Václav Matěj Kramerius, nejvýznamnější lidový buditel počátečního období národního obrození, zasvětil svůj neobyčejně plodný život obětavé vlastenecké a osvětové práci mezi českým lidem. Stál u zrodu novodobé české žurnalistiky a byl významným českým nakladatelem.
Osobnost mladého Krameria, syna klatovského krejčovského mistra, se utvářela v období prudkého myšlenkového kvasu josefínského období. Ovlivnili ji především osvícenští učitelé klatovského gymnázia i pražské university a vlastenecká společnost, scházející se v salóně rytíře Jana Františka z Neuberka, kam Krameria přivedl jeho přítel J. Dobrovský. U Neuberka, nadšeného sběratele starých českých rukopisů a tisků, nalezl Kramerius také zaměstnání knihovníka, když v roce 1778 zanechal studií.
Když na počátku osmdesátých let došlo k uvolnění cenzury, vydal Kramerius několik aktuálních publikací. Byly to přeložené a upravené práce cizích autorů, ve kterých seznamoval české čtenáře s josefínskými reformami. Nejvýznamnější z nich byla Kniha Josefova, která patřila k nejrozšířenějším českým knihám té doby.
Začátkem roku 1786 pověřil Jan Ferdinand, rytíř ze Schönfeldu, Krameria redakcí svých, tehdy jediných českých novin. Kramerius sám zajišťoval celý obsah novin, které vycházely každý týden, pomáhal při jejich tisku a staral se i o odbyt a expedici. Počínal si výborně. Jestliže noviny byly předtím jen snůškou náhodných zpráv, dal jim zavedením pravidelných rubrik pevný řád. Poprvé se v nich objevily také komentáře ke zprávám i náznaky reportáží. Rozšířil jejich obsah o hospodářskou osvětu a zprávy o činnosti českých vlastenců. Noviny se staly pestřejší, zajímavější, aktuálnější a jejich obliba i náklad stoupaly. V červenci 1789 začal Kramerius vydávat noviny vlastní, Krameriusovy c. k. poštovské noviny, od ledna potom 1791 Krameriusovy c. k. vlastenecké noviny. I když úroveň Krameriových novin v pozdějším období politické reakce a zostřené cenzury poněkud poklesla, zůstávaly stále důležitým prostředkem buditelské činnosti.
V březnu 1790 založil Kramerius vlastní nakladatelství a knihkupectví – Českou expedici. Stala se centrem českého literárního dění, „shromaždištěm vlastenců pražských i venkovských“. Kramerius udržoval spojení s „učeneckou“ skupinou obrozenců, Dobrovským, Pelclem a Procházkou i s lidovými buditeli z nejrůznějších míst Čech a Moravy. Řídil a ovlivňoval práci skupiny „lidových“ vlasteneckých literátů, P. Šedivého, J. Rulíka, A. J. Zímy aj., a na přelomu století navázal také styky se skupinou mladých básníků kolem Š. Hněvkovského a A. Puchmajera, jimž se stal zkušený Kramerius „otcem laskavým a rádcem neúnavným“.
Kramerius vydal přes osmdesát knih, z nichž většinu sám přeložil nebo napsal. Byly to dílem knihy „kratochvilné“, často nevalné úrovně. Dobrou úroveň však měly četné Krameriovy knihy „poučné“. Seznamoval v nich čtenáře se zeměpisnými a přírodovědnými poznatky i s historickými událostmi a český rolník či řemeslník v nich našel i mnoho „užitečných vědomostí“, rad a návodů pro praktický život i práci. Vydával také staré české knihy, například Trojánskou kroniku. Oblíbeným lidovým čtením se staly Krameriovy kalendáře, které v několikatisícovém nákladu vydával v letech 1789-98.
Celou svou bohatou činností pomáhal Kramerius šířit lásku k rodnému jazyku a vlastenectví mezi českým lidem v době, kdy nezbytnou podmínkou obrození národa bylo udržení a zvelebení jazyka a pozvednutí národního vědomí. Zasloužil se tak významným způsobem o další rozvoj českého národa.
dr. Jarmila Koudelková, CSc. (www.libri.cz), Novotný J. – Matěj Václav Kramerius, Praha 1973
