Výlet na Sion – 10. září 2011

Svorní, Jan Roháč a naše vlajkaStejně jako naši kamarádi z východních Čech, kteří začátkem letošního července  navštívili památný Sion, jsme i my Západočeši využili pozvání místních Svorných a udělali si hezký sobotní výlet. I přes značnou vzdálenost z Plzně vyrazilo plně obsazené vozidlo a jen díky okolnostem nás nebylo více. Z původně plánované víkendové akce se kvůli dalším povinnostem výletníků stala jednodenní procházka, ale to nic neubralo na příjemných okamžicích prosluněného babího léta. Při cestě do Kolína jsme si naplánovali návštěvu památníku na Vítkově, o tom však na jiném místě.

Kolem druhé hodiny jsme přijeli na místo srazu, do obce Malešova,kterou zná každý správný český vlastenec jako dějiště bitvy, ve které v roce 1424 porazili orebité Jana Žižky vojska pražanů.

Po nezbytném přivítání na zahrádce místní restaurace jsme se vydali vstříc cíli naší cesty, samotnému hradu Sion. Při procházce jsme diskutovali nad tématy, které v současnosti zajímají i širokou veřejnost – nepokoje na severu Čech, zákaz KSČM, otázku bratří Mašínů, důchodovou reformu, korupci aj. Cesta nám díky živému hovoru utekla jako voda. Před vlastním výstupem na vrchol jsme samozřejmě nemohli vynechat možnost vyfotit se na skále před Roháčovým reliéfem, které pro některé členy výpravy znamenalo značně sebezapření. Nutno přiznat, že mokrá skála lehce poprášená mokrým jehličím vytvářela směs velmi kluzkou a zákeřnou …

Hrad se rozkládá na skále poblíž obce Chlístovice. Jeho historie již byla na našich již zmíněna v článku k předchozí návštěvě, osud hradu ani jeho zakladatele proto není potřeba znovu připomínat, snad jen pár zajímavostí na okraj. Na první pohled zaujme trojúhelníkový půdorys (který částečně kopíruje původní slovanské hradiště) s východní stranou nechráněnou terénními překážkami. Z tohoto lze usuzovat, že hrad měl sloužit spíš jako správní centrum než jako pevnost. K tomu přispívá i absence kamenných věží, které měly ve středověké fortifikaci významnou roli. Zároveň ale pozorného návštěvníka zaujme, ve své době inovativní, dělostřelecká bašta, chránící jižní stranu hradu. Lze tak usuzovat, že hrad byl dostavován narychlo a neúplně.

Po prohlídce hradu jsme zamířili zpět do Malešova. I během zpáteční cesty se opět  živě diskutovalo a témata jistě obohatila všechny přítomné. V Malešově jsme se rozloučili s kamarády a vyrazili do Plzně. Děkujeme místním za milé pozvání a těšíme se na další akce.

Milan Kalabza

Rubrika Akce, Kraje, společenské, Středočeský | Zanechat komentář

Darovat či nedarovat?

daruj_krevDarování krve patří k obecně prospěšné a humanitní činnosti již od počátku 20. století. V této době byly objeveny základní krevní skupiny. Bez darované krve se neobejdou například pacienti po dopravních nehodách, těžkých úrazech nebo jen při operacích. Například při operacích srdce, kterých bývá v každém kraji přes tisíc ročně, se spotřebuje přes litr darované krve. Darování krve má své zastánce i odpůrce. Odpůrcům stačí často zkreslené příklady z medií, kdy se mluví o nakažení darovaných osob, avšak i příjemců darované krve. Tyto případy jsou často staré desítky let, nebo se případ stal v nějaké rozvojové zemi. Je to stejné, jako byste při onemocnění zápalem plic strašili nemocného, že může umřít.

Velkým nepřítelem bezpříspěvkového (bezplatného) darování krve jsou placené odběry, například krevní plasmy. Tyto odběry jsou honorovány, neboť krev směřuje k zahraničním výrobcům léků, kosmetiky a podobně. Zejména mladí lidé tak raději za pár stokorun darují krev podobné společnosti než místním zdravotnickým zařízením. Důsledky mohou být v budoucnu fatální.

I bezpříspěvkové dárcovství krve má pro dárce řadu výhod. Krev mohou darovat třikrát až čtyřikrát za rok. Na den odběru náleží zaměstnanci nebo studentovi den volna. Zaměstnanec i živnostník má po darování krve daňové výhody. Některé zdravotní pojišťovny pak darují svým pojištěncům různé benefity, od vitamínů jenž obdržíte po darování krve až po finanční odměnu po několika odběrech. Bezpříspěvkové dárce krve od deseti odběrů oceňují i různé humanitární organizace, jako například Český červený kříž. Mladé lidi může k darování krve přimět i fakt, že jsou při vstupních odběrech testování na různé nemoci včetně HIV a to bezplatně. Dárcům se pak může pro každý případ jednou hodit i fakt, že znají svou krevní skupinu. Na každý pád se naše zdravotnictví bez darování krve neobejde. Nikdo z nás neví, kdy bude sám darovanou krev potřebovat pro sebe nebo někoho ze svých bližních. Jedno z nejhezčích a nejpravdivějších hesel používaných při propagaci dárcovství krve zůstává : DARUJ KREV – DARUJEŠ ŽIVOT!

Lukáš Nebes B Rh+

Rubrika Blog, názory | 2 komentáře

Koncert k výročí prvního transportu Židů v Evropě, Ostrava

koncert-ostrava-transport-zidu

Rubrika kalendárium | Zanechat komentář

Výlet na Říp 2011

pozvánka Říp 2011

Rubrika kalendárium | Zanechat komentář

Strkání hlavy do písku není řešení

Rumburk_26.8.2011Var na severu Čech zaregistroval snad každý občan naší země. Noviny i internet jsou samozřejmě plné zasvěcených analýz a nápadů, jak tento problém rychle, nejlépe hned, vyřešit. Asi neřeknu žádnou převratnou novinku, když Romy označím za etnikum těžko přizpůsobitelné, jejichž sociální návyky jsou pro nás mnohdy naprosto nepochopitelné. Proč to ovšem dostoupilo až do dnešního stavu? Odpověď je prostá. Naše společnost, pohybující se svou hyperkorektností už dávno za hranicí zdravého rozumu, se zavřela do své ulity. Problémy se neřeší a pouze odkládají, je to vidět nejen ve společnosti a politice, ale i v hospodářství, zmiňme třeba daňovou pseudoreformu.

Romové, na rozdíl od ostatních národů, národností, etnických skupin, třebas i kočovných, nemají nikde své kořeny. Stěhování za „lepším“ pro ně nepředstavuje žádný problém narozdíl od mnohých z nás, kterým se z místa, kde jsme se narodili a vyrostli, příliš nechce. Z této podstaty vyplývá, že nemají vztah k zemi a půdě, tak jak je běžné v každé civilizaci. Jejich poměr k okolí u nás mnohdy logicky budí značný odpor. Je to přesně tak, jak popsal Petr Voříšek na svém blogu. Problém „… je to ono obsazování prostoru – obsazování parků, srocování se a celodenní debatování ve skupinkách na ulicích před domy atd. Na rozdíl od většinové populace Romové veřejný prostor využívají, ale nemají k němu vztah, nepečují o něj – viz okolí romských domů a bytů – uvnitř naklizeno, ale co se děje venku je nezajímá.“ Myslím, že autor uhodil hřebíček na hlavičku.

Češi nejsou žádným přirozeně rasistickým národem, stačí se podívat na situaci druhé velké komunity, Vietnamců. Jejich integrace dosáhla za daleko kratší dobu daleko větších úspěchů. Vietnamci jsou na rozdíl od Romů, teď si dopustím mírné paušalizace, pracovitější, mají snahu dbát o své okolí, podnikají (byť se někdy se svou snahou uspokojit „poptávku“ pohybují za hranou zákona). Při povodních poskytli vietnamští obchodníci spoustu balené vody a potravin pro postižené, v rámci své komunity vybraly nemálo finančních prostředků, aktivně pomáhali. Romové naproti tomu staticky čekali na podporu a ještě si uměli stěžovat, že (nenároková!) pomoc není podle jejich představ. Malí Vietnamci dnes vyhrávají školní vědomostí soutěže, matematické i češtinářské (!) olympiády, malí Romové stále nepřekročili stín zvláštní školy. Problém tedy asi nebude v českém rasizmu.

Pro skutečnou integraci je nezbytné, aby Romové nežili v uzavřených ghettech, nebo, chcete-li, sociálně vyloučených lokalitách, ale roztroušení mezi majoritní populací. Snáze se tak přizpůsobí a přijmou obecně platné zásady soužití, samozřejmě je třeba aby tento krok postupoval i s dalšími opatřeními, segregace zde však rozhodně není na místě. Kupodivu podobné plány nejvíce kritizují ti samí romští aktivisté, co kritizují i model zcela opačný a to sestěhovávání a vytváření ghett. Tentokrát však argumentují nepřijatelnou likvidací tradiční romské rodiny. Přes mnohé negativní reakce je však toto jedna z cest, nepřizpůsobiví jedinci by neměli oporu u svých podobně (ne)socializovaných soukmenovců. V současném stavu v nich bohužel, a někdy i zcela oprávněně, převládá pocit beztrestnosti a nepostižitelnosti. Toto je třeba urychleně změnit.

P201009150869101Ovšem ti, kdo by to řešit měli a mají to prakticky v popisu práce tj. naši politici, jen strkají hlavu do písku. Dělají, že se vlastně nic neděje, ostatně tak, jako v mnoha dalších otázkách, a jen čekají, že se problém vyřeší sám. Možná se to „samo“ opravdu vyřeší, ale nemyslím, že ku prospěchu všech zúčastněných. Abych nebyl k politikům pouze kritický, je třeba přiznat, že mnoho z nich, zejména těch regionálních, si je těchto problému vědomo a snaží se je nějak řešit. Bohužel při tom často naráží na značné nepochopení svých stranických kolegů v centru. Je irelevantní, zda se přitom jedná o ODS, ČSSD nebo jinou stranu. Pod palbu kritiky se dostala Ivana Řápková z ODS, dříve starostka Chomutova, dnes poslankyně, za své tvrdé postihy neplatičů. Stejně dopadl i šéf mostecké organizace ČSSD Lubomír Holý za billboardovou kampaň, která poukazovala, že stejná pravidla mají platit pro všechny (světe div se!). Grémium ČSSD se s tím zřejmě neztotožnilo, zaštítilo se bojem proti rasizmu a xenofobii a požadovalo stažení všech billboardů. V poslední době pak kritika Jaroslava Foldyny za účast a podporu demonstrace v Rumburku, což ovšem z úst „oblíbeného“ pana Paroubka působí velmi kontraproduktivně.

Mnoha občanům republiky, kteří nežijí a neznají situaci v severních Čechách, se některé výroky místních  mohou zdát opravdu tvrdé, ale je třeba mít na paměti, že problémy trvají už mnoho let a nejsou řešeny. Místní policie se v mnoha případech bojí cokoliv udělat, však sami policisté mají rodiny. Jako pozitivní vnímám , že občané Rumburku i dalších měst, nejsou jen tupé ovce, ale umějí držet pohromadě, sejít se a nahlas vyjádřit svůj názor, že současný stav má k normálnosti daleko. Mladá maminka s dítětem v náručí či starší subtilní pán o hůlce  přeci jen nesplňují mediální obraz extremisty. Jen je patrná frustrace,  a řekněme si, že oprávněná .

Systémové neřešení pak jen vede k nárůstu popularity opravdových extremistů, stačí se podívat na výsledky voleb v Litvínově, kde Dělnická strana (dnes sociální spravedlnosti) zabodovala svým pochodem v Janově. Co na tom, že nemá žádný kloudný program, že její členstvo a příznivstvo se skládá z převážně méněcenných primitivů. Někteří lidé (rozhodně se nejedná o žádné nacisty a rasisty) mají pocit, že pro ně svým pochodem tato strana udělala víc než celý státní aparát dohromady. Je třeba abychom si nalili čistého vína, problémy pojmenovali a začali je řešit prostřednictvím standardních demokratických principů, svým zavíráním očí jen nahráváme extremistům. Pak se může stát tragédie jako v Děvínskej Novej Vsi, člověk který se nedovolá práva, nemá co ztratit …

(snb)

Rubrika Blog, názory | 2 komentáře

Oslava vzniku republiky, Písek

Písek-28.X.11

Rubrika kalendárium | Zanechat komentář

Pavel Bělobrádek v rozhovoru o vlastenectví: „Pracovat a žít tak, abych rodině, vlasti a národu nedělal ostudu“

pavel-belobradek-kdu-cslSvornost Vám přináší rozhovor s panem MVDr. Pavlem Bělobrádkem, Ph.D., předsedou KDU-ČSL, do jejíhož čela se dostal po volebním debaklu strany ve volbách do Poslanecké sněmovny v květnu 2010. V současné době volební preference strany rostou a zdá se, že konzervativní politika pana Bělobrádka dostane lidoveckou stranu zpět do sněmovny. K jeho koníčkům patří dům a zahrada, příroda, historie, literatura a výtvarné umění.

Svornost: Považujete se za vlastence? Jak vypadá vlastenectví ve Vašem životě?

Domnívám se, že o vlastenectví hovoří činy a ne jen nějaká deklarace. Za to, že jsem Čech jak poleno, se nestydím. Zdravý patriotismus, který souvisí se znalostí historie rodiny, regionu, země i Evropy, je zdravý a chvályhodný. Pokud si umí člověk přiznat i stinné stránky. Být hrdý, znamená vědět a znát to příjemné i nepříjemné, často se i zastydět.  Mezi Čechy i jakýmkoli jiným národem jsou lidé obdivuhodní, skvělí, výjimeční, světci, lidumilové, ale i psychopati, sadisti a gauneři. Jen proto, že jsem nějaké národnosti, ze mě nedělá člověka ani dobrého, ani špatného. Žádný národ není ani dobrý, ani špatný sám o sobě. Jsou jen dobří a špatní lidé.
Něco jiného je, když na základě mojí národnosti hodlá někdo mě a moje bližní utlačovat, otročit či zlikvidovat. Tam je asi každý přirozeně v právu obhájit a bránit svoje sebeurčení, život, kulturu. Vlastenectví nesmí přejít v nacionalismus, kde se říká, že jeden národ je lepší než druhý a hlavně, že druhý člověk je horší nebo lepší podle svojí národnosti. Bohužel, nacionalismus moc dobrého, na rozdíl od vlastenectví, lidstvu nepřinesl.
Neustále studuji historii. A rád se setkávám s lidmi jiných národností, protože není nic horšího, než nenávist, pověry a odpor k druhým, když žijeme v bludech, falešných představách a neznalosti. Jako vysokoškolák jsem například pořádal lampionový průvod s položením svíček u památníku v Kaunicových kolejích v Brně, kde jsem přítomné upozornil na reálie této nacistické věznice a popraviště. Drtivá většina ubytovaných studentů si ani nepřečetla pamětní desku na zdi. Bylo jim to asi jedno.

Svornost: Má vlastenectví vychovávat anebo už nemá moderní společnosti co nabídnout?

Znalost kořenů je velmi důležitá pro sebeuvědomění a sebeúctu člověka. To, že někam patřím, že mám s někým společnou historii, jazyk, kulturu nebo stát, je jistě důležité. Národní hrdost, která nezastírá i stinné momenty, to je pro mě dospělá a sebevědomá výchova k vlastenectví. Nevymezovat se vůči druhým, ale říci, že je důležité pro svoji vlast něco udělat, protože jsme její součástí. Ať už to je starost o rodinu, svoje okolí, veřejný život, kulturu nebo prostě pracovat a žít tak, abych rodině, vlasti a národu nedělal ostudu.
V dnešní době plné apatie, nihilismu a sobectví, je vlastenectví, sociální soudržnost, solidaritu, vzájemnou úctu a slušnost, potřeba neustále zdůrazňovat. Také je v lidech nutné udržovat  povědomí, že tato země a obyvatelstvo je zde proto, že mnoho našich předků pro ni nezištně pracovalo. A že tato zem vyrostla i z krve a těžkých osobních rozhodnutí, sebeobětování a statečnosti mnoha hrdinů.

Svornost: První republika se vyznačovala vysokou mírou občanské angažovanosti svých občanů v různých vlasteneckých a sportovních spolcích. Co je podle Vás důvodem, že dnes podobné spolky neexistují anebo nemají takovou podporu?

Jak jsem již řekl. Dnes se propaguje kultura sobectví. Prý není úspěšný ten, kdo něco pro někoho dělá, ale kdo hodně vydělá. I mnozí mladí lidé dnes za úspěch považují kariéru a plat. Proto také ono přiblblé „netrestejme daněmi úspěšné“. Daně jsou tu přeci pro nás všechny! Jen se nesmějí rozkrádat, jako je to u nás, bohužel, smutnou pravdou. Úspěch spočívá snad v něčem jiném. Dříve být starostou Orla, Sokola, nějakého spolku, jednoty společenství, bylo prestižní záležitostí. Dnes se to pokládá za ztrátu času, podivínství, okrádání se o čas nebo maloměšťáctví.  Právě onen individualismus a atomizace společnosti jsou pak důsledkem popisovaných jevů. Samozřejmě to i souvisí s televizí a internetem. Dnes nemusíte vůbec vyjít ven a nejen že neumřete hlady, ale dokonce nepřestanete komunikovat s lidmi. Než se pohádat v hospodě o svůj názor, tak zbaběle pod falešným nickem urážíte druhé, protože víte, že vám nikdo facku nedá.

Svornost: Máte nějaký vzor v historii českého národa? (proč)

Je jich celá řada a nelze je vyjmenovat. Každou historickou osobu si trochu idealizujeme, i ona měla svoje nedostatky. Mohou nám však v mnohém být zrcadlem, ve kterém poměřujeme svoje činy.  Od  sv. Vojtěcha a sv. Anežky až po Františka Noska, gen. Eliáše, Pavla Tigrida nebo bezejmenné, kteří denně riskují život a zdraví pro druhé, obětavě druhým slouží, nebo vytvářejí hodnoty, které využívá celá společnost.

Svornost: Co v dnešní době chybí mladé generaci? Pochválil byste jí za něco?

Těžko říci. Není možné mluvit o všech, ale snad o nějakých trendech. Snad úcta k autoritám a ochota k oběti. Dát druhému něco ne ze svého nadbytku, ale něco, co pocítím jako ztrátu. Lidé po povodních nechtěli naše nepotřebné staré spotřebiče a obnošené šaty. Ty jsme si měli nechat my a jim dát naše peníze nebo koupit nové věci a sami si je odříci.
Zřejmě chybí i úcta k hodnotám, k lidské práci, k tomu, že všechno někdo musel vyrobit, že za vším je dřina a důvtip. Pak by snad nebylo tolik vandalů, mezi něž považuji také každého, kdo na zem hodí nedopalek, papírek nebo neuklidí po svém psovi. Tam to začíná.
Také možná vědomí, že být mladý, zdravý a soběstačný, člověk nebude po celý život. Snad také pochopení, že svoboda není anarchie, že končí tam, kde začíná svoboda toho druhého. Že k ní patří i ohleduplnost a úcta.
Pochválit? Snad za to, že mnoho z těch, kteří mají možnost se uplatnit lépe v zahraničí, zůstávají u nás, nebo se vrací zpět domů, i když je to „do horšího“. Také musím říci, že se mnozí začínají vracet ke kořenům a přemýšlejí o budoucnosti nejen té své, ale celé země a světa. Určitě jsou otevřenější.

Svornost: Naše společnost žije již 21 let v demokracii. Myslíte si, zde máme skutečnou svobodu a právní stát?

Svobodu relativně máme, i když jsou neustále útoky ji omezovat. Osobně mi vadí, že politická korektnost již zachází dále, než je rozumné. Právní stát rozhodně nemáme. Vymahatelnost práva v této zemi je nízká, korupce vysoká a nepořádek je snad čím dál horší. Stav našeho soudnictví není dobrý. Zvažujeme iniciovat zavedení porot a volbu soudců.

Svornost: Neobáváte se, že za několik desítek let našemu národu nezůstanou žádní hrdinové, kteří by bránili svobodu a nezávislost naší vlasti a náš národ se opět dostane do područí nějaké totalitní vlády?

To je vždycky možné a historie ukazuje, že tyto snahy v budoucnosti budou s pravděpodobností hraničící s jistotou. Věřím však, že se vždy najdou lidé, kteří by si mohli spokojeně žít a starat se sami o sebe, ale budou svoje pohodlí a třeba i život riskovat pro druhé.

Svornost: Co si myslíte o strašáku naší civilizace – islámu? Je to opravdová hrozba anebo se toto téma jen přeceňuje?

Hrozbou je radikální islám. Ten cítím jako obrovské nebezpečí. Je to ale dáno také tím, že sami opouštíme kořeny vlastní civilizace, relativizujeme hodnoty ověřené staletími a tisíciletími a jsme pak zranitelní. Co je dnešní civilizace? Hedónismus, konzumní společnost, růst HDP, rozrušování a zesměšnění hranic normality? Pokud nebudeme mít dost dětí, přijdou sem jiní. Někteří přátelští někteří nepřátelští. Demografický vývoj národa nikoho nezajímá. Co nás čeká, jestliže se za posledních dvacet let narodilo o 1 milion dětí méně, než je pro zdravý demografický vývoj nutné? Vymřeme, nebo nás pohltí ti, pro které dítě není „sociální problém“.

Svornost: Jak vnímáte postavení ČR v rámci Evropské unie?

Domnívám se, že současná politická reprezentace je obrovsky pokrytecká. Pokud se něco podaří, pak to je zásluha našich politiků a úřadů, když se udělá chyba nebo pitomost, pak za to může Brusel. Žádný „zlý Brusel“ neexistuje. Evropská unie bude taková, jakou si ji uděláme. Pokud naši politici na EU kašlou, pak za nás budou rozhodovat jiní. Pokud budeme aktivní, mnohé ovlivníme. Nebojím se, že by EU zničila národ nebo naši identitu. To můžeme udělat my sami i bez EU.  Bojím se pasivity, nihilismu a hledání obětního beránka a nepřítele v EU. Skutečným problémem je naše pokrytectví, nedostatek sebevědomí, byrokracie a lenost udělat něco pro tuto zemi. V současné době ekonomicky EU nemá příliš alternativ. Nutné je však v EU i v ČR výrazně omezit byrokracii a všelijaké nesmyslné a předražené hlouposti. Co je však třeba jasně zdůraznit, hlavní je ideové zakotvení EU. To má podle mého přesvědčení zůstat na skutečných hodnotách a principech, které stojí na třech pilířích: křesťansko-židovská morálka a etika, římské právo a řecká vzdělanost a filozofie. Řekneme-li, že náš model společnosti bude v Evropě rovnocenný s jinými, které přicházejí odjinud, a že se musíme my těm druhým přizpůsobit, pak říkám jasně NE – my jsme tady doma! Pokud s námi chcete žít, pak jste vítání, ale respektujte naše pravidla. Jinak sem nechoďte. Tolerance, svoboda a spravedlnost jsou základními hodnotami, které vyznáváme. Nesmějí však být brány jako naše slabost. Když toleranci – tak oboustrannou, když svobodu – tak ve všem, když spravedlnost – tak pro všechny. Rozhodně nehodlám přestat jíst vepřové a pít pivo, abych někoho neurazil. Pokud to někomu vadí, ať mě toleruje, nebo ať jde pryč. Já jsem tady doma, on je na návštěvě. Takovou EU mít můžeme. Pokud pro to něco uděláme. Jsem přesvědčen, že když nebudeme bojovat proti EU, ale proti pitomým nápadům a sebevražedným trendům v ní, pak je to výhodné i pro naši budoucnost. Tlaku z jihu i východu budeme lépe čelit společně. Jen se musíme dohodnout, že máme společné priority, hodnoty a zájmy.

Děkujeme panu předsedovi za rozhovor a přejeme mu hodně úspěchů v osobním i profesním životě. Za Svornost rozhovor připravil David Kohut.

Rubrika rozhovory | Zanechat komentář