Boje u Bachmače, ukrajinského městečka ležícího zhruba 170 km severovýchodně od Kyjeva, proběhly mezi 8. a 13. březnem 1918. Koncem roku 1917, po vypuknutí bolševické revoluce, přestala východní fronta prakticky existovat a Ruskem zmítala občanská válka. Ukrajina vyhlásila počátkem února 1918 samostatnost, odtrhla se od Ruska a požádala o ochranu Ústřední mocnosti. Němci a Rakušané toho využili a pod záminkou pomoci Ukrajině započali rychlý postup na východ, jaký neměl v dějinách 1. světové války obdoby. Dne 1. března 1918 obsadili Němci Kyjev a valili se dále Ukrajinou. Poté co sovětská vláda uzavřela 3. března 1918 mír s Centrálními mocnostmi v Brest Litevsku, zůstali československé legie jedinou vojenskou silou na východní frontě, která kladla odpor.

Na Ukrajině se v té době nacházelo československé vojsko (asi 42.000 velmi dobře vycvičených a vyzbrojených mužů), skládající se z volyňských Čechů a z bývalých válečných zajatců rakousko-uherské armády české národnosti, kteří šli především z ideových důvodů dobrovolně bojovat za vznik československého státu. Čs. armáda usilovala na počátku března 1918 o jediné – o odchod do Francie. Válka v Rusku totiž ztratila smysl. Nebylo už za co bojovat. Snad, jak to udělali někteří odpadlíci z řad čs. vojska, za pochybné bolševické ideje? Nikoliv! Československé vojsko, v té době již vedené prof. Masarykem, mělo svůj vlastní, konečný cíl – boj za samostatný československý stát, boj po boku Spojenců proti Německu a Rakousko-Uhersku.

Čechoslováci, jak byli tehdy příslušníci čs. vojska nazýváni a sami se tak nazývali, sice měli v úmyslu opustit Rusko a odplout do Francie, spojenecké země, která byla ve válečném stavu s jejich společným nepřítelem, ale situace se začala komplikovat postupem armád Ústředních mocností. Němci a Rakušané totiž postupovali Ukrajinou velmi rychle a hrozilo, že čs. armádnímu sboru odříznou cestu na východ. To by znamenalo zajetí našeho vojska, jehož příslušníci by byli jako bývalí vojáci rakousko-uherské armády vězněni nebo popravováni za velezradu.

Proto nařídilo velitelství 2. československé divize rozkazem ze dne 2. března 6. pluku Hanáckému, aby obsadil důležitý železniční uzel Bachmač a zajistil tak evakuaci celého našeho armádního sboru směrem na východ. Velitelem 6. pluku Hanáckého byl v této době plukovník Jaroslav Červinka. Důležitost této železniční křižovatky spočívala v tom, že se do ní sbíhaly tratě ze čtyř stran, aby pátou tratí, v této chvíli pro naše jednotky nejdůležitější, pokračovaly na východ.

První část 6. pluku Hanáckého přijela do Bachmače 5. března a se souhlasem bolševických i ukrajinských národních vojsk Bachmač na dobu evakuace obsadila. Ve stejný den dostala německá armádní skupina generála von Lisingen, která se nacházela severně od Gomelu, rozkaz k obsazení Bachmače. Úkol byl svěřen 224. pěší divizi. Na západním směru vyslala 7. března 91. pěší divize tři prapory pod vedením podplukovníka von Restorff se stejným cílem: obsadit Bachmač a odříznout Čechoslováky.

První výstřely v bitvě u Bachmače padly 8. března v úporných bojích o stanici Mokošino. Následující den na severním úseku pokračují neúspěšné pokusy německých jednotek a obchvat pravého křídla našich jednotek. Při těchto obranných bojích se zvlášť vyznamenali příslušníci 6. pluku Hanáckého a 7. pluku Tatranského.

Rozhodnutí v této bitvě padlo prakticky 10. března. Na severní frontě podnikly československé jednotky pod velením kapitána Kadlece útok na stanici Doč. Naopak na západní frontě útok zahájili Němci a situace se stala pro nás kritickou až do půl čtvrté odpolední, kdy našim jednotkám přijel na pomoc záložní prapor Hanáckého pluku v čele se štábním kapitánem Ludvíkem Krejčím. Ten se ujal velení nad všemi silami západní fronty a nařídil všeobecný protiútok. Němci jistou dobu ještě odolávali, ale posléze začali ustupovat.

Aby se předešlo dalšímu krveprolití, bylo 11. března sjednáno příměří, které platilo pouze pro trať Kyjev – Bachmač a trvalo do 13. března 20. hodiny večerní. Protože na severní frontě nebyli Němci vázáni dohodou o příměří, pokusili se zde 13. března zvrátit konečný výsledek bojů ve svůj prospěch. Hlavní tíhu boje tentokrát nesl 4. pluk Prokopa Holého vedené por. Stanislavem Čečkem. Německý postup je zastaven kolem 13. hodiny, kdy přichází na pomoc celý prapor československé pěchoty a dvě bolševické roty. Bylo rozhodnuto – evakuace československého armádního sboru byla v podstatě ukončena. Poslední jednotky z obou front, včetně těch, které kryly ústup a ustupovaly pěšky, dorazily do Bachmače po 21. hodině. Poslední ze šedesáti souprav – ešalonů odjel v noci 14. března směrem k Penze.

V bojích o Bachmač mělo čs. vojsko 45 padlých, 210 raněných a 41 nezvěstných (zřejmě padli nebo byli zajati). Ztráty na německé straně se nikdy nepodařilo přesně zjistit. Velmi realistický odhad však hovoří o více než 300 padlých a několika dalších stech raněných.

Bitva u Bachmače prokázala nesporné kvality československého vojska.  Obránci o síle ani ne dvou pluků zde čelila soustředěnému útoku nepřítele o síle armádního sboru, navíc vedeného ze dvou směrů. V hlášeních 224. pěší divize německé císařské armády jsou charakterizovány jednotky našich legií bojující u Bachmače, na rozdíl od bolševických, jako jednotky vysoké vojenské hodnoty, vyznačující se rázností, útočností, palebnou kázní, střeleckou výkonností a obratným vedením. Hrdinství legionářů ocenil v rozkaze také vrchní velitel na Ukrajině Antonov – Ovsejenko. Boj u Bachmače byl také předpokladem proslulé sibiřské anabáze legií, která skončila ve Vladivostoku.

Zdroj: www.turany.cz, www.valka.cz

Na ukrajinskou vesnici Sokolovo, která tvořila předsunutou pozici československého úseku sovětské obrany na řece Mža, zaútočily jednotky německé 6. tankové divize. Po celodenním boji byli obránci – zesílená 1. rota pod velením npor. Otakara Jaroše – ze Sokolova vytlačeni; linii na řece Mža však 1. československý polní prapor udržel až do 13. března, kdy byl pod hrozbou obklíčení z fronty stažen.

Boj o Sokolovo, který  byl současně bojovým křestem československých vojáků v SSSR byl následně bohatě využit československou i sovětskou propagandou. Velitel obrany Sokolova, npor. Jaroš, který v boji padl, byl jako první cizí voják in memoriam vyznamenán nejvyšším sovětským vyznamenáním Hrdina Sovětského svazu.

Vojáci 1. čs. samostatného praporu byli přepraveni z výcvikového tábora Buzuluk do železniční stanice Valujka, odkud vyrazili na 350kilometrový pochod do Charkova, protože dále již byly železnice zcela zničené. Pochodovalo se v noci, jelikož přes den hrozily nálety letadel Luftwaffe. Do právě osvobozeného Charkova se prapor dostal 1. března 1943. Zde si vojáci odpočinuli a 2.  března po půlnoci vyrazili k dalšímu pochodu do prostoru Sokolova. Tam dostali svůj první bojový úkol – udržet postavení na linii nově budované obrany na řece Mža.

„O našem odjezdu na frontu informoval sovětský rozhlas a tisk. Byla to velká událost. V té době jsme byli na východní frontě jedinou spojeneckou jednotkou. Uvědomovali jsme si, že v nadcházejícím boji nemůžeme ustoupit, že je ve hře nejen naše čest, ale i dobré jméno Československé republiky,“ vzpomíná generál Miroslav Machač.

Přístupy k Sokolovu bránil v první linii v osadě Taranovka sovětský 78. gardový střelecký pluk, který bojoval s obrovskou přesilou Němců. A tak se mohli čs. vojáci dobře připravit na blížící se útok a provádět opevňovací práce. Problémem bylo, že řeka Mža byla zamrzlá, a proto nebylo těžké, aby se přes ni dostaly německé tanky. Velitel praporu Ludvík Svoboda tedy rozhodl, že se jedna rota přesune před řeku Mžu, kde zaujme ve vesnici Sokolovo vysunuté obranné postavení. K tomuto úkolu se přihlásil velitel první roty nadporučík Otakar Jaroš. Vesnice byla dobře opevněna, k posílení obrany byly Jarošovi přiděleny dva sovětské protitankové kanóny. Dalšími podpůrnými prostředky bylo těžké dělostřelectvo a raketomety, umístěné za řekou Mža, a deset sovětských tanků T-34, které sloužily jako záloha k protiútoku. Od 6. března čs. průzkumné oddíly několikrát narazily na Němce a při přestřelkách jich několik zastřelily. Byla to předzvěst rozhodujícího útoku.

Dne 8. března 1943 okolo půl druhé hodiny odpoledne zaútočilo čtrnáct německých tanků na Sokolovo. Palbou sovětských děl a raketometů byl však postup zastaven a tanky se obrátily na ústup. Před vesnicí zůstaly stát tři hořící tanky, což se však ukázalo jako lest, protože minimálně jeden z nich byl nepoškozený a vycházel z něj pouze dým z dýmovnice. Německá posádka zjistila postavení československých a sovětských zbraní a při druhém útoku, který začal o dvě hodiny později, již měli Němci sokolovskou obranu rozkrytou. Podařilo se jim zneškodnit jedno ze dvou protitankových děl a těžký kulomet. Rozhořel se krutý boj, při kterém se však čs. vojáci nezalekli postupujících tanků a snažili se je ničit protitankovými puškami a protitankovými granáty. Jelikož protitankové pušky neměly účinnost probít čelní pancíře německých tanků, stříleli do pásů nebo z boku či zezadu pod věž a do prostoru motoru. Čs. vojáci odrazili několik útoků pěchoty, ale německá přesila byla veliká. Kolem páté hodiny odpolední vojáci zaujali kruhovou obranu kolem sokolovského kostela. Ludvík Svoboda se rozhodl, že vyšle do protiútoku sovětské tanky. Pod prvním z nich se při přejezdu přes řeku probořil led, takže v podpoře první roty nebylo možné pokračovat. Tato událost však byla dobrou zprávou pro bránící se československá a sovětská vojska – bylo jasné, že německá tanková vojska již nemohou z chodu překročit řeku, protože led v důsledku tání rychle rozmrzá. Ludvík Svoboda tedy kolem sedmé hodiny nařídil, aby se vojáci bojující v Sokolovu stáhli za řeku. V důsledku minometného ostřelování bylo přerušeno telelefonní vedení, byla zničena i radiostanice. Rozkaz k ústupu se tak do Sokolova nedostal. Stejně tak se tam nepodařilo proniknout spojkám, které byly německými vojáky zlikvidovány. A tak u sokolovského kostela pokračoval hrdinný boj, ve kterém čs. vojáci dokazovali své kvality i svoji statečnost.
V této fázi boje se uprostřed Sokolova odehrávají desítky hrdinských příběhů. Mezi nejznámější patří činy vojína Josefa Černého. Když se na něj řítil tank, neutekl. Naopak si chladnokrevně počkal a zlikvidoval ho protitankovým granátem. O něco později, když již pěchota pronikla do vesnice, ukryl se za jedním ze stavení a hodil protitankový granát přímo dovnitř obrněného vozidla. Zlikvidoval tak dvacet Němců najednou. Četař Komárek postřílel z těžkého kulometu více než třicet nepřátel. Obyvatelé Sokolova později vyprávěli o střelci z lehkého kulometu, který v Němci již obsazené vesnici rozprášil kolonu vedoucí zajatce. Jeho střelba se ozývala dlouho do noci a znemožňovala německým vojákům další postup. A tak bychom mohli pokračovat.

Padl i nadporučík Otakar Jaroš, který dostal zásah v okamžiku, kdy se chystal hodit na německý tank protitankový granát. Jiné zprávy hovoří o tom, že byl zraněný a přejel ho německý transportér. Po setmění prudké boje ustaly, ústup čs. vojáků ze Sokolova probíhal celou noc. Čechoslováci tak splnili svůj bojový úkol, který zněl: nepustit Němce přes řeku Mžu.

Boje ještě pokračovaly 9. března, kdy dvě čs. roty podnikly protiútok na Sokolovo, při němž Němci utrpěli další ztráty.
„Už jsme se chystali překročit řeku, když se ke mně přihnal rotmistr Voráč, že prý byl včera povýšen a že si musí tu důvěru zasloužit. Ať ho prý pustím s jeho četou do Sokolova,“ vzpomíná generál Kvapil. „Nakonec si to u velitele praporu vymohl, a to i přesto, že jeho četa měla mnohem menší palebnou sílu. Věděl přitom, jaká je situace na druhé straněřeky, ale přesto tam on a všichni jeho lidé šli dobrovolně. Bylo to obrovské odhodlání.“ Z celé čety se vrátí jen pár vojáků. Zahyne i Voráč. Společně se svými vojáky se brání v jednom ze stavení, které zasáhne tankový granát. V této chvíli se ale Voráčovi lidé ještě úprkem ženou do boje. Jejich mohutné hurá při protiútoku je slyšet až na druhém břehu. Podaří se jim protivníka zatlačit o pořádný kus dozadu.

Dne 11. března zachytili čs. radisté německou zprávu, díky které byl odhalen německý protiútok. Sovětské dělostřelectvo zahájilo do místa soustředění Němců palbu a útočící jednotky rozprášilo. Po opětném dobytí Charkova německými vojsky dne 15. března 1943 hrozilo 1. čs. samostatnému praporu obklíčení, a tak se vydal na taktický ústup.

Ze zesílené roty zbyly jen trosky. Kromě 86 padlých je dalších 56 vojáků raněných. Rota přišla o oba protitankové kanony, 7 protitankových pušek, 5 těžkých a 16 lehkých kulometů a 5 minometů. Vojenský historik Karel Richtr uvádí jako ztráty na straně protivníka 300 až 400 vojáků, 19 tanků a 4 až 6 obrněných transportérů.

Tragicky skončil osud čs. zraněných a zajatých vojáků. Čeští vojáci totiž věděli, že jako občané protektorátu mohou být za údajnou „vlastizradu“ popraveni, a tak se do zajetí dostávali v drtivé většině jen z důvodu zranění či bezvědomí. Těžce ranění Čechoslováci, kteří byli hospitalizováni v nemocnici v Charkově, byli po obsazení města Němci bezmilostně postříleni. Z dvaceti zajatých jich pět Němci odvezli do protektorátu k propagandistickým účelům, poté byli patrně totálně nasazeni v Říši, jeden z nich byl po válce internován v sovětském pracovním táboře, gulagu.

V komunistickém Československu byla bitva využívána jako propagandistický nástroj. Probíhaly její velkolepé oslavy, přičemž se jednalo o komunistickou propagandu našeho věčného a nerozborného přátelství se Sovětským svazem; na konkrétní hrdiny však bylo zapomínáno. Pouze jeden z nich, Otakar Jaroš, který byl zcela oprávněně in memoriam povýšen na kapitána a jako první cizinec posmrtně vyznamenán titulem „Hrdina Sovětského svazu“, byl naopak zcela neoprávněně označován „mladý komunista“, i když tento prvorepublikový důstojník neměl s komunisty nic společného.

Kapitán Otakar Jaroš
Narodil se v rodině topiče c. k. státních drah 1. srpna 1912 v Lounech. Dětství prožil v Mělníku, kde působil v organizaci Skaut. Navštěvoval tamní gymnázium, studium však nedokončil. Poté absolvoval Vyšší elektrotechnickou školu v Praze, od roku 1933 poddůstojnickou školu v Trnavě, dále školu pro důstojníky v Turnově a od roku 1937 Vojenskou akademii v Hranicích. Do roku 1939 byl velitelem telegrafní čety v Prešově.

Po uzavření Mnichovské dohody byl demobilizován a působil jako poštovní úředník v Náchodě. V srpnu roku 1939 utekl do Polska, odtud se dostal do Sovětského svazu. Byl jako mnoho jiných internován v táboře Suzdaľ a Oranky, protože na takové cizince v té době Sovětský svaz coby spojenec nacistického Německa pohlížel jako na nepřátele.

V roce 1941 nastoupil do výcvikového tábora čs. jednotek v Buzuluku. Tam se stal velitelem 1. roty 1. československého samostatného praporu v SSSR. Jako prvorepublikovému důstojníkovi mu vadilo politické ovlivňování jednotky, neměl rád politruky a jakékoliv bolševické propagátory. Velmi rád fotografoval a mnohé ze snímků, které pochází z Buzuluku, jsou jeho dílem.

Po odeslání československé jednotky na frontu bránila jeho první rota vesnici Sokolovo. Zde se 8. března 1943 odehrála těžká bitva, při níž nadporučík Otakar Jaroš hrdinně padl. Jako vůbec první cizinec byl oceněn in memoriam titulem Hrdina Sovětského svazu, a byl v roce 1945 posmrtně povýšen do hodnosti kapitána. Otakar Jaroš nebyl členem komunistické strany, byť byl tolik zneužit komunistickou propagandou.

Zdroj: www.fronta.cz, wikipedie, A-historie: Sokolovo