V pátek 21. března 1969 se odehrál první zápas na mistrovství světa ve švédském Stockholmu mezi výběrem Československa a Sovětského Svazu. Naše vítězství 2:0 a oslavy přivedly na Václavské náměstí mnoho fanoušků a zaznělo množství hesel proti okupaci. To ovšem nebylo nic proti masovým demonstracím, které se rozpoutaly o týden později. Poté co naši hokejisté zopakovali 28. března po dramatickém zápase se sovětskou „sbornou“ své vítězství, tentokrát v poměru 4:3, rozpoutalo se po celé zemi obrovské nadšení.

Sportovní vítězství se stalo vhodnou záminkou jak deklarovat svůj odpor k okupaci státu zeměmi Varšavské smlouvy. Sport se stal prostředkem odporu proti nesrovnatelně většímu a mocnějšímu soupeři a občané nadšeně oslavovali alespoň toto malé pokoření okupantů. Největší nepokoje se udály zejména v Praze, Ústí n. Labem, Teplicích, Mladé Boleslavi, Liberci, Brně, Bratislavě, Košicích a dalších městech. Národní manifestace se zúčastnilo na půl milionu občanů v 69 převážně větších městech. V samotné Praze se manifestace účastnilo 150 tis. lidí.

Na 21 místech země došlo rovněž k přímým útokům proti sovětským posádkám. V Ústí nad Labem byla poškozena budova sovětského velitelství, zapáleno několik vozidel a motocyklů Sovětské armády. V Olomouci pak demonstranti napadly budovu sovětské komandatury a poničili několik vojenských vozidel.

V Praze byla zdemolována kancelář Aeroflotu. Dodnes není zřejmé zda se jednalo o spontánní protisovětský akt, nebo pravděpodobnější provokaci STB. Poté co skupina mužů začala házet na kancelář dlažební kostky ji rozvášněný dav vzal útokem a úplně zdemoloval. Pochybnosti vzbuzuje např. fakt, kde se vzala hromada dlažebních kostek před kanceláří Aeroflotu, když chodník i vozovka v okolí byly pouze asfaltové.

Proti demonstrantům byli nasazeny obušky, vodní děla i slzný plyn. Podle zdrojů SNB bylo údajně zraněno při zásazích proti demonstrujícím na 51 příslušníků SNB, z toho několik těžce. Orgány SNB byly napadány zejména dlažebními kostkami a tyčemi. Často se ozývaly výzvy typu : „Gestapáci, bijte je!“ apod. Zapracovala zde i solidarita demonstrantů, kdy dav bránil odříznuté jedince.

Vedení KSČ obdrželo velmi ostrý protest z Moskvy. Nepokoje zřejmě uspíšily i odstranění A. Dubčeka z vrcholné politické funkce a jeho nahrazení Gustavem Husákem 17. dubna a plně odstartovali proces normalizace.

Připravil: Marek Štěpán

Zdroje: www.libri.cz, www.ceskatelevize.cz, www.totalita.cz, Rudé právo /1. dubna 1969/

Prokopa Diviše si snad všichni  spojíme s vynálezem hromosvodu, ale ve skutečnosti  se jednalo o člověka velmi všestranného.  Tento český vědec se narodil jako Václav Divíšek dne 26. března 1698 v Helvíkovicích u Žamberka, kde  je stále možné vidět jeho rodný dům. Kromě vynalézání se také věnoval přírodovědě,  léčitelství a hudbě.  Hlavním předmětem jeho vědeckého bádání byla elektřina.

Výsledky se dostavovaly v hojném počtu, například přístroj, který vyráběl elektřinu pomocí tření nebo již zmiňovaný hromosvod (správně bleskosvod), který ale on sám nazval stroj meteorologický (1754).  Byl dokonce vyzván, aby své pokusy předvedl před zraky tehdejšího císařského páru (Františka Štěpána I. Lotrinského a Marie Terezie), jež byli jeho pokusy unešeni. Elektřinu využíval při léčbě revmatismu a ochrnutí, ale také v hudbě. Jeho vynálezem je tzv. zlatý Diviš. Jednalo se o unikátní strunný nástroj, který ale dokázal napodobit zvuk dechových i strunných nástrojů a například zastoupit celý orchestr.

Působil jako farář, podpřevor a dokonce převor Řádu premonstrátských řeholních kanovníků. K premonstrátům se dostal už za dob svých středoškolských studií. Prokop Diviš  byl velmi dobrý student, ale jelikož pocházel ze zemědělské rodiny, neměl peníze na studia. Proto  mohl studovat na jezuitském gymnáziu pouze díky stipendiu, právě od premonstrátů.  Posléze vstoupil do řádu, stal se učitelem přírodních věd, a později také doktorem teologie a doktorem filosofie. Prokop Diviš si psal podrobné záznamy o svých pokusech, ale také vedl čilou korespondenci s dalšími  vědci a badateli po celém světě. Bohužel, obyčejní lidé v Příměticích, kde stál Prokopův bleskosvod,  svalili na  jeho vynález vinu za velké sucho, které v roce 1759 sužovalo nejen země české, ale celou střední Evropu, a stroj zničili.

Prokop Diviš zemžel 25. prosince 1765 v Příměticích u Znojma, kde působil jako farář.

zdroje: www.converter.cz, www.fysis.cz, Wikipedie

Sudoměř se nachází asi 10 km východně od Strakonic a je známá hlavně díky první velké vítězné bitvě husitů, která se zde, u rybníka Škaredý,  odehrála dne 25. března 1420.  Letos si tedy připomínáme 610. výročí této bitvy, ve které husité poprvé použili vozovou hradbu.

Jan Žižka  a jeho příznivci,  kteří až do března 1420 působili v Plzni,  se  rozhodli 23. března město narychlo opustit a uchýlit se do bezpečnějšího útočiště.  Tím se ale dostali do svízelné situace, protože v okolí Plzně číhala nepřátelská vojska a to ve značné přesile. Žižkova skupinou čítala pouze  kolem 400 hlav, většinou žen a dětí,  a 12 vozů. Velitel kolony, Břeněk Švihovský z Riesenburka, se chtěl vyhnout městům a katolickým hradům i frekventovaným cestám a to co nejrychleji a nejnenápadněji. Skupina se však pohybovala velmi pomalu, protože samozřejmě na jaře byly cesty značně rozbahněné. Husité věděli, že mají v zádech nepřátelské zvědy, ale dva dny nedošlo k přímému střetu. Podařilo se jim tedy dojít do jižních Čech.

Po projití Sudoměří ale husitští špehové hlásili, že nepřítel je už velmi blízko, a Břeňkovi Švihovskému nezbývalo nic jiného než se připravit k boji. Proti husitům stálo více než dva tisíce nepřátel, protože se spojily oddíly Bohuslava ze Švamberka a johanitský oddíl ze Strakonic s královskou hotovostí. Husitům bylo jasné, že musí svého nepřítele zaskočit něčím nečekaným a novým.

S nápadem postavit vozovou hradbu přišel pravděpodobně tehdy šedesátiletý Jan Žižka z Trocnova. Přehradili poměrně úzký pruh země mezi dvěma rybníky. Jeden z nich byl napuštěný a druhý prázdný, což znamenalo, že pokud by se jízda nepřátel pustila přes prázdný rybník, zadrželo by je bahno na dně rybníka. Tato taktika znamenala, že husité si kryli obě křídla i týl. Nepřítel tedy zaútočil čelně na vozovou hradbu. Přestože husitů nebylo moc, na úzké hradbě to vypadalo, že je jich hodně. Přesila byla k ničemu, protože k hradbě jich mohlo jen pár najednou, navíc ve svém brnění byli dost těžkopádní. Zato husité byli lehcí a pohybliví a to jim umožnilo kosit nepřátele jednoho po druhém. Ti, kdož se vydali na pomoc přes rybník, museli sesednout z koní, kteří v bahně uvázli, a pak byli doráženi husity. Šlo o lítou bitvu, která přinesla značné ztráty na obou stranách. Na straně husitů padl i velitel Břeněk Švihovský. Husité slavně zvítězili a novým velitelem se stal Jan Žižka. Ten pak dovedl kolonu do Sezimova Ústí a následně se přesunuli do nově založeného Tábora.

V Sudoměři je postaven 16 metrů vysoký památník Jana Žižky z roku 1925. Autorem je sochař J. E. Kodet.

zdroje: www.municipal.cz, www.jiznicechy.org, Wikipedie; Petr Hora-Hořejš: Toulky českou minulostí díl 2, Baronet, Praha 1995

Vláda ČR vydala prohlášení k zahájení bombardování Jugoslávie leteckými silami osmi států NATO. Domácí politická situace i odpor podstatné části veřejnosti zabránila deklaraci podporující agresory a vyjádřila se zdrženlivě s tím, že Česká republika „dává přednost diplomatickému řešení kosovské krize“. Nicméně ČR poskytla svůj vzdušný prostor pro potřeby NATO. První bomby začaly dopadat na srbská města 24. března 1999 v 8 hodin večer, bombardování bylo ukončeno po 79 dnech 9. června téhož roku. Nálety na vojenské i civilní cíle v srbské a černohorské části Jugoslávie byly zdůvodněny nutností zabránit  humanitární katastrofě hrozící v Kosovu.

Otázka bombardování Jugoslávie přinesla velkou vlnu odporu u české společnosti, přes tři čtvrtě populace byly na straně napadených. Nezabránila tomu ani velká propagace zásahu v tehdejším tisku, z nichž nejaktivnějšími byly především Mladá fronta a Lidové noviny.

Z politických stran se na podporu angažovaly zejména KDU-ČSL, ODA a Unie svobody, mezi odpůrce pak patřili zejména strany z levého spektra naší politické scény a část ODS. Je paradoxem, že právě největší stoupenci „pravdy a lásky“ v tomto konfliktu nejvíce lomozili zbraněmi.

Mezi podporovateli ozbrojeného zásahu byl nejvýraznější osobností především  tehdejší prezident republiky Václav Havel, jehož podpora NATO měla občas až servilní nádech a dodnes je nechvalně slavný jeho tehdejší výrok „humanitární bombardování“. Některé jeho projevy z roku 1999 byly v přímém rozporu s jeho běžně prezentovanými demokratickými a liberálními principy,  mj. řekl do medií, že „jsou možnosti zasáhnout v případě ozbrojeného konfliktu i bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, pokud k tomu zavazují humanitární důvody.“ (Právo 13.2.1999). Možnost zneužití nasazení síly bez mandátu OSN je více než reálné.

Dalším byl např. Petr Pithart, ohánějící se „plněním závazků“ vyplývajícími ze členství v NATO.  Zapomněl ovšem poukázat na fakt, že v článku 1 severoatlantické smlouvy se vysloveně hovoří, že: „Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zapleteny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů.“ Dalším byl pak Jan Ruml, který svým přístupem úmyslně mařil zprostředkování jednání, které mohlo bombardování a obětem na civilním obyvatelstvu zabránit.

Pravým opakem servilních politiků byl Václav Klaus, tehdy zastávající funkci předsedy Sněmovny. Budoucí český prezident jasně deklaroval svůj nesouhlas s agresí. Tvrdě kritizoval zastánce zásahu a poukazoval, že tento útok není v žádném případě v zájmu České republiky. Sám několikrát navštívil Jugoslávskou ambasádu, kde mediálně prezentoval svou podporu Srbsku a jeho lidu.

Významnou osobností, která se také postavila proti bombardování byl i nedávno zesnulý Jiří Dienstbier, který problematice rozuměl skutečně do hloubky a nikoliv náhodou zastával funkci zpravodaje Komise pro lidská práva OSN pro Svazovou republiku Jugoslávii, Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko v letech 1998–2001.

Připravil: Bc. Martin Smyczek

Zdroje: JUDr. Miroslav Polreich, CSc. – Terorismus část II.,
http://is.muni.cz/th/110141/ff_m/diplomova_prace__IS.pdf (str. 69-73),
http://www.rmv.cz/docs/tisk_cesko_srbsko.pdf (str. 63-66)

PS: JUDr. Miroslav Polreich, CSc. – V roce 1992 člen mise OBSE v Kosovu. Byl požádán kosovským představitelem Ibrahimem Rugovou a Srby o tajná zprostředkování dohody k předejití konfliktu. Jednání nebylo úspěšné pro negativní postoj tehdejšího prezidenta Václava Havla, stejně jako další snahy o jednání v letech 1995 – 98.