatobor, vlasteneckého spolku na podporu českého písemnictví, jehož byl i po jistou dobu i představitelem. Byl aktivní především v národních kulturních institucích.

Již od mládí projevoval literární nadání, publikoval pod pseudonymem R. E. Jamot. Napsal řadu fejetonů a obrázků z cest. Byl celoživotním přítelem svého spolužáka z gymnázia Emila Frídy, známého více pod pseudonymem Jaroslav Vrchlický, na studiích v Praze se seznámil s Janem Nerudou a Vítězslavem Hálkem, později se osobně přátelil s dalšími velikány české literatury jako např. Aloisem Jiráskem, Zikmundem Wintrem, Karlem Václavem Raisem či rodákem Karlem Matějem Čapkem-Chodem.

Do důchodu odešel v roce 1921 a věnoval se již pouze literární činnosti.  Na sklonku života měl vážné zdravotní potíže, nakonec v boji s rakovinou konečníku podlehl. Pohřben je v rodném Trhanově.

Po své smrti odkázal svůj majetek veřejným institucím – knihovnu a výtvarné sbírky odkázal Národnímu muzeu a Národní galerii a ostatní jmění pak Ústřední matici školské. Po profesoru Josefu Thomayerovi je pojmenována pražská Fakultní Thomayerova nemocnice.

Připravil: Marek Štěpán, Zdroje: Dr. Pavel Augusta (Thomayer J.: Ze zápisků lékaře, Praha 1977), www.spisovatele.cz, www.quido.cz, www.libri.cz

Václav Matěj Kramerius, nejvýznamnější lidový buditel počátečního období národního obrození, zasvětil svůj neobyčejně plodný život obětavé vlastenecké a osvětové práci mezi českým lidem. Stál u zrodu novodobé české žurnalistiky a byl významným českým nakladatelem.

Osobnost mladého Krameria, syna klatovského krejčovského mistra, se utvářela v období prudkého myšlenkového kvasu josefínského období. Ovlivnili ji především osvícenští učitelé klatovského gymnázia i pražské university a vlastenecká společnost, scházející se v salóně rytíře Jana Františka z Neuberka, kam Krameria přivedl jeho přítel J. Dobrovský. U Neuberka, nadšeného sběratele starých českých rukopisů a tisků, nalezl Kramerius také zaměstnání knihovníka, když v roce 1778 zanechal studií.

Když na počátku osmdesátých let došlo k uvolnění cenzury, vydal Kramerius několik aktuálních publikací. Byly to přeložené a upravené práce cizích autorů, ve kterých seznamoval české čtenáře s josefínskými reformami. Nejvýznamnější z nich byla Kniha Josefova, která patřila k nejrozšířenějším českým knihám té doby.

Začátkem roku 1786 pověřil Jan Ferdinand, rytíř ze Schönfeldu, Krameria redakcí svých, tehdy jediných českých novin. Kramerius sám zajišťoval celý obsah novin, které vycházely každý týden, pomáhal při jejich tisku a staral se i o odbyt a expedici. Počínal si výborně. Jestliže noviny byly předtím jen snůškou náhodných zpráv, dal jim zavedením pravidelných rubrik pevný řád. Poprvé se v nich objevily také komentáře ke zprávám i náznaky reportáží. Rozšířil jejich obsah o hospodářskou osvětu a zprávy o činnosti českých vlastenců. Noviny se staly pestřejší, zajímavější, aktuálnější a jejich obliba i náklad stoupaly. V červenci 1789 začal Kramerius vydávat noviny vlastní, Krameriusovy c. k. poštovské noviny, od ledna potom 1791 Krameriusovy c. k. vlastenecké noviny. I když úroveň Krameriových novin v pozdějším období politické reakce a zostřené cenzury poněkud poklesla, zůstávaly stále důležitým prostředkem buditelské činnosti.

V březnu 1790 založil Kramerius vlastní nakladatelství a knihkupectví – Českou expedici. Stala se centrem českého literárního dění, „shromaždištěm vlastenců pražských i venkovských“. Kramerius udržoval spojení s „učeneckou“ skupinou obrozenců, Dobrovským, Pelclem a Procházkou i s lidovými buditeli z nejrůznějších míst Čech a Moravy. Řídil a ovlivňoval práci skupiny „lidových“ vlasteneckých literátů, P. Šedivého, J. Rulíka, A. J. Zímy aj., a na přelomu století navázal také styky se skupinou mladých básníků kolem Š. Hněvkovského a A. Puchmajera, jimž se stal zkušený Kramerius „otcem laskavým a rádcem neúnavným“.

Kramerius vydal přes osmdesát knih, z nichž většinu sám přeložil nebo napsal. Byly to dílem knihy „kratochvilné“, často nevalné úrovně. Dobrou úroveň však měly četné Krameriovy knihy „poučné“. Seznamoval v nich čtenáře se zeměpisnými a přírodovědnými poznatky i s historickými událostmi a český rolník či řemeslník v nich našel i mnoho „užitečných vědomostí“, rad a návodů pro praktický život i práci. Vydával také staré české knihy, například Trojánskou kroniku. Oblíbeným lidovým čtením se staly Krameriovy kalendáře, které v několikatisícovém nákladu vydával v letech 1789-98.

Celou svou bohatou činností pomáhal Kramerius šířit lásku k rodnému jazyku a vlastenectví mezi českým lidem v době, kdy nezbytnou podmínkou obrození národa bylo udržení a zvelebení jazyka a pozvednutí národního vědomí. Zasloužil se tak významným způsobem o další rozvoj českého národa.

dr. Jarmila Koudelková, CSc. (www.libri.cz),  Novotný J. – Matěj Václav Kramerius, Praha 1973

Dne 21. března 1942 po hrdinném boji s gestapem padl člen odboje a nejmladší ze skupiny Tří králů štábní kapitán Václav Morávek.

Václav Morávek se narodil 8. Srpna 1907 v Kolíně, v roce 1923 odmaturoval na místním gymnáziu a nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, kterou v roce 1925 úspěšně dokončil. Byl aktivním skautem a v Kolíně byl i jedním ze skautských vůdců. Ve 30. letech působil v hodnosti poručíka u olomoucké posádky jako velitel čety a dělostřelecké baterie. Výborně střílel z pistole a byl i armádním přeborníkem v této disciplíně, nabyté zkušenosti pak často zúročil v odboji. V roce 1939 byl po okupaci Československa demobilizován a nastoupil jako úředník kolínského pracovního úřadu.

V létě se aktivně zapojil do činnosti odbojové organizace Obrana národa na Kolínsku. Na podzim 1939 pak odešel do Prahy, kde společně s Mašínem a Balabánem vytvořil diverzní a zpravodajskou skupinu, kterou později sami okupanti díky jejich statečným kouskům nazvali Tři králové.

Morávek byl nejen statečným vlastencem, skautem, ale byl i hluboce věřící, neustále měl u sebe kapesní vydání Bible kralické, ve které si rád čítával. Často velmi riskoval, jen aby zesměšnil své nepřátele. Na pražské velitelství gestapa doručoval ilegální časopis „V boj!“. Známý je jeho kousek, kdy v převleku navštívil v hospodě šéfa skupiny určené k jeho dopadení Oskara Fleischera a nechal si od něj připálit cigaretu, což následně neopomněl zmínit v „přátelské zdravici“ adresovaní Fleischerovu nadřízenému.

Václav Morávek byl znám i svými akčními útěky před gestapem, několikrát se mu podařilo se doslova prostřílet proti mnohonásobné přesile z obklíčení. Například při odhalení vysílačky Sparta II 13. května 1941 se mu spolu s Františkem Peltánem dostali z obklíčení v bytě ve 4. patře útěkem po ocelovém lanku, který sloužil jako anténa. Lanko Morávkovi uřízlo skoro celý levý ukazováček, takže o něj nakonec přišel. Útěk se podařil i díky oběti Josefa Mašína, který oba kryl střelbou, nakonec byl přemožen, zatčen a nakonec popraven. Po zatčení Josefa Balabána zůstal sám, v boji však nepolevil a spolupracoval s odbojovou skupinou „Kapitán Nemo“

Od poloviny roku 1940 již žil Václav Morávek plně v ilegalitě. Navázal kontakt s legendárním agentem A-54 alias příslušníkem Abwehru Paulem Thümmelem. Jeho informace pak předával do Londýna vysílačkou, což výrazně zefektivnilo předávání důležitých informací londýnskému exilu, bohužel na druhou stranu bylo i příčinou jeho odhalení. Dosud se využívaly mrtvé schránky ve Švýcarsku a v Holandsku, což bylo ovšem velmi zdlouhavé a neefektivní i s ohledem na význam doručovaných zpráv.

Plánované setkání s Paulem Thümmelem se mu nakonec stalo i osudným, když se s ním měl setkat 21. března  poblíž Ořechovky. Paul Thümmel byl již delší dobu sám sledován, dokonce se pokusil Morávka varovat. Rotmistr Václav Řehák byl při obhlídce místa schůzky zatčen agenty gestapa. Václav Morávek se zřejmě pokusil zatčenému pomoci a osvobodit ho. Bohužel se ukázalo, že přesila je příliš velké a jedinou možností byl útěk. Při svém útěku od prašného mostu zastřelil a zranil několik gestapáků, vystřílel 54 resp. 56 ran (výpovědi se rozcházejí) než byl zraněný dopaden. Ve zprávě gestapa o jeho zadržení bylo uvedeno, že spáchal sebevraždu, blíže pravdě je, že byl zastřelen příslušníkem gestapa. Rozkaz zněl zajmout Morávka živého, uvedením sebevraždy jako příčiny smrti do protokolu zakryli gestapáci nedodržení rozkazu. Tak byl dopaden a zabit poslední z legendárních Tří králů, jedněch z největších hrdinů odboje.

Prezident Václav Klaus mu udělil 8. května 2005 „in memoriam“ (stejně jako Balabánovi a Mašínovi) hodnost generála.

Připravil: Woodman

zdroje: A report 6/2004,  narodnihrdinove.blog.cz, Wikipedie aj.

Myšlenka na opevnění Československa se poprvé objevila v březnu  roku 1920 se vznikem komise pro opevnění čs. státu. Čelním představitelem se stal generál František Škvor. Jednalo se nejspíše pouze o formální akt i vzhledem k tomu, že se v roce 1923 generál Eugéne Mittelhauser, šéf francouzské vojenské mise a náčelník Hlavního štábu československé armády, odmítl myšlenkou opevňování pohraničí zabývat. Navíc se při obraně státu počítalo s přenesením bojů na území nepřítele. Ve válečném plánu z roku 1925 se sice počítalo s vybudováním opevnění, ale pravděpodobně se jednalo o polní, které by se stavělo až během války.

Na počátku 30. let se otázka stálého opevnění znovu otevřela. Hlavně nadnesením tohoto problému prezidentem republiky Tomášem Gariguem Masarykem a několika články, které se objevili v letech 1932 a 1933. Dokonce i v roce 1932 je napsána první studie o stálých opevněních operačním oddělení Hlavního štábu československé armády. V září 1933 náčelník prezidentovi vojenské kanceláře generál Silvestr Bláha doporučil problematiku stálého opevnění studovat. Nejspíše pod vlivem toho, že se ve Francii začala stavět Maginotova linie. Zároveň s těmito událostmi dochází v Hlavním štábu československé armády k jednáním o reorganizaci obrany státu. Dle dosavadní praxe zajištění hranic docházelo až po skončení mobilizace. Dle nové mělo k obsazení hranic dojít již před jejím vyhlášením. Což sice urychlilo pohotovost armády, ale na druhé straně znamenalo, že jednotky budou nepříteli čelit do skončení mobilizace nepříteli samy. Tento problém bylo nutné vyřešit. Prvním řešením se zdálo být užití zvláštních kulometných praporů, které byli zmiňovány i v plánu reorganizace armády z května 1933 tak i v jeho rozpracovanější formě z listopadu téhož roku. V dalším roce se již tyto prapory v plánu neobjevují, ale zato je 14. července 1934  Nejvyšší radou obrany státu uvolněno 200 milionů korun pro budoucí potřeby při stavbě opevnění. O týden později byli založeny zvláštní ženijní jednotky odpovědné za budování, přičemž se počítalo, že se stavbou se začne na jaře 1935. V srpnu 1934 je vypravena skupina vybraných důstojníku do Francie, kde se mají seznámit s moderním opevněním a se zkušenostmi francouzských kolegů. Na podzim 1934 dochází k zahájení rekognoskačních prací v pohraničí, především na Ostravsku a Králicku. Ačkoliv plán se z počátku omezil pouze na opevňování Čech a Moravy, první pevnůstky vznikají iniciativou generála Josefa Šnajdárka v předpolí Bratislavy koncem roku 1934.

V lednu roku 1935 byly předloženy návrhy pevnostních objektů, ty se však ukázaly jako nevyhovující, a tak se ministerstvo obrany obrátilo na Francii s žádostí o pomoc a již v únoru k nám dorazila skupina odborníků a na její popud dne 20. března 1935 vzniká Rada pro opevňování, v čele s náčelníkem Hlavního štábu generálem Ludvíkem Krejčím. Ta měla navrhovat prostory, které je nutno opevnit. Zároveň s tím vzniklo Ředitelství opevňovacích prací v čele s I. zástupcem náčelníka Hlavního štábu generálem Karlem Husárkem a zodpovídalo za přípravu a provedení opevňovacích prací. Dosavadní skupiny byly v dubu přejmenovány a podřízeny Ředitelství opevňovacích prací. Po další návštěvě Maginotovy linie a za přispění francouzských odborníků jsou navrhnuty nové plány, podle kterých se v říjnu 1935 začalo s výstavbou prvního úseku u Bohumína a do konce roku se podařilo vybetonovat první pěchotní srub MO-8.

Zdroj: www.armada.vojenstvi.cz

V roce 1918 se vznikem samostatného Československa bylo třeba řešit i otázku bezpečnostního zajištění našeho obnoveného státu, tj. zejména brannou moc a vojenskou správu země. Mladé Československo se nacházelo v bezprostředním ohrožení své celistvosti ze strany Polska (válka o Těšínsko) a zejména Maďarska (osvobození Slovenska).

Zákonem č. 11/1918 byla přijata tzv. „recepce“, což znamená, že zůstaly v platnosti veškeré právní předpisy a postupy z dob Rakouska – Uherska. Byla to jediná možnost, jak zabránit chaosu. Postupně a systematicky se začalo pracovat na jednotlivých oblastech veřejného života podle strategických priorit a aktuálních potřeb našeho státu. Stěžejním bodem byla samozřejmě obrana země a branná moc vůbec.

Ve vojenství vládl poměrně chaos, kromě standardní pravidelné armády Rakouska – Uherska zde existovala i domobrana a zeměbrana, které se řídily zvláštními právními předpisy. Do toho všeho hlavní vojenskou silou bylo Československé zahraniční vojsko. Legie měli ovšem své vlastní revoluční orgány naprosto odlišné od běžných  standardů pravidelné armády. S ohledem na výše uvedené skutečnosti byl vyhlášen nový branný zákon č. 193/1920, později novelizován zákonem č. 53/1927 Sb.

Budování čs. armády bylo založeno na všeobecné branné povinnosti, které podléhali všichni muži od 20 do 50 let (vojáci z povolání do 60 let věku), za mobilizace ve věku od 17 do 60 let. Odvodní povinnost trvala od 20 do dosažení 22 let. Muži, kteří se připravovali na povolání, mohli dosáhnout odkladu vojenské služby a to do 1. října roku, kdy se dožili 24 let, vysokoškolští studenti do 26, výjimečně do 28 let. Mírový stav československé armády činil 150 tisíc mužů, což znamenalo, že ročně bude odvedeno 60–70 000 branců.

Délku vojenské prezenční služby zákon stanovil na 14 měsíců, ale současně obsahoval ustanovení, že muži odvedení v letech 1921 a 1922 jsou povinni po skončení presenční služby ještě odsloužit deset měsíců (tj. celkem dva roky). Odvedení v letech 1923 a 1924 měli po presenční službě odsloužit ještě čtyři měsíce (tj. celkem 18 měsíců). Toto ustanovení platilo i pro osoby odvedené v roce 1926 a později. Délka vojenská prezenční služby se měnila také v 30. letech minulého století. V roce 1932 byla její délka zkrácena na 14 měsíců, ale vzhledem k stoupajícímu ohrožení republiky byla opět prodloužena na dva roky.

Po vykonání vojenské presenční služby odcházeli vojáci do zálohy. Do I. zálohy, která měla za války doplňovat armádu na válečný stav a nahrazovat ztráty z bojů, byli zařazeni všichni záložníci ve věku 22 až 40 let, do II. zálohy, jejíž příslušníci by v případě války vykonávali především strážní službu, záložníci od 40 do 50 let.

Ke zmírnění sociálních důsledků vojenské presenční služby byl v roce 1922 přijat zákon, který stanovil pro živitele rodiny nebo určité kategorie rolníků a živnostníků výhody v plnění branné povinnosti. Pro ně byla presenční služba zkrácena na 6 měsíců a pak byli posláni na trvalou dovolenou, později byli zařazováni do tzv. náhradní zálohy.

Nový branný zákon z roku 1949 stanovil délku základní vojenské služby pro muže od 17 do 60 let na 24 měsíců. Změnu přinesla až novela z roku 1990, která základní vojenskou službu zkrátila na 18 měsíců a uzákonila možnost civilní služby. Další novela z roku 1993 zkrátila službu na 12 měsíců. Roční vojna zůstala i v novém branném zákoně z roku 1999.

1. ledna 2005 byla povinná vojenská služba v České republice zrušena. Stalo se tak 140 let poté, co v roce 1868 branný zákon zavedl v tehdejší monarchii všeobecnou brannou povinnost týkající se většiny mužské populace. V současnosti je česká armáda plně profesionální. Branná povinnost však stále platí, a to pro muže od 18 do 60 let.

Zdroj: www.90letarmady.cz, ČTK