Na starobylém hradisku Levý Hradec byl zvolen, přes své zdráhání, pražským biskupem Slavníkovec Vojtěch. Svatý Vojtěch se narodil matce Střezislavě (+ 987) kolem roku 956 na slavníkovském hradě Libici. Otec Slavník (+ 981) pocházel z vedlejší větve přemyslovského rodu a zaujímal proto významné místo v družině Boleslava I. (+ 973), dotvářející právě v této době říši českých Boleslavů sahající od Čech přes Slezsko, Moravu, severozápadní Slovensko a Krakovsko až na západní Ukrajinu do povodí řek Bug a Styr.

Vojtěch, předurčený k duchovní dráze a zřejmě i k hodnosti pražského biskupa, studoval v letech 972-981 ve škole při magdeburské katedrále. Po návratu do Čech působil jako klerik při pražském kostele a po brzké smrti prvního pražského biskupa Dětmara byl v roce 982 na Levém Hradci zvolen biskupem. Biskupský úřad pak přijal z rukou císaře Oty II. v roce 983 ve Veroně, kde mu mohučský arcibiskup Willigis udělil zároveň biskupské svěcení. V roce 985/6 Vojtěch realizoval zrušení nezávislého moravského biskupství a stal se tak církevním správcem území celé tehdejší boleslavovské říše.

Dvakrát, v letech 988-992 a 994-996, pobýval v Římě v klášteře sv. Alexia a Bonifáce na Aventinu, kde se stal v roce 990 mnichem. V roce 993 založil s podporou knížete Boleslava II. na Břevnově první mužský klášter v českých zemích. V roce 997 podnikl misijní cestu do Prus, kde 23. dubna zemřel mučednickou smrtí.

Je nesporné, že při svědomitém vykonávání svých biskupských povinností se snažil vymýtit jevy jako mnohoženství, incestní manželství, manželství kněží či prodávání křesťanů do otroctví jinověreckým kupcům. Stejně je nesporné, že při tom narážel na odpor svých kněží i českých velmožů. Avšak to vše bylo obvyklé v celé tehdejší křesťanské Evropě a nelze tím vysvětlit Vojtěchovy odchody z Čech, jak se o to snaží veškeré vojtěšské legendy.

Vojtěchovy odchody nelze vysvětlit ani soupeřením Boleslava II. a Slavníkových synů o vládu v boleslavské říši, jak se o to pokoušelo starší dějepisectví, protože tíhnutí Slavníkových synů k samostatné mocenské politice je až důsledkem rozkladu říše a objevuje se až po druhém Vojtěchově odchodu, až v osudném roce 995, kdy byli na Libici zavražděni jeho čtyři bratři.

V průběhu Vojtěchova episkopátu se říše českých Boleslavů ocitla v hluboké strukturální krizi, způsobené ztrátou východních území, Krakovska a Slezska, která znamenala zhroucení obchodu s odtamtud přiváděnými otroky a tedy nedostatek prostředků pro výživu knížecí družiny a následně nespokojenost velmožských klanů a třenice, které po částečném ochrnutí Boleslava II. vyústily ve faktické bezvládí. Ale ani tím nelze vysvětlit Vojtěchovy odchody z Čech, protože nic nesvědčí o tom, že by Vojtěch ztratil podporu knížete Boleslava II., která představovala pro výkon jeho biskupských funkcí zásadní oporou.

Nezbývá tedy než Vojtěchovy odchody do Říma dát do souvislosti se snahou o navázání na velkomoravskou tradici Metodějova samostatného arcibiskupství, na říši nezávislého a podřízeného pouze papeži. Vojtěch tento program vytvoření „národních“ církví v rámci rodiny křesťanských panovníků pod patronátem vrchní vlády římského císaře nepochybně propagoval nejen během svých dlouhodobých pobytů v papežském Římě, ale hlavně v rámci svých úzkých styků s polským panovníkem Měškem I., uherským Štěpánem i s císařem Otou III. Plodem jeho asketického života a mučednické smrti byla mj. právě realizace této politicko-náboženské koncepce v roce 1000 založením uherského arcibiskupsví při katedrále sv. Vojtěcha v Ostřihomi a arcibiskupství sv. Vojtěcha v Hnězdně.

Nebylo jeho vinou, že tento program nešlo uskutečnit v tehdy rozvrácených Čechách, jeho zásluhou však církev a český národ získaly světce evropského formátu, jehož politicko-náboženská vize rovnoprávných křesťanských národů určuje uspořádání střední Evropy dodnes.

Zdroj: Arcibiskupství pražské (www.apha.cz), Připravil dr. Aleš Pořízka, člen historického ústavu AV, 18.2.2007

Bitva u Chlumce mezi českým knížetem Soběslavem I. a německým králem Lotharem III. proběhla 18. února 1126. Předvoj trestné říšské výpravy utrpěl v bitvě u Chlumce (nedaleko Ústí nad Labem) krutou porážku; Ota Olomoucký padl a Soběslav propustil krále Lothara a všechny zajatce, který se stal Soběslavovi přítelem do konce života a také mu propůjčil titul nejvyššího říšského číšníka s právem hlasu při volbě římskoněmeckého panovníka. Na tomto spojenectví začal Soběslav budovat novou českou zahraniční politiku. Český kníže opět dokázal ukázat, že chce žít v přátelských vztazích se zahraničím, ale do domácích záležitostí nám Germán nemá právo mluvit.

Bitva byla vyvrcholením bojů o české knížectví mezi Soběslavem a Otou II. Olomouckým, v té době nejstarším Přemyslovcem. Předchozí kníže Vladislav I. nakonec uznal za svého nástupce Soběslava, to ale bylo v rozporu s principem seniorátu. Ota se tedy obrátil o pomoc k německému panovníkovi. Oba si zřejmě slibovali snadné vítězství.

Zima na přelomu let 1125 a 1126 byla tvrdší než obvykle, Lothar III. ovšem tento fakt podcenil. Neshromáždil ani brannou moc z celé říše, v jeho armádě byli jen bojovníci z východní poloviny saského vévodství. Soběslav I. si toho musel být dobře vědom. Na zprávy o záměrech zbavit ho vlády údajně reagoval slovy: „Doufám v milosrdenství Boží a zásluhy svatých mučedníků Kristových, Václava a Vojtěcha, že nebude vydána naše země do rukou cizinců.“ Ke zvednutí sebevědomí svého vojska si opatřil i relikvie, údajný praporec svatého Vojtěcha a kopí svatého Václava.

16. února 1126 přišla velká obleva, což zřejmě popohnalo Lothara III. k činu. Vojsko německé dne 18. února 1126 vkročilo do Čech skrze úžiny horní za Chlumcem. Soběslav již napřed tam dal nadělati záseky a rozděliv své lidi ve tré, rozestavil je na příhodných místech jak po dolině, tak i po návrších. Sníh začal tát a pukaly ledy. Většina jezdců sesedla z koní a sundala si brnění, protože bylo obtížně prodírat se bořícím se sněhem.

Ota II. Olomoucký jel v čele německého vojska, protože znal nejlépe cestu, a za ním pochodovalo několik skupin. Lothar s Otou se nejspíš domnívali, že mohou Soběslava překvapit náhlým přesunem v zasněženém podhůří. České vojsko ale čekalo už u hradiště Chlumec. Lothar nevyslal zvědy a netušil, že Soběslavovo vojsko je nablízku. A tak se nepřipravené německé vojsko dostalo skoro až k tomu českému. Soběslav dal povel k útoku a jenom někteří z nepřátelského vojska se pokusili bránit. Ostatní se dali na útěk. Ota Olomoucký se ocitl v obklíčení a Lothar III. se uchýlil na nedalekou výšinu se štítonoši.

Nakonec tedy proběhla krátká krvavá bitva, ve které Ota II. zemřel a Lothar III. i Albrecht I. Medvěd, budoucí braniborský markrabě, padli do zajetí. Na konec došlo ke smíru a Soběslav propustil Císaře, jeho velmože i ostatní zajatce.

Dobové záznamy o bitvě:

Kronika mnicha sázavského
… Kníže Soběslav tedy dostal zprávu, že král Lotar hrozí Čechům, strojí se k válce, zamýšlí zemi popleniti, jestliže oni co nejrychleji nevypudí Soběslava a nesvolí, aby jim byl dosazen Ota za knížete. … Když se však dověděl, že se král Lotar blíží se silným vojskem Sasů k hranicím Čech, pospíšil postaviti se mu vstříc u hradu, který se nazývá Chlumec. … Mezitím poslal kníže Soběslav posly Načerata, Miroslava, Smila a jiné ze svých předních ke králi s tímto vzkazem: „Toto praví Soběslav: »Moudrosti tvé, dobrý císaři, sluší věděti, že volba knížete českého, jak jsme slyšeli od svých předchůdců, nikdy nebyla závislá na vůli císaře, nýbrž vždy záležela na vůli předáků země české; v tvé však moci je toliko stvrzení volby. Bez důvodu se pokoušíš spoutat nás jhem nového zákona. Věz, že my k tomu naprosto nesvolujeme a chceme raději za právo čestně padnouti, než poddati se nespravedlivým nálezům, a zajisté, neupustíš-li od tohoto pokusu, je nasnadě, že se soud všemohoucího Boha mezi tebou a mnou projeví divem, který bude do budoucna památný na věky«“. …

Tedy dne 18. února táhly v osudné bezstarostnosti zástupy saských tlup mezi dvěma horami, a protože velmi hustý sníh učinil cestu obtížnou, mnozí, složivše brnění, šli pěšky. Ale když přišli do úzkého průsmyku mezi dvěma horami, kde byli jako z božského řízení sevřeni bez jakékoli možnosti útěku, kníže Soběslav, rozděliv své bojovníky na tři zástupy, náhlým útokem na ně vyrazil, a všechny, kdož se mu naproti postavili, ostřím meče přivítal. Tam padl kníže Ota, původce tohoto neštěstí, tam bylo pobito velmi mnoho nejlepších mužů saských, a stěží kdo mohl vyváznouti, leč snad ti, kdo zůstali opodál u zavazadel nebo po boku královu. Utrpěv tedy toho dne žalostnou porážku …

Letopis kanovníka vyšehradského
… Tu Lotar, král saský, byv sveden od Oty, knížete moravského, a nadmut velikou pýchou a lakotou po penězích, též zlobou a ničemností, táhl se svým vojskem proti Čechům a dorazil k hradu jménem Chlumec. Tam kníže Soběslav s pomocí Boží a se svou družinou pobil dne 18. února pět set jejich šlechticů, štítonoše v to nečítaje; mezi nimi padl řečený kníže Ota. A v tak veliké bitvě zahynuli jen tři Slované; králi pak saskému s ostatními Soběslav odpustil a propustil ho v pokoji. A tak se pan Soběslav a Čechové s velikou ctí a slávou bez úrazu vrátili. …

Zdroj: www.moraviamagna.cz, www.palba.cz, Wikipedie

Antonín Čermák, významný krajan a budoucí starosta Chicaga, se narodil se 9. května 1873 v Kladně. Jako jednoroční dítě se roku 1874 s rodiči vystěhoval do Spojených států. Prvním cílem bylo město Chicago, kde bylo podle dobového odhadu na 70 tis. Čechů. Svědčí o tom dodnes i některé místní názvy. Byla zde celá čtvrť nazvaná Česká Plzeň a samozřejmě zde byl i místní pivovar J. Čermákovi v Chicagu ovšem nenašli práci a proto se Antonín Čermák senior s rodinou přestěhoval do hornického městečka Braidwoodu, na severu státu Illinois. Antonín junior zde chodil tři roky do školy, než se stal horníkem v tamějších dolech jako jeho otec. Když roku 1889 přišel o práci odešel natrvalo do Chicaga, živil se jako povozník a později začal úspěšně obchodovat s pozemky, což se stalo důvodem jeho ekonomického vzestupu.

Roku 1902 byl za Demokratickou stranu zvolen do sněmovny státu Illinois. Od roku 1909 byl členem městské rady Chicaga, kde zastupoval 12. volební obvod (čtvrť Bridgeport). V roce 1912 se stal hlavním soudním vykonavatelem a v roce 1918 se pokusil získat funkci šerifa okresu Cook, do něhož právě náleželo i město Chicago. Bohužel prohrál v souboji s Ch. W. Petersem, který měl podporu silné německé komunity. V roce 1921 už získal funkci předsedy rady okresu Cook. Z té doby pochází i svědectví o kvalitách Antonína Čermáka, jak bylo zveřejněno v Chicago Tribune. Čermák byl označen za zkušeného a rozvážného politika, který získával úspěchy v jednotlivých městských čtvrtích. „Je prominentem mezi demokraty, zvláště proto, že jeho vůdcovství mezi rodilými i přistěhovalými Čechy je nesporné…“

Dvacátá leta  byla silně ovlivněna rozhodnutím federálního Kongresu z roku 1919 o zákazu, výroby a prodeje lihovin. Období „prohibice“ přivedlo k nebývalému bujení veškeré kriminální skupiny a způsobilo i širokou míru korupce. Sám Antonín Čermák byl jako správný  Čech milovníkem dobrého piva a tudíž automaticky spadal do tábora „mokrých“, tj. odpůrců prohibice. Poukazoval, že tento nesmyslný zákon pouze naplnil vězení a zvýšil daně. Antonín Čermák se rozhodně postavil bující korupci a kriminalitě, Chicago jeho éry bylo Chicagem Al Caponeho v čele s jeho zkorumpovaným předchůdcem na postu starosty W. H. Thompsonem. Dne 7. dubna 1931 byl zvolen s převahou 200 tis. hlasů starostou Chicaga, které tehdy bylo druhým největším městem USA a zároveň bylo s nadsázkou zvané druhým největším českým městem – v té době v něm žilo přes sto tisíc Čechů. Čermák, který se hrdě hlásil ke svému českému původu, si získal velkou popularitu, nejen mezi svými Čechy a nejbližšími politickými spojenci z polské komunity, ale i dalšími přistěhovalci z Evropy – Skandinávci, Němci i početnými Iry. Čermák rozpoznal, že jejich do té doby nevyužité hlasy jej účinně podpoří v jeho boji s tehdejším zkorumpovaným republikánským zástupcem. Od jeho časů zůstává chicagský úřad starosty baštou Demokratické strany. Přestože nepreferoval slepě své krajany, koloval o něm i dobový vtip o „české radnici“, že kdo chce na této radnici uspět, prý musí umět česky, případně i anglicky.

Čermák se také vehementně zasazoval za ukončení prohibice, která umožňovala vzestup gangsterů jako Al Capone, lehce profitujících z velkého černého trhu s alkoholem. Po svém zvolení Antonín Čermák mafii v Chicagu uštědřil několik drsných lekcí. Jeho speciální policejní tým měl od svého šefa doporučeno, aby při raziích v gangsterských doupatech „stříleli první a aby to byla střelba efektivní“  a jeho policisté si vzali jeho slova k srdci. Vyvolalo to zejména v právních kruzích velkou nevoli, ale starosta se svých mužů vždy zastal.

15. února 1933 doprovázel zvoleného prezidenta Franklina D. Roosevelta během návštěvy Miami na Floridě. Při veřejném projevu se jistý Giuseppe Zangara, stavební dělník italského původu, Roosevelta pokusil zastřelit. Ani jedna ze šesti střel nadcházejícího prezidenta nezasáhla, zraněno však bylo pět okolostojících, nejhůře z nich právě Antonín Čermák, který o necelé tři týdny později na následky průstřelu krajiny břišní zemřel. Tradují se jeho slova k Rooseveltovi během převozu do nemocnice: „Jsem rád, že jsem to byl já a ne vy, pane prezidente.“

Brzy po atentátu se objevily spekulace, že se jednalo o mstu chicagské mafie a skutečným terčem atentátu byl právě populární chicagský starosta. Tomuto napovídá i fakt, že bylo vystřeleno šest ran i přesto, že měl Zangara pouze pětiranný revolver Smith & Wesson kalibru 32. V jednom z šesti těl byla ale nalezena kulka kalibru 45. Toto potvrdil i jeden z gangsterů Roger Touhy propuštěný v roce 1959, který potvrdil, že Zangarova střelba byla kulisou pro skutečného střelce a cílem byl jednoznačně starosta Čermák, který mafii, jak již bylo uvedeno, silně pouštěl žilou. To dokresluje i další podivnost, stejně jako u atentátu na J. F. Kennedyho byla zvláštní rychlost odsouzení a likvidace zatčeného vraha. Původně byl G. Zangara, vyšinutý anarchista, odsouzen na 80 let vězení, ovšem poté, co Antonín Čermák 6. března podlehl zraněním, byl 10. března znovu postaven před soud, odsouzen a 20. března popraven na elektrickém křesle.

Smrt oblíbeného starosty vyvolala v Chicagu obrovský smutek, na poslední rozloučení s Antonínem Čermákem na českém národním hřbitově v Chicagu se přišlo rozloučit přes 150 tis. občanů města.

Čermák, jako ostatní emigranti, byl pyšný na svůj původ a mluvil plynně česky. V mládí boxoval a byl aktivním členem Sokola a dalších národních českých organizací. V roce 1932 navštívil Československo, kromě odpočinku v lázních navštívil Prahu a průmyslovou Plzeň, kde byl bouřlivě přivítán. Rovněž navštívil také prezidenta Masaryka v Topoľčiankách a Bystričce. Za první světové války, kdy Čermák už byl významným politikem, Masaryk, tehdy na počátku své politické dráhy, hledal i jeho podporu.

Plzeňský hudební skladatel Norbert Kubát složil na počest Antonína Čermáka sbor, a to na slova Z. K. Honzíkové:

Za hory a moře, bratře milý,
Odešel jsi v širý svět,
Abys prapor červený a bílý
V zemi cizí k slávě Čechů zved.

Rostl duch Tvůj smělý v světě novém,
Vznešený Tě sílil vlasti zjev,
Na Tvé krajany pod českým krovem,
Vzpomínky Ti milé kouzlil zpěv.

Splácíme dnes Tvoji lásku vřelou,
Posíláme z vlasti čestný dar –
Srdce bratrské a duši celou –
Práci Tvojí provždy vzmach a zdar!

Na počest starosty Antonína Čermáka byla přejmenována 22. ulice, hlavní dopravní tepna východ – západ, na Cermak road. V roce 1943 pak byla na moře spuštěna americká vojenská dopravní loď SS A. J. Cermak, vyřazena pak byla v roce 1964. Dnes nesou jeho jméno i ulice v naší zemi.

Autor:  Ing. Jan Šneberk, zdroje: Ivan Brož – Čermák versus Al Capone, Miloslav Martínek – Život za prezidenta