Václav IV. vydal v Kutné Hoře (podepsán ve Vlašském dvoře) mandát, známý jako Dekret kutnohorský, jímž se z moci českého krále zásadně změnily poměry na pražské univerzitě. Zatímco do této chvíle měl každý ze čtyř národů jeden hlas, nyní získal český národ tři hlasy na úkor ostatních národů (polského, saského a bavorského), které obdržely dohromady pouze jeden. Vznik listiny iniciovali přední členové reformní skupiny na univerzitě – Jeroným Pražský (1380-1416), Jan z Jesenice a Mistr Jan Hus (1369-1415).

Vydání dekretu souviselo s tím, že Václav potřeboval podporu české části univerzity pro svůj postoj k řešení papežského schizmatu, který se měl projednávat na koncilu v Pise v březnu 1409. Církevní sněm měl volbou nového papeže vyřešit schizma (více papežů) a zároveň podpořit Václava, jenž chtěl opět získat římskoněmecký trůn.

16. května 1409 odešla značná část především německých mistrů a studentů z Karlovy univerzity, protože nesouhlasila s novými poměry a vstoupila do univerzit ve Vídni, Krakově, Heidelbergu, Kolíně nad Rýnem, Erfurtu nebo do právě vznikající univerzity v Lipsku. Podstatné bylo i rozhodnutí, že každý nový rektor musí slíbit věrnost králi a království. První takový slib složil Mistr Jan Hus, který se stal rektorem na podzim roku 1409.

www.libri.cz, www.rozhlas.cz

Text dekretu

Václav, z boží milosti římský král, vždy rozmnožitel říše, a český král. Důstojní nábožní milí! Ačkoliv jsme povinni přihlížeti ku prospěchu lidí vůbec, přece nesmíme býti přiznivi tak velice, že by snad prospěch těch, výhodami míst, časů a některých jiných okolností jsouce vázáni, s námi nějakým způsobem jsou spojeni, podléhal ztrátám a škodě. Ač zajisté každý člověk jest povinen každého člověka milovati, přece jest zapotřebí, aby toto milování vycházelo toliko u lásky zřízené; pročež cizinci dáti v lásce přednost před domácím jest řádné lásky zvrácení, ježto pravá láska vždy počíná u sebe sama a následovně se na potomstvo podle příbuzenství převádí. Poněvadž tedy národ německý, naprosto žádného práva obyvatelského v království Českém nemající, v rozličných obecného učení pražského záležitostech, jak nás toho věrohodná zpráva došla, osobil sobě k užívání tři hlasy, a národ český, téhož království pravý dědic, toliko jediný hlas má a jeho užívá, my pak za nepravé a velmi veslušné pokládajíce, aby cizinci a přistěhovalci v hojnosti požívali vyzískaného atatku obyvatel domácích, kteří po právu naň nárok mají, tito pak se cítili býti tíženi nevýhodou jeho nedostatku, přikazujeme vám tímto naším listem mocně a přísně, chtíce naprosto tak míti, abyste spatříce jej, ihned bez všelikého odmlouvání a vzdoru národ český ve všech radách, soudech, zkouškách, volbách a jakýchkoliv nijých jednáních a řízeních university svrchu řečené na způsob zřízení, které má národ francouzský na obecném učení pařížském, a jehož ostatní národové v Lombardii a v Itálii užívají, ke třem hlasům na každý způsob připustili, nechajíce jej odedneška navždy výsady těchto hlasů užívati a jí se těšiti. Jinak činiti nechtějte, ač chcete-li se vystříhati našeho nejtěžšího hněvu.

Dáno na Horách Kutných dne 18. měsíce ledna, království našich českého roku čtyřicátého šestého, římského pak třicátého třetího. Důstojným rektoru a celé obci učení pražského, nábožným našim milým.

Václav IV.

Poté, co si lidé na přítomnost okupačních vojsk začali zvykat, upadali do letargie a propadali pocitu, že s tímto stavem nemohou nic dělat, nechtěl se s touto situací smířit. Pravděpodobně přemýšlel, jak lidi probudit, jak docílit toho, aby se neuzavírali do svých soukromých záležitostí, aby zápasili o svůj osud. „Někdo by měl národu sáhnout na svědomí. Probudit lidi z beznaděje. Zastat se národa proti tomu bezbřehému násilí.“ A byl to právě Jan Palach, který se o to pokusil.

Na protest proti sovětské okupaci a pokračujícím ústupkům okupantům ze strany čs. politické reprezentace se 16.1.1969 upálil v horní části pražského Václavského náměstí. Jeho pohřeb 25.1.1969 v Praze se stal celonárodní manifestací proti sovětské okupaci. V Palachových stopách šli další mladí lidé např. Josef Hlavatý, Miroslav Malinka, Blanka Nacházelová, Evžen Plocek a Jan Zajíc.

Posmrtnou Palachovu masku, která je dnes na pamětní desce na budově FF UK, tajně sňal akademický sochař Olbram Zoubek (zhotovil později i jeho náhrobek). Později ji zachránil Prof. Tomáš Halík, když ji tajně přenášel na zádušní mši do kostela sv. Tomáše na Malé Straně a odtud pak na filozofickou fakultu. Pro totalitní režim představoval Jan Palach trvalou výčitku. Jeho ostatky byly pochovány na pražském Olšanském hřbitově, v říjnu 1973 však byly v tajnosti policejně exhumovány, zpopelněny a urna s popelem uložena na hřbitově ve Všetatech (1990 přenesena do původního hrobu na Olšanech). Palachovy hroby na Olšanech i ve Všetatech se staly místy tichých demonstrací proti sovětské okupaci a „normalizační“ realitě.

Palachův hrdinský čin sebeobětování došel naplnění dvacet let později, kdy i přes tvrdé policejní zákroky došlo k masovým demonstracím známým dnes jako Palachův týden, a které předznamenaly rozpad totalitního režimu.

Zdroj: www.totalita.cz

Tato bitva byla největším a nejúspěšnějším bojovým vystoupením československého dělostřelectva vůbec. Co tomu předcházelo. Počátkem ledna roku 1944 byla stažena z fronty 1. československá samostatná brigáda z důvodů značných ztrát v bojích na Dněpru, u Bílé Cerkve aj. Ale koncem ledna 1944 se již zase účastní obrany u Žaškova. Z brigády vzniká po mobilizaci volyňských Čechů 1. československý armádní sbor. Od 9. září 1944 byl sbor pod velením generála Jana Kratochvíla v síle více než 16 tisíc vojáků nasazen do bojů v karpatsko-dukelské operaci.

V období příprav čs. dělostřeleckých jednotek na nové boje došel dne 18. prosince 1944 zvláštní rozkaz velitele 38. armády generálplukovníka K.S. Moskalenka o tom, že větší část dělostřelectva 1. čs. armádního sboru v SSSR bude nasazena do bojů v jaselské operaci. Československé dělostřelecké pluky byly k 18. prosinci 1944 rozmístěny za obrannou frontou 1. čs. armádního sboru na Ondavě.

Pro splnění úkolů v jaselské operaci bylo nutné provést skrytý přesun v délce asi 90 km, přičemž u Ondavy bylo třeba zachovat zdání další přítomnosti dělostřelectva. Do 22. prosince bylo dělostřelectvo 1. čs. armádního sboru prakticky přemístěno do nových prostorů působení na jihovýchod od polského města Jasla (z důvodu přísného utajení přesuny jen v noci a děla tažena obsluhami ve sněhu a za příznačných mrazů). Den před tím, tj. 21.12.1944, přešlo čs. dělostřelectvo dočasně z podřízení 1. čs. armádního sboru do operačního podřízení 38. armády. Úkol 38. armády, začleněné do operací 4. ukrajinského frontu, byl provést průlom obrany na frontě jihovýchodně od Jasla a rozvinout útok na směru Gorlice – Nowy Sacz. Čs. dělostřelci byli v nových postaveních vlastně již 4 týdny před zahájením operace.

Další signál přišel 13. ledna 1945 ve formě rozkazu velitele dělostřelectva 1. čs. armádního sboru. V noci na 15. ledna nabyly události již rychlého spádu. Brzy po půlnoci byl vydán rozkaz k provedení dělostřeleckého útoku, podle něhož měla dělostřelecká příprava začít 15. ledna 1945 v 08.45 hodin moskevského času, útok pěchoty pak v 09.50 hodin. V 04.00 hodin přišel další rozkaz, aby všichni zaujali svá místa a v 05.00 hodin byla vyhlášena bojová pohotovost. O hodinu později byla konečně vyhlášena hodina „H“ v jednotkách. Poslední minuty před úderem všude panovalo ještě hluboké, až nepříjemné, ticho. Bylo jen velmi těžké vylíčit co následovalo v 65 minutách po čase 08.45 hodin.

K tomu můžeme použít slova Viléma Sachera: „Signálem na zahájení přípravné palby byla salva „kaťuší“. Vzápětí se připojilo celé dělostřelectvo. Fašistická obrana se ocitla v celé své taktické hloubce pod mohutnou palbou děl a minometů všech kalibrů. V ranním přítmí jsem mohl dobře pozorovat a sledovat ohnivé dráhy raketových střel, jasné záblesky dopadajících granátů a min a stále se rozrůstající dýmovou clonu nad německou linií… Vyšel jsem z pozorovatelny. Ze všech postavení za námi i okolo pálilo dělostřelectvo. Dělo se skutečně něco nepředstavitelné, opravdový konec světa“.

Tisíce a tisíce střel z děl a minometů dopadalo na cíle v německé obraně. I československé dělostřelecké pluky vystřelily za dobu dělostřelecké přípravy zhruba po 1 500 i více střelách (tak 1. dělostřelecký pluk vystřelil včetně zastřelování celkem 1 875 ran, 2. dělostřelecký pluk 1 699 ran atd.). Celých 65 minut trvala přesná a účinná palba dělostřelců. Po ukončení dělostřelecké přípravy vyrazila sovětská pěchota, podporovaná tanky, přesně podle plánu, v 09.50 hodin na zteč. Její postup byl velmi rychlý, narážela jen na minimální odpor nepřítele. Proč? „…první tři zákopové pásy byly dělostřeleckou přípravou úplně zdemolovány. Několik fašistů (nepřesné dobové označení nacistů)… přepad sice přežilo, byli však zdecimováni – přiomráčeni, takže i ruce zvedali jako náměsíční,“ řekl účastník J. Rada a Vilém Sacher dodává: „Uspokojilo mne zjištění, že i naše dělostřelectvo pracovalo dobře. Svědčily o tom zničené zákopy, rozbitá betonová kulometná hnízda, sesuté úkryty.“

Vystoupení československých dělostřelců u Jasla bylo sovětskými představiteli vysoce hodnoceno. Tak velitel 38. armády generálplukovník K.S. Moskalenko zaslal veliteli 1. čs. armádního sboru brigádnímu generálovi Ludvíku Svobodovi telegram, v němž vyslovil „svůj dík příslušníkům sboru za vynikající činnost dne 15. ledna 1945“. Nejvyššího ocenění se ovšem dostalo československým dělostřelcům dne 19. ledna 1945, kdy byly spolu s dalšími vojsky, vyznamenavšími se při průlomu německé obrany a dobytí měst Jasla a Gorlice jmenováni v denním rozkaze hlavního velitele Rudé armády J.V. Stalina. Téhož dne v 18.00 hodin vzdala Moskva jménem vší sovětské země 20 dělostřeleckými salvami z 224 děl i jim za tyto zásluhy čest.

Výročí této bitvy se v dobách komunismu pak slavilo jako Den dělostřelectva (a nebo také později Den raketového vojska a dělostřelectva) počínaje rokem 1949.

Zdroj: Československá obec dělostřelecká

Vratislav II.  byl panovník českých zemí z rodu Přemyslovců. Vládl jako český kníže Vratislav II. od 28. ledna 1061 do dubna 1085 a jako král Vratislav I. pak do své smrti 14. ledna 1092. Vratislav byl synem Břetislava a Jitky.

Vratislav II. byl v zahraniční politice především významným spojencem císaře Jindřicha IV. při konfliktech s Poláky, Míšní a Rudolfem Švábským, podnikal také vpády do Rakous. Podporoval císaře v boji o investituru. Přinesl svému panství územní zisky – Lužici, Budyšínsko a Zhořelecko. V dubnu 1085 se konal dvorský sjezd v Mohuči, který se významně zapsal do českých dějin. Vratislav II. obdržel od císaře Jindřicha IV. za své věrné služby královskou korunu (nedědičnou), byl zbaven povinných poplatků a povinován účastí českých vládců s družinou na korunovačních cestách německých panovníků do Říma. V následujícím roce se na Pražském hradě udála první královská korunovace.

V domácí politice po nástupu na knížecí stolec obnovil moravské úděly, které vrátil bratrům Konrádovi a Otovi. Nejmladší Jaromír byl předurčen pro duchovní dráhu, předpokládalo se, že se stane pražským biskupem, což znamenalo velmi prestižní a vlivný post. Mezi knížetem a Jaromírem vzniklo nepřátelství. Aby Vratislav II. omezil vliv pražského biskupství, rozdělil roku 1063 českou diecézi na dvě části – v Olomouci bylo zřízeno biskupství pro Moravu, podléhající arcibiskupství v Mohuči. Následujícího roku také povolal zpět do Sázavského kláštera vyhnané mnichy, ovšem obnovení slovanské liturgie papež nepovolil.

Po smrti pražského biskupa Šebíře se konflikt vyostřil a dokonce hrozilo, že přeroste v ozbrojený konflikt. Jaromírovu kandidaturu totiž podpořili obě moravská údělná knížata. Vratislav odpověděl tím, že založil vyšehradskou kapitulu, která byla podřízena přímo Římu. Nepřátelství mezi Vratislavem a Jaromírem pokračovalo a postupně do něj vstoupili další dva činitelé – Říše a Řím. Jaromír se snažil v knížectví o obnovení jediné diecéze. Spory dočasně utichly roku 1077, když se Jaromír stal kancléřem císaře Jindřicha IV. Roku 1085 císař také nařídil, aby pražské biskupství zahrnovalo i Moravu. Koncem 80. let 11. století Vratislav rozhodl o obnovení olomouckého biskupství. Jaromír odjel protestovat do Říma, ovšem cestou zemřel (1090).
Poslední léta Vratislavovy vlády přinesla konflikty v přemyslovském rodě. Po smrti Oty Olomouckého (1087) svěřil král olomoucký úděl svému synovi Boleslavovi. Práva Otových potomků bránil Konrád Brněnský. Vratislav vpadl na Moravu (1091), při obléhání Brna však došlo ke vzpouře v královském vojsku, kterou vedl Vratislavův syn Břetislav. Komplikovaná situace přiměla krále, aby podle stařešinského řádu určil za svého nástupce Konráda Brněnského. Oba bratři se smířili. Vzbouřený Břetislav raději prchl do Uher.

V polovině ledna 1092 se král Vratislav I. zranil při lovu a zemřel. Byl pohřben ve vyšehradském kostele. Jeho třicetiletá vláda byla ve znamení růstu prestiže a moci českého státu.

Zdroj: www.panovnici.cz

Ludvík čtrnácti z [celkového počtu] knížat Čechů, kteří žádali o přijetí křesťanského náboženství, vyhověl a v oktávě Epifanie (13. Ledna) je přikázal pokřtít (Fuldské anály 845). Ludvík … vytáhl kolem poloviny měsíce srpna s vojskem proti moravským Slovanům, kteří vyvolali vnitřní rozbroje. Zde uspořádal a urovnal vše podle svého uvážení a vévodou jim ustanovil Rostislava, synovce Mojmírova. Poté se vrátil přes Čechy s velkou nesnází a velkou ztrátou svého vojska (Fuldské anály 846).

Tyto vnitřní rozbroje mezi moravskými Slovany byly pravděpodobně vyvolány bojem o moc po smrti knížete Mojmíra, protože o jeho sesazení Ludvíkem analista nic neví a rozhodně by neměl důvod takovou informaci zatajit. Účelem tažení přes Čechy bylo donutit nás vojenskou demonstrací a případně i užitím síly, abychom na sebe vzali všechny staré závazky vůči říši, především tribut. Takové tažení se dvěma cíli muselo být starostlivě plánováno a v žádném případě nemohlo být improvizovanou reakcí na náhodnou událost – na předpokládanou Mojmírovu smrt (D. Třeštík 2001, s. 152). Nikdo ovšem neví jistě, tedy ani D. Třeštík, jak dlouho před Ludvíkovou výpravou na Moravu Mojmír I. vlastně zemřel. Podle údajů pozdní tradice Mojmír zemřel dokonce již v roce 842 (L. E. Havlík 1992, s. 77). Sotva lze pak mluvit o nějaké náhlé improvizované akci v roce 846.

Proč však Čechové Ludvíka ze země se zlou vykázali? Křest měl zabránit očekávané válce s Ludvíkem Němcem. Čechové se domnívali, že křtem si zajistí mírové vztahy s říší. Z omylu byli vyvedeni, když Ludvík napadl sousední křesťanskou Moravu a podle toho pak také zareagovali. Zřejmě se domnívali, že nepřátelství Ludvíka Němce vůči pohanským Obodritům je motivováno náboženskými pohnutkami, napadení křesťanské Moravy je ubezpečilo, že tomu tak není a důvodem je útok proti Slovanům obecně.  Proto od té doby setrvávali Čechové nepřetržitě a důsledně v nepřátelství k říši a ani četné výpravy je nedonutili k poddání se (D. Třeštík 1997, s. 90). Ludvíkův arogantní postoj Čechy od experimentů s křesťanstvím na dalších 25 let odradil. Bůh se pro Čechy stal  „bohem Němců“ a státotvorné procesy v Čechách se tím nepochybně opozdili (D. Třeštík 1997, s. 93-94). Později byl křest čtrnácti Boemanů dokonale „zapomenut“, žádná ze stran se něj pak už nikdy neodvolávala. N. Profantová (VDZKČ I, 1999, s. 201)

Autor: Petr Šimík (doplněno: Svornost)

Osobnost Václava Hanky byla a je chápána v našem prostředí hodně schematicky. A tak se už četné generace českých žáků a studentů učí na školách různých stupňů, že to byl falzátor či falzifikátor, tedy padělatel známých Rukopisů (královédvorského a zelenohorského). Bohužel se zpravidla nemluví o Hankových zásluhách o český národ, o český jazyk i o další oblasti. Tohoto badatele můžeme právem považovat za jednoho z prvních pěstitelů slavistiky (nauky o jazyku a literatuře slovanských národů) u nás; zároveň rozvíjel i studium bohemistiky (oboru zkoumajícího českou řeč a písemnictví).

Malý Václav se narodil 10. června 1791 v Hořiněvsi a jako nejmladší syn zámožnějšího rolníka z Hořinevsi poznal slasti i strasti života vesnického dítěte; už v dospělosti vzpomíná na svoje zážitky v roli pasáčka. A právě pastva v podzimním čase představovala někdy strastiplnou činnost.

Gymnaziální studia absolvoval v Hradci Králové a v Praze v prvním desetiletí 19. století; poté se věnoval studiu filozofie (tehdy to byla nutná podmínka pro studium bohosloví, práv či medicíny). Začal studovat práva v Praze a ve Vídni, na právnickou dráhu však nenastoupil. Po návratu do Prahy se stal uznávaným představitelem českých vlasteneckých studentů; v některých klementinských posluchárnách zazníval Hankův hlas při nadšených výkladech o českém jazyce a literatuře. On se tenkrát snažil nahrazovat nesoustavnou výuku univerzitního učitele prof. Jana Nejedlého; Nejedlý dosáhl úředním zásahem toho, že Hankovi bylo jeho soukromé vyučování zakázáno.

Mladý badatel si získal výraznou přízeň všestranného učence, jazykovědce, literárního historika i slavisty Josefa Dobrovského. Dobrovský učil Václava staroslověnštinu a ruštinu; Hanka se zasloužil o vydání druhého dílu Německo-českého slovníku, jenž byl dílem Dobrovského, tím, že ho připravil do tisku.

Václav Hanka se stal velkým propagátorem jazykové reformy; byla to takzvaná reforma analogická, jež se stala dílem Josefa Dobrovského. Již v roce 1817 vydal hořiněveský rodák pojednání Pravopis český. Pro konečný zdar pravopisné opravy měl zásadní důležitost postoj literárního vědce, jazykozpytce i překladatele Josefa Jungmanna; ten spolu s Hankou vydal v roce 1828 stručnou práci O počátcích a proměnách českého pravopisu. Smyslem této úpravy bylo omezit užívání ypsilonu (y) v českých textech – takzvaný bratrský pravopis totiž již na sklonku 16. století zavedl důsledné psaní y po c, z, s.

Václav Hanka nalezl výrazné uplatnění v nově vzniklé vědecké instituci, v dnešním Národním muzeu (založeno r. 1818). Stává se tu bibliotékářem a po dlouhá léta spravuje oddělení knih a rukopisů. Dostává se zde do velice důvěrného kontaktu se starými rukopisy (manuskripty) a pod vedením Dobrovského pilně studuje staročeštinu. On, šťastný nálezce Rukopisu královédvorského, jenž se hlásil do 13. stol. (právě tato památka, jejíž pravost Hanka hájil a v niž uvěřili mnozí čeští obrozenci i cizí badatelé, spolu s Rukopisem zelenohorským vedla k označení Václava Hanky za padělatele), usiloval o postupné vydávání různých staročeských památek, s nimiž měl možnost se seznámit. Založil edici nazvanou Staročeská skládanie; zde byly postupně uveřejňovány nejrůznější starobylé skladby, kupř. z Hradeckého rukopisu, jenž pochází z druhé poloviny 14. stol. Musíme zdůraznit, že tehdy bylo staročeské bádání teprve v počátcích a trvalo několik dalších desetiletí, než se dostali ke slovu v této oblasti kritičtí badatelé, jako byl kupř. prof. Jan Gebauer, důvěrný znalec naší mateřštiny období středověku. Spisů takto Hankou vydaných bylo mnoho, např. skladba Tkadleček z poč. 15. stol., Husův spis Dcerka, Knihy devatery Viktorina Kornela ze Všehrd.

Málo známou skutečností je okolnost, že slavný hořiněveský rodák vydal, a to hned několikrát, nejvýznamnější obrozenskou gramatiku. V prvním vydání nesla název Soustava mluvnice české podle Dobrovského (1822). Václav Hanka znal dobře živý jazyk lidový, a to ze své rodné vesnice. Proto nemůže překvapit, že v uvedeném spise připomíná takové tvary, které byly zcela běžně užívány v lidovém prostředí (kupř. podoby můžu, můžou; vleču, vlečou; utek – místo utekl, uved – místo uvedl).

Spolupráce s Josefem Jungmannem byla velice plodná. Náš obrozenec vypracoval abecední slovník osobní a věcný k jeho spisu Historie literatury české a pomohl rovněž Jungmannovi při sestavování Slovníku česko-německého (v úvodu ke slovníku jsou tyto zásluhy výslovně zmíněny).

Málokdo spojuje Václava Hanku s tvorbou obrozenského básnictví; z jeho dílny také pocházejí některé lyrické, místy značně emotivní verše. Přestože byl v zahraničí oceňován jako velký znalec slovanských jazyků a literatur, v Čechách neměl situaci jednoduchou. Teprve na sklonku 40. let 19. stol. se stává soukromým docentem slavistiky na pražské univerzitě. Vedle slavistiky a staré češtiny představuje jeho velký zájem numismatika; řadu článků s touto tematikou uveřejnil i v nejstarším vědeckém periodiku u nás, a to v Časopise Českého muzea. Václav Hanka umírá 12. ledna 1861 v Prahze.

K znehodnocení činnosti Václava Hanky došlo především v osmdesátých letech 19. století, kdy naplno propukly tzv. rukopisné spory. Tehdejší profesoři Univerzity Karlovy v Praze, kupř. T.G. Masaryk, J. Goll, J. Gebauer a O. Hostinský, vystoupili s vědeckými důkazy, které otřásly dost všeobecně rozšířenou vírou v pravost Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského. Obhájci pravosti rukopisů jsou dodnes aktivní a jsou sdruženi v České společnosti rukopisné (http://kix.fsv.cvut.cz/rkz/csr/)

Můžeme konstatovat, že Václav Hanka, rodák z Hořiněvsi, patří zcela nepochybně do galerie těch lidí, kteří v době první poloviny 19. stol. usilovali o obrodu českého jazyka a o povznesení našeho národa. Jeho zásluhy nelze nevidět.

Autor: Vladimír Koblížek, Knihovnicko-informační zpravodaj U Nás (doplněno)