Blíží se polovina roku 1942. Uprostřed Evropy už třetím rokem přežívá torzo původní Československé republiky. Má sice vlastního zvoleného prezidenta, vlastní vládu, ale to je jen kamufláž. Ve skutečnosti v něm vládne brutální nacistická diktatura, která se pouze obtěžuje předstírat zdání jakési legálnosti. Stačí hrubý nátlak na starého nemocného prezidenta a výhrůžky bombardováním Prahy.

Ve světě zuří nemilosrdná válka. Armády všech demokratických států na starém kontinentu jsou rozdrceny. Wehrmacht pochoduje na Kavkaz a k Volze. Afrikakorps obsazuje Tobruk a cestu do Egypta má otevřenou. Německé ponorky prakticky ovládají Atlantik. Britská koloniální říše v Asii se hroutí, námořnictvo USA je v Tichomoří zahnáno do defenzivy. Síly zla jsou zjevně nezadržitelné!

To všechno se ale odehrává kdesi daleko ve světě, obyvatel Protektorátu jako by se to nijak zvlášť netýká. Dělníci zde pilně pracují pro blaho Říše, učitelé si hbitě osvojují novou ideologii, novináři a básníci oslavují geniálního Vůdce. Pokud se snad vyskytnou nepřátelské a neloajální elementy, jsou tvrdě avšak po právu trestány, třeba i smrtí.

Právě tehdy byl popraven jeden z vlastenců, kteří se před bestií nesklonili. Věřil, že ji lze porazit, pokud se najde dostatek slušných lidí ochotných chopit se zbraně. A podplukovník Josef Mašín ji skutečně neváhal použít. Padl do zajetí teprve po tuhém boji, ve kterém utrpěl několik zranění, více než rok byl vyslýchán a mučen gestapem na Pankráci. I zde však fyzicky bojoval s dozorci a mučiteli. Nezradil. Ve vězení napsal odkaz adresovaný synům Ctiradovi a Josefovi, nalezený až po válce: „Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i Vy byli porobenými otroky, nýbrž abyste zůstali svobodnými a volnými občany. Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest povinností každého uvědomělého Čecha. I Vy jednou takto musíte postupovat.“ Tyto věty se hluboce vryly do jejich mladých duší a celý život se jimi snažili řídit. Zatčena a asi sedm měsíců byla vězněna i Mašínova manželka Zdena. Hlavním důvodem nebyla msta nebo trest, ale nátlak na zatvrzelého manžela. Po jejím propuštění byl veškerý majetek včetně statku v Lošanech u Kolína rodině ponechán. Rodina zjevně nebyla ani pod zvláštním dohledem, jinak by se těžko mohli bratři zapojit do odbojové činnosti, během níž prokázali tolik osobní statečnosti, že byli prezidentem Benešem vyznamenáni jako vůbec nejmladší nositelé medailí „Za chrabrost“.

Mezitím ale musely uplynout téměř tři roky. Tři roky, během nichž došlo k zázraku, kterému by v roce 1942 nejspíš nikdo neuvěřil. Síly osy zla byly totálně zničeny a jejich Vůdci se smažili v pekle. Jenomže on to tak úplně zázrak nebyl. Byla to hlavně zásluha milionů lidí, kteří se dokázali chopit zbraní a hájit vše, co jim bylo drahé.

A uběhly další tři roky. Uprostřed Evropy přežívá torzo původní Československé republiky. Má sice vlastního zvoleného prezidenta, vlastní vládu, ale to je jen kamufláž. Ve skutečnosti v ní vládne brutální bolševická diktatura, která se pouze obtěžuje předstírat zdání jakési legálnosti. Stačí hrubý nátlak na starého nemocného prezidenta a výhrůžky občanskou válkou.

V Evropě spadla „železná opona“. Propukla studená válka a zdálo se jen otázkou času, kdy přeroste v horkou. V roce 1950 k ní skutečně dochází. Komunistická Severní Korea tiše podporovaná Sovětským Svazem zaútočila na jižního demokratického souseda. Vojska OSN, tvořená především jednotkami US Army, jsou zatlačena na samotný jižní cíp poloostrova. V následujícím roce se konflikt rozrůstá, když do války vstoupuje i rudá Čína. Opravdu se střetnutí dvou nesmiřitelných táborů omezí pouze na jihovýchodní Asii nebo se ve skutečnosti jedná o manévr odvádějící pozornost a pravým cílem je Stalinova invaze do západní Evropy? Nikdo si tím nemohl být jistý. Američané zvažovali užití jaderných zbraní, třetí světová válka se zdála neodvratnou.

To všechno se ale odehrává kdesi daleko ve světě, obyvatel Československa jako by se to nijak zvlášť netýkalo. Dělníci zde pilně pracují pro blaho zase jiné Říše, učitelé si hbitě osvojují teď už konečně tu jedinou správnou ideologii, novináři a básníci oslavují geniálního Vůdce. Pokud se snad vyskytnou nepřátelské a neloajální elementy, jsou tvrdě, leč jak jinak než po právu trestány, třeba i smrtí.

Historie jakoby se opakovala a bratři Mašínové se musí stejně jako jejich otec rozhodnout. A stejně jako on se rozhodují pro boj, s nadějí, že se jim podaří rozpoutat protikomunistické povstání. K tomu ale nezbytně potřebují zbraně a ty si mohou opatřit jedině na stanicích SNB. V září 1951 proto přepadli policejní stanice v Chlumci nad Cidlinou a v Čelákovicích. O život přitom připravili strážmistry Kašíka a Honzátka. Nikdy později se nijak netajili odhodláním zabíjet představitele komunistického režimu a uniforma represivního sboru pro ně byla dostatečným důvodem. Ostatně partyzáni považovali české četníky, kteří za Protektorátu také „pouze dělali svou práci“, rovněž za legitimní cíle. Roli při rozhodování patrně hrála i obava z pozdější možné identifikace. Osočování z nedodržení Ženevské konvence přitom působí zcela absurdně a pokrytecky. Usmrcení bylo jediným způsobem, jak mohli protivníka eliminovat; zajateckými tábory, na rozdíl od svého nepřítele, nedisponovali. Civilní posádku sanitního vozu, který členové odbojové skupiny použili k čelákovické akci, přesto pouze jen spoutali. O smrti Josefa Rošického, převážejícího v srpnu 1952 výplaty, existují dvě protichůdně verze a pravdu znali pouze přímí účastníci. Nesporné je pouze to, že došlo k potyčce, během níž byl pokladník zastřelen vlastní pistolí. I tehdejší Rudé právo ovšem přiznává, že ukořistěné peníze byly určeny k nákupu zbraní, trhavin a motocyklů, které měly sloužit při dalších záškodnických akcích. Část peněz byla určena k podplacení dozorců a osvobození Ctirada z jáchymovského pracovního tábora. Byl totiž od října 1951 vězněn na základě falešného obvinění z přípravy ilegálního opuštění republiky. Tehdy to ale ještě v úmyslu neměl. Po propuštění na amnestii v červnu 1953 se opět ihned zapojil do diverzní činnosti. Jenomže to už bylo jasné, že k očekávanému povstání nedojde, korejská válka byla ukončena příměřím, třetí z Vůdců následoval své předchůdce do pekel a napětí v Evropě polevilo. Snaha o ozbrojený boj proti komunismu na půdě Československa ztrácela smysl. Zázrak se neopakoval. Jedinou možnost, jak v boji pokračovat, viděli Mašínové ve vstupu do americké armády. V říjnu 1953 s dalšími přáteli překročili hranice a jejich proslulá anabáze končí v Západním Berlíně a 82. výsadkové divizi Fort Bragg.

Nejednoznačné hodnocení činů bratrů Mašínů současnou českou společností osciluje mezi naprostým odsouzením a požadavkem udělení státního vyznamenání. Vychází zřejmě z individuálního pohledu na legitimitu režimu s nímž bojovali a právo každého občana vzdorovat tyranii všemi prostředky. Ovšem připisovat jejich činnosti kriminální motivaci je v každém případě nestoudná lež. Chtěli se zachovat stejně statečně jako jejich otec a nezradit odkaz, který jim zanechal. To, že neodhadli správně situaci na věci nic nemění. Možná mohli svůj odboj vhodným způsobem deklarovat jako „Tři králové“, kteří každý výtisk svého ilegálního časopisu „V boj“ rovnou zasílali gestapu. Možná. Osobní statečnost, hrdinství a celoživotní zásadový postoj jim ale upřít nelze.

A ještě dovětek pro ty, kteří se nám i sobě snaží namluvit, že komunistický režim, na rozdíl od nacistického, zdaleka nebyl tak ukrutný, aby to kohokoliv opravňovalo k ozbrojenému odporu. Paní Zdeně byl za počínání jejích synů navržen trest smrti, humánní komunistickou justicí zmírněný na pouhých pětadvacet let vězení. V táboře nucených prací více než rok nepřežila. Sestru Zdenu šikanoval režim až do svého konce, veškerý majetek rodiny byl zabaven.

Martin Geisler

Zapomeňte, nemožná věc. Každá fyzická činnost člověka nějakým způsobem prolíná do reje společenských dějů, aby se tak podílela svým malinkým dílem na úzce (a závisle) provázaném politicko-hospodářském komplexu dnešního světa. A tak i dny zaslouženého odpočinku od profesní činnosti musí každá taková osoba začít úvahami o kursech peněžních měn, cenách ubytování, nákladech na dopravu či stravování, a třeba o poplatcích za doprovodné služby. Běžný člověk, kamkoliv přijede, se navíc neubrání srovnávání životních podmínek nebo etnických specialit kultur v místech dovolenkových pobytů s těmi, které spoluvytváří ve svém domovském teritoriu.

Letošní hlavní dovolenou jsme s přáteli tradičně (po třiatřicáté) trávili u našich po všech stránkách nejbližších sousedů v úchvatných Vysokých Tatrách. Pro nás neodolatelnou krásu komplexu hlubokých lesů nad kterými se k obloze tyčí divoká skaliska docela vysokých štítů těchto mini velehor před několika léty rázně zjizvila obrovitá kalamita způsobená silnou vichřicí. Tato zlá rána však nemohla změnit náš nezničitelný hluboký vztah k těmto horám.

Scenérie neustále uspěchaných bystřin, neobyčejně barevných ples, ostrých hřebenů, četných vodopádů, hlubokých kamenitých údolí s pásy kosodřeviny, nebo jedinečný lidskými silami nespoutaný život v ní, nadále oprávněně a úspěšně přitahují nejen nás, ale i četné turisty či horolezce z různých koutů světa.

Služby poskytované místními podnikateli se v mnohém zlepšují, zejména ty poskytované náročnější a movitější (bohužel mnohdy i pohodlnější) klientele. Z rekreačních center teprve v posledních letech rychle mizí ruiny nedávno chátrajících hotelů. S obnovou těchto zajímavých staveb však nadmíru přibývá různých pouťových atrakcí, které vlastně odvádí jejich uživatele od pravé podstaty pobytu v horách, tedy od zdravého pohybu v čisté přírodě a od vnímání skutečných krás kamene, rostlin i živočichů.

Ve vyhlášených střediscích také mizí zázemí pro méně náročnou klientelu. Výsledkem těchto trendů je zatím mírně jiné složení rekreantů. Na úkor lidí sladěných s nádhernou přírodou se v těchto centrech objevují častěji ti, kteří sem míří zejména za módními atrakcemi, které jsou spíše vhodné do zábavních parků.

Naštěstí se správě Tatranského národního parku podařilo odolat značným tlakům na výstavbu nových obřích hotelových komplexů, sjezdovek a podobných zařízení, které by navždy negativně změnily současné civilizační, a zejména také přírodní poměry v této vzácné oblasti. Omezování nové výstavby je správným počinem TANAPu s ohledem na zbytný podnikateli plánovaný nárůst ubytovacích kapacit, který zřejmě neodpovídá dnešní realitě, protože hostů v Tatrách přibývá jen pozvolna a bylo by to na úkor oprávněných záměrů ochrany přírody. Nepodařilo se tedy do dnešních dnů zcela nahradit rapidní úbytek turistů, který následoval po zrušení „železné opony“ a rozumnější cestou jsou tedy rozsáhlé rekonstrukce dlouhodobě opuštěných zařízení.

Slovákům se zatím nepodařilo, ani za vydatné pomoci soukromých dárců a EU, náležitým způsobem zmírnit obrovité rány způsobené na jižních úpatích divokou vichřicí, kterou v ničivém díle v následujících letech vydatně novými polomy podpořily další, byť menší, lokální bouře. K tomu všemu byly zbytky jehličnatých lesů v posledních letech zasaženy mohutnou kůrovcovou kalamitou. Její ohromné rozměry jsou patrné zejména v povodí Studeného potoka, v okolí Hrebienku a kolem chodníku od Sliezkého domu do Smokovců. Lze v blízké budoucnosti očekávat, že jižní svahy těchto hor budou bezlesé.

Slováci tedy musí řešit obdobné problémy jako Češi na Šumavě a zažívají proto obdobně těžké boje mezi ekonomickými skupinami. Z mého pohledu jsou ochranáři zneužíváni jednou profitní skupinou stojící v lítém boji proti jiné. Jedni mají užitek z vytěženého kalamitního dřeva (a lidé práci, o kterou je v této zemi velká nouze) a ti druzí, zřejmě vlastníci zdravých lesů z jiných lokalit, zase brání ceny tohoto materiálu na trzích před přívalem levnějšího zboží z postižených oblastí.

Místo aby se všechny síly soustředily na cílový stav těchto zvláště chráněných území, vyčerpávají svou energii v mediálních válkách a organizaci nic nepřinášejících lokálních protestních akcí.

Pokud prostý občan dobře sleduje odborné diskuse, musí nabýt přesvědčení, že obě strany nachází společnou řeč v tom, jakou druhovou skladbu by měly Tatranské (i Šumavské) lesy v budoucnosti mít. Mluví se ve shodě o obnově většího podílu původních smíšených lesů a likvidaci monokulturního hospodaření. K tomu, jak tohoto nesporně společného cíle dosáhnout, je třeba hledat patřičné cesty a dlouhodobě po nich společně postupovat.

Jen těžko najdeme v obou zemích odborníky, kteří budou trvat na tom, že v mělkých horských půdách po dvě století přežil dostatečný počet vitálních semen původních nosných jehličnatých i listnatých kultur v takové míře, že je nepřeválcují při přirozené obnově náletové dřeviny a ty, které zde rostly v poslední době, než je postihly nynější pohromy. Tento trend samovolné obnovy je patrný v rozsáhlých plochách pod Tatrami, na kterých se drtivě uplatňuje neproniknutelná podřadná změť zejména jeřabin, různých druhů křovin, vysokých bylin a jen někde s řídce rozhozenými břízkami. Mladé jehličnany nad touto spouští nesměle vykukují velmi ojediněle. Troufám si tvrdit, že tito ojedinělí samotáři vyrostli spíše ze semen nepůvodních kultivarů, které na těchto stanovištích byly vysazeny člověkem.

Příroda v těchto postižených lokalitách se jistě po tisíci letech vzpamatuje z lidských zásahů a kalamit i bez přispění člověka. Nebylo by však vhodnější podat jí pomocnou ruku a využít energie ochranářů, dobrovolníků a ostatních zdrojů obou bojujících ekonomických skupin? Vždyť pro rychlejší sukcesi zraněné krajiny by zřejmě hodně pomohla rozsáhlejší výsadba původních druhů jehličnanů a zcela absentujících listnatých kultur. Bezpečně sázet se však nedá na pozemcích, na kterých vratce leží přes sebe neodklizené těžké mrtvé kmeny a bez zdrojů, které by jejich dřevo mohlo přinést.

Je také jasné, že nelze osázet celé poničené plochy. K obnově přirozenějších lesních společenstev by velkou měrou přispělo vytvoření „ostrůvků“ původních kultur, ze kterých by se poté původní druhy samovolně šířily do svého okolí.

Ve Slovenské i České republice tedy zůstává řešení uvedených ošklivých problémů v zarputilých válkách, ve kterých se vždy jedna ze stran probojuje na půl cesty ke společnému (a žádoucímu) cíli a tam se, ke škodě přírody a krajiny, trestuhodně zastaví…

A ochranáři se, bohužel, zaměřují pouze na podporu těch ekonomických skupin, které mají zájem na vyšších tržních cenách dřeva, tedy nevyklízení padlých kmenů. V České republice do této lobyistické skupiny můžeme směle přiřadit současného ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga. Zájmy skutečné ochrany přírody a krajiny v obou zemích tedy, podle mého názoru, nejsou naplňovány v potřené míře. Důvodem je přílišná soustředěnost jednotlivých zájmových skupin na vzájemné boje a zmatené jednání těch, kteří se identifikují jako ochránci zbylých, velmi ohrožených přírodních pokladů.

Jaroslav Cabal