Profesor J. Gebauer uveřejnil v únorovém čísle Masarykova časopisu Atheneum dva články s názvem Potřeba dalších zkoušek Rukopisu královédvorského a zelenohorského společně s kritickým článkem T. G. Masaryka a jeho argumenty z mnoha vědních oborů – od estetiky, přes paleografii, textologii, botaniku až po sociologii. Gebauerovy pochybnosti vyšly tiskem už v prosinci 1885 v jedné německé encyklopedii.

Dokazování padělanosti Rukopisů spočívalo především na Janu Gebauerovi, jenž změnil svůj původní názor na autentičnost textu. Nyní vytýkal Rukopisům některá slova a slovní tvary jako nemožné. Hlavně však zdůrazňoval, že některé odchylky se shodují s chybami Hankovy gramatiky a právě tyto shody (koincidence) považoval za důkaz padělanosti Rukopisů. Sám prohlásil, že všechny jazykové odchylky by se daly vysvětlit, nebýt těch “ nešťastných“ koincidencí s Hankovou gramatikou. Jan Gebauer požadoval též provedení chemických zkoušek. Při tom prohlásil, že podřídí svoje pochybnosti filologické, pokud chemie dokáže nepochybně starobylost Rukopisu a že pro výklad jazykových odchylek bude hledat vysvětlení jiná.

Chemickým zkoumáním byli pověřeni dva universitní profesoři Antonín Bělohoubek a Vojtěch Šafařík (syn P. J. Šafaříka). Oba nezávisle dospěli ke zjištění velkého stáří RK. Ještě před zveřejněním jejich zpráv zpochybnil je Gebauer sdělením, že chemické zkoušky v principu nemohou prokázat pravost a že objevem novodobého barviva v iniciále N prokázaly naopak padělanost RK. Gebauer tak usoudil dle předběžného sdělení Bělohoubkova, že v iniciále N byla zjištěna berlínská modř. Neuvážil však další okolnosti tohoto nálezu, z nichž plyne, že berlínská modř byla zanesena do iniciály až při pozdější restauraci. Proti pravosti Rukopisů vystoupil též historik Jaroslav Goll spisem Historický rozbor básní rukopisu Královédvorského: Oldřicha, Beneše Heřmanova a Jaroslava. Goll se později distancoval od radikalismu tzv. politických realistů v čele s Masarykem a Herbenem a stal se reprezentantem umírněnějšího křídla tzv. vědeckých realistů. Hájil právo vědecké kritiky na obranu Rukopisů. Předpověděl, že vědecký spor dlouho potrvá a nepodepsal tzv. silvestrovský manifest, kterým měl být spor definitivně uzavřen pro jakékoli další přezkoumání.

Obranu v té době představovali zástupci starší generace. W.W. Tomek, Jirečkové, Martin Hattala a nejproduktivnější historik Josef Kalousek, jenž pohotově čelil jazykovědným námitkám Gebauerovým a rozpoznal mnohé nedomyšlenosti argumentace Masarykovy. 11. května 1886 uveřejnili ve staročeském Hlasu národa své oficiální stanovisko k pravosti Rukopisů. Spor překročil univerzitní a vědeckou půdu a stal se politickou záležitostí. Na obhajobu Rukopisů se postavili F. L. Rieger a A. P. Trojan. Obránci ale trpěli nesvorností. Publikovali především ve Vlčkově Osvětě a v Časopisu Českého Muzea. Krom diskuse v odborných časopisech věnovala rukopisnému sporu pozornost žurnalistika, která však trpěla nadměrnou nervozitou a přehlušila odborný dialog.

Posledním hřebem do rakve Rukopisů byl „objev“ tzv. kryptogramu Hanka fecit (Hanka udělal), který oznámil Ladislav Dolenský v Listech filologických roku 1899. Klam Dolenského vyšel najevo až roku 1911, když se Slovinec Žunkovič chtěl o této skutečnosti přesvědčit na vlastní oči. V témže roce archeolog Píč předložil RK k posouzení předním paleografům v západní Evropě a následně publikoval článek Rukopis Královédvorský před mezinárodním fórem paleografů skvěle obstál. Vysloužil si jen přehlížení a úsměšky. Skončil sebevraždou. Následovalo prohlášení 52 realistických učenců (tzv. silvestrovský manifest) o tom, že rukopisný spor je vyřešen a uzavřen.

Poté již převážil názor o nepravosti Rukopisů, přestože čas od času se vynoří i ve vědeckých kruzích několik nadšenců hájících jejich autenticitu, jako např. dvojnásobný rektor KU, vědec a filosof František Mareš v roce 1927. V roce 1967 byl pověřen zkoumáním doby vzniku RK a dalších rukopisů Kriminalistický ústav. Zároveň prováděl svůj výzkum i tým spisovatele Ivanova.  Oba tyto výzkumy nakonec došli k trošku odlišným výsledkům. Po roce 1989 někteří nadšenci zintenzivnili snahu o opětovné prozkoumání Rukopisů, byla obnovena i Česká společnost rukopisná.

Zdroj: www.libri.cz, Česká společnost rukopisná

Jak se vyjádřil náš odborník z Karlovy univerzity v oboru chemie:
„jsem skeptický k tomu, že by se něco nového tímto způsobem zjistilo (další chemickou analýzou, pozn. Svornosti) … ví se, že pergamen je dobový a barvy jsou použité také dobové, jenže nikdo neví, kdy byly naneseny a není zřejmé zda vůbec se podaří to někdy zjistit … z hlediska chemického rozboru dnes již nelze předpokládat zjištění nových skutečností, nové světlo by spíše přinesl nový jazykový rozbor“.

K prvnímu pokusu o sjednocení Starého a Nového Města došlo v roce 1518 na popud staroměstských měšťanů vedených Janem Paškem z Vratu. Roku 1523 král Ludvík Jagellonský potvrdil sjednocenou městskou radu, a tak spojení pražských měst legalizoval. Jednotná Praha však byla již roku 1528 znovu rozdělena. Sjednotit pražská města natrvalo do jednoho správního celku se podařilo až 12. února 1784 za vlády císaře Josefa II. Královské hlavní město Praha pak tvořilo Nové a Staré Město pražské, Malá Strana a Hradčany. Město Praha mělo nadále společný orgán tj. magistrát, který se skládal z purkmistra, dvou zástupců a 28 magistrátních radů. Magistrát se rozdělil na tři senáty: politickohospodářský, civilně soudní a kriminálně soudní. Sídlem magistrátu se stala Staroměstská radnice. 30. dubna 1784 se zde konala volba prvního magistrátu, který se pak 9. srpna ujal své moci. Prvním purkmistrem se stal dr. B. A. Záhořanský z Orlíku.

Rozšíření Prahy o předměstí (tehdy Karlín a Smíchov) bylo jako cíl stanoveno již v pražském obecním řádu z roku 1849. Obě obce však o přípojení odmítly jednat. Vyšehrad požádal o připojení sám, avšak nejprve neúspěšně. V tomto období tak byl připojen pouze Josefov (1850). Další kolo jednání o připojení vyvolaly Královské Vinohrady, Smíchov, Karlín, Žižkov a Holešovice-Bubny v osmdesátých letech, když potřebovaly zavést vodu a plyn. Problémem se však ukázalo odlišné daňové zatížení i obava ze ztráty rozhodovacího vlivu, takže Královské Vinohrady si postavily vlastní vodárnu a připojeny byly jen Vyšehrad (1883) a Holešovice-Bubny (1884).

Na konci 19. století byla Praha již industrializovaným, rychle se rozvíjejícím městem se železnicí a továrnami. Roku 1893 byla zahájena pražská asanace, která zasáhla Josefov a Podskalí; začaly se rozvíjet elektrické dráhy, k městu se v roce 1901 připojila Libeň. V dalších letech projevily zájem například Dejvice a Košíře, ale to by bez připojení bližších měst bylo nereálné. Roku 1897 Praha opět vyzvala k jednání Karlín, Žižkov, Královské Vinohrady a Smíchov. Ty utvořily koalici a požadovaly zachování autonomie v rámci Prahy, zachování výše činžovní a potravní daně a odmítly, aby k Praze byly připojovány obce, které s ní nesousedí. Praha na tyto požadavky nepřistoupila, takže byla připojena jen Libeň (1901).

Zákonem č. 48 z. z. ze dne 16. srpna 1899 bylo zřízeno zvláštní společenství obcí Prahy, Karlína, Smíchova, Král. Vinohradů a Žižkova ke zřízení, vydržování a správě společné vodárny. Začátkem 20. století opět vstoupily do jednání Smíchov, Žižkov a Nusle. V letech 1907 a 1908 schválil pražský sbor obecních starších (rada města) připojení šesti obcí. Rozhodnutí však podléhalo schválení Zemským sněmem, a ten byl paralyzován spory mezi Čechy a Němci. V letech 1910–1914 připojení zablokovala okresní zastupitelstva. Válka jednání přerušila.

V letech 1918–1919 již byla o vytvoření Velké Prahy obecná shoda. Návrh zákona byl předložen Národnímu shromáždění v listopadu 1918, po konci první světové války, rozpadu Rakouska-Uherska a založení centralistického Československa, jehož hlavním městem se Praha stala. Během projednávání návrhu zákona o Velké Praze se seznam obcí, jichž se měl týkat, přičiněním regulační kanceláře městského stavebního úřadu i zájmem dalších obcí značně rozšířil. Štěrboholy, Měcholupy a Stodůlky byly však tehdy odmítnuty.

Velká Praha byla po více než sedmdesátiletých snahách realizována k 1. lednu 1922 zákonem o vytvoření Velké Prahy a dalšími navazujícími zákony, č. 114 až 117, z 6. února 1920, a nazvána hlavní město Praha.

Zdroj: www.libri.cz, Wikipedie