Masaryk se narodil v Hodoníně 7. března 1850. Po absolvování čejkovické školy a reálky v Hustopečích chvíli praktikoval v hodonínské škole a posléze se učil zámečníkem ve Vídni. Obou činností zanechal a nastoupil jako podučitel hustopečské reálky a začal se připravovat k studiu na gymnasiu. Jeho nepříliš majetní rodiče (otec pracoval jako čeledín a posléze dráb, matka jako kuchařka v panských službách) ho nemohli na studiích vydržovat. Proto se od 15 let živil sám jako domácí učitel dětíbohatých rodičů. Po maturitě ve Vídni začal studovat filozofickou fakultu.

Během studia se seznámil s Franzem Brentanem a rodinou Rudolfa Schlesingra, jehož syna vyučoval. Na prázdninové cestě s mladým Schlessingrem, už po absolutoriu, se seznámil s Charlottou Garrigue, dcerou newyorského podnikatele. 10. srpna 1877 byli zasnoubeni. Získání docentury z filozofie pozdrželo sňatek do 15. března 1878. Po celou dobu studia byl Masaryk literárně činný, napsal mnoho studií a odborných statí. V letech 1879 až 1880 se stal otcem Alice a Herberta.

Po rozdělení University Karlo-Ferdinandovy na českou a německou část přijel Masaryk do Prahy, aby zde přednášel. V českém prostředí si vytvořil mnoho odpůrců svým kontroversním přístupem ke studentům a vykládanému tématu a názory na katolickou církev. Masaryk z protestantských pozic kritizoval některé vlastnosti katolické církve. Viděl nutnost náboženství pro moderní společnost, ale požadoval po katolictví radikální reformu. Masaryk přijel do Prahy jako uznávaný filosof a získal si mnoho přátel mezi svými studenty a později i v okruhu lidí kolem revue Athenaeum, kterou sám založil.

Spor o pravost rukopisu Královédvorského a Zelenohorského se stal celonárodní aférou. Masaryk se postavil kriticky k pravosti rukopisů a pro velkou část vlastenců se stal vlastizrádcem. Masaryk začal pracovat na poli politiky. Zde našel spolupracovníky v Josefu Kaizlovi a Karlu Kramářovi a formuloval nový politický směr, který prosazoval „přesné vědecké poznávání věcí proti romantické fantastice“ – realismus. Revue „Čas“ se stala tribunou realistů, v níž předávali své názory a postoje poměrně úzkému okruhu veřejnosti. Koncem roku 1890 byli přijati do mladočeské strany, na jaře 1891 získali mandáty do Říšské rady (celorakouského parlamentu) a v prosinci 1891 byl Masaryk zvolen do zemského sněmu. Později svou další politickou kariéru přerušil. Jednou z příčin byla skutečnost, že se mu rodina rozrostla o další dvě děti – Jana a Olgu.

I nadále byl literárně činný. Napsal mnoho studií i vědeckých statí, inicioval vznik Ottova slovníku naučného a také psal články do odborných časopisů, jako byly „Naše doba“, nebo do novin „Čas“, na jejichž vzniku se aktivně podílel.

Masaryk byl hluboce věřící člověk, přesto uvítal vznik Volné myšlenky, kterou vnímal především jako antiklerikální hnutí.

Za první světové války Masaryk zaujal stanovisko nezávislosti českého národa a jeho vystoupení ze svazku Rakouska-Uherska. Ve své knize „Nová Evropa: Stanovisko slovanské“ ospravedlňuje boj proti monarchii, nutnost lepšího státoprávního uspořádání ve východní Evropě a dokonce předjímá i některé aspekty budoucí spolupráce mezi státy Evropy, eventuelně i ve formě federace demokratických států.
K dosažení politické samostatnosti bylo nezbytné zviditelnit český národ a přesvědčit státníky velmocí o potřebnosti a užitečnosti samostatného českého státu. Nejprve odešel do Ženevy. Později spolu s Benešem odjeli do Francie, kde se k nim připojil Milan Rastislav Štefánik. V září 1915 odjel Masaryk do Londýna a situaci ve Francii svěřil Benešovi. Po únorové revoluci přesídlil do Ruska, kde dal podnět k sestavení samostatných legií z českých a slovenských přeběhlíků a zajatců. Když do války vstoupily USA, vydal se přes Dálný Východ do Spojených států, aby zde působil na presidenta Wilsona, který do té doby po válce hodlal zachovat rakouskou monarchii, byť národně svobodnou. V Americe zorganizoval velkou přesvědčovací kampaň mezi americkými Čechy a Slováky na podporu samostatného státu.

Československo bylo uznáno za samostatný stát a Masaryk byl 14. listopadu 1918 zvolen prvním presidentem. 24. května 1934 jím byl zvolen počtvrté a naposledy i přes špatný zdravotní stav. 14. prosince 1935 abdikoval ze zdravotních důvodů a zůstal na zámku v Lánech. Když „Tatíček Masaryk“ zemřel, pro jeho obdivovatele zemřel symbol morální velikosti a velké autority. Jeho heslo bylo: „Nebát se a nekrást“.

Masaryk byl označen za „presidenta Osvoboditele“ a ještě za jeho života byl přijat zákon „Masaryk se zasloužil o stát“, známý též jako Lex Masaryk. Masarykova osoba bývá spojována s pouze s obdobím první republiky, ačkoli značnou část svého díla vykonal již před ní.

Dílo
Česká otázka. Snahy a tužby národního obrození. Praha 1895; 2. ed.: Praha 1908
Naše nynější krise. Praha 1895
Jan Hus. Naše obrození a naše reformace. Praha 1896; 2. ed.: Praha 1908

Životopisná data
Studia
1872 maturita a zápis na filosofickou fakultu ve Vídni na obor filologie
1876 konec universitních studií

Politická činnost
nový politický směr realismus
1891–1893 poslanec říšské rady s mandátem za mladočechy
1899 Polanská aféra – Hilsneriáda – po odsouzení L. Hilsnera za údajnou židovskou rituální vraždu české dívky prosadil revizi procesu
1900 vytváří českou stranu lidovou (od 1905 Česká strana pokroková)
1907-1914 poslanec říšské rady s mandátem za mladočechy
1916 jednání v Anglii o budoucím Československu
1917 jednání v Rusku
1918 jednání v USA
1918, 1920, 1927 a 1934 president ČSR
14. prosince 1935 pro nemoc abdikoval

Pedagogická činnost
1876 doktorská teze
1878 „Privatdozent“ v Vídni
1881 habilitace
1882 Extraordinárus filozofie České univerzity v Praze
1897 profesorem Karlovy university

Publikační činnost
Politika
1895 Česká otázka
1895 Naše nynější krise
1895 Jan Hus
1896 Karel Havlíček
1896 Moderní člověk a náboženství
1896 Otázka sociální
1918 Nová Evropa
kniha pamětí Světová revoluce

Věda
1883 redaktor vědeckého časopisu Athenaeum
1881 habilitace zabývající se problémem sebevraždy

Zdroj: www.panovnici.cz

Ten den se měl poprvé sejít parlament Deutsch-Österreich, do nějž chtěli českoslovenští Němci volit, protože mnozí z nichi přes vyhlášení Československé republiky v něm viděli svou reprezentaci. Chtěli se podílet na volbách do něj, ale české úřady to těžko mohly připustit už proto, že zajisté velká účast na nich by mohla být označována za plebiscit. Proto zakázaly volby na území ČSR konat a přikázaly zmařit pokusy o tajné hlasování. Německá sociální demokracie u nás rozhodla 27. února, že v českém pohraničí dojde 4. března 1919 ke generální stávce a masovým demonstracím, nikoli k nevinnému korzování. A nezapomeňme, dodává Škrábek, že v sociální demokracii tehdy ještě bylo silné bolševické křídlo ovlivněné bolševickou revolucí. Tyto síly se snažily v zájmu světové revoluce destabilizovat svět. Stabilní Československo však neposkytovalo tak velké revoluční možnosti jako poražená a zbídačená německá říše. Přesto došlo i u nás ten den k násilnostem.

Zvláště tragický průběh měly právě v Kadani, kde naděje na Deutschböhmen i Deutsch-Österreich poklesly o Vánocích 1918 příchodem československé armády. Asi dva týdny před 4. březnem byly při domovních prohlídkách nalezeny ukryté ruční granáty a výpovědi příslušníků kadaňské posádky hovořily o zvýšené aktivitě zejména studentů a bývalých důstojníků, o konání tajných schůzí.

Podle ministerstva vnitra se tam ten den konala „sociálně demokratická schůze 10.000 osob“. Schůze se v civilu účastnil i Rudolf Gloss z kadaňské posádky. Podle jeho výpovědi byl začátek schůze velmi agresivní a zazněly zde jednoznačné výzvy k útoku na vojenskou posádku. Gloss se proto pokusil odejít, aby informoval velitele, tím však na sebe připoutal pozornost, byl poznán a musel se zachránit útěkem. O dalším průběhu schůze chybí informace. Část účastníků, asi 1000-2000 osob, po schůzi zůstala na náměstí, kde vládla nervózní situace vyprovokovaná střídavým strháváním českého a německého praporu a vyvěšením praporu rudého. Většina lidí na náměstí, i ženy a děti, snad jen pozorovala dění uprostřed náměstí kolem sochy Nejsvětější Trojice. Menší skupina především velmi mladých lidí se snažila prodrat do radnice. Před skupinou u sochy stála skupina asi pěti mužů (podle vyjádření svědka pravděpodobně opilých), kteří se křikem domáhali stržení české vlajky. Mladíci, útočící na vchod do radnice, si počínali velmi agresivně, ohrožovali holemi i starostu Hegerla, křičeli, hrozili holemi a otloukali omítku z pilířů radničního podloubí. V této fázi se na náměstí objevila hlídka četaře Zeithammela, vyslaná k vyjednávání o prapor. Dostala se k radnici, kde ji obklopil dav zfanatizovaných mladíků. Tam již zřejmě došlo k fyzickému napadení vojáků, těm se však podařilo dostat se až do dveří radnice. Další okamžiky jsou ve svědeckých výpovědích líčeny zcela rozporně. Vojáci hovoří o bití, kamenování, o snaze demonstrantů zmocnit se jejich zbraní. Jeden z vojáků byl zraněn hozeným kamenem. Jakýsi student prý mířil na jiného z vojáků revolverem, snad na něj i vystřelil. Ovšem v tom okamžiku byl tento voják jiným civilistou uhozen a sražen na schody, takže jej výstřel nezasáhnul. Po útočícím studentovi vystřelil z pušky další člen hlídky, pěšák Ženatý. Tento výstřel či výstřely zřejmě pochopili ostatní vojáci jako doklad bezprostředního ohrožení a zahájili palbu. Přesně to lze očekávat od frontových bojovníků, kteří vědí, že včasná reakce zachrání život. Zda i s tím kalkulovali „revolucionáři“ nebo šlo o souhru nešťastných náhod, se už asi nikdo nedozví. Výsledek: 22 mrtvých, 30 těžce, několik lehce zraněných. Ke srážkám došlo i v Chebu, Karlových Varech, Ústí nad Labem, Stříbře a jinde, s celkovým výsledkem 54 mrtvých Němců.

I Němci před i po 4. březnu 1919 hodnotí velitele kadaňské posádky npor. Třešňáka mírněji než čs. vojáky jako celek, prý se snažil situaci nevyhrocovat a pokud to bylo možné, přistoupil na požadavky. I to snad svědčí o tom, že nešlo o cílenou protiněmeckou politiku.

Němci dodnes „oplakávají své mrtvé“. Vítězné mocnosti, hlavně evropské, hleděly na zákrok, který braly coby zásah proti německým útočným nacionalistům, resp. bolševikům, s pochopením; vyslanectví z Prahy většinou hlásila, že jde o koneckonců oprávněnou obranu pořádku, ba územní integrity státu. Beneš pak psal Clemenceauovi 8. března 1919 o „těžkých nepokojích bolševických“, přičemž prý příkazy k německým „operacím byly připraveny agenty ministerstva války ve Vídni“.
Odpor československých Němců na čas zeslábl, no nedivte, měli se tu lépe než za čarou v Německu. A v té době došlo na Balkáně k precedentu dnes tak diskutovaného odsunu Němců: Na doporučení Britů došlo k přesídlení Řeků z tureckého území a tím vyřešení staletých sporů obou etnik.

Situaci z české strany dál jitřili bolševici. Pátý kongres Kominterny se v červnu 1923 vyslovil pro právo sudetských Němců na sebeurčení až k oddělení. Totéž zopakoval i 6. sjezd KSČ v březnu 1931, který hovořil o právu Němců na odtržení i o české okupační moci v německé části Čech. A poté co Hitler hospodářsky pozvedl Německo a ČSR jen těžko překonávala důsledky hospodářské krize, se situace změnila. Většina Němců volala po připojení k nacistické říši.
V rámci přátelství mezi nacistickým Německem a fašistickou Itálií došlo přesunu Němců z jižního Tyrolska do Německa, příslušná smlouva byla podepsána v Berlíně dne 3. 6. 1939 a bylo přesunuto 75 000 Němců. V dohodě se Stalinem z r. 1939 dal Hitler přemístit do Německa více než milion Němců z Pobaltí, z Bessarabie a z Ukrajiny. O odsunech těchto, ani o tom balkánském, se dnes nemluví.

V dokumentech z Postupimské konference velmocí se pak konstatovalo: „německý lid začal pykat za strašlivé zločiny, jichž se dopustil pod vedením lidí, které v době jejich úspěchů otevřeně schvaloval a slepě poslouchal.“ Důležitá je i další věta, že je nutno „přesvědčit německý lid, že utrpěl úplnou vojenskou porážku a nemůže se vyhnout odpovědnosti za to, co sám na sebe uvalil.“

Zdroj: František Rozhoň, www.svedomi.cz