V roce 1918 se vznikem samostatného Československa bylo třeba řešit i otázku bezpečnostního zajištění našeho obnoveného státu, tj. zejména brannou moc a vojenskou správu země. Mladé Československo se nacházelo v bezprostředním ohrožení své celistvosti ze strany Polska (válka o Těšínsko) a zejména Maďarska (osvobození Slovenska).
Zákonem č. 11/1918 byla přijata tzv. „recepce“, což znamená, že zůstaly v platnosti veškeré právní předpisy a postupy z dob Rakouska – Uherska. Byla to jediná možnost, jak zabránit chaosu. Postupně a systematicky se začalo pracovat na jednotlivých oblastech veřejného života podle strategických priorit a aktuálních potřeb našeho státu. Stěžejním bodem byla samozřejmě obrana země a branná moc vůbec.
Ve vojenství vládl poměrně chaos, kromě standardní pravidelné armády Rakouska – Uherska zde existovala i domobrana a zeměbrana, které se řídily zvláštními právními předpisy. Do toho všeho hlavní vojenskou silou bylo Československé zahraniční vojsko. Legie měli ovšem své vlastní revoluční orgány naprosto odlišné od běžných standardů pravidelné armády. S ohledem na výše uvedené skutečnosti byl vyhlášen nový branný zákon č. 193/1920, později novelizován zákonem č. 53/1927 Sb.
Budování čs. armády bylo založeno na všeobecné branné povinnosti, které podléhali všichni muži od 20 do 50 let (vojáci z povolání do 60 let věku), za mobilizace ve věku od 17 do 60 let. Odvodní povinnost trvala od 20 do dosažení 22 let. Muži, kteří se připravovali na povolání, mohli dosáhnout odkladu vojenské služby a to do 1. října roku, kdy se dožili 24 let, vysokoškolští studenti do 26, výjimečně do 28 let. Mírový stav československé armády činil 150 tisíc mužů, což znamenalo, že ročně bude odvedeno 60–70 000 branců.
Délku vojenské prezenční služby zákon stanovil na 14 měsíců, ale současně obsahoval ustanovení, že muži odvedení v letech 1921 a 1922 jsou povinni po skončení presenční služby ještě odsloužit deset měsíců (tj. celkem dva roky). Odvedení v letech 1923 a 1924 měli po presenční službě odsloužit ještě čtyři měsíce (tj. celkem 18 měsíců). Toto ustanovení platilo i pro osoby odvedené v roce 1926 a později. Délka vojenská prezenční služby se měnila také v 30. letech minulého století. V roce 1932 byla její délka zkrácena na 14 měsíců, ale vzhledem k stoupajícímu ohrožení republiky byla opět prodloužena na dva roky.
Po vykonání vojenské presenční služby odcházeli vojáci do zálohy. Do I. zálohy, která měla za války doplňovat armádu na válečný stav a nahrazovat ztráty z bojů, byli zařazeni všichni záložníci ve věku 22 až 40 let, do II. zálohy, jejíž příslušníci by v případě války vykonávali především strážní službu, záložníci od 40 do 50 let.
Ke zmírnění sociálních důsledků vojenské presenční služby byl v roce 1922 přijat zákon, který stanovil pro živitele rodiny nebo určité kategorie rolníků a živnostníků výhody v plnění branné povinnosti. Pro ně byla presenční služba zkrácena na 6 měsíců a pak byli posláni na trvalou dovolenou, později byli zařazováni do tzv. náhradní zálohy.
Nový branný zákon z roku 1949 stanovil délku základní vojenské služby pro muže od 17 do 60 let na 24 měsíců. Změnu přinesla až novela z roku 1990, která základní vojenskou službu zkrátila na 18 měsíců a uzákonila možnost civilní služby. Další novela z roku 1993 zkrátila službu na 12 měsíců. Roční vojna zůstala i v novém branném zákoně z roku 1999.
1. ledna 2005 byla povinná vojenská služba v České republice zrušena. Stalo se tak 140 let poté, co v roce 1868 branný zákon zavedl v tehdejší monarchii všeobecnou brannou povinnost týkající se většiny mužské populace. V současnosti je česká armáda plně profesionální. Branná povinnost však stále platí, a to pro muže od 18 do 60 let.
Zdroj: www.90letarmady.cz, ČTK
