Jan Paroulek se narodil 20. července 1922 v obci Oseček. Válka zastihla Paroulka jako sedmnáctiletého ve Francii, kam v roce 1937 odjel na stipendium na vojenské lyceum. „Když vypukla válka, myslel jsem si, že by ji beze mě prohráli. Kluci ze školy se na mě tehdy složili, abych měl na jízdenku, a jel jsem k odvodu do Marseille. Tam však zjistili, že jsem nezletilý,“ řekl dříve v rozhovoru Jan Paroulek. Později bojoval v Československé samostatné obrněné brigádě mj. i jako velitel tankové čety. Byl při letecké bitvě o Británii i při vylodění v Normandii. „Nebyli jsme vycvičeni, měli jsme špatné zbraně. Nosil jsem uniformu s dírou od střepiny z první světové války,“ vzpomínal veterán.

Stejně jako mnozí jiní vojáci, kteří bojovali za svobodu v zahraničí, skončil po návratu ve vězení. Čtyři roky po válce byl propuštěn z armády, poté byl dvakrát zatčen a odsouzen na 12 let za špionáž a velezradu. Ve skupině dalších zahraničních vojáků prošel jáchymovskými uranovými doly a propuštěn byl až po deseti letech.

Po propuštění pracoval jako zedník a později jako stavební technik. V roce 1968 se podílel na obnově Sdružení zahraničních vojáků a spoluorganizoval jejich vystoupení na podporu demokratizačního hnutí. Listopadové události roku 1989 prožil aktivně na Přerovsku i v Praze a přispěl k renesanci Českého svazu bojovníků za svobodu i k obnově dříve zakázané Československé obce legionářské.

V roce 1991 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka. Jan Paroulek byl nositelem řady vyznamenání, např. Československého válečného kříže. Byl čestným občanem města Agde ve Francii a od roku 2004 byl rytířem Řádu Čestné legie. V roce 1989 se stal členem vojenské sekce Konfederace politických vězňů. V květnu 2005 jej prezident Klaus povýšil do hodnosti brigadního generála.

Jak o něm hovořili někteří z příslušníků 23. základny vrtulníkového letectva v Přerově: „Nesmírně dramatický byl vlastně celý jeho život – několikrát stál jako aktivní voják, tankista, na prahu smrti, zažil pocity vítězství nad nepřítelem, přežil válečná strádání a po návratu domů i komunistickou perzekuci a věznění. Přesto v sobě stále nalézal sílu bojovat s osudem a pokud to bylo možné, pomáhal i ostatním, kteří se ocitli v nouzi. Jeho jméno se pro nás, vojáky, kteří ho poznali na počátku devadesátých let, stalo symbolem nepokořitelnosti a nezdolnosti lidské osobnosti. Rád mezi nás, vrtulníkáře, chodil, a my jsme jej vždy rádi přivítali. Byl skvělý řečník a besedy s ním se nám navždy vryly do paměti. Vážili jsme si toho, že zůstal bojovníkem. Svými činy a postoji, svým vlastenectvím a smyslem pro spravedlnost psal ty nejlepší stránky historie naší armády a právem mu tak náleží čestné místo v pomyslné síni tradic novodobé české armády.“

Koncem 11. století byla střední Evropa místem takřka permanentní války všech proti všem, včetně císaře i papeže. Budoucí český král Vratislav tehdy silně ovlivňoval říšskou politiku. V propletenci neustálých vzpour a opětovných zvratů byl výjimečný svou neutuchající podporou německému králi Jindřichovi IV. Počínaje srážkou u Homburgu (1075), kde na sebe Čechové poprvé upozornili, uplynul stěží nějaký rok, aniž by neválčili v Sasku, Durynsku, Míšeňsku či Švábsku. Rodila se pověst o Češích jako zdatných, leč nelítostných a krutých bojovnících, náchylných ke kořistění a rabování.

Dne 27.ledna 1080 se utkaly v bitvě u Flarchheimu v Durynsku vojska císaře Jindřicha IV. tvořené švábskými, franskými a bavorskými jednotkami s převážně saskými vojsky vzdorokrále Rudolfa Švábského z Rheinfeldenu. Na straně císaře stál i oddíl českého knížete. Právě jejich útokem proti Sasům začala bitva. Na bojišti panovala mlha, ve které se Jindřichovým oddílům podařilo obejít Rudolfův šik. Český oddíl pak udeřil na odkrytý bok Rudolfova vojska. Za velkých ztrát vnikli hluboko do nepřátelských řad a samotnému králi Rudolfovi ukořistili svatomořické kopí, které Jindřich předal Vratislavovi jako zvláštní vyznamenání. Bitva se zdála být již vyhranou v prospěch císaře, ale nakonec došlo ke zvratu, kdy se na straně Rudolfově do bitvy zapojil oddíl Oty z Nordhaimu a začal tísnit hrot útoku tvořený českými bojovníky. Ostatní říšské jednotky císaře, místo pomoci našim statečným válečníkům, z boje raději utekly. Český oddíl byl silně poničen, údajné ztráty dosáhly 3.000 mrtvých.

Ve stejnou dobu sám český kníže Vratislav provedl preventivní vpád do Saska, neboť Sasové připravovali útok do Čech. Vratislavovi síly směřovali do Saska ve dvou proudech, jeden vedl sám Vratislav a druhý pod vedením Wiprechta z Grojče.Vratislavův oddíl byl nečekaně zaskočen přesilou dříve než mohl dojít na místo srazu. Vratislav byl blízko zkáze, ale zachránil je příchod druhé Wiprechtovyčásti armády, který umožnil knížeti se stáhnout z bojiště.

Samotná válka o říšský trůn byla ukončena ještě téhož roku 15. října v bitvě u Hohelnmölsenu nad Halštrovem, kde vzdorokrál Rudolf Švábský utržil těžká zranění, kterým nakonec podlehl. Do tohoto střetnutí české vojsko přímo nezasáhlo, leželo opodál, ale jeho přítomnost byla po předchozí těžké porážce Jindřichovi vítaná. Velký český oddíl, prý na 300 mužů, vyslal Vratislav na Jindřichovu římskou jízdu. Poté přispíval Vratislav Jindřichovi i další pomocí Především svým vojskem ochromoval sousední země – Bavorsko, Sasko, Rakousko i Míšeňsko. Přátelství Vratislava a Jindřicha nebylo ovšem běžným vztahem ukázněného vazala k lennímu pánu. Vratislav lenní hold nikdy nesložil, ani se neřídil předem smluveným cílem, jímž nakonec byla královská koruna, kterou Vratislav získal v roce 1085.

Zdroj: www.libri.cz, www.curiavitkov.cz

O založení univerzity v Praze uvažoval už král Václav II. v roce 1294, ale narazil na odpor šlechty. V roce 1346, kdy se Karel IV. stal králem římským a českým, vyslal poselstvo do Říma se žádostí o papežské povolení. Také díky podpoře arcibiskupa Arnošta z Pardubic vydal papež Kliment VI. 26. ledna 1347 v Avignonu listinu, která „ustanovuje, aby ve městě Praze na věčné budoucí časy kvetlo obecné učení v kterémkoli povoleném oboru“ a zaručuje obecné uznávání licenciátu i magisterské hodnosti v celém křesťanském světě. Od tohoto roku už také začalo vyučování při několika klášterech a při katedrále.

Po schválení na zemském sněmu koncem března byla univerzita slavnostně založena Karlovou listinou ze dne 7. dubna 1348. Vzorem pro organizaci univerzity do čtyř fakult (artistické, teologické, právnické a lékařské) byla univerzita v Paříži, pro rozdělení na čtyři národy univerzita v Bologni, vzorem univerzity založené císařem byla univerzita v Neapoli. Císařským diplomem ze 14. ledna 1349 (tzv. Eisenašský diplom) dostala univerzita důležitá privilegia, zejména právo vydávat vlastní statut a osvobození od daní. Z této doby kolem roku 1350 pochází stříbrné pečetidlo se sv. Václavem a s nápisem Sigillum universitatis scholarium studii Pragensis. První statut byl schválen kancléřem univerzity, pražským arcibiskupem 10. dubna 1360, s připomenutím, že má být jedna univerzita a jeden rektor.

První rozkvět
Přes různé daně mezi duchovenstvem, sbírky a dary ve prospěch univerzity se činnost rozbíhala pomalu a první magistr svobodných umění Jindřich z Libšic byl promován arcibiskupem Arnoštem z Pardubic až roku 1359. Teprve když sousední panovníci založili univerzity ve Vídni (1364) a v Krakově (1366) reagoval císař roku 1366 založením dobře dotované Karlovy koleje pro 12 magistrů artistické fakulty, z nichž dva měli povinnost vyučovat také teologii. Původní kolej stála zhruba v místech dnešní Filosofické fakulty UK. Kromě toho císař stanovil, aby na místa kanovníků u kostela Všech svatých na Pražském hradě byli nadále voleni jen univerzitní učitelé.

Přes odpor arcibiskupa se roku 1372 oddělila právnická fakulta a do husitských válek měla vlastního rektora nebo zástupce. Roku 1373 získala vlastní kolej, někde poblíž dnešní Templové ulice. První kolej nejmenší, lékařské fakulty se dvěma mistry byla v dnešní Kaprově ulici. Roku 1383 věnoval císař a král Václav IV. univerzitě velký palác patricijské rodiny Rotlevů, dnešní Karolinum, který se po úpravách roku 1386 stal sídlem rektora i koleje. Další koleje – například kolej Nazaretská, spojená s Betlémskou kaplí – vznikaly na Starém městě, první studentskou kolej založila na dnešním Ovocném trhu svou nadací roku 1397 polská královna Hedvika pro chudé studenty z Litvy. Kromě toho zde byla řada studentských domů (burs), například Černá růže na Příkopě.

Národnostní konflikt a Dekret kutnohorský
Národnostní a s ním spojené i názorové napětí se na pražské univerzitě začalo projevovat už od roku 1384, kdy si arcibiskupovi střídavě stěžovala česká i německá strana. Řada německých mistrů pak odešla do Heidelbergu, Kolína a Vídně. Roku 1391 byla s arcibiskupským svolením založena Betlémská kaple se dvěma místy pro české kazatele a jedním z nich ustanovil generální vikář roku 1402 Jana Husa. Roku 1409 univerzitní většina nedoporučila králi, aby se zúčastnil sněmu v Pise a Václav IV. pak přijal návrh české strany, aby se hlasovací poměry změnily v její – a tím i jeho – prospěch.
Tak vznikl slavný Dekret kutnohorský, který král musel prosadit tím, že jmenoval nového rektora. V důsledku toho odešlo z Prahy 500 až 800 akademiků, kteří založili univerzitu v Lipsku a posílili univerzity ve Vídni a Heidelbergu. Změnil se však i charakter univerzity: z původně zamýšleného univerzálního učiliště se stal „zemský ústav vystavený zásahům panovníka, šlechty i měst.“

Jan Hus se stal mistrem artistické fakulty roku 1396, roku 1401 jejím děkanem, 1404 bakalářem teologie a 1409 rektorem. Jeho učitelem byl hlavně Stanislav ze Znojma, nejbližšími přáteli Štěpán z Pálče, Jakoubek ze Stříbra a Křišťan z Prachatic. Ve sporech krále s arcibiskupem se postupně přiklonil na královu stranu a s arcibiskupem měl několik konfliktů, zejména v kampani proti odpustkům 1413. Když byli nakonec Hus (1415) a Jeroným Pražský (1416) upáleni, šlechta i města se velkou většinou postavila na jejich obhajobu a 1417 se univerzita slavnostně přihlásila k přijímání podobojí. Papežský zákaz vyučování z roku 1418 už mohla ignorovat.

Zemská univerzita 1419-1622
Po smrti Václava IV. se univerzita stala nejvyšší autoritou kališnické víry, musela však čelit tlaku radikálů (včetně M. Jakoubka), kteří světské vzdělání a latinu – po vzoru Wiklefově – zpochybňovali, odmítali nebo dokonce pokládali za hřích. Její učitelé se ještě podíleli na formulaci Pražských artikulů, ale po smrti Jana Želivského (1422) byli mistři uvězněni a vyhnáni, koleje i kostely zpustošeny. Teprve roku 1431 se situace uklidnila, ale k první promoci došlo až 1440 a na univerzitě tehdy nebyl ani jeden mistr teologie či práv. Oboustranná snaha o smír s papežem vedla roku 1447 k papežskému uznání a obnovení činnosti. Jenže už roku 1448, když Prahu dobyla strana Jiřího z Poděbrad, vypukly nové spory a protože učitelé i studenti měli přísahat, že budou dodržovat kompaktáta, všichni cizinci i řada domácích univerzitu opět opustili. Univerzita se pak omezila jen na artistickou fakultu a téměř splynula s „dolní konzistoří“, biskupskou kanceláří podobojí.

Univerzita i její koleje ztratily v husitských válkách většinu svého majetku a i když během 15. století získala několik domů a vesnic, v letech 1471-1526 pocházeli všichni studenti z utrakvistické části Čech; nikdo z jiných zemí, nikdo z Moravy. Po roce 1500 sílily také hlasy, které kritizovaly žalostný stav unuiverzitní výuky: podle týnského faráře Jakuba je to „rezavý klenot“ a tak řada nadaných lidí odcházela studovat jinam. Konzervativní univerzita se proti katolickému panovníkovi opírala nakonec jen o města, tím však zcela závisela na politických převratech na radnicích, zejména staroměstské. Spolu s odbojnými městy byla pak také potrestána Ferdinandem I. po roce 1547.

Roku 1537 dostala univerzita velký dar na zřízení stolice řečtiny. Protože jiní kandidáti nabídku odmítli, přijala univerzita roku 1541 Melanchthonova žáka Matouše Collina z Chotěřiny, kteý četl a překládal Homéra, Vergilia a Plauta, ale také Erasma Rotterdamského. Pro spory s kolegy, kteří ho obviňovali z luteránství, musel 1558 univerzitu opět opustit; jeho pamětní deska z roku 1566 je dnes umístěna v aule Karolina. Izolovaná a oslabená univerzita nebyla schopna změny, jak ji nové podmínky vyžadovaly; nicméně zejména ke konci 16. století spravovala mimořádně rozsáhlou síť městských latinských škol, jejichž žáci se formálně na univerzitu zapisovali.

Zdroj: Wikipedie

Nedlouho po vzniku Československa v říjnu 1918 vznikl spor o oblast Těšínska se sousedním Polskem. Přestože hranice mladé republiky byly mezinárodně uznány státy Dohody a jednalo se o české historické území, nehodlalo se s tím Polsko smířit a po rozpadu Rakousko-Uherska toto území vojensky obsadilo. Nemalou váhu přitom mělo i uhelné bohatství této oblasti a potřeba zabezpečení uhlí pro Československo.

Zemský národní výbor pro Slezsko v Slezské Ostravě řešil situaci provizorně uzavřením prozatímní dohody o zatímní demarkační linii na Těšínsku s Polským národním výborem těšínského knížectví. Tato dohoda nebyla pro Československo výhodná, protože na základě podmínek v ní připadala většina Těšínska Polsku. Na části, obsazené Polskem též se nacházela i část košicko-bohumínské trati. Ta byla potřebná pro železniční spojení se Slovenskem, kde začaly problémy s Maďarskem, které se svých „horních Uher“ nehodlalo vzdát.

Tuto událost znovu tlumočil Dr. Edvard Beneš na mírové konferenci v Paříži. Hranice Československa byly Dohodou potvrzeny. Polsko to však nehodlalo akceptovat. Konflikt se začínal přiostřovat.

Československo však nemělo v prvních dnech své samostatnosti vlastní větší vojenskou sílu, o níž by mohlo obranu svých práv opřít. S horečným úsilím se tvořilo mladé československé domácí vojsko z bývalých rakousko-uherských jednotek, sokolských a dobrovolnických formací, které se později osvědčily v bojích o Slovensko s maďarskou armádou. Toužebně byl tedy očekáván návrat čs. legionářů ze zahraničí, kteří měli velké bojové zkušenosti a výzbroj. Do konce roku dorazily čs. legionářské pluky z Itálie v síle dvou divizí (6. a 7. divize). Okamžitě byli většinou odesláni na Slovensko k zabezpečení hranic republiky, do rozpoutaného konfliktu s Maďarskem. Bylo však nutné řešit i problém Těšínska a důrazně vystoupit proti narušení československé hranice.

Polská vláda ve snaze zvrátit situaci ve svůj prospěch vypsala na den 25.1.1919 na Těšínsku volby, které chtěla mít pod svým vlivem. Mezitím dorazily do Československa i pluky čs. legionářů z Francie. Urychleně byl Ministerstvem národní obrany vypracován postup k obsazení a zabezpečení Těšínska.

Ministerstvo národní obrany vydalo 19. 1.1919 rozkaz k vojenskému obsazení Těšínska. Operace měla být zahájena 23.1., jako akce k udržení pořádku na těšínském území a zabezpečení oblasti. Československo vyzvalo 21. 1. 1919 důrazně Polsko ke stažení své armády a orgánů z území Těšínska za mezinárodně uznanou československou hranici. Tuto výzvu Polsko ignorovalo. Zbývalo tedy řešení vojenskou cestou, protože časová prodleva s čekáním na zásah Spojenců mohla být osudná.

Velením této operace byl Ministerstvem národní obrany pověřen uvedeným rozkazem dne 19.1. podplukovník Josef Šnejdárek, čs. legionář z Francie.

Šnejdárkova vojenská skupina tedy překročila prozatímní demarkační čáru. Byla tvořena legionářským 21. střeleckým plukem z Francie (o síle 3 praporů), praporem domácího 54. pěšího pluku z Olomouce, praporem domácího 93. pěšího pluku ze Šumperka, domácím 17. mysliveckým praporem z Fryštátu, praporem dobrovolníků z Bohumína a praporem dobrovolníků z Orlové. To byly veškeré síly, které v dané oblasti mohlo československé velení nasadit.

Na podporu československého postupu vytvářeli na Těšínsku místní obyvatelé dobrovolnické formace, zvané Národní gardy (asi 5.000 mužů). Postup hlavních sil Šnejdárkovy skupiny měl podle plánu podporovat z oblasti severozápadního Slovenska dvěma prapory též legionářský 35. střelecký pluk z Itálie, pod velením italského plukovníka Grasselliho.  Později byl posílen ještě praporem legionářského 33. střeleckého pluku z Itálie.

Proti Šnejdárkově skupině zde stálo polské vojsko, jemuž velel plukovník František Xaver Latinik. Polské vojsko na Těšínsku mělo sílu 5 praporů s podporou 4 kulometných rot, jezdecké čety a 1 dělostřelecké baterie. Dále zde měl Latinik k podpoře asi 550 mužů polského četnictva a kolem 6.500 místních polských dobrovolníků.

Před započetím vojenské operace předal ještě podplukovník Šnejdárek veliteli polského vojska plukovníku Latinikovi ultimatum, aby do dvou hodin vyklidily polské jednotky Těšínsko až za řeku Bialou. Latinik tyto podmínky odmítl a připravil se k odražení československého útoku.

Dle původního plánu zahájila Šnejdárkova skupina útok dne 23. 1. 1919, krátce po poledni, ve směrech na Bohumín a Karvinou. Tyto útoky podpořily dle plánu souběžným útokem od východu čs. legionářské jednotky z Itálie. Boje s polskou armádou pokračovaly do 26. 1. Čechoslováci úspěšně bojem postupovali vpřed. Získali rychle Bohumín, Ostravu a za citelných ztrát dobyli Karvinou. Těšín byl osvobozen 27.1. Poláci překvapení razantností československého útoku během rozhořčených bojů ustoupili za řeku Vislu.

Během bojů ještě dorazila k posílení Šnejdárkovy skupiny nově utvořená domácí 2. brigáda, která měla sílu 6 praporů, s podporou 2 baterií dělostřelectva a 1 jezdecké eskadrony.

Na základě úspěšného postupu obdržel podplukovník Šnejdárek od Ministerstva národní obrany 27. 1. rozkaz k překročení řeky Visly a zajištění železnice Bohumín – Těšín – Jablunkov. Šnejdárek připravil plán k pokračování útoku. Poláci byli odhodláni k houževnaté obraně svých pozic. Mezitím i jim dorazili další posily.

Podplukovník Šnejdárek svou skupinu rozdělil na tři samostatné části – severní, střední a jižní. Se všemi třemi částmi zaútočil 30. 1. na pozice nepřítele. Čechoslováci úspěšně překonali polskou obranu na Visle a zajistili prostor západního břehu Strumieně – Malé Ochaby. Nejtvrdší boje s polskou armádou sváděla střední skupina československého vojska u Kisielówa před Skoczówem. K tvrdým bojům došlo i u Louk. Poláci byli zatlačeni bojem útočícími Čechoslováky ke Skoczówu, kde svůj ústup zastavili. Velká část Těšínka byla tedy zajištěna. Šnejdárek připravil na následující den plán soustředěného útoku čs. jednotek na Skoczów. Tento útok měl být rozhodující a měl velkou pravděpodobnost úspěchu. V takovém případě by se polská obrana, jejíž části byly demoralizovány bojovými úspěchy Čechoslováků, zhroutila.

Mezitím dorazily Čechoslovákům další posily. Byl to 1.prapor domácího 28. pěšího pluku z Prahy, 1. prapor domácího 3. pěšího pluku z Kroměříže, 2. prapor domácího 93. pěšího pluku ze Šumperka a 5 praporů dobrovolníků. Tím se dostala československá strana do znatelné převahy pro plánovaný silný útok na Skoczów.

Na nátlak dohodových mocností k mírovému řešení zastavilo Československo v noci na 31. 1. na Těšínsku bojové akce. Podplukovník Šnejdárek v pověření čs. vládou uzavřel příměří s velitelem polské armády, plukovníkem Latinikem. Československé jednotky zůstaly stát na dobyté linii. Až 26.2. byly staženy na nově vymezenou demarkační čáru, kterou mezinárodní komise Dohody stanovila na základě čs. – polské smlouvy, uzavřené 3. 2. v Paříži na neutrální půdě. Toto řešení nebylo pro československou stranu ideální, neboť část důležité železnice Bohumín-Těšín-Jablunkov zůstala na území, přisouzeném Polsku. Pro Československo však vyvstávalo jiné nebezpečí – agrese Maďarska na Slovensko. Proto bylo potřebné co nejvíce jednotek přesunout na ohrožené Slovensko.

Během této „sedmidenní války“ na československé straně padlo 44 mužů, zraněno bylo 121 mužů. Zhruba třetina těchto ztrát připadla na příslušníky legionářského vojska.
Tento konflikt poznamenal vztahy Československa a Polska na celé meziválečné údobí a vlekl se vlastně až do osudného roku 1938. Pomník v Orlové připomíná dodnes památku československých vojáků, kteří padli při této operaci k zabezpečení našich hranic.

Autor: Pavel J.Kuthan, www.valka.cz