Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji byla podepsána premiérem Václavem Klausem a kancléřem Helmutem Kohlem v Praze v lednu 1997. Smlouva pak prošla bouřlivým schvalovacím procesem v obou parlamentech. Souhlasy obou parlamentů nebyly z čistě formálního hlediska k přijetí deklarace třeba, avšak jejich souhlas byl výrazem silné politické vůle na širokém základě.
Během dlouhých jednání k deklaraci se vynořovaly různé další problémy a požadavky, které ukončení vyjednávání stěžovaly. Jedním z nejzávažnějších bylo prohlášení ministra zahraničí Klause Kinkela ve Frankfurter Allgemeine Zeitung. Kinkel na stránkách novin zpochybnil právní závaznost Postupimské dohody a CSU poté ihned začala požadovat příslušné změny v připravované deklaraci, které by tuto skutečnost odrážely. ČR se proti Kinkelovu prohlášení ohradila a trvala na platnosti „Postupimi“. Stejné stanovisko potvrdily i signatářské mocnosti Postupimské deklarace USA, Rusko (jako nástupce SSSR) a Velká Británie a tento sporný bod, který byl překážkou v jednání, byl poté v tichosti opuštěn. Např. mluvčí ruského ministerstva zahraničí Genadij Tarasov tehdy prohlásil: „Rusko jako jedna z vítězných mocností ve druhé světové válce si nemůže nevšimnout toho, že řada formulací v deklaraci týkajících se povalečného přesídleni Němců je odlišná od těch, jez byly zakotveny v protokolu Postupimské konference z roku 1945 … Moskva tyto snahy odmítá a zdůrazňuje neměnnost ruského stanoviska k protokolu Postupimské konference, který položil zaklad poválečného míru v Evropě.“
Základním cílem deklarace bylo vyřešení sporů minulosti mezi ČR a SRN, které bránily v nezatíženém vývoji vztahů mezi oběma zeměmi. Obě strany vstupovaly do jednání s rozdílnými požadavky, česká strana požadovala ukončení majetkových nároků z právního i politického hlediska a na druhé straně německá reprezentace žádala českou reflexi událostí po druhé světové válce spjatých s osudem sudetských Němců.
Klíčovou pasáží deklarace je článek IV. ve kterém obě strany vyjadřují vůli, že „nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti,“ přičemž „každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor.“ Články II. a III. vyjadřují lítost obou stran nad spáchanými zločiny. Čeští vyjednavači prosadili formulaci, ve které Německo uznává širší souvislosti problému odsunu Němců: „Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálně-socialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro válečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.“ O pojem „vyhánění“ byl sveden před přijetím definitivního textu deklarace tuhý boj, neboť česká strana odmítala slovo „vyhnání“ a německá naopak jakýkoliv výraz s neutrálním zabarvením. Česká strana naproti tomu vyjádřila lítost nad uplatňováním kolektivní viny a dále politovala „excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami„. Němcům se nepodařilo dosáhnout (Sudetoněmeckým krajanským sdružením prosazované) formulace „bezpráví“, nýbrž pouze distance české strany od formy uplatňování některých zákonů. Praktické důsledky deklarace byly stanoveny ve článku VII., ve kterém se mluví o zřízení česko-německého Fondu budoucnosti a Česko-německého diskusního fóra.
Přijetí česko-německé deklarace bylo obecně přijímano jako pokrok v česko-německých vztazích, neboť oba státy se mohly víceméně soustředit na budoucnost. Je ovšem holou skutečností, že hlavní sporné momenty zůstaly, zvláště co se týká definic některých pojmů, avšak částečně se česko-německé deklaraci povedlo vztahy mezi oběma zeměmi narovnat.
Sudetoněmecký Landsmanšaft na druhém zasedání Spolkového shromáždění v únoru 1997 ústy Franze Neubauera deklaraci odmítl. Prohlásil, že přes některá pozitiva v Deklaraci převažují negativní aspekty a proto nemůže dát sudetoněmecká strana k takovému dokumentu souhlas. V jednotlivostech Neubauer obhajoval pojetí transferu jako „vyhnání“ a odmítal jeho dělení na „vyhnání“ ve formě tzv. divokých transferů a „nucené vysídlení“ v podobě řádných odsunů schválených Postupimskou konferencí. Přivítal charakteristiku „vyhnání“ jako bezpráví (jeden ze sporných momentů Deklarace, v českém překladu se mluví o křivdách, v německém o „Unrecht“ – což může být přeloženo jako „křivda“ ale i jako „bezpráví“’3b tuto interpretaci také hned po ratifikaci použil kancléř Kohl ve vládním prohlášení k Deklaraci), avšak vyjádřil zklamání nad tím, že ve smlouvě nebylo zakotveno právo sudetských Němců na domov. Dalším bezprávím spáchaných na sudetských Němcích pak podle něj bylo poválečné vyvlastnění, které má být odškodněno a které zůstává otevřenou otázkou česko-německých vztahů. Jako v případě tzv. „Pražské smlouvy“ z roku 1973 a smlouvy z roku 1992 Sudetoněmecký landsmanšaft znovu označil deklaraci za dokument bez právní závaznosti, který ani nemusel být schvalován parlamenty obou států, protože představuje pouze názorové pseudosjednocení, a při této příležitosti pak zopakoval, že počátkem neštěstí bylo vytvoření Československa v historických hranicích, čili přičleněním sudetských Němců k ČSR (!).
Zdroj: www.glosy.info (doplnění Svornost)
