Jan Paroulek se narodil 20. července 1922 v obci Oseček. Válka zastihla Paroulka jako sedmnáctiletého ve Francii, kam v roce 1937 odjel na stipendium na vojenské lyceum. „Když vypukla válka, myslel jsem si, že by ji beze mě prohráli. Kluci ze školy se na mě tehdy složili, abych měl na jízdenku, a jel jsem k odvodu do Marseille. Tam však zjistili, že jsem nezletilý,“ řekl dříve v rozhovoru Jan Paroulek. Později bojoval v Československé samostatné obrněné brigádě mj. i jako velitel tankové čety. Byl při letecké bitvě o Británii i při vylodění v Normandii. „Nebyli jsme vycvičeni, měli jsme špatné zbraně. Nosil jsem uniformu s dírou od střepiny z první světové války,“ vzpomínal veterán.
Stejně jako mnozí jiní vojáci, kteří bojovali za svobodu v zahraničí, skončil po návratu ve vězení. Čtyři roky po válce byl propuštěn z armády, poté byl dvakrát zatčen a odsouzen na 12 let za špionáž a velezradu. Ve skupině dalších zahraničních vojáků prošel jáchymovskými uranovými doly a propuštěn byl až po deseti letech.
Po propuštění pracoval jako zedník a později jako stavební technik. V roce 1968 se podílel na obnově Sdružení zahraničních vojáků a spoluorganizoval jejich vystoupení na podporu demokratizačního hnutí. Listopadové události roku 1989 prožil aktivně na Přerovsku i v Praze a přispěl k renesanci Českého svazu bojovníků za svobodu i k obnově dříve zakázané Československé obce legionářské.
V roce 1991 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka. Jan Paroulek byl nositelem řady vyznamenání, např. 
Československého válečného kříže. Byl čestným občanem města Agde ve Francii a od roku 2004 byl rytířem Řádu Čestné legie. V roce 1989 se stal členem vojenské sekce Konfederace politických vězňů. V květnu 2005 jej prezident Klaus povýšil do hodnosti brigadního generála.
Jak o něm hovořili někteří z příslušníků 23. základny vrtulníkového letectva v Přerově: „Nesmírně dramatický byl vlastně celý jeho život – několikrát stál jako aktivní voják, tankista, na prahu smrti, zažil pocity vítězství nad nepřítelem, přežil válečná strádání a po návratu domů i komunistickou perzekuci a věznění. Přesto v sobě stále nalézal sílu bojovat s osudem a pokud to bylo možné, pomáhal i ostatním, kteří se ocitli v nouzi. Jeho jméno se pro nás, vojáky, kteří ho poznali na počátku devadesátých let, stalo symbolem nepokořitelnosti a nezdolnosti lidské osobnosti. Rád mezi nás, vrtulníkáře, chodil, a my jsme jej vždy rádi přivítali. Byl skvělý řečník a besedy s ním se nám navždy vryly do paměti. Vážili jsme si toho, že zůstal bojovníkem. Svými činy a postoji, svým vlastenectvím a smyslem pro spravedlnost psal ty nejlepší stránky historie naší armády a právem mu tak náleží čestné místo v pomyslné síni tradic novodobé české armády.“
