Přes králův zákaz se konal v Praze sněm opozičních stavů, který přijal tzv. přátelské snesení (57 článků), v němž formuloval svůj program: 1. králi odejmout výhradní právo svolávat sněm, povolovat krajské sjezdy a velké obce; 2. zemské úředníky jmenovat podle návrhu stavů; 3. rozšířit pravomoc zemského soudu; 4. náboženské otázky řešit zvláštním sněmem. Současně sněm svolal zemskou hotovost na obranu proti Habsburkům a pro období mezi zasedáními sněmu jmenoval zvláštní stavovský výbor a velitelem stavovského vojska jmenoval Kašpara Pluha z Rabštejna, který začal jednat se saským kurfiřtem Janem Fridrichem o vzájemné pomoci. Do stavovského výboru byli zvoleni čtyři páni a čtyři rytíři (z nich bylo šest příslušníků Jednoty bratrské) a konšelé pražských měst. Odboj odmítla „vždy věrná města“ Plzeň, Budějovice, Ústí nad Labem, Rokycany a také většina moravských, slezských a lužických měst. Jiná jako např. Jihlava, Budyšín či Žitava stavy podpořili.

Svoláním sněmu vyvrcholilo odpírání poslušnosti králi Ferdinandovi I. Habsburskému, které začalo už v lednu odmítnutím svolat zemskou hotovost pro potřeby války proti Šmalkadskému spolku a pokračovala odmítáním platit pro tyto potřeby daně. Důvodem bylo mj. i to, že se král snažil zavléci České království do války v Říši a pomocí lži se domáhal svolání a využití zemské hotovosti v útočné válce mimo hranice království, což vše bylo v rozporu s dobovým právem.

Bohužel od dubna se začala opozice rozpadat, zejména pod dojmem vítězství císařské strany nad protestantskou armádou vedenou saským kurfiřtem Janem Fridrichem, spojencem českých stavů u Mühlberka 24. dubna 1547. Toto střetnutí ukončilo boje mezi katolickým císařem a protestantským Šmalkadským spolkem. Po porážce německých protestantů se prakticky stavovská opozice rozpadla a zemská hotovost byla rozpuštěna. Ferdinand však neměl dostatek prostředků, aby mohl české vzbouřence vojensky potrestat, a tak vyhlásil 3. 6. 1547 generální pardon.  Kdo se podle instrukcí dostavil do Litoměřic, byl omilostněn, využila toho i většina z 1750 šlechticů a rytířů království, kteří se původně k opozici připojili. V opozici zůstal pouze některá města v čele s Prahou. Čechové, rozdělení a nerozhodní, zůstali v pokusu o otevřený odboj proti Ferdinandovi izolováni.

Vojenská situace české opozice byla katastrofální a i přes to, že prakticky jediné vojenské střetnutí prvního stavovského povstání, ve kterém zvítězilo 2. července 1547 vojsko spojených pražských měst, když přes Karlův most zaútočilo na královské žoldnéře obsazující právě Malou Stranu. Pár dní poté přesto Praha kapitulovala a na vzbouřence čekaly oprátky. Došlo k brutálnímu omezení svobody měst a do budoucna to značně podvázalo jejich další ekonomický rozvoj.

Zdroj: www.libri.cz; Kronika Českých zemí, Fortuna print, Praha 2003

Adolf Hitler vydal v Praze výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava (č. 75/1939 Sb.). Protektorátu byla odepřena státní povaha a stal se integrální součástí Německé říše. Nastala otevřená teroristická německá diktatura, zabezpečovaná rozsáhlým donucovacím aparátem. Protektorát neměl žádnou mezinárodně právní způsobilost k jednání (i když byla formálně zřízena funkce vyslance protektorátní vlády v Berlíně). Nebylo mu přiznáno ani právo na samostatnou vojenskou moc, byla rozpuštěna armáda a povoleno jen tzv. vládní vojsko. Jmenována první protektorátní vláda v čele s R. Beranem (byla pokračováním vlády česko-slovenské bez účasti K. Sidora). Edvard Beneš zaslal představitelům velmocí protest proti německé okupaci českých zemí.

Z rozkazu nacistů vydaly zemské úřady příkaz k vypátrání a zajištění osob „podezřelých z komunistické činnosti“; šlo o tzv. akci Gitter (Mříže), při níž bylo zatčeno 4376 osob, převážně komunistů a německých emigrantů.

Výnos Vůdce a říšského kancléře ze dne 16. března 1939 o Protektorátu Čechy a Morava publikovaný pod č. 75/1939 Sb.

Preambule
Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-moravské země. Násilí a nerozum vytrhly je svévolně z jejich starého historického okolí a posléze jejich zapojením do umělého útvaru Česko-Slovenska vytvořily ohnisko stálého neklidu. Od roku k roku zvětšovalo se nebezpečí, že z tohoto prostoru – jako již jednou v minulosti – vyjde nové nesmírné ohrožení evropského míru. Neboť česko-slovenskému státu a jeho držitelům moci se nepodařilo organisovati rozumně soužití národních skupin, v něm svémocně spojených, a tím probuditi a zachovati zájem všech zúčastněných na udržení jejich společného státu. Tím však prokázal svou vnitřní neschopnost k životu a propadl proto nyní také skutečnému rozkladu.

Německá říše však nemůže v těchto pro její vlastní klid a bezpečnost stejně jako pro obecné blaho a obecný mír tak rozhodně důležitých oblastech trpěti žádné trvalé poruchy. Dříve nebo později musela by nésti nejtěžší důsledky jako mocnost dějinami a zeměpisnou polohou nejsilněji interesovaná a spolupostižená. Odpovídá tudíž příkazu sebezáchovy, jestliže Německá říše jest rozhodnuta zasáhnouti rozhodně k zajištění základů rozumného středoevropského řádu a vydati nařízení, která z toho vyplývají. Neboť dokázala už ve své tisícileté dějinné minulosti, že díky jak velikosti, tak i vlastnostem německého národa jediná jest povolána řešiti tyto úkoly.

Naplněn vážným přáním sloužiti opravdovým zájmům národů sídlících v tomto životním prostoru, zajistiti národní svébytnost německého a českého národa, prospěti míru a sociálnímu blahu všech, nařizuji tudíž jménem Německé říše jako základnu pro budoucí soužití obyvatelů těchto oblastí toto:

Čl.1
(1) Části bývalé Česko-Slovenské republiky, obsazené v březnu 1939 německými oddíly, náleží od nynějška k území Velkoněmecké říše a vstupují jako „Protektorát Čechy a Morava“ pod její ochranu.

(2) Pokud obrana Říše toho vyžaduje, učiní Vůdce a říšský kancléř pro jednotlivé části těchto území úpravu od toho odchylnou.

Čl.2
(1) Obyvatelé protektorátu, kteří jsou příslušníky německého národa, stávají se německými státními příslušníky a podle předpisů zákona o říšských občanech z 15. září 1935 (Říš. Zák. I., str. 1146) říšskými občany. Pro ně platí tudíž také ustanovení na ochranu německé krve a německé cti. Podléhají německé soudní pravomoci.
(2) Ostatní obyvatelé Čech a Moravy stávají se státními příslušníky Protektorátu Čechy a Morava.

Čl.3
(1) Protektorát Čechy a Morava jest autonomní a spravuje se sám.
(2) Vykonává svoje výsostná práva, náležející mu v rámci protektorátu, ve shodě s politickými, vojenskými a hospodářskými potřebami Říše.
(3) Tato výsostná práva jsou vykonávána vlastními orgány a vlastními úřady s vlastními úředníky.

Čl.4
Hlava autonomní správy Protektorátu Čechy a Morava požívá ochrany a čestných práv hlavy státu. Hlava protektorátu potřebuje pro výkon svého úřadu důvěry Vůdce a říšského kancléře.

Čl.5
(1) Jako zastánce říšských zájmů jmenuje Vůdce a říšský kancléř „Říšského protektora v Čechách a na Moravě“. Jeho úřední sídlo jest Praha.
(2) Říšský protektor jako zástupce Vůdce a říšského kancléře a jako zmocněnec říšské vlády má úkol pečovati, aby bylo dbáno politických směrnic Vůdce a říšského kancléře.
(3) Členové vlády protektorátu jsou potvrzováni říšským protektorem. Potvrzení může býti odvoláno.
(4) Říšský protektor jest oprávněn dáti se informovati o všech opatřeních vlády protektorátu a udíleti jí rady. Může podati námitky proti opatřením, která by byla s to poškoditi Říši, a je-li nebezpečí v prodlení, vydati nařízení nutná ve společném zájmu.
(5) Od vyhlášení zákonů, nařízení a jiných právních předpisů, jakož i od výkonu správních opatření a pravoplatných soudních rozsudků jest upustiti, podá-li říšský protektor námitky.

Čl.6
(1) Zahraniční věci protektorátu, obzvláště ochranu jeho státních příslušníků v cizině, zastává Říše. Říše povede zahraniční věci tak, jak to odpovídá společným zájmům.
(2) Protektorát obdrží zástupce u říšské vlády s úředním označením „vyslanec“.

Čl.7
(1) Říše poskytuje protektorátu vojenskou ochranu.
(2) Vykonávajíc tuto ochranu, udržuje Říše v protektorátu posádky a vojenská zařízení.
(3) Pro udržení vnitřní bezpečnosti a pořádku může protektorát zříditi vlastní sbory. Organisaci, početní sílu a výzbroj určí říšská vláda.

Čl.8
Říše vykonává bezprostřední dohled na dopravnictví, jakož i na pošty a telekomunikace.

Čl.9
Protektorát náleží k celnímu území Německé říše a podléhá její celní výsosti.

Čl.10
(1) Zákonitým platidlem jest vedle říšské marky až na další koruna.
(2) Poměr obou měn navzájem určí říšská vláda.

Čl.11
(1) Říše může vydávati právní předpisy s platností pro protektorát, pokud toho vyžaduje společný zájem.
(2) Pokud je dána společná potřeba, může Říše převzíti do vlastní správy správní obory a zříditi k tomu potřebné vlastní říšské úřady.
(3) Říšská vláda může učiniti opatření potřebná k udržení bezpečnosti a pořádku.

Čl.12
Právo platné nyní v Čechách a na Moravě zůstává v účinnosti, pokud neodporuje smyslu převzetí ochrany Německou říší.

Čl.13
Říšský ministr vnitra vydá v dohodě se zúčastněnými říšskými ministry právní a správní předpisy potřebné k provedení a doplnění tohoto výnosu.

V Praze dne 16. března 1939.

Vůdce a říšský kancléř:
Adolf Hitler v. r.

Říšský ministr vnitra:
Dr. Frick v. r.

Říšský ministr zahraničí:
Ribbentrop v. r.

Říšský ministr a přednosta říšské kanceláře:
Dr. Lammers v. r.

Zdroj: www.libri.cz, www.klempera.tripod.com

Během dne okupovala vojska nacistického Německa české země tzv. druhé republiky (na odpor se postavili vojáci 3. praporu 8. slezského pluku v Místku). Do 15. dubna byla výkonná moc svěřena vojenské správě v čele s vrchním velitelem německé armády generálem W. Brauchitschem. V Čechách byl výkonnou mocí pověřen generál J. Blaskowitz, šéfem civilní správy se stal K. Henlein. Na Moravě převzal výkonnou moc generál W. List, civilní správu J. Bürckel.

Čs. zpravodajská služba zaznamenávala německé přípravy na vojenské obsazení zbytku republiky už delší dobu. Před nebezpečím okupace varovala čs. kolegy i francouzská tajná služba. Některé z těchto znepokojivých pověstí o okupaci pronikly i na veřejnost. Čs. úřady se horlivě snažily je vyvrátit, aby nedošlo k nepředloženým činům a k náhlému zhoršení vztahů k Německu, které by se mohly stát záminkou k okupaci. Hrozba totální okupace vyplývala ze strohého německého vyjádření z 2. března 1939, kterým nacistická vláda reagovala na francouzskou nótu předanou do Berlína o měsíc dříve, vyzývající Německo, jako signatáře už aplikované mnichovské dohody, ke slíbenému společnému vyhlášení garance nových čs. hranic.

Dne 13. března svolal hlavní štáb poradu vyšších velitelů a pracovníků zpravodajské služby. Shromáždění předsedal ministr národní obrany armádní generál Jan Syrový. Přednosta II. (zpravodajského) odboru hlavního štábu plk. gšt. František Moravec seznámil přítomné se situací a zahrnující protiokupační opatření, které mj. navrhovalo i otevření vojenských skladů, rozdání co největšího počtu zbraní, zničení písemností a vybraného zbrojního materiálu. Většina přítomných považovala splnění těchto rámcově navržených opatření za nereálné, ale vyslovovala se v tom smyslu, že alespoň některá z nich je nutné vykonat.

Mezitím se na hlavním štábu v Praze scházeli další velitelé letectva a pluků pražské posádky. Postupně dojížděli i vyšší důstojníci z venkova. Horečně se projednávaly možnosti odporu, či alespoň rychlého ústupu mimo dosah okupantů, plány na ukrytí či zničení alespoň části zbraní, tajných písemností, rozdání zbraní a vojenského materiálu obyvatelstvu a odchod vybraných důstojníků do zahraničí. Marně bylo jednáno s vojenskými atašé spřátelených států. Nejaktivněji se projevovali plk. Heliodor Píka, plk. Chalupa, pplk. Mašín a plk. gšt. Sklenovský. Představitelé letectva, divizní generál Jaroslav Fajfr, brigádní generál Karel Janoušek a plk. Alois Vicherek se rozhodli ihned přešetřit možnosti odsunu letectva. Na rozdíl od názoru čs. vlády představitelé armády pevně předpokládali, že k obsazení Čech a Moravy dojde v nejbližších hodinách, a snažili se o úměrná a vojenské cti odpovídající opatření.

Všechny ubytovací prostory zbytků čs. armády v Čechách a na Moravě byly vzdáleny od hranic nejvýše několik hodin pěšího pochodu. Německé motorizované a obrněné jednotky jich mohly dosáhnout i v době kratší jedné hodiny. Nebyly ani k dispozici větší síly. Po propuštění předposledního vycvičeného ročníku sloužilo v celé čs. armádě včetně jednotek odříznutých na Slovensku a na Podkarpatské Rusi jen asi 117 000 vojáků prezenční služby, 6200 délesloužících poddůstojníků a 12 000 důstojníků.

Během horečných porad a příprav k alespoň pasivním protiokupačním opatřením oznámila čs. vláda MNO a hlavnímu štábu, že připravuje odjezd prezidenta dr. Háchy k přímému jednání s Hitlerem do Berlína. V této souvislosti nařídila čs. vláda vedení armády zastavení všech vojenských protiněmecky zaměřených protiokupačních akcí, které by mohly důležité jednání znesnadnit, nebo vyprovokovat Německo k zákroku. Tento jasný příkaz značně paralyzoval provádění protiokupačních opatření, která se už na vyšších velitelstvích rozbíhala. Další jejich pokračování bylo už činem proti vojenské kázni a ovlivňovalo je dilema mezi důstojnickou ctí a slepou poslušností kapitulačních rozkazů. Vyšší velitelé se museli sami rozhodnout, zda budou s ohledem na svou vojenskou čest jednat proti rozkazu, tak jako např. pplk. Mašín, nebo dají přednost nařízenému vyčkávání dalších událostí, což také převážná část důstojnického sboru nakonec učinila.

Pozdě odpoledne 14. března došly do Prahy nové znepokojivé zprávy potvrzující předešlé informace čs. zpravodajské služby. Vrcholem byla prvá hlášení velitelství 12. pěší divize o prudce se rozvíjejících bojích na Podkarpatské Rusi a hlavně zpráva velitelství pěšího pluku 8 „Slezský“ o tom, že hranice u Moravské Ostravy překročily říšskoněmecké jednotky. Předvoj VIII. německého armádního sboru generála Busche bez nejmenšího upozornění porušil čs. hranici a do 18,40 obsadil Moravskou Ostravu. První formací, která v 17,00 vstoupila na čs. území, byla 8. pěší divize doprovázená motorizovaným oddílem SS. Při rychlém postupu na jih narazila ve Frýdku-Místku na odloučenou 13. rotu III. praporu pěšího pluku 8 „Slezský“, ubytovanou v Čajankových kasárnách. Neinformovaná rota pod vedením kpt. pěch. Karla Pavlíka se dle předpisu postavila na odpor a úspěšně hájila své postavení a přilehlé komunikace, ač německý předvoj nasadil i minomety a protitankové kanony. Krátký palebný přepad byl na rozkaz vyššího německého velitele zastaven. Okupanti se obávali přílišné eskalace konfliktu, při zdůrazňovaném mírovém charakteru okupace neúnosné.

Zvláštní salonní vlak vezoucí Háchu do Berlína, který od 16,00 čekal na německé povolení k odjezdu, dojel nakonec do hlavního města velkoněmecké říše těsně před půlnocí. České představitele přijal Hitler až v 01,30 v noci na 15. března 1939. V 03,35 ráno podepsal český prezident dr. Emil Hácha Němci připravenou dohodu o převzetí českých zemí pod „ochranu“ německé říše. K podpisu došlo v rozporu s čs. ústavou, po velmi tvrdém psychickém nátlaku, při kterém bylo vyhrožováno okamžitým masovým bombardováním Prahy a vojenským tažením vedeným brutálními formami. Prezident Hácha a ministr zahraničí Chvalkovský neměli přitom možnost konzultovat Berlínem požadované okamžité podepsání neslýchané žádosti s ostatními členy vlády, představiteli armády a tím méně s parlamentem. Až po vynuceném podpisu se mohli spojit s Prahou, ale jen k vydání kapitulantských rozkazů.

První zprávy o nastávající okupaci vyplynuly z telefonátů prezidenta Háchy s ministrem národní obrany armádním generálem Syrovým, pohotově natočených odposlechovým oddělením hlavního štábu. Vyplývalo z nich, že do začátku vstupu okupantů zbývají asi dvě hodiny. Přestože už bylo vše ztraceno a již se nedalo v této krátké noční době nic zařídit, vydali někteří velitelé vyšších jednotek telefonické rozkazy ke zničení všech tajných dokumentů. U některých útvarů dosáhlo ničení tajných dokumentů značného stupně. Do akce se dokonce zapojovala i sborová, divizní a plukovní velitelství na Slovensku, hlavně v okolí Trenčína, Prešova a Banské Bystrice.

K překročení hranic došlo přesně v 06,00. V Čechách prováděla okupaci 3. skupina armád generála Blaskowitze, sestávající z VIII. as generála Busche a z IV. as generála Schwedlera, posílená 5. skupinou armád pod velením generála Lista. Na Moravě se k akci připravovaly divize generálů von Rundstedta a von Reichenaua. Nasazeným leteckým jednotkám veleli generálové Kesselring a Sperrle. Prvosledové německé jednotky většinou objížděly velké posádky a všechny výcvikové prostory, u nichž jen zablokovaly komunikace. V 08,35 dorazily prvé motorizované jednotky wehrmachtu na okraj Prahy ve Vysočanech, za půl hodiny vtrhly na kbelské a letňanské letiště čety motocyklistů a obrněná auta s protiletadlovými bateriemi zablokovala startovací dráhy.

Zvláštní komando německého abwehru obsadilo v Dejvicích budovu hlavního štábu, kde se snažilo zajistit všechny písemnosti. Avšak na úřadovnách II. oddělení našli většinou jen prázdné skříně a na dvoře a v kotelně celé svazky do hořívajících spisů. Pražský hrad, zprvu zablokovaný obrněnými vozidly, byl zcela obsazen v 11,00. K obsazení letišť pozemními sledy luftwaffe došlo kolem poledne, v Přerově až ve 13,00.

Teprve odpoledne, kdy se počasí místy zlepšilo, přistály na některých letištích první většinou jen spojovací německé letouny. Ve Kbelích se skupiny středních bombardérů Dornier 17 E objevily až 16. března. Postup okupantů nezastavila ani slovenská hranice. V průběhu 15. března oznámili Němci vládě den starého Slovenského štátu, že 2. pěší divize generála Engelberta obsadí celý prostor na západ od Váhu a vytvoří zde tzv. ochrannou zónu (Schutzzone), ze které se musí všechny jednotky slovenské armády ihned stáhnout a nadále zde nebudou kasernovány. Ve všech českých a moravských městech došlo během 15. března k za stavení práce, ke srocování lidu a k bouřlivým demonstracím, proti kterým se německé jednotky chovaly velmi zdrženlivě. Výjimku tvořily henleinovské bojůvky a zfanatizovaní němečtí výrostci.

V 19,46 dorazil na Pražský hrad Adolf Hitler s doprovodem vysokých funkcionářů 3. říše. Po vyhlášení tzv. protektorátu Čechy a Morava (Protektorat Böhmen und Mähren) zavedli Němci na krátkou dobu okupační režim. V Čechách byl velitelem ustanoven generál pěchoty Blaskowitz. Morava byla rozdělena do tří oblastí, kterým veleli generálové von Rundstedt, List a Bürckel. Brzy nastoupila civilní správa a značná část německých jednotek se začala z českých zemí odsunovat.

Reakce na okupaci ve světě
Tiskové agentury na celém světě zaznamenaly prvé reakce na okupaci Čech a Moravy i na vytvoření Slovenského štátu od večera 15. března. Veškerý demokratický tisk označil tuto akci za vědomé a násilné porušení mnichovské smlouvy. Jedinou výjimkou byly některé polské a maďarské vládní listy a masmédia fašistické Itálie.

Francouzský ministr zahraničí Bonnet, jeden z hlavních tvůrců francouzského podpisu mnichovské smlouvy, oficiálně oznámil německému velvyslanci v Paříži, že francouzská vláda považuje okupaci Čech a Moravy za flagrantní porušení mnichovské dohody a neuznává v žádném případě situaci, která se vytvořila německou akcí v ČSR.V narychlo svolaném zasedání britské sněmovny premiér Chamberlain zprvu hájil názor, že osamostatněním Slovenska došlo k vnitřnímu zhroucení čs. státu, takže britský závazek na garanci jeho hranic zanikl. Bouřlivé námitky opozice a i značné části politiků z vlastní konzervativní strany Chamberlaina donutily, aby se britská vláda okamžitě připojila k francouzskému protestu. Došlo přitom i k velmi tvrdé kritice celé dosavadní Chamberlainovy politiky. 16. března podala francouzská i britská vláda v Berlíně ostrý protest proti vytvoření Slovenského štátu pod německou patronací. Oba státy současně odvolaly z Berlína své velvyslance. Byla vyhlášena i pohotovost francouzské armády. S menší prodlevou se k britsko-francouzskému protestu připojily i USA.

Po znatelném váhání podal 17.3. ostrý protest proti okupaci českých zemí i Sovětský svaz. Rýsující se obrat v sovětské zahraniční politice signalizovalo brzké uznání Slovenského štátu de facto. De iure uznal SSSR Slovenskou republiku v létě 1939. V prosinci přijel do Moskvy slovenský vyslanec Fraňo Tiso. Dosavadnímu čs. vyslanci Fierlingerovi, jehož činnost byla postupně omezována, SSSR nakonec zcela odepřel uznání diplomatického charakteru a budovu čs. vyslanectví zabrali slovenští diplomaté. Zřízení Slovenského štátu a protektorátu Čechy a Morava nakonec vedle SSSR a Itálie uznalo jen Maďarsko. Polská vláda se po tvrdé reakci na svou dosavadní politiku neodvážila k uznání oficiálně připojit.

Kapitulace československé armády byla chmurnou a bolestnou kapitolou novodobých českých a slovenských dějin, plnou pochybností. Bezesporu i jednou z bezprostředních příčin pronikavého úpadku morálních hodnot značné části národa v následujících desetiletích. Avšak Hitler a jeho pochlebovači se zklamali, když věřili, že Mnichovem a jeho přímým následkem – 15. březnem 1939, je republika pochována. Češi a Slováci pokračovali v boji za demokracii doma i za hranicemi. Již v květnu 1939, necelé dva měsíce po okupaci, zavlál na nádvoří bronovických kasáren u Krakova prapor první čs. vojenské jednotky organizované v cizině. A pak už následoval jen boj. Boj tvrdý a nesmlouvavý, ale především též boj obětiplný.

Zdroj: www.army.cz

Přestože obsazování českých zemí začalo až 15. března, první němečtí vojáci překročili hranice v prostoru Moravské Ostravy již 14. března kolem 17.30. Jednotky VIII. sboru a pluku SS „Leibstandarte Adolf Hitler“ dostaly rozkaz obsadit Moravskou Ostravu a Místek. Dvě německé kolony 84. pěšího pluku plk. Stoewera ze sestavy 8. divize gen. Kocha dorazily i k Čajánkovým kasárnám v Místku, kde byl ubytován III. prapor 8. pěšího pluku slezského.

V úterý 14. března 1939 se s velitelem pluku v Místku, plukovníkem Floriánem Eliášem, spojil po druhé hodině odpolední náčelník štábu a plukovník dostal rozkaz spálit tajné a mobilizační spisy. Zpočátku pálil tyto spisy spolu se svým pobočníkem majorem Brychem v kanceláři na velitelství pluku a pak i na velitelství místecké posádky. O půl šesté se od Příbora začaly přibližovat motorizované jednotky a projely hraniční čárou. Němečtí celníci obsadili budku pohraniční stráže. Ta chtěla telefonicky informovat Místek, což se ovšem nepovedlo. Jednomu z českých celníků se ale podařilo útěkem dostat se do Rychaltic, kde podal hlášení.

Nacisté se zastavili u místecké továrny Oskara Landsberga. Okresní hejtman Cidlík,  který byl informován pouze o průjezdu německých jednotek směrem od Příbora na Slovensko, si vyslechl hlášení o přítomnosti německého vojska a nařídil poté městské stráži, aby odložila zbraně.  Kolem 18. hodiny dorazilo říšské vojsko do centra Místku. Čtyři němečtí četníci pak obsadili policejní strážnici a učinili prohlídku. To už se k nim ale začali přidávat i místní henleinovci, s touhou aktivně se zapojit a pomoci. Prvním místeckým nacistou, který takto přispěchal, byl Rudolf Haas a po něm přicházeli další a další. S jejich pomocí došlo k obsazení budovy okresní politické správy a další část jednotek projela a blížila se k Čajánkovým kasárnám.

Tyto kasárny byly v této době dvoupatrovou budovou, bývalou továrnou. V kasárnách byl  ubytován III. prapor 8. pluku. V přízemí byla umístěna IX. rota, v 1. patře X. rota a ve 2. patře XII. rota. Kolem kasáren vedla cesta na Frýdek.

Velký počet z místních vojáků byli nováčci, kteří narukovali teprve 1. března a neabsolvovali prozatím ani základní výcvik. Kromě nich zde bylo přibližně 30 aspirantů a délesloužících. Zhruba v jednu hodinu po poledni nastoupil do stráže u brány svobodník Bohuslav Přibyla, který ještě netušil, že právě on bude prvním svědkem příjezdu okupantů.

Po skončení denních prací byl čten poručíkem Cibienem denní rozkaz. Poručík mluvil, podle svědků, nezvykle vážně o Slovácích i Háchově cestě do Berlína. Řekl také, že kdyby k něčemu došlo, mají si pamatovat, že jeden za všechny a všichni za jednoho. V šest hodin měl započít kurz polštiny a za každou rotu se ho měli zúčastnit po jednom délesloužícím poddůstojníkovi a jednom aspirantovi. Kurz vedl poručík Karel Martínek a podívat se přišel i kapitán Pavlík.  Plk. Štěpina, jak vzpomíná, dostal asi v téže době na posádkovém velitelství ústní rozkaz tohoto znění: „ Němci jsou před naším městem. Neklásti jim žádný odpor. Vejíti ve styk s jejich veliteli.“

V téže době, tedy krátce po 18. hodině, zavedl velitel stráže svobodník Přibyla do stráže u brány Čajánkových kasáren vojína Sagana. Oba dva sice slyšeli kolem kasáren projíždět motocykly a informovali také velitele praporu, ve tmě však nebylo možné rozeznat, zda se nejedná například o naše četníky. Velitel praporu podplukovník Štěpina, který neměl žádné bližší instrukce, se domníval, že jde pravděpodobně o nějaký povolený průjezd. Zatím ještě nikdo z přítomných netušil, že se jedná o  první předvoj německých vojsk. Přibližně v 18 hodin a 20 minut přijížděly ke kasárnám další vojenské jednotky. Poté, co jedno z aut zastavilo a směrem ke garáži u brány kasáren se blížilo několik osob s napřaženými zbraněmi, bylo zřejmé, že se jedná o německého důstojníka, provázeného dalšími vojáky. Stráž vyzvala důstojníka k zastavení, ale německý důstojník neuposlechl a vyzval stráž, aby se vzdala. Pak  sám vytáhl pistoli a vystřelil po strážném. Kulka ho minula, a tak hned opětoval palbu a důstojníka zasáhl. Vojáci se poté hned ze stráže stáhli a boj o kasárny započal.

Nováčci, kteří se kolem čtvrté hodiny vrátili ze cvičení, uslyšeli zhruba dvě hodiny po návratu alarm a na chvíli mezi nimi vznikl chaos. Již delší dobu vládlo mezi vojáky napětí. Koncem února byl neočekávaně propuštěn z vojenské prezenční služby odvodový ročník 36, přestože měl sloužit ještě několik měsíců, než nováčci dokončí základní výcvik. Ti ale nastoupili až 1. března 1939 místo plánovaného 1. října 1938. Aby toho nebylo málo, tak již vycvičení vojíni ročník 37 byli odveleni z velké části na Slovensko nebo Podkarpatskou Rus. U 8. pěšího pluku pak zůstalo jen mužstvo pro dozorčí a strážní službu. Další omezení přišlo zrušením speciální obranné jednotky v prvních březnových dnech. Tato jednotka se stavěla mimo obvyklou stráž každou noc na pohotovost  a byla dokonce vybavena i ručními granáty a raketami. Tato munice pak byla odvezena z kasáren.  V Místku se na některých budovách se začaly objevovat během března nacistické prapory a místní henleinovci se procházeli hrdě po ulicích. Nováčci však měli přísně zakázáno všímat si jak Němců, tak praporů.

Nejprve se vojáci domnívali, že jde o akci místních henleinovců, kteří v těchto dnech zintenzívněli své provokativní chování v ulicích města, proto byla zpočátku zalarmována jen hotovost. Po pár minutách bylo ale jasné, že se jedná o německé vojsko a byl vyhlášen bojový poplach. Řízení obrany se ujal velitel kulometné roty kapitán Pavlík, který hned na počátku boje vypnul elektřinu a celé kasárny se ponořily do tmy. Josef Plandor, který byl jeden z účastníků kurzu polštiny, kde byl i Pavlík, vzpomínal po válce, že slyšeli výstřel. Vstali, plni vzrušení a napětí, když do učebny vpadl voják a ve spěchu oznámil, že německá armáda je tady. Pavlík podle Plandora energicky vstal a pronesl: „Rychle ustrojit a pálit na nepřítele.“ Nikdo z 15 poddůstojníků v učebně pak neváhal. Kapitán Pavlík svým zástupcem jmenoval poručíka Martínka a účastníci kurzu polštiny se chopili zbraní, které byly u XII. roty. Z vedlejší místnosti a ze skladu pak dostali náboje. Sám Pavlík začal střílet z lehkého kulometu a postupně se k boji připojili i příslušníci dalších rot a také nováčci. Asi deset mužů bylo vysláno ke garážím a zalehli do kanálu, odkud začali střílet na cestu. Vojáci mohli střílet pouze z pušek a lehkých kulometů, postrádali granáty a těžké kulomety a bohužel také zásoba střeliva, která stejně byla ponechána v kasárnách „na černo“, rychle ubývala. Několik německých vojáků bylo zasaženo.

Němci vyslali jednoho svého vojáka do protější budovy finančního úřadu, aby rozstřílel světla na ulici. Němečtí vojáci, vybavení těžkými kulomety, vedli palbu z obsazených budov naproti kasárnám a obsadili také celý protější park a ztěžovali výhled obráncům silnými reflektory namířenými na Čajánkovy kasárny. Tyto reflektory osvětlovaly celou stěnu, a proto mnohé z výstřelů skončily místo v pozicích útočníků ve zdi finančního úřadu, který Němci také obsadili. Do boje zasáhl také protitankový kanón a do vchodu kasáren vjel obrněný automobil, ostřelující nádvoří. Palba z kulometu jej však donutila k ústupu. Mezitím nepřátelská střelba stále sílila a dělový granát zasáhl i kancelář velitele praporu, podplukovníka Štěpiny. Byl to právě on, kdo z velitelství pluku, při telefonním rozhovoru s plukovníkem Eliášem, obdržel rozkaz k zastavení palby a ke kapitulaci. Po vystřelení posledních nábojů připadl poručíku Martínkovi, který uměl německy, úkol vyjít před bránu kasáren s improvizovaným bílým praporem, vytvořeným díky bílé košili číšníka z jídelny.

Potom mu dal koště (pozn. autorky Štěpina Martínkovi), na němž byla připevněna bílá blůza prodavače ze zátiší a nařídil mu: „Tady máte bílý prapor. Vyběhněte s tím ven a volejte německého velitele. Nic jiného nemám po ruce.“

V Čajánkových kasárnách byl v tuto chvíli také nováček Gustav Sklář, dnes již 93-letý, který na událost vzpomíná takto:
„Stál jsem u okna na světnici a naráz začalo řinčet sklo. Vedle mě stál chlap, voják, a toho střelili do ruky. Krev na mě prýštila. Byl jsem celý od krve, ale mě nikdo nezasáhl. Vzali starou košili, a tak mu to ovázali. Asi za půl hodiny bylo po přestřelce a byl vyvěšen bílý prapor.“

Poté vtrhli do kasáren Němci a téměř do půlnoci trvala jejich prohlídka spojená s drancováním. Část obránců byla hned seřazena před nedalekým Štursovým pomníkem  padlých z První světové války, zatímco Nováčci zůstávali zatím ve světnicích. Do každé světnice se nahrnulo zhruba deset Němců, kteří zadrženou místeckou posádku hlídali. Pokud si potřeboval některý z československých vojáků odskočit, Němci, zřejmě z obav z dalších nepokojů či útěku, odzbrojeným a prakticky bezmocným vojákům nevěřili a následovali je až na toalety. Probíhalo drancování a prohlídky a zhruba po dvou až třech hodinách přišel nový rozkaz. Obránci, kteří byli jen lehce oděni, museli vyrukovat na náměstí do Místku. Jen lehce oděni v dešti se sněhem a ve větru čekali asi od osmi do půl jedenácté. Nikdo netušil, co přijde. Mnoho vojáků očekávalo smrt. Po obou stranách je se zbraněmi hlídali vojáci. Němci je však odvedli zpět do kasáren. Na každé světnici bylo zhruba osm Němců až do rána. Důstojníci byli odvedeni do Německého domu, a také kolem půlnoci byli propouštěni do svých domovů s nařízením, aby očekávali další pokyny. Původní německý plán byl odvést vojáky jako zajatce do Příbora, ale od tohoto plánu bylo během noci upuštěno.

Zatímco českoslovenští vojáci byli beze ztrát, na německé straně se pamětníci shodují na několika padlých, jejichž bližší číslo je neznámé. Odhady hovoří o 6 až 18 padlých Němcích. MUDr. Evžen Storek nesměl prozradit ani koho vyšetřoval, ani koho viděl. Nezachovaly se farní matriční knihy z Místku ani matriky z Nysy odkud pluk IR-31 pocházel. V kronice 8. pěšího pluku žádné přesnější podrobnosti uvedeny nejsou a rovněž nejsou k dispozici nemocniční knihy frýdecké nemocnice. Část padlých byla odvezena nákladním autem směrem k Příboru, část pohřbena i na místeckém hřbitově. Ranění byli ošetřeni místními německými lékaři (krátce však hospitalizováni ve frýdecké nemocnici, lékaři potvrdili 10 těžce raněných). Je však třeba dodat, že obránci měli velké štěstí. Němci byli překvapeni a také dezorientováni. Nulové ztráty totiž způsobil také fakt, že Němci z děla stříleli jen na kasární budovu, kde bylo prázdné vojenské zátiší, Štěpinova rozsvícená, ale prázdná kancelář a skladiště.
Vojáci byli po návratu soustředěni do světnic a Němci s nimi zůstali nepřetržitě od 14. až do 24. března. Strach byl na obou stranách. Kamkoli se chtěli čs. vojáci hnout, Němci je následovali, ať už to byly koupelny či toalety. Obránci nemohli nic dělat, prakticky jen stále čekali. Jejich rodiny byly také bez informací a často také informovány mylně. Například nováček Gustav Sklář stál na místeckém náměstí celý od krve, a lidé z Lipiny, kteří tudy projížděli, řekli jeho snoubence, že je postřelený a těžce zraněný. Vojáci se ale nesměli pak po celou dobu vzdálit ani s nikým mluvit, a proto byla jeho budoucí žena uklidněna až jím samým na konci března.

Mezi hlídanými a hlídači byla také jazyková bariéra, protože Němci neuměli česky a německy z nováčků nehovořil téměř nikdo. Dne 24. března přestalo toto spíše policejní nepřetržité hlídání a za pět dní, tedy 29. března, dostali vojáci lístky, na kterých byly informace o dovolené na neurčité časové období.

Očekávány byly perzekuce účastníků, ale překvapivě Němci nováčky a profesionální vojáky Čajánkových kasáren nechali bez trestu. Ani během onoho 10-denního zostřeného hlídání na světnicích se nestal žádný násilný incident ani nepokoj. Němci sice hrubě mluvili a křičeli po vojácích, ale ti jim stejně většinou nerozuměli a němčina se jim zdála hrubá sama o sobě.

Mezi 20. a 21. hodinou byl obsazen i Frýdek. Ve Frýdku byly také kasárny, a to Neumanovy v Pekařské ulici. Ty byly obsazeny bez výstřelu a podle slov Vávrovského přihlíželi jak Češi, plni vzteku a lítosti, tak Němci, naplněni zase jásotem. Němců bylo podle posledního sčítání v Místku 9%, ale ve Frýdku celých 20%.

Němci obsadili také muniční sklad ve Staříči, kde bylo 11 vojáků a poddůstojníků vedených svobodníkem Jurajem Mikitou z XII. pavlíkovy kulometné roty. S okupanty se zde aktivně zapojil i jeden místní henleinovec a proběhlo také vyslýchání vojáků, kteří nechápali, jak mohou Němci požadovat vydání skladu, a proto neuposlechli jejich prvnímu příkazu vzdát se. Do půlnoci byla obsazena i Dobrá a zbylé okolní vesnice. Obsazen tedy byl celý ostravsko-karvinský revír a obce frýdeckého, místeckého i fryštátského okresu až po tehdejší československo-polskou hranici. Dr. Hein Wildhage byl jmenován správcem místeckého okresu a velitelem místecké posádky se stal major Sucker. V budově frýdeckého městského úřadu byla dočasně zřízena úřadovna gestapa v čele s Preisem a později Nowokem.
Velitelství armádního sboru AK-VIII dostalo 14. března dopoledne rozkaz k obsazení Moravské Ostravy a odříznutí okolí od polských hranic Obsazení (operace Blumenkrieg) proběhlo kromě půlhodinového incidentu bez potíží, i přes Hitlerovy původní obavy. Bylo provedeno armádním sborem AK-VIII z Breslau (byl tvořen 8. pěší divizí: pěší pluky IR-28 Oppeln, IR-38 Neisse a IR-84 Gleiwitz a dělostřeleckými pluky AR-8 Gleiwitz a AR-68z Neisse; a 18. pěší divizí: pěší pluky IR-30 Görlitz, IR-51 Bunzlau a IR-83 Jauer a dělostřelecké pluky AR-38 Schweidnitz a AR-68z Ohlau).

Likvidace místecké a frýdecké posádky zabrala Němcům čas až do 31. července 1939. Ze skladišť si pak odvezli na 36 000 pušek, 6 milionů nábojů, 30 000 ručních granátů, 500 těžkých a 400 lehkých kulometů a také výstroj pro 3 pluky, včetně bot a prádla.

Zdroj: Lenka Habrnálová: 14. březen 1939 ve Frýdku-Místku a jeho paměť v československých a českých dějinách, Brno, 2009,  str. 10-15. Bakalářská diplomová práce na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.