Právní aspekty Mnichovské Dohody – V roce 1938 byli všichni signatáři dohody, i Československo, taktéž signatáři Briand-Kelloggova paktu, ve kterém byla válka jako prostředek pro řešení mezinárodních sporů a neshod odsouzena. Na základě jeho článku 2 se mají řešit neshody jakékoliv povahy jen pokojnými prostředky, z jehož pohledu by se na Mnichovskou dohodu mohlo nahlížet jako na legitimní. Problém byl, že pakt byl od počátku spíše prohlášením.

Mnichovská dohoda byla v rozporu se závazky uloženými Paktem Společnosti národů. Na základě článku 10 mají všichni členové respektovat a hájit územní celistvost a politickou nezávislost smluvních států proti každému vnějšímu útoku. Dále se strany zavázaly, že neuzavřou smluv neslučitelných s Paktem Společnosti národů. Pakt měl vyšší právní sílu než ostatní mezinárodní smlouvy. Článek 20 rušil všechny dohody mezi členy Společnosti národů, které byly neslučitelné s Paktem. Protože Mnichovská dohoda zjevně porušila články 10 a 20 Paktu, můžeme na ni nahlížet jako na nicotnou ex tunc.

Pařížský akt z roku 1928 odmítl válku a hrozbu násilím jako povolený právní prostředek. Díky tomu můžeme považovat za nicotné mezinárodní smlouvy, které byly vynuceny násilím nebo pod pohrůžkou násilí vůči cizímu státu. Mnichovská dohoda byla Československu vnucena hrozbou další agrese. Díky tomu je Mnichovská dohoda nicotná včetně mezinárodních smluv, které tuto dohodu doplňovaly (Vídeňská arbitráž). Rovněž protokol o nových hranicích z 21. listopadu 1938, který podepsal československý zástupce jakož i jednání zřízené mezinárodní komise jsou neplatné, protože byly ustanoveny na základě neplatné mezinárodní dohody. Účast Československého zástupce na jednání komise kvalifikuje mezinárodní právo jako jednání v nouzi.

I v současnosti nemá mezinárodní právo pravidlo, které by stanovilo, který orgán státu je držitel oprávnění k uzavírání mezinárodních smluv. Toto se řídí předpisy ústavního práva dotčeného státu. Podle doktríny mezinárodního práva veřejného se považují za neplatné smlouvy, které odporují ústavním předpisům. Je tedy nutné zajistit skutečný souhlas státu s mezinárodní smlouvou a zároveň respektovat ústavu a svrchovanost lidu. Je-li třeba podle vnitrostátních ústavních předpisů k souhlasu státu součinnosti několika orgánů státu, pak nelze považovat souhlas udělený opomenutím jednoho z dotčených orgánů za souhlas státu. Pokud tedy Národní shromáždění nedalo souhlas k uzavření mezinárodní smlouvy, není možné tuto smlouvu pokládat z hlediska mezinárodního práva za platně uzavřenou. Podle § 64 Ústavy Československé republiky z roku 1920 mohl uzavřít mezinárodní smlouvu měnící státní území prezident Československé republiky pouze se souhlasem Národního shromáždění. Mnichovská dohoda byla přijata pouze vládou Československé republiky a prezidentem, nikoliv tedy Národním shromážděním, jak bylo podle Ústavy nutné.

- Velká Británie prohlásila dohodu za neplatnou 5. srpna 1942 s odůvodněním, že ji samo Německo porušilo už 15. března 1939. 18. září 1990 se britská ministerská předsedkyně omluvila za britskou účast při podpisu mnichovské smlouvy

- 29. září 1942 prohlásil Francouzský národní výbor dohodu za zcela neplatnou. Podle Jana Němečka „Francie (exilová vláda) neuznala žádné územní změny, ke kterým v roce 1938 došlo, a zavazovala se podporovat obnovu Československa v předmnichovských hranicích. Toto stanovisko potvrdilo po vzniku francouzské prozatímní vlády i společné prohlášení obou exilových vlád 22. srpna 1944, které prohlásilo mnichovské dohody se všemi jejich následky za „neplatné hned od jejich počátku (nul et non avenu)“.

- Za neplatnou od samého počátku dohodu uznala 26. září 1944 i Itálie,

- Norimberský soud v 1946 prohlásil Mnichovskou dohodu za neplatnou, s tím, že trpí nedostatkem vůle, protože Německo v době jejího uzavření nemělo v úmyslu ji dodržet.

- V letech 1968 – 1969 ji konference OSN o právnosti mezinárodních smluv prohlásila za neplatnou.

- Spolková republika Německa uznalo neplatnost dohody smlouvou s Československou socialistickou republikou 11. prosince 1973, kdy byla prováděna Ostpolitik (zlepšení vztahů se zeměmi východního bloku).

Mnozí čeští právníci však dovozují, že Mnichovská dohoda je z hlediska mezinárodního práva nulitní, neplatná od samého začátku, neboť její strany nebyly oprávněny disponovat územím suverénní Československé republiky a byla Československu vnucena pod nátlakem.

Text Mnichovské dohody včetně dodatků

Dohoda uzavřená mezi Německem, Spojeným královstvím, Francií a Itálií v Mnichově 29. září 1938

Mnichov 29. září 1938

Německo, Spojené království, Francie a Itálie se dohodly se zřetelem k dohodě, jíž už bylo ve věci odstoupení sudetoněmeckého území v zásadě docíleno, na těchto podmínkách a modalitách tohoto odstoupení a na opatřeních z něho vyplývajících a prohlašují, že jsou jednotlivě odpovědné za zajištění kroků nutných k jeho zabezpečení.

1. Vyklizení začne 1. října.

2. Spojené království, Francie a Itálie ujednávají, že se vyklizení území provede do 10. října, a to bez zničení jakýchkoli existujících zařízení, a že je československá vláda odpovědná za to, že se vyklizení provede bez poškození uvedených zařízení.

3. Modality vyklizení stanoví v jednotlivostech mezinárodní výbor složený ze zástupců Německa, Spojeného království, Francie, Itálie a Československa.

4. Etapovité obsazování převážně německého území německými oddíly začne 1. října. Čtyři části území, označené na přiložené mapě, obsadí německé oddíly v tomto pořadí: Část území označenou I 1. a 2. října, část území označenou II 2. a 3. října, část území označenou III 3., 4. a 5. října, část území označenou IV 6. a 7. října. Zbývající území převážně německého charakteru neprodleně určí shora uvedený mezinárodní výbor a německé oddíly je obsadí do 10. října.

5. Mezinárodní výbor zmíněný v § 3, určí oblasti, v nichž se má konat plebiscit. Tato území obsadí až do ukončení plebiscitu mezinárodní formace. Týž výbor stanoví modality, za nichž se plebiscit provede, přičemž je třeba pokládat modality sárského plebiscitu za základ. Výbor určí rovněž den konání plebiscitu; tento den však nesmí být pozdější než konec listopadu.

6. Konečné vytyčení hranic provede mezinárodní výbor. Tento výbor má právo navrhnout čtyřem mocnostem, Německu, Spojenému království, Francii a Itálii, ve výjimečných případech nepatrné odchylky od přísně etnografického určení oblastí, aby se tyto převedly bez plebiscitu.

7. Předpokládá se opční právo pro přesídlení do odstoupených oblastí a pro vysídlení z nich. Opce musí být uskutečněna do šesti měsíců od okamžiku uzavření této dohody. Podrobnosti opce stanoví německo-československý výbor, uváží postup za účelem usnadnění výměny obyvatelstva a vyjasní zásadní otázky, jež z této výměny vyplynou.

8. Československá vláda propustí ve lhůtě čtyř týdnů ode dne uzavření této dohody z vojenských a policejních sborů všechny sudetské Němce, kteří si toto propuštění přejí. V téže lhůtě propustí československá vláda všechny sudetoněmecké vězně odpykávající si trest na svobodě za politické delikty.

Adolf Hitler
Neville Chamberlain
Mussolini
Ed. Daladier

Dodatek k dohodě

Mnichov 29. září 1938

Vláda Jeho Veličenstva Spojeného království a francouzská vláda se připojily k uvedené dohodě na základě toho, že stojí za nabídkou obsaženou v odstavci 6 anglicko-francouzských návrhů z 19. září, týkajících se mezinárodní záruky nových hranic československého státu proti nevyprovokovanému útoku.
Jakmile bude upravena otázka polských a maďarských menšin v Československu, dají Německo a Itálie také záruku Československu.

Adolf Hitler
Neville Chamberlain
Mussolini
Ed. Daladier

Dodatečné prohlášení

Mnichov 29. září 1938

Čtyři přítomní předsedové vlád se shodli na tom, že se výbor předpokládaný v dnešní dohodě bude skládat ze státního tajemníka německého ministerstva zahraničí, velvyslanců Anglie, Francie a Itálie akreditovaných v Berlíně a z jednoho člena, kterého určí československá vláda.

Adolf Hitler
Neville Chamberlain
Mussolini
Ed. Daladier

Dodatečné prohlášení

Mnichov 29. září 1938

Předsedové vlád čtyř mocností prohlašují, že se problém polské a maďarské menšiny v Československu, pokud nebude vyřešen do tří měsíců ujednáním mezi příslušnými vládami, stane předmětem další schůzky zde přítomných šéfů vlád čtyř mocností.

Adolf Hitler
Neville Chamberlain
Mussolini
Ed. Daladier

Dodatečné prohlášení

Mnichov 29. září 1938

Všechny otázky, které se vyskytnou při předávání území, spadají do příslušnosti mezinárodního výboru.

Adolf Hitler
Neville Chamberlain
Mussolini
Ed. Daladier

Německo-anglické prohlášení

30. září 1938

My, německý führer a kancléř a britský ministerský předseda, jsem dnes měli další schůzku a shodli jsme se v poznání, že otázka anglo-německých vztahů má prvořadou důležitost pro obě země a Evropu.
Považujeme dohodu podepsanou včera v noci a anglo-německou dohodu o námořních silách za symboly přání obou našich národů nikdy již nejít do války jeden proti druhému.
Usnesli jsme se, že metoda konzultace bude metodou přijatou u k řešení jakýchkoliv otázek, jež se týkají našich dvou zemí, a jsme odhodláni pokračovat v našem úsilí při odstraňování možných zdrojů různic a tím přispět k zajištění míru v Evropě.

Adolf Hitler
Neville Chamberlain

zdroj: www.zasvobodu.cz, www.valka.cz, Wikipedie

Smrt knížete Václava v pondělí 28. září 935, syna Vratislava I. a Drahomíry ze Stodor z rodu polabských Havolanů se stala milníkem naší historie a státnosti.

Narození knížete Václava spadá někam k roku 900, jeho správné odvození je ovlivněno mnoha faktory, například určením roku narození jeho otce Vratislava I., dále věrohodností údajů z legend a také správností údajů vyplývajících z antropologického výzkumu Václavových ostatků. Historici proto vedou o toto datum (podobně jako o rok jeho smrti) spory. Časový iterval, ve kterém nejspíše leží, je mezi roky 895 a 907.

Kromě legendistů referují o existenci knížete Václava i jiné soudobé prameny – například saský kronikář Widukind nebo arabský geograf al-Masudi. Podle legend byl Václav v dětství vychováván svou babičkou Ludmilou a vyučován slovanskými i latinskými kněžími.

Po Vratislavově smrti v roce 921 byl ustanoven nástupcem svého otce na českém knížecím stolci. Podle legendistů byl však ještě příliš mladý (18 let) na to, aby se mohl samostatně ujmout vlády. Regentsky proto za něj vládla jeho matka Drahomíra. Ta se však dostala do konfliktu se svou tchýní Ludmilou a nechala ji proto zavraždit pomocníky Tunnou a Gommonem na hradě Tetíně. S nimi se pak ujala vlády. Došlo však k převratu, o němž se píše v Kristiánově legendě: „Pro tuto věc tu všeliké jiné vznikla později převeliká roztržka mezi velmoži, kteří se drželi po boku nábožného vévody, a ostatními, kteří se přimkli k nešlechetné straně bezbožné paní. I rozdělili se rádcové a velmoži země a trní svárů mezi nimi se rozbujelo až k prolévání krve. Než strana spravedlivých, byť nepatrná, přemohla přece, jako se děje vždycky, mocnou stranu nešlechetných.“ Václavova méně početná strana tedy zvítězila a mladý kníže poslal Drahomíru za trest do vyhnanství. Sám se ujal vlády v Čechách.

Kdy přesně k tomuto politickému převratu došlo, je opět předmětem úvah. Mohlo se tak stát už krátce po Ludmilině smrti, protože z německých kronik je známo, že počátkem roku 922 přitáhl do Čech se svou armádou bavorský vévoda Arnulf a obnovil zde závislost českého knížectví na Bavorsku (započatou už v roce 895). Je možné, že toto tažení souviselo s nastolením knížete Václava – mohl být Arnulfem na trůn dosazen. Zároveň by to však znamenalo, že v počátcích své vlády byl Václav orientován probavorsky. Dušan Třeštík však klade vyhnání Drahomíry až do roku 924/925.

Václav pak pokračoval ve sjednocování země – legendista Kristián hovoří o tom, že Václav dobyl území kouřimského knížete (podle Dalimilovy kroniky Radslava). Dokončil také stavbu baziliky sv. Jiří na akropoli Pražského hradu. V roce 925 sem nechal přenést ostatky své babičky Ludmily z Tetína. Později vystavěl západně od tohoto kostela další sakrální stavbu – rotundu, jež byla zasvěcena sv. Vítu.

V roce 929 uskutečnil německý král Jindřich Ptáčník úspěšné tažení proti Polabským Slovanům a poté vtrhl do Čech. Z jihozápadu přitom před Prahu přitáhl i bavorský Arnulf. Václav byl donucen se poddat Jindřichovi – došlo tak ke změně zahraničně-politické orientace Čech z Bavorska na Sasko. Podle pozdějších legend měl Václav za svou věrnost obdržet od krále Jindřicha ostatky svatého Víta. Je pravděpodobné, že už Václav usiloval o církevní samostatnost Čech – tedy o založení pražského biskupství.

Václav pokračoval v úsilí svého děda, strýce i otce o christianizaci – stále ještě z větší části pohanské – země. Svými činy a zejména bohatou podporou přicházejících kněží vzbudil odpor části vysoce postavených českých velmožů, zejména těch, kteří se pohybovali v blízkosti Václavova mladšího bratra Boleslava. Proti Václavovi bylo zorganizováno spiknutí.

Václav byl s největší pravděpodobností 28. 9. 935, během návštevy bratra Boleslava na jeho hradě v dnešní Staré Boleslavi, zavražděn jeho družiníky Hněvsou, Tirou, Tužou a Čestou. Boleslav „bratrovrah“ se pak ujal vlády.

Podle legend byl Václav ženatý a měl dokonce syna Zbraslava. O osudech Václavovy manželky a dítěte však není z dobových pramenů nic známo.

Václav byl nejprve pohřben v Boleslavi a později (podle legend po 3 letech, podle D. Třeštíka po 30 letech) byly jeho ostatky přeneseny do Prahy a uloženy v rotundě sv. Víta. Jeho bratr Boleslav tak v podstatě rozhodl o Václavově svatořečení. Později se svatý Václav stal patronem a „věčným knížetem“ Čechů.

Podle antropologické expertízy byl Václav na svou dobu vysoký a štíhlý, s podlouhlým obličejem, světlovlasý a pravděpodobně modrooký. Podle svalových úponů na kostech musel být svalnatý a fyzicky zdatný. (To by odpovídalo například i teorii D. Třeštíka, že vražda Sv. Václava mohla být i nešťastnou náhodou).

http://www.e-stredovek.cz