Jedním z mála faktů jeho života, který víme opravdu stoprocentně, je právě den úmrtí, 11. říjen 1424. Avšak již nevíme, jaké chorobě Jan Žižka z Trocnova při zbytečném a z vojenského hlediska nesmyslném obléhání hradu Přibyslav po pouhých sedmi dnech podlehl. Obvykle se jako příčina uvádí mor, avšak to je choroba epidemická, a epidemie moru tehdy v Čechách neřádila. Navíc „štábní důstojníci“ měli k nemocnému Žižkovi volný přístup, což v případě moru by nebylo možné – již tehdy se uplatňovala Číst dále →

Jistě existuje osobnost, kterou obdivujete. Je to Karel IV.? Jan Hus? Masaryk? Dobře, a co „tři králové“? Ale ne ti bibličtí, řeč bude o nejvýznamnějších osobnostech národního nekomunistického odboje za II. světové války. Chcete-li se něco dozvědět o trojici Balabán, Mašín, Morávek, čtěte dál a snad oceníte neuvěřitelné nasazení a odvahu, která se dnes už nevidí.

Líčení životních příběhů této trojice by vydalo na romány, zde tedy jen ve zkratce. Číst dále →

Přehled údálostí vypovídající, kterak se naši němečtí spoluobčané snažili „budovat“ náš společný stát

28.10.1918 – Vznikl samostatný československý stát.

29.10. 1918 – Němečtí poslanci z Čech se usnesli vydělit ze severního pohraničí Čech provincii Deutschböhmen a začlenit ji jako autonomní jednotku do příštího (budoucího) Německého Rakouska. Provizorní vládu vedl R. Pacher a po něm R. Lodgmann von Auen. Číst dále →

Již před válkou považovali vojenští odborníci německou a československou armádu, vedle francouzské, za nejlepší v Evropě. V počtu zmobilizovaných svazků stála německá armáda na třetím místě v Evropě (za sovětskou a francouzskou), československá na šestém (za italskou a polskou). Podle počtu zbraní na jednoho obyvatele bylo Československo nejvyzbrojenějším státem na světě.

Omylem (který se při hodnocení obranyschopnosti Československa vyskytuje častěji) je tvrzení, že „pokud se týče opevnění, i ta měla mezery, víme, že jižní, rakouská část hranic zůstala do podzimu 1939 nechráněna“.

Jižní hranice byla zabezpečena

Pokud jde o opevnění, tato část hranice byla chráněna stejně jako většina ostatní fronty – lehkým opevněním o dvou sledech, do září 1938 bylo na tomto úseku mezi Slovenskem a Českými Budějovicemi dokončeno 1000 objektů lehkého a rozestavěno šest objektů těžkého opevnění. Ve výstavbě a zčásti dokončeno bylo i druhé pásmo hluboko uvnitř čs. státního území. Hranice či frontu nehájí mrtvé opevnění samo o sobě,ale živá síla s technikou – vojska a jejich části. Na jižní frontě Československa je představovala československá 4. armáda (mezi Bratislavou a Českými Budějovicemi), složená ze čtyř armádních sborů celkem o devíti divizích, z toho jedna motorizovaná a dvě rychlé.

Tato armáda představovala nejsilnější uskupení čsl.vojsk a mohlo být případně zesíleno až pěti dalšími divizemi ze zálohy hlavního velitelství. Proti němu stála německá 14. armáda o šesti divizích a dvě divize pravého křídla 12. armády, tj. jen osm německých divizí proti 9-14 divizím československým. Jižní hranice Československa byla tedy chráněna nejlépe. Německé velení se dokonce obávalo nebezpečí československého úderu ze severu do Rakouska.

Československo ovšem muselo na podzim 1938 počítat i s nebezpečím ze strany Maďarska a Polska. Sedm československých divizí, vyčleněných proti Maďarsku, sice chybělo na frontě proti Německu, bylo však dostačující záštitou proti sedmi brigádám maďarské armády. Její síla ani hodnota vážnou hrozbu nepředstavovaly.

Závažnější bylo nebezpečí z Polska. Proti němu stála jenom část jedné divize v opevnění na Těšínsku a jedna divize zálohy hlavního velitelství na severním Slovensku. Případný polský útok by znamenal jen omezenou akci proti Těšínsku a na celkový průběh války by nemusel mít závažnější vliv…

Jestliže československá armáda při všech svých přednostech měla stále značné mezery ve své výstavbě, německá na tom byla často ještě hůře. V memorandu Nejvyšší radě obrany státu 9. září 1938 o tom náčelník hlavního štábu armádní generál Ludvík Krejčí mj. napsal: „Pokud jde o armádu německou, je její nynější velikost jen zdánlivá. Všechny šířené zprávy o její mohutnosti, výzbroji, odhodlanosti… nutno přijímat se značnou rezervou. Žádná armáda… nemůže v tak krátké době, kterou mělo nynější Německo k dispozici, vydupat ze země dokonalé kádry a dostatečný počet vycvičených záložníků. Ve skutečnosti má německá armáda jen to, co ukazuje v současných manévrech: půldruhého milionu nedokonale vycvičených záložníků.“ Toto memorandum a poznatky československého zpravodajství se pozoruhodně shodují s pozdějšími úvahami německých vojenských činitelů či pracemi vojenských historiků o německé armádě a jejích možnostech v roce 1938.

Němci nemobilizovali

V září 1938 mělo Německo 52 bojeschopných divizí, vhodných k nasazení v poli. Žádná německá ještě nebyla tanková. Proti Československu mohlo německé velení rozvinout pět armád s 39-41 divizemi, v tom byly všechny rychlé a obrněné části – tři tankové divize a jedna brigáda, čtyři divize motorizované a tři až čtyři lehké. To byly veškeré pozemní síly, které mohlo Německo použít; k všeobecné mobilizaci, kterou Hitler hrozil, nakonec nepřistoupilo.

Německá vojska nebyla úplná. Snad žádná divize neměla plánovanou organizaci a plné počty. Pěší pluky byly zpravidla jen o dvou praporech, praporům často chyběli kulometné roty. Třicet pět chybějících praporů představovalo hodnotu pěchoty téměř čtyř divizí. Neúplné bylo i polní dělostřelectvo.

V počtech svazků byl poměr sil mezi německou a československou armádou celkem vyrovnaný. Německá armáda ovšem měla značnou převahu v technice. Proti 2400 německým letadlům mohlo Československo nasadit jen 1514 (podrobnější rozbor situace v letectvu viz článek „České letectvo mohlo úspěšně odolávat přesile“). Počtu německých tankových částí by odpovídalo asi 1800 tanků, ovšem tankové jednotky neměly plný počet strojů, zvláště organizace lehkých divizí byla neúplná. Československá armáda měla 340 tanků s kvalitní kanónovou výzbrojí a 70 tančíků.

Na československé straně stálo i opevnění, které samo o sobě nebylo rozhodujícím, natož pak jediným činitelem obranyschopnosti republiky, avšak německou převahu v technice přece jen podstatně snižovalo. Opevnění mělo především krýt mobilizaci a rozvinutí hlavních sil. Vzhledem k jejich nenarušenému průběhu a úspěšnému dokončení se stalo nepřekročitelným, nerozrušeným a jednolitým předním okrajem sestavy plně rozvinutých československých vojsk. Průlom podobných postavení a dobývání jeho jednotlivých objektů se ukázal být ve druhé světové válce velmi obtížným bojovým úkolem. Německá armáda k němu nebyla v roce 1938 dostatečně vybavena ani připravena…

Kvalita německé vojenské techniky často zaostávala – s výjimkou letectva – za československou. Pouze 180 německých tanků vyrobených do konce roku 1938 mělo kanónovou výzbroj, ovšem se slabšími balistickými vlastnostmi. Německé protitankové kanóny ráže 37 mm „vynikaly“ zcela nepatrnou průbojností („zu geringe Durchschlagkraft“). Německé lehké kulomety MG 34 se později ukázaly jako nevhodné pro boj v hornaté krajině, která tvořila většinu českého a moravského pohraničí. Vysoký počet byl vyroben na úkor střeliva, jehož zásoba na jaře 1939 před okupací českých zemí by stačila pouze na 16 dní boje. K 1. září 1939 byla plánovaná čtyřměsíční spotřeba kryta jen ze 30-40%, tj. nestačila by ani na dva či dokonce jeden měsíc boje.

Německému letectvu chyběli piloti i palivo

Silnou, hodnotnou a nebezpečnou zbraň představovalo německé letectvo. Trpělo však nedostatečným výcvikem pilotů i malou zásobou pohonných hmot. Ta ještě 1.září 1939 stačila právě jen na jeden a půl měsíce, a teprve po dalších osmi měsících ji bylo možno dostatečně pokrýt. V roce 1938 se německému letectvu nedostávalo ani pum (Československá armáda měla v době mobilizace střeliva a pohonných hmot na dva měsíce, leteckých pum na jeden).  Předností německé armády měl být vysoký stupeň motorizace, s její pohyblivostí to však bylo horší. Velké závady se v tomto směru projevily při okupaci Rakouska v březnu 1938. Postup 2. tankové divize na Vídeň, který byl jen pouhým mírovým přesunem po silnici, vázl pro značnou poruchovost německých tanků a nepružné zásobování pohonnými hmotami. Divize nedokázala dorazit do Vídně po vlastní ose a musela do ní být nakonec dopravena po železnici…

Síla a převaha německé armády na podzim 1938 nebyla tedy tak zdrcující, jak by se mohlo zdát. Uvedené (i další) nedostatky ji sice nezbavovaly bojeschopnosti a neměnily skutečnost, že byla jednou z nejlepších armád v Evropě, přece však snižovaly její útočné možnosti, zvláště proti dobře připravené armádě československé. Pokud se odmítá srovnání kapitulace Československa s odlišným postupem Polska, Jugoslávie apod. či připomíná rychlé úspěchy německé armády v Polsku či ve Francii, pak je třeba namítnout, že Mnichovem a 15. březnem 1939 získalo Německo přinejmenším celý rok pro další nerušenou výstavbu armády, dále neméně cennou výzbroj československé armády (zvláště hodnotné tanky) i nenarušený československý zbrojní průmysl.

Otázku, jaký by byl výsledek války, kdyby se osamocené Československo postavilo v září 1938 na odpor, mohla zodpovědět jenom tato válka sama. Německo nesporně mělo určitou vojenskou převahu, Československo však mělo značné prostředky k obraně, jeho vojenské rozdrcení bylo velmi nesnadnou záležitostí, blesková válka se v jeho případě sotva mohla uplatnit. Nacistický generál Bodenschatz odhadoval možné ztráty německých vojsk v takovém případě až na 60 procent.

Ještě na počátku třicátých let se jevilo vojenskopolitické postavení Československa jako neproblematické a pevné. Bylo tomu tak proto, ze v první světové válce poražené Německo mohlo mít pouze početně malou (100000 mužů) a slabě vyzbrojenou armádu, která nedisponovala moderními útočnými zbraněmi. Celková německá vojenská slabost a fakt existence spojenecké smlouvy s Francií vylučovaly v prvních letech po vzniku samostatného Československa existenci nějakého vážného ohrožení ze strany Německa. Naopak v nástupních plánech československé armády z té doby se dokonce počítá s útočnými akcemi proti Německu. Nástupní plán N 1 z roku 1919 počítal s tím, že pokud Němci nepodepíší Versailleskou smlouvu, zahájí čs. armáda z východu vstřícný útok ve směru na asi 55 kilometrů vzdálený Bayreuth a dále na Bamberk až do spojeni s francouzskými jednotkami postupujícími údolím řeky Mohan. Tím by se dosáhlo rychlého oddělení Bavorska od severního Německa.

Naši na Mohanu

Nástupní plán N 2 představoval obdobu plánu N 1, ale vedle postupu československé armády do údolí Mohanu se měla ještě uskutečnit československá ofenzíva ve směru na Drážďany a Míšen, odkud měly československé jednotky případně postupovat na Berlin.

Nástupní plán N 3 požadoval koncentraci všech akceschopných jednotek v severozápadních Čechách, odkud by mohly dle potřeby zahájit útok podle N I nebo N 2. Všechny shora uvedeny plány však byly ve své době naprosto nereálné, protože nebraly v úvahu skutečné možnosti tehdejší čs. armády, která v podstatě neměla síly na jejich realizaci.

Jedině reálný byl snad francouzský požadavek na zřízení několika velkých letišť v severních Čechách, z nichž chtělo francouzské letectvo provádět masové nálety na berlínskou oblast. Výše uvedené nereálné vojenské plány, které vypracovávali převážně členové francouzské vojenské mise a které byly poplatné francouzským zájmům, museli být na počátku třicátých let nahrazeny novými. Ty již vypracovávali českoslovenští vojenští odborníci a v souladu se zvýšenou akceschopností německé armády se v nich od samého počátku konfliktu počítalo s výraznou německou převahou, nejméně v poměru 1:4 u pozemních jednotek a 1:8 v letectvu.

Po příchodu nacistů k moci začalo totiž Německo s rychlou výstavbou obrněných, motorizovaných a leteckých jednotek, a tím se zvyšovalo ohrožení Československa natolik, že vláda v roce 1935 přikročila k provedení vojenské reformy. V jejím průběhu došlo k početnímu růstu armády a zvýšeni její palebné síly.

Horečnaté dozbrojování

Po březnovém připojení Rakouska k Německu, které vážně zhoršilo vojenskou situaci republiky, přišla květnová zvýšená pohotovost. Vzhledem ke zprávám o soustřeďovali německých vojsk blíže československých hranic, především 8-10 divizí v Sasku, rozhodla vláda na svém zasedání 20. května vyhlásit mimořádná opatřeni, povolat do zbraně jeden ročník zálohy a pět ročníků technických jednotek. Vojenskými posilami byly také doplněny jednotky Stráže obrany státu (SOS), zformované již dříve z příslušníků finanční stráže, četnictva a policie. Celkový početní stav SOS dosáhl do rána 21. května 1938 27.000 mužů a jednotky SOS zaujaly postaveni přímo na hranicích. Na hraničních přechodech byly zřízeny zátarasy, na křižovatkách poblíž hranic protitankové barikády a byla provedena opatření k destrukci určených objektů v předpolí hlavního obranného postaveni (HOP). Již v květnu 1938 se nástup záložníků prováděl novým rychlým způsobem, který udivil celý svět. Podle direktiv na svolávacích listcích rukovali záložníci zčásti přímo do nových výzbrojních středisek vybudovaných v nejbližších městech, odkud byli maximálně do tří hodin vyzbrojeni, vystrojeni a odesláni přímo k útvarům nastupujícím přímo na hranice.

Před půlnocí 20. května začínali z nádraží odjíždět první větší transporty k hranicím a útvary z míst blíže hranic se k nim vydali usilovným nočním pochodem. Určené obranné postavení začaly pěší jednotky obsazovat před rozedněním 21. května. V té době už také zaujímaly svá postavení obsluhy protitankových kanónů a minometů. Poslední obranné úseky na nejvzdálenějších hraničních hřebenech byly zajištěny do 13 hod. Krátce po poledni najížděli už do určených postavení první ostrahové baterie divizního dělostřelectva. Nástup hlavních sil dělostřelectva včetně muničních kolon a skladů proběhl během odpoledne. Do večera 21.5. byly také postaveny nejpotřebnější protitankové překážky. Dalším mezníkem ve vývoji byl Hitlerův štvavý projev ze 13.září, který vedl k takovému zvýšení napětí, že bylo nutno opět přistoupit k zaujetí ostrahy hranic.

Konečně 23. září 1938 nařídila československá vláda stav branné pohotovosti státu ve spojení ve spojení s všeobecnou mobilizací Československé branné moci (tehdejší oficiální název čs. armády) Nadšení a úsilí záložníků o co nejrychlejší dosažení svých útvarů bylo příkladné. V řadě českých měst došlo v kasárnách k prezentování prvních záložníků do 30 minut od přečtení první výzvy v rozhlase. Během 48 hodin nastoupilo do zbraně téměř 80 procent povolaných záložníků.

Unikátní výsledky mobilizace

Tyto výsledky byly nade všechno očekávání a čs. hlavní štáb počítal s lhůtami nejméně o polovinu vyššími. Určité problémy se ovšem vyskytly v národnostně smíšených územích. U útvarů s vyššími systemizovanými počty občanů německé národnosti bylo nutno za německé zběhy a nespolehlivé záložníky zajistit odpovídající náhradu z přebytků od jiných útvarů nebo povoláním záložníků II.zálohy. Naopak všechny divize mobilizující na Slovensku a na Podkarpatské Rusi (!) podávaly za mobilizace obdivuhodné výkony. Například 12. pěší divize mobilizující v Michalovcích, Chustu a Užhorodě vypravovala první transporty již k večeru 26. září a k večeru 28. září byla již většina bojových jednotek na místě určeném nástupním plánem v oblasti Vsetína. Dalším problémem mobilizované armády byl nedostatek motorových vozidel, vzniklých v důsledku nadměrného opotřebení a špatné údržby civilních vozidel přebíraných armádou v době mobilizace. Nakonec bylo vedení armády nuceno 29. září rozhodnout o okamžitém zakoupení 2000 nákladních aut v USA. Pěchotních zbraní byl za mobilizace dostatek. Čs. dělostřelectvo odpovídalo navzdory nedokončenému přezbrojení svým vybavením lepšímu průměru západoevropských armád. Mobilizační dotaci dělostřelecké munice obdržela do 30. září každá baterie. Díky předem připravenému materiálu byla zajištěna válečná výroba až 21.000 dělostřeleckých granátů denně. Tankové prapory i letecké pluky měli strojů dostatek. Největším uskupením československých tanků bylo 150 strojů v prostoru Jaroměřice nad Rokytnou.

Společně s mobilizací probíhal i přechod armády z mírové na válečnou organizaci.

Kvality čs. armády vysoce hodnotilo samo německé velení. Ve zvláštní studii z 9. června 1938 se praví doslova: „…výzbroj československé armády je nutno považovat za moderní. Velmi výkonný zbrojní průmysl je nejen schopný pokrýt vlastní potřeby, ale v široké míře i spřátelených států.“ O něco dále se praví: „…při každoročních velkých manévrech, které v minulých letech ukázaly stupňující se každoroční pokrok vojenského potenciálu, dostává česká armáda výbornou příležitost k praktickému výcviku velitelů všech stupňů…“

Vysoké hodnocení Němců

Pro československou stranu byl velice důležitý také ten fakt, že se německé zpravodajské službě nepodařilo rozkrýt mobilizační soustavu čs. armády, a tudíž německá strana neměla ani tušení nejen o rozmístění, ale vůbec o existenci 10 čs. divizí.

Vojenští experti také dnes dospěli k závěru, že zatímco sestava čs. armády z konce září 1938 představuje již uskupení zaměřené k očekávanému válečnému střetnutí, rozmístění německých jednotek nelze považovat za vhodné pro válečné střetnutí s čs. armádou, která již útok očekávala v dobře vybudovaných postaveních. Sestavení dostatečně silných německých útočných klínů by si vyžádalo nejméně 14 dnů, spíše však více, takže rozhodný útok na čs. postavení by mohla německá armáda zahájit pravděpodobně, až v posledním říjnovém týdnu v roce 1938.

Mobilizace v září 1938 patří pro svůj heroizmus k nejslavnějším událostem československého vojenství. Na tom nic nemění ani ten fakt, že se nakonec nebojovalo a masového českého odhodlání tvrdě a za všech okolností bojovat za svobodný stát nebylo využito. Rozhodnutí o vydání čs. území Německu bylo rozhodnutím politickým. Československá armáda ustoupila v říjnu 1938 z pohraničí neporažena.

Více jak milionová zmobilizovaná čs. armáda byla co do počtu určitě největší vlastní armádou v historii českého státu a národa a pravděpodobně ani v budoucnu nebude již nikdy překonána.