Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji byla podepsána premiérem Václavem Klausem a kancléřem Helmutem Kohlem v Praze v lednu 1997. Smlouva pak prošla bouřlivým schvalovacím procesem v obou parlamentech. Souhlasy obou parlamentů nebyly z čistě formálního hlediska k přijetí deklarace třeba, avšak jejich souhlas byl výrazem silné politické vůle na širokém základě.

Během dlouhých jednání k deklaraci se vynořovaly různé další problémy a požadavky, které ukončení vyjednávání stěžovaly. Jedním z nejzávažnějších bylo prohlášení ministra zahraničí Klause Kinkela ve Frankfurter Allgemeine Zeitung. Kinkel na stránkách novin zpochybnil právní závaznost Postupimské dohody a CSU poté ihned začala požadovat příslušné změny v připravované deklaraci, které by tuto skutečnost odrážely. ČR se proti Kinkelovu prohlášení ohradila a trvala na platnosti „Postupimi“. Stejné stanovisko potvrdily i signatářské mocnosti Postupimské deklarace USA, Rusko (jako nástupce SSSR) a Velká Británie a tento sporný bod, který byl překážkou v jednání, byl poté v tichosti opuštěn. Např. mluvčí ruského ministerstva zahraničí Genadij Tarasov tehdy prohlásil: „Rusko jako jedna z vítězných mocností ve druhé světové válce si nemůže nevšimnout toho, že řada formulací v deklaraci týkajících se povalečného přesídleni Němců je odlišná od těch, jez byly zakotveny v protokolu Postupimské konference z roku 1945 … Moskva tyto snahy odmítá a zdůrazňuje neměnnost ruského stanoviska k protokolu Postupimské konference, který položil zaklad poválečného míru v Evropě.“

Základním cílem deklarace bylo vyřešení sporů minulosti mezi ČR a SRN, které bránily v nezatíženém vývoji vztahů mezi oběma zeměmi. Obě strany vstupovaly do jednání s rozdílnými požadavky, česká strana požadovala ukončení majetkových nároků z právního i politického hlediska a na druhé straně německá reprezentace žádala českou reflexi událostí po druhé světové válce spjatých s osudem sudetských Němců.

Klíčovou pasáží deklarace je článek IV. ve kterém obě strany vyjadřují vůli, že „nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti,“ přičemž „každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor.“ Články II. a III. vyjadřují lítost obou stran nad spáchanými zločiny. Čeští vyjednavači prosadili formulaci, ve které Německo uznává širší souvislosti problému odsunu Němců: „Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálně-socialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro válečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.“ O pojem „vyhánění“ byl sveden před přijetím definitivního textu deklarace tuhý boj, neboť česká strana odmítala slovo „vyhnání“ a německá naopak jakýkoliv výraz s neutrálním zabarvením. Česká strana naproti tomu vyjádřila lítost nad uplatňováním kolektivní viny a dále politovala „excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami„. Němcům se nepodařilo dosáhnout (Sudetoněmeckým krajanským sdružením prosazované) formulace „bezpráví“, nýbrž pouze distance české strany od formy uplatňování některých zákonů. Praktické důsledky deklarace byly stanoveny ve článku VII., ve kterém se mluví o zřízení česko-německého Fondu budoucnosti a Česko-německého diskusního fóra.

Přijetí česko-německé deklarace bylo obecně přijímano jako pokrok v česko-německých vztazích, neboť oba státy se mohly víceméně soustředit na budoucnost. Je ovšem holou skutečností, že hlavní sporné momenty zůstaly, zvláště co se týká definic některých pojmů, avšak částečně se česko-německé deklaraci povedlo vztahy mezi oběma zeměmi narovnat.

Sudetoněmecký Landsmanšaft na druhém zasedání Spolkového shromáždění v únoru 1997 ústy Franze Neubauera deklaraci odmítl. Prohlásil, že přes některá pozitiva v Deklaraci převažují negativní aspekty a proto nemůže dát sudetoněmecká strana k takovému dokumentu souhlas. V jednotlivostech Neubauer obhajoval pojetí transferu jako „vyhnání“ a odmítal jeho dělení na „vyhnání“ ve formě tzv. divokých transferů a „nucené vysídlení“ v podobě řádných odsunů schválených Postupimskou konferencí. Přivítal charakteristiku „vyhnání“ jako bezpráví (jeden ze sporných momentů Deklarace, v českém překladu se mluví o křivdách, v německém o „Unrecht“ – což může být přeloženo jako „křivda“ ale i jako „bezpráví“’3b tuto interpretaci také hned po ratifikaci použil kancléř Kohl ve vládním prohlášení k Deklaraci), avšak vyjádřil zklamání nad tím, že ve smlouvě nebylo zakotveno právo sudetských Němců na domov. Dalším bezprávím spáchaných na sudetských Němcích pak podle něj bylo poválečné vyvlastnění, které má být odškodněno a které zůstává otevřenou otázkou česko-německých vztahů. Jako v případě tzv. „Pražské smlouvy“ z roku 1973 a smlouvy z roku 1992 Sudetoněmecký landsmanšaft znovu označil deklaraci za dokument bez právní závaznosti, který ani nemusel být schvalován parlamenty obou států, protože představuje pouze názorové pseudosjednocení, a při této příležitosti pak zopakoval, že počátkem neštěstí bylo vytvoření Československa v historických hranicích, čili přičleněním sudetských Němců k ČSR (!).

Zdroj: www.glosy.info (doplnění Svornost)

V neděli 22. ledna 1933 o půl třetí ráno zazněly ze Špilberku čtyři dělové výstřely. Signál, znamenající vyhlášení poplachu pro celou brněnskou posádku, vyvolala událost, k níž došlo krátce předtím ve Svatoplukových kasárnách v Židenicích a která se zapsala do historie jako tzv. židenický puč. Co se tehdy vlastně stalo?

V sobotu 21. ledna v 19.30 hodin vyjely z Vícemilic u Bučovic směrem na Brno dva autobusy s více než 60 muži, vesměs dělníky, řemeslníky a nezaměstnanými z bučovického okolí. Na cestu se vydali s tím, že jedou chránit fašistickou schůzi do Brna. V prostoru křižovatky na Slatinu a Líšeň všichni vystoupili a kolem půlnoci se setkali s činovníkem Národní obce fašistické nadporučíkem mimo službu Ladislavem Kobsinkem (narozen 25. září 1903 v Bystřici nad Pernštejnem), který jim oznámil, že jejich skutečným úkolem je přepadnout kasárna 43. pěšího pluku v Židenicích a dát tak signál k převratu ve státě. Tento cíl si nevybrali náhodou. Někteří z nich, včetně Kobsinka, v kasárnách sloužili, takže je dobře znali. Velkou roli hrála i okolnost, že v polovině ledna odešel jeden ročník do zálohy, další vojáci byli odveleni a tak ve službě zůstali vlastně jen nováčci, navíc zčásti Rusíni, Němci a Maďaři. Skupina zřejmě nepočítala s vážným odporem. Kobsinek je dokonce ujistil, že s vojáky je vše domluveno a nebudou klást odpor.

Vlastní přepadení začalo 22. ledna v 0.30 hodin. Útočníci, vyzbrojení revolvery, noži a boxery, pronikli do areálu kasáren zadním, nestřeženým vchodem, další přelezli zeď u plynové komory. Přeběhli nádvoří a nejprve obsadili strážnici u hlavní brány. Strážný se pokusil vyhlásit poplach, ale byl přemožen stejně jako připravená stráž. Již v prostoru strážnice došlo k první potyčce, a to se službu konajícím dozorčím rotmistrem četařem Gabrielem Jandlem a dozorčím důstojníkem kasáren praporčíkem Josefem Janouškem. Janouškovi se podařilo uniknout na ubikace technické roty, kde vyhlásil poplach. Než se však spící vojáci vzpamatovali, vtrhli k nim útočníci a znemožnili jim odpor. Obsadili dále skladiště zbraní roty, kde se zmocnili pušek a nábojů. Přepadení si v té době vyžádalo prvního zraněného. Těžce raněn střelou do břicha byl dozorčí vojín technické roty vojín Jindřich Kindermann. Mezitím ze strážnice uprchl i četař Jandl a běžel pro pomoc.

Praporčík Janoušek opět unikl a běžel do budovy poddůstojnické školy, kde nařídil troubit poplach. Tentokrát uspěl. Když útočníci dorazili až sem, byli rychle vytlačeni a hotovost, stavěná právě poddůstojnickou školou, je vyzvala s nabitými zbraněmi, aby se vzdali. Vzápětí vypukla silná přestřelka, na jejímž začátku byl zabit jeden z útočníků (Cyril Semenko). Jeho smrt a rozhodný odpor vojáků vedly ke zhroucení celé akce. Pravděpodobně někdy v této době uprchl z kasáren velitel akce Kobsinek, aniž by se staral o své lidi, které zanechal na místě osudu.

Přepadeným vojákům se zatím blížila pomoc v podobě policie, která vyrazila po upozornění jednoho z vojáků vracejícího se ze zábavy do kasáren. Objevili se také první důstojníci, bydlící v bytech mimo komplex kasáren, kteří se ujali okamžitě velení. Velitel I. praporu pluku podplukovník Jaroslav Herkloc nařídil zapnout osvětlení, takže od tohoto okamžiku bylo celé prostranství osvětleno a zabránilo se zmatkům. Došlo k dohodě s policií, že armáda vyčistí prostor kasáren a policie zkontroluje okolí a přilehlé ulice. Část útočníků sice uprchla po prvních výstřelech, zbytek se však snažil ukrýt kde se dalo. Někteří se schovali pod postele, další zalezli do sklepa, ale pozornosti stejně neunikli. Přímo na místě činu byla zajištěna asi třetina z celkového počtu mužů. Kolem 2. hodiny ranní panoval v kasárnách už zase klid.

V době vyhlášení poplachu dělovými výstřely ze Špilberku byl tedy již pokus o puč potlačen a situace plně pod kontrolou armády a policie. Výsledkem nočního dobrodružství byl jeden mrtvý mezi útočníky a po jednom těžce a lehce zraněném na obou stranách. Tma a zmatek na počátku naštěstí zabránily vyšším ztrátám. Avšak tím vše zdaleka nekončilo, naopak. V obavách, že by nemuselo jít o ojedinělou událost, provedly civilní úřady i armáda celou řadu mimořádných bezpečnostních opatření.
Ministerstvo národní obrany nařídilo vybraným posádkám po celé republice zvýšení ostražitosti, týkalo se to např. posádky v Praze nebo v Pardubicích. Policejní ředitelství v Brně a Praze zahájila ještě 22. ledna sérii domovních prohlídek a zatýkání. Do vězení se dostali brzy skoro všichni, kteří stihli utéci ze Svatoplukových kasáren. Policie je většinou našla doma, kde klidně spali. Zatčení neušli ani majitel autobusů a řidič. Jedině Ladislav Kobsinek, vůdce a organizátor přepadení, ze sítí vyklouzl a přes Vídeň unikl do Jugoslávie. Všechny bezpečnostní složky měly pohotovost, ale bylo čím dál tím jasnější, že šlo jen o osamocenou akci.

Ladislav Kobsinek – zrádce co to dotáhl do kolaborantské Vlajky a do Volkssturmu

První výslechy zatčených ukázaly, že za celou událostí stojí Národní obec fašistická, největší fašistická strana v Československu, resp. její jihomoravská jednota a s největší pravděpodobností také vůdce fašistů bývalý generál československé armády Radola Gajda. Ten byl ještě 22. ledna večer zatčen. Vyšlo totiž najevo, že krátce před akcí v Židenicích projížděl Brnem. Nakonec došlo i na Kobsinka. Jugoslávie ho vypověděla do Rumunska a tamní úřady předaly Československu.

Dohrou tzv. židenického puče se stalo soudní přelíčení, nejprve před Státním soudem v Brně. Přes hrozivě znějící obžalobu byl rozsudek vynesený 26. června vcelku mírný. Kobsinek dostal šest let, další účastníci přepadení několik měsíců vězení. Jedenáct osob, mezi nimi i Radola Gajda, bylo osvobozeno. Příčinu nízkých trestů musíme hledat v tom, že soud posuzoval skutečně prokázané činy a ne domněnky a plány. Svoji roli hrál jistě i nevybíravý nátlak ze strany státních orgánů, rozhodnutých dát fašistům a Gajdovi tvrdou lekci. Celý případ začal v únoru 1934 projednávat Nejvyšší soud v Praze. Dne 28. března vynesl nový, podstatně přísnější rozsudek, neboť dosavadní tresty víceméně zdvojnásobil. Kobsinek dostal dvanáct let, další několikaleté tresty vězení. Radola Gajda vyvázl s šesti měsíci, protože o plánované akci věděl a neoznámil to úřadům. Státní orgány mohly být spokojeny.

Mimo to byli potrestáni i Gajdovi sympatizanti z řad příslušníků československé armády. Přestože se nikdy neprokázalo, že by někdo z nich otevřeně spolupracoval s fašisty proti republice (šlo nanejvýše o slovní sympatie), rozhodovaly vojenské orgány poměrně nekompromisně. Na řadu přišly degradace, finanční postihy nebo převelení.

S odstupem času se nám brněnské události z konce ledna 1933 mohou zdát jako poněkud operetní podnik a reakce státu jako nepřiměřeně tvrdá. Avšak tyto události musíme posuzovat v dobových souvislostech a nikoliv dnešníma očima. Doznívala velká hospodářská krize, která otřásla celou Evropou. Zdálo se, že demokracie není schopna vyřešit vzniklé problémy a že by se to mohlo podařit silné vládě se silným mužem v čele, která rázně skoncuje s chaosem a nastolí pořádek. Připomeňme, že týden po nepodařeném puči převzal moc v Německu Adolf Hitler. Bylo by jistě silně přehnané tvrdit, že úspěšná obrana Svatoplukových kasáren zachránila demokracii v Československu, ale rozhodný postup proti pravicovému i levicovému extremismu přispěl k jejímu udržení až do roku 1938.

Nakonec ještě pár slov o osudu dvou hlavních aktérů tzv. židenického puče. Radola Gajda ve vězení dlouho nepobyl, neboť většinu trestu si odseděl již ve vazbě. Ač všemi odepisován, dostal se v roce 1935 do parlamentu. V osudovém roce 1938 se postavil za obranu Československa a ve svých projevech vyzýval k boji proti hrozícímu německému útoku. Po Mnichovu se zapojil do politického života druhé republiky a vymohl si vrácení generálské hodnosti. V okamžiku okupace zbytku Československa se angažoval v tzv. Českém národním výboru, ale po krachu tohoto podniku se stáhl do ústraní. Odmítl spolupracovat s Němci, naopak finančně podporoval protiněmecké aktivity. Přesto byl 12. května 1945 zatčen a postaven před Národní soud. Obvinění se nepotvrdila a tak byl v květnu 1947 odsouzen na dva roky do vězení. Protože si trest odpykal ve vazbě, propustili ho. Zemřel 15. dubna 1948 v Praze.

Ladislav Kobsinek byl z vězení propuštěn v lednu 1939. Po vzniku Protektorátu se zapojil do činnosti kolaborantské organizace Vlajka a stal se jedním z velitelů jejích úderných oddílů, tzv. Svatoplukových gard. V březnu 1944 získal německé občanství a sloužil ve Volkssturmu. Po válce dostal dvanáct let za kolaboraci (jak typické pro mnoho členu předválečné NOF), v roce 1955 byl propuštěn a odsunut do Spolkové republiky Německo, kde žil až do své smrti v roce 1988.

Použité prameny a literatura:
Vojenský historický archiv, fond MNO/Presidium, 1933, sign. 21 1/2, kar. 10555.
Vojenský historický archiv, fond VKPR, 1934, čj. 1459, kar. 128.
Klimek, A. – Hofman, P.: Vítěz, který prohrál. Generál Radola Gajda. Praha – Litomyšl 1995, 285 s.

Autor: Mgr. Pavel Šrámek,  Caesar-občasník VHK Erika Brno, č. 5, 1998, s. 4-6

Pro zájemce o hlubší náhled do problematiky doporučujeme bakalářskou diplomovou práci Dany Massowové

Vojenské obsazování Slovenska začalo od moravských hranic dne 1.listopadu 1918, kdy dorazil do Holiče z Hodonína asistenční oddíl bývalého střeleckého (zeměbraneckého) pluku 25 pod velením nadporučíka Augustina Ripky. 2.listopadu dosáhl Malacek a setrval tam i přes protesty maďarské vlády a pokusy maďarského vojska vytlačit jeho oddíl z Malacek násilím.

6.listopadu dostal posilu z Českých Budějovic (100 mužů s 2 kulomety od pěšího pluku 101) a obsadil 8.prosince Zohor a Devínske Jezero. Když Maďaři s pokusy naše vojsko vytlačit neuspěli, ujednali se slovenským zástupcem  Dr. Ivanem Dérerem demarkační čáru severně od Bratislavy; ta pozbyla platnost až koncem roku 1918 útokem italských legionářů na Bratislavu.

Zatím docházely na Slovensko další jednotky sestavené z dobrovolníků v Praze, v dalších místech Čech a Moravy. První dobrovolnický prapor z Prahy (setník Římek) obsadil 9.listopadu Trenčín a potom i střední Pováží, další síly obsadily 12.listopadu Žilinu a Vrútky, za tři dny však byly vytlačeny. Během listopadu a prosince našich vojsk postupně přibývalo, jejich rozložením na slovenském území a udržováním pořádku však postup ustal.

Obsazování řídilo “velitelství čs. vojsk na Slovensku”, zřízené 10.listopadu v čele s generálem Štikou. Mělo své stanoviště v Uherském Hradišti, kde 26.listopadu převzal velení plukovník Schöbl. Měl k dispozici dvě skupiny sil: tak zvanou holičskou (pplk. Verich, velitelství v Holiči) a trenčínskou (pplk. Šembera, velitelství v Trenčíně). V prvních dnech prosince byl na základě rozkazu vrchního velitelství v Praze (generál Diviš) a s ohledem na příchod legionářského sboru z Itálie (určeného k obsazení demarkační čáry) zahájen postup k údolí Nitry a podniknuta akce na Žilinu.

Do 12. prosince se utvořily na západ od čáry Nitra – Topoľčany – Preividza – Turč. S. Martin – Čadca dvě skupiny našich sil: I.skupina (západní) pod pplk. Hrbenským od řeky Moravy po Leopoldov – Sereď, II.skupina (východní) pod pplk. Šemberou.

Plk. Schöbl se rozhodl použít volných sil obou skupin k obsazení horního Pováží. Na západním Slovensku zůstal s částí sil pplk. Šembera, volné zálohy (pět praporů, jedna baterie, jedna eskadrona a obrněný vlak) se přesunuly pod velením pplk. Hrbenského na východ ve dnech 14. a 15. prosince až do Popradu. Odtud prováděl obsazování nejen Pováží, ale i spišské stolice; ze které bylo vytlačeno polské vojsko, které tam vniklo začátkem prosince (bylo to první střetnutí s polským vojskem, které pak pokračovalo boji o Těšínsko). 16 prosince se přestěhoval plk. Schöbl z Uherského Hradiště do Žiliny, kde už působila od 11. prosince Slovenská vláda.

23.prosince byla naše vojska posílena příchodem 30.střeleckého pluku pod velením pplk. Berana a byl zahájen postup na Košice. Maďaři, kteří se postavili u Margecan na odpor, byli rozprášeni a zanechali na místě značné množství válečného materiálu. Naše vojska obsadila vzápětí Košice a Prešov.

Mezitím se vrátil do vlasti italský armádní sbor o dvou divizích (6. a 7.) pod velením generála Picciona, který byl jmenován vrchním velitelem se stanovištěm v  Kroměříži. Dosavadní “velitelství čs. vojsk na Slovensku” se stalo “skupinovým velitelstvím plk. Schöbla” a přemístilo své stanoviště z Žiliny do Košic 1.ledna 1919.

Hlavní úlohou italského legionářského sboru bylo obsadit demarkační čáru, kterou ministr zahraniční československé vlády Edvard Beneš smluvil v Paříži a která měla tvořit prozatímní slovensko-maďarské hranice, než budou mírovou konferencí stanoveny definitivní hranice. Demarkační čára, stanovená válečnou radou 25.listopadu 1918, šla od Bratislavy podél Dunaje, Ipľu, přes Lučenec, Ožďany, odtud přímou čarou ke vtoku řeky Uhu do Laborce a dále podél Uhu do Užockého průsmyku na slovensko-haličských hranicích.

Severní Slovensko na sever od čáry probíhající jižně od Dev. Nové Vsi, jižně od Pezinoku, přes Sereď, N. Baňu, Ban. Štiavnicu, Mýtnou, Košice a jižní svahy Vihorlatu měla obsadit Schöblova skupina s domácím vojskem. Generál Piccione rozdělil demarkační čáru na dva úseky. Západní úsek, který sahal od řeky Moravy po Ožďany, obsadila 7.legionářská divize (gen. Boriani), východní úsek pak 6.legionářská divize (gen. Rossi).

Obsazení první demarkační čáry bylo provedeno do konce ledna 1919 téměř bez boje, jen Bratislavu bylo nutno dobývat ve dnech 30.prosince 1918 až 2.ledna 1919. Lučenec byl obsazen už 3.ledna asistenční rotou pěšího pluku 30 pod velením nadporučíka Josefa Ejema. Zdálo se, že se Maďaři nepostaví na odpor našemu postupu na první demarkační čáru, která byla oznámena maďarské vládě v Budapešti zástupcem Dohody pplk. Vyxem.

Generál Piccione však nepovažoval tuto demarkační čáru z vojenského hlediska za výhodnou, protože podél Ipľu mohly jednotky udržovat s obtížemi příčné spojení; tato hranice by pro Slovensko byla navíc strategicky, hospodářsky i dopravně nevýhodná. Proto se rozhodl posunout svá vojska na jih a obsadit Balažské Ďarmoty, Drégely pálank, Dejtár, Szécsény, Nógrádszakal, Litke a Rapovce s železnicí podél řeky Ipľu. Uvědomil o svém úmyslu maďarskou vládu, nečekal ale na její odpověď a nařídil postup posádek na 16.leden 1919. Maďaři nesouhlasili s novou demarkační čarou a došlo ke střetům zejména v Balažských Ďarmotech. Na rozkaz české vlády stáhl gen. Piccione svá vojska na původní demarkační čáru (nová linie byla stanovena na naši žádost Dohodou až  19. dubna 1919).

Mezitím bylo obsazeno i severní Slovensko a nótou čs.vlády bylo oznámeno maďarské vládě, že čs.stát na územích, které vojensky obsadil, má právo absolutní státní suverenity. Osvobozování Slovenska bylo dokončeno 20. ledna 1919. To ještě nebyl konečný mír, o zásadní revizi hranic a o obnovu „velkého Uherska“ se Maďaři pokusili ještě v dubnu – červnu 1919.

Zdroj: www.minimuzeum.com