Po skončení oficiální části setkání na Řípu a po obědě v těžce nalezeném stravovacím zařízení, kde by celé naší svorné bandě na svátek mohli uvařit a nebylo tam zavřeno, jsme my členové RO Praha a přidružení přátelé vyrazili na průzkumy dalšího zajímavého kopce v blízkosti. Tím byl čedičový vrch Klapý a na něm se tyčící zřícenina hradu Hazmburk. Samotný hrad je zajímavý tím, že byl třikrát neúspěšně dobýván Husity – roku 1424, 1429 a naposledy 1431. My jsme jej tedy o 580 let později pokořili vyzbrojeni pouze foťákem, turistickým elánem a vyhřátou lahví neperlivé vody.
Po příjezdu na parkoviště se nám na první pohled výstup k hradu zdál náročnější, než prudce stoupající cesta na vrchol Řípu, ale překvapila nás solidní cesta, která se v mírném stoupání a v jednom místě dokonce krátkém klesání, vinula kolem kopce. Dobytí Hazmburku pro nás tedy bylo dílem chvilky a po zaplacení symbolického vstupného jsme si už mohli užívat širokého výhledu na všechny strany ústeckého kraje, na jehož jedné straně se tyčí Říp, ze kterého jsme před chvílí sestoupili. Na straně druhé se vypínají homolovité vrcholy Českého středohoří, největší pozůstatky sopečné činnosti v Čechách.
Ještě lepší výhled poskytovala dřevěná terasa tzv. Bílé věže, která byla uvnitř upravena, a v roce 1998 otevřena pro veřejnost. Po krátké „kochačce“ severočeským regionem jsme se vydali zpět po dřevěném schodišti dolů. Starý železný kříž s tabulkou připomínající smrt jedenáctiletého chlapce, který se v roce 1975 zřítil ze skály poblíž Bílé věže nás nabádal k opatrnosti při procházení podél okrajů vrcholu, které ne všude jsou osazeny zábradlím.
Udělali jsme ještě krátkou zastávku na společné focení a potom už druhou cestou kolem vinic v podhradí pozvolna sestupovali zpět k parkovišti. Cesta zpět k hlavnímu městu rychle uběhla při hovoru nabitém dojmy a zážitky z perfektně vydařeného výletu. Byli jsme všichni do jednoho sice unavení po dvou náročných výstupech, ale také výborně naladěni na další akce podobného formátu. Brzy naviděnou!
rozhodli jsme se využít příležitosti, že se bude ve dnech 9. – 11. 10. 2011 v Praze konat Forum 2000, sjezd krasoduchů světa. Chceme je upozornit na porušování lidských práv na Kosovu, na to, že Kosovo je dnes okupovaná jižní část Srbska, že je základnou pro dovoz a distribuci drog pro Evropu a že Kosovu vládnou mafiánští bossové s minulostí válečných zločinců. Chceme také upozornit na to, že tam vládnou i díky podpoře, které se jim dostalo od Václava Havla a dalších světových celebrit.
V posledních dnech na Kosovu opět umírají bezbranní civilisté – Srbové:
17. září 2011 do davu neozbrojených civilistů, kteří na barikádách pokojně projevovali svůj nesouhlas s porušováním Rezoluce č. 1244 o Kosovu, začali střílet němečtí vojáci KFOR a sedm Srbů postřelili ostrou municí.
2. října 2011 byli u Orachovce (Kosovo) napadeni střelnou zbraní ze zálohy otec a syn Putnikové. Otec Aleksandar byl zabit na místě a syn Dobrica leží s těžkým zraněním v nemocnici v Kosovské Mitrovici. Oba byli napadeni proto, že jsou Srbové. Podrobnosti o tom, co se děje na Kosovu přinášíme denně na stránkách www.kosoonline.cz Demonstrace, které jsme se rozhodli uskutečnit, mají přítomným připomenout neutěšený stav kosovské společnosti pod okupační správou KFOR a mise EULEX a pod vládou drogové mafie vedení členy kosovské vlády a na stálé porušování Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244.
Dál chceme upozornit na násilnou albanizaci a islamizaci Kosova a na ničení křesťanských kulturních památek.
S tím souvisí i náš protest proti uznání samozvané Republiky Kosova naší vládou a především díky speciální aktivitě ministra Karla Schwarzenberga. Myslíme si, že každý politik se má za své činy zodpovídat a proto budeme znovu požadovat ministrovo odvolání.
Chceme také dát prezidentce samozvaného „samostatného Kosova“ nahlas najevo, že Kosovo do společnosti slušných evropských států nepatří a nikdy patřit nebude. Kosovo bylo, je a bude Srbsko!
Přijďte nás podpořit.
Demonstrace jsou nahlášeny na Magistrátu Prahy následovně:
1. neděle 9. 10. 2011 od 18,00 do 20,30. Místo: ulice Liliová a Zlatá (to je u bývalého kostela sv. Anny, který Havlovic nadace přebudovala na Prague Crossroads. Odehraje se tam zahajovací ceremoniel od 19,00 hod. do 20,00 hod., tak jsme dali náš začátek dřív, ať si nás trochu užijí, až se budou scházet.
2. úterý 11.10 2011 od 8,30 hod. – 10,00 hod.. Místo: ostrov Žofín, most na ostrov z Masarykova nábřeží a chodník proti Žofínu na Masarykově nábřeží (na Žofíně se krasoduchové budou scházet ke snídani a přednášce, na které se bude probírat téma Mír a Spravedlnost a pak diskutovat za přítomnosti kosovské prezidentky Jahjagy).
3. úterý 15,00 – 18,00 hod. před Goetheho institutem (to je budova proti Žofínu, bývalá ambasáda NDR, rohový dům s říšským orlem nad průčelím), demonstrace bude na chodníku před domem na Masarykově nábřeží a vedle v ulici Na Struze – opět tam má být panel s kosovskou prezidentkou. Ta se zúčastní panelu na Žofíně a pak by měla kolem po 16,00 hod. přejít přes most a nábřežní komunikaci do Geothova institutu. Tam by se měla účastnit panelu o Moderním organizovaném zločinu.
Měli bychom jim vždy udělat uličku s transparenty v angličtině.
Všichni, ať přijdete s transparenty či bez nich, budete srdečně vítáni.
Přijďte podpořit náš protest a postoj!
Za přátele Srbů na Kosovu o. s.
JUDr. Petr P. Svoboda – předseda o.s.
Jaroslav Foldyna – poslanec Sněmovny České republiky – čestný předseda o.s.
Svátek svatého Václava, patrona české státnosti, bývá v současné době mnohými Čechy chápán jako den, kdy není nutné navštívit místo výkonu zaměstnání nebo školní povinnosti. Zeptáte-li se však, proč do práce 28. září nemusíme (někteří musejí), ne každý, s akcentem na slovíčko „ne,“ dokáže tomuto dni přiřknout správný význam.
Ti z nás, kteří si daný význam uvědomují v jeho závažnosti a významnosti, pokud mohou, sjíždějí se již pravidelně v tento den k jedné z nejvýznamnějších dominant Polabské nížiny, k hoře Říp.
Na parkovišti pod Řípem, v obci Rovné se letos postupně začali sjíždět členové a příznivci Svornosti kolem jedenácté hodiny dopolední (nutno podotknout, že Východočeši přijeli na místo jako první ) a po příjezdu ostatních účastníků řípského setkání jsme se společně s dorazivšími Západočechy (samozřejmě jich bylo nejvíce ), Středočechy, Jihočechy a také ostatními, kterým se za nejmenování omlouvám, vydali ve stopách praotce Čecha na poslední etapu jeho daleké historické pouti, k vrcholu hory Říp.
Na tomto místě stojí za zmínění, že jsme byli příjemně překvapeni velmi hojným počtem lidí, kteří v tento den chtěli, podobně jako my, naši památnou horu navštívit. Dokonce parkoviště v Rovném určené pro cca padesát aut zdaleka nebylo schopné přijíždějící návštěvníky tohoto místa pojmout, a tak jste mohli vidět zaparkovaná auta po celé vsi, kde jen se dalo.
Počasí bylo ten den vpravdě letní, a tak jsme nahoru přišli příjemně oroseni, zvláště potom ti z nás, kteří na výlet s sebou vzali své rodiny a potomky, jejichž stáří jim dovolilo zúčastnit se pouze v dětském kočárku. Avšak na svítící slunce jsme se rozhodně nezlobili, vždyť nám právě ono umožňovalo překrásný panoramatický pohled do Polabí a nejen tam, dokonce byl k vidění i nejvyšší vrch Českého ráje, Kozákov.
Po krátkém vydýchání po výstupu byl jedním naším členem přednesen projev předsedy Svornosti, jenž se alespoň prostřednictvím psaného slova zúčastnil řípského setkání také. Poté již následoval návrat k parkovišti a vzhledem ke skutečnosti, že se již blížila druhá hodina odpolední, většina Svorných se rozhodla naobědvat se v nejbližší otevřené restauraci.
Avšak nalézt ten den v okolí otevřený podnik, kde byste mohli zakoupit oběd, nebylo nikterak jednoduché. Až poté, kdy jsme projezdili okolí Řípu v okruhu dvaceti až třiceti kilometrů a Říp si prohlédli ze všech světových stran, se nám otevřely dveře v obci Straškov.
Klidně bych od milých, zaskočených slečen – obsluhy místní restaurace – čekal citát z Hospody na mýtince: „Na takový návaly tady nejsem připravenej,“ ale poradily si s námi asi dvaceti hladovými krky s grácií a kolem čtvrté hodiny odjížděli ze Straškova poslední členové našeho sdružení s veselou myslí a těšící se na další společné počiny.
Jakub Hlávko
P.S. Nesmíme zapomenout na pravidelné účastníky naší akce – přátele z Rodné víry, díky a zase za rok .
Jak již název naznačuje, článek pojednává o rekonstrukčních pracích na objektu MO-S 24 “Signál“ v roce druhém – tedy 2007. Tento rok se stejně jako předchozí nesl v duchu neustálého vyklízení suti a odpadků. Ostatně takto začínala většina muzeí v naší republice.
Úklidové práce probíhaly téměř po celém objektu, jelikož se suť dostala skoro do všech místností. Například snižovací schodiště do prostoru střelecké místnosti minometu bylo zakryto metrovou vrstvou úlomků betonu a cihelných zbytků. Kusy betonu pocházely z půl metru silné podlahy, která byla v těch místech proražena. Místnost filtrovny byly sutí pokryta celá a byl zde obtížný přístup. Zajímavostí je, že při vyklízení byl nalezen původní čep, který držel silnostěnné dveře z prostoru vchodu v zárubních.
S ubývajícím odpadem v interiéru mohly začít i jiné rekonstrukční práce. Jednou z prvních stavebních úprav byla obnova explozí zničené příčky v prostoru schodiště do týlového patra. Díky nezkušenosti členů a nedostatku materiálu probíhalo zdění poměrně dlouho a omítnické práce na této zdi stále nejsou dokončeny. Další práce, do které se klub pustil, bylo natírání zachovalých střílen základní barvou. Bohužel se ani tento postup neosvědčil , a šedá syntetická základová barva neodolala rozmarům počasí.
Jednou z posledních prací, která tento rok probíhala, byl nález a vyčištění tzv. „žabí klapky“. Tato klapka je společné vyústění všech odpadních a drenážních vod z prostoru srubu a nachází se v údolí, asi 80 metrů od srubu.
Dnes je tomu přesně 67. let kdy bylo v krvi utopeno Varšavské povstání, heroický odpor Poláků proti nacistickým okupantům.
V létě tohoto roku se mi naskytla možnost podívat se do Muzea Powstania Warszawskiego, které se nachází poblíž centra hlavního polského města. Jak jsme se každý učili už v lavicích základních škol, propuklo povstání polské Zemské armády v srpnu a září roku 1944 a 3. října bylo definitivně utopeno v krvi nezdaru. Zemské armádě, největší odbojové organizaci na území, které bylo o několik let dříve rozpáráno na dvě půle mocenskými zájmy Hitlera a Stalina, šlo de facto jak o odboj proti nacistické zvůli, tak o ustavení vlastních veřejnozájmových struktur ještě dříve, než přijde „osvoboditel“ Stalin s mašinérií Rudé armády. Po více než 60 letech bylo zbudováno moderní, působivé muzeum, přibližující návštěvníkovi tuto dramatickou etapu dějin.
Už při vstupu do rozsáhlé budovy zaujme návštěvníka zvyklého na náš stav věcí jeden u nás málo vídaný jev. Zatímco v české kotlině se často setkáváme s nepoměrem ceny versus kvality nabízených služeb, zde tomu tak není. A tak za cenu 14 zlotých (jste-li studentem, pak za polovic, a je-li neděle, pak zcela zadarmo) dostanete vstupenku jak do celé expozice, tak i do promítacího sálu. Neodvažuji se hádat, kolik vlastně stálo vybudování celého muzea, ale nevěřím, že po cca. 6 letech se peníze vrátily byť ve zlomku. Jak bývá zvykem u významnějších památek, můžete dostat zdarma audioprůvodce, a to v nevídaných 18-ti jazycích (včetně naší mateřštiny). Zdarma si můžete odložit věci do úschovny, fotit, či neplatíte ani grosz za to, když vás přepadne potřeba návštívit WC (které je nevídaně čisté). Tato trochu rýpavá slova píšu záměrně, protože jako národ si my Češi nebudujeme nejlichotivější pověst v těchto detailech – ceny nebývají konečné, nikdo neukáže nic zadarmo a úroveň služeb pro cizince často ztroskotá již u paní za přepážkou, jež se lámanou němčinou pokouší domluvit třeba právě se sousedy Poláky.
Uvnitř vás obklopí poněkud ponurá atmosféra, umocněná ambientním 3D zvukem. Zdi z cihel či barvené sádry vytvářejí představu zdí varšavského ghetta, okýnkami v nich můžete nahlédnout na cenné dobové artefakty, jako jsou dopisy, zbraně, oblečení, střepy, fotografie, obrazovky s dobovými videozáznamy… Velmi oceňuji nápad vystavovat depresivnější prvky ve výšce, aby na ně neviděly děti – dokud prostě nedorostou, či jim rodič dovolí je vyzvednout výše. Ke všemu nalezneme podrobné popisky v nejvýznamnějších jazycích. Na velké ploše muzea si postupně projdeme atmosférou od stok pod ulicí až po podkrovní tajné místnůstky s radiopřijímači. Nakonec lze krátkou chvíli počkat na promítání krátkého 3D dokumentu Miasto Ruin, což je vlastně Varšava, jak vypadala koncem války z ptačí perspektivy.
Těžko se dále rozepisovat o něčem, co stojí spíše než za počtení za návštěvu, bude-li mít náhodou čtenář cestu tímto směrem. Já osobně jsem si poněkud povzdychl nad vzpomínkou své dřívější návštěvy Armádního muzea v Praze na Žižkově, které má rozhodně rovněž co nabízet, ovšem očividně tolik neupoutá. Doby dávné se ztrácí v zapomnění a pokud si je chceme připomenout a být hrdí na svou minulost, je potřeba zvolit takovou atmosféru, jako je tomu ve Varšavě – stav, kdy se z prostého návštěvníka stane téměř dobový divák.
Vážený pane arcibiskupe, vysocí představitelé církve, představitelé státu, i města Brandýsa nad Labem – Staré Boleslavi, milí účastníci Národní svatováclavské pouti,
děkuji za pozvání na dnešní slavnost i za příležitost zde i v letošním roce promluvit. Svátek svatého Václava je významným dnem naší země a byl jím dávno před tím, než se stal v roce 2000 – rozhodnutím parlamentu – státním svátkem České republiky. Legenda svatého Václava je jedním z konstitutivních prvků naší státnosti, je a byla vždy autentickou součástí našeho vnímání sebe sama i kontextu, v němž žijeme. O svatováclavskou legendu jsme se opírali, na ni jsme navazovali, byla a je pro nás inspirací a přimlouval bych se za to, aby tomu tak bylo i v budoucnu.
Právě k tomu, aby byla naše budoucnost taková, jakou bychom si ji mít přáli, a aby byla budoucností, která bude kontinuitou s minulostí a nikoli jejím opuštěním, bych zde dnes chtěl říci pár slov.
Řada tendencí, prosazujících se v dnešním světě a v různé míře i u nás, mne znepokojuje a domnívám se, že znepokojuje i mnohé z Vás. Stále více se utvrzuji v přesvědčení, že k nim nesmíme mlčet a že se s nimi nesmíme smiřovat. Bylo by dobře, kdybychom o nebezpečí, které z nich plyne, uměli mluvit nahlas a společně. Ukázalo se – v poslední době zejména uzavřením sporu o vlastnictví svatovítské katedrály na Pražském hradě i rychlým postupem společné práce vládní a církevní komise pro narovnání vztahu mezi státem a církvemi – že postup v dohodě přináší výsledky.
Jsem sice jen vnějším pozorovatelem současných diskusí v římskokatolické církvi, ale domnívám se, že nás obdobným způsobem trápí stále rychleji se rozpadající hodnotový systém, který ještě donedávna charakterizoval a vlastně i definoval naši civilizaci, náš civilizační okruh, svět, který nazýváme Západem, naši Evropu, ke které patříme a vždy jsme patřili.
Při pohledu kolem sebe vidíme, že „pokrokáři“ všeho druhu vedou soustavný a stále nezakrytější útok na naše tradiční společenské hodnoty a ctnosti. Vlastenectví je vydáváno za šovinismus. Demokratický stát za překonanou instituci, která má být obětována ve prospěch nadstátních uskupení, která nikdy nemohou získat demokratickou legitimitu. Přirozeně strukturovaná národní společenství se svými hlubokými tradicemi, duchovními a kulturními hodnotami, vycházejícími ze staletých zkušeností a z životů mnoha předchozích generací, jsou erodována politickým tlakem na přijetí multikulturalismu jako oficiálně naordinované ideologie. Vše přirozené, a proto dosud většinově spontánně přijímané, je vydáváno za překonané a málo zajímavé. Vše tradiční a konzervativní je vydáváno za zastaralé a nemoderní, je zesměšňováno a je vylučováno ze společenského dialogu.
Odpovědnost za své činy a za svůj život, odpovědnost vůči druhým, a to nejen těm nejbližším, je vystřídávána povrchními a formálními pózami. Tradiční rodina, základní jednotka každého dalšího celku lidského uspořádání, odvěké prostředí pro vztah muže a ženy, pro výchovu nových generací, ale i pro samozřejmou mezigenerační pomoc a solidaritu, je vystavována stále ostřejším útokům módních postojů, které pro vybrané skupiny velmi nevybíravými způsoby vyžadují nejrůznější, v minulosti nikdy neexistující privilegia. Přijetí života jako nepřetržitého úsilí o hledání jeho smyslu, pocit vlastní odpovědnosti za sebe a jiné, a radování se z každého sebemenšího zdaru v tomto úsilí jsou vystřídávány nárokem absolutního a z vnějšku zaručeného štěstí. Faleš sociálního státu nezaslouženého blahobytu ničí vše tvůrčí a individuální a otupuje talenty, aktivitu a pracovitost, neboť ta se přestává vyplácet.
Při setkáních s představiteli církve se často shodujeme v tom, že je tento trend mimořádně nebezpečný a že je nezbytné se mu aktivně postavit. Nepochybuji, že v mnoha farnostech, zvláště těch venkovských, se u nás o těchto jevech hovoří, ale církev by měla svou významnou autoritu v nezanedbatelné části celé naší veřejnosti uplatňovat více a hlasitěji i v debatě celospolečenské.
Snad je mi dobře rozuměno. Nehoruji pro účast církve v každodenních politických půtkách, ale přimlouvám se za jasné a zřetelné ANO-ANO, NE-NE ve veřejných střetech o hodnoty a občanské ctnosti, které jsou ohrožovány falešnými proroky takzvaného pokroku a modernismu. Říkat to nahlas je nezbytné. Vím, že tak mnozí činí. Vím, že je Benedikt XVI. za mnohé své tolik potřebné konzervativní postoje terčem nevybíravých útoků. Doba, kterou žijeme, však má tolik nebezpečných rysů, že nechat ve veřejném prostoru dominovat jen oportunistické modernisty se nakonec vymstí všem. Jsme v době, kdy je nutno riskovat i nepochopení, kdy je nutno vystavit se daleko více než dříve nepříjemným střetům, jakkoli se zdá, že v nich má druhá strana momentálně převahu, zejména mediální.
Sám za sebe se z pozice prezidenta republiky snažím na tyto jevy soustavně upozorňovat, bojovat s nimi, nepřecházet je mlčením. Jsem navíc přesvědčen, že počet těch, kteří se již nechtějí smiřovat s neustálou defenzívou a ustupováním, u nás i ve světě roste.
Nemám nejmenší ambice říkat církvi, co má dělat. Vážím si mnoha jejích představitelů, vím, že jsou to lidé vzdělaní, lidé s velikou lidskou i historickou zkušeností, lidé, kteří nejednou projevili obdivuhodnou statečnost, lidskou i morální sílu i oddanost idejím, na nichž naše civilizace a její kultura vznikly a na jejichž základě se rozvíjely.
Proto jsem pokládal za důležité právě na tomto místě a právě v tento den vyslovit svůj možná o něco méně slavnostní, ale o to naléhavější apel. Budu doufat, že si ho nevyložíte jako nezdvořilost hosta na Vaší slavnosti, ale jako veřejně prezentované zamyšlení nad reálným rizikem, kterému náš tisíciletý český stát, jako součást křesťanské civilizace, aktuálně čelí.
Národní svatováclavská pouť je k připomenutí si těchto věcí vhodnou příležitostí. Loni jsem zde řekl, že nám dává možnost „na chvíli se zastavit a s dostatečnou pokorou si uvědomit, že jsme součástí dlouhé civilizační, kulturní a státní tradice.“ Zkusme na to myslet i ve všední dny.
![](https://www.nm.cz/file/15a1392bc294b75e38f31928abd045cd/47173/productDetail/ma_vlast_obalka.jpg")
Po skončení oficiální části setkání na Řípu a po obědě v těžce nalezeném stravovacím zařízení, kde by celé naší svorné bandě na svátek mohli uvařit a nebylo tam zavřeno, jsme my členové RO Praha a přidružení přátelé vyrazili na průzkumy dalšího zajímavého kopce v blízkosti. Tím byl čedičový vrch Klapý a na něm se tyčící zřícenina hradu Hazmburk. Samotný hrad je zajímavý tím, že byl třikrát neúspěšně dobýván Husity – roku 1424, 1429 a naposledy 1431. My jsme jej tedy o 580 let později pokořili vyzbrojeni pouze foťákem, turistickým elánem a vyhřátou lahví neperlivé vody. 
