Josef František se narodil 7.10. 1914 v Otaslavicích u Prostějova v rodině truhláře. K otcovu dřevu však netíhl, učarovala ho technika. Nad jeho rodnou vsí často přelétaly stroje z Vojenského leteckého učiliště v Prostějově a o Josefově kariéře pak už nemohlo být pochyb. Po vyučení zámečníkem se dobrovolně přihlásil k letectvu a v letech 1934-1936 prodělal Školu pro odborný dorost letectva u VLU v Prostějově. Pak byl přidělen k leteckému pluku č. 2 „Dr. E. Beneše“ do Olomouce. U zdejší 5. pozorovací letky pilotoval pozorovací dvouplošníky Aero A-11 a Letov Š-328. Již v té době se výrazně projevovala jeho nezkrotná individualita. Na zemi se s kázní příliš nebratřil. Přetahování propustek, hospodské rvačky a podobné incidenty dokonce vedly k jeho degradaci ze svobodníka na vojína; hrozilo mu i vyloučení z řad létajícího personálu. Protože však vykazoval vynikající pilotní nadání, byl vybrán do stíhacího kursu, klerý prodělal u leteckého pluku č. 4, u něhož pak zůstal. V červnu 1938 ho přidělili ke 40. stíhací letce v Praze-Kbelích. Jeho velitelem zde byl nejprve škpt. let. Korčák, později por. let. František Novák, předválečný československý „král vzduchu“. Na stíhačkách Avia B-534 a Bk-534 tu pak František dále zdokonaloval své pilotní a střelecké umění. Během dramatických podzimních událostí roku 1938 byla 40. letka dislokována na několika letištích v okolí Prahy a jejím úkolem byla vzdušná obrana hlavního města. Po mnichovském diktátu se však letka musela vrálit zpět do Kbel, kde ji zastihl 15. březen 1939. Desátník Josef František dlouho neváhal a zvolil útěk do sousedního Polska. Jedna z četných legend, která se kolem jeho osoby postupně vytvořila, dokonce hovoří o tom, že již 15. března 1939 na své Avii B-534 do Polska uletěl: „… když hitlerovci v březnu 1939 vtrhli do Prahy, byl jedním z té hrstky, kteří přes rozkazy svých nadřízených vzlétl, a útočil na své Avii B-534 proti postupujícím hitlerovským kolonám, načež přistál v Polsku.“ Skutečnost je však jiná. V den obsazení českých zemí pro krajně nepříznivé počasí neuletěl do zahraničí žádný československý letoun.

František se dostal za hranice tak jako naprostá většina našich letců, a to podstatně prozaičtější cestou: pěšky přes hranici. Dne 13.6. 1939 spolu s několika kamarády překročil hranici u Szumbarku (dnes Havířov). Po prezentaci na čs konzulátě v Krakově strávil krátký čas v nedalekém táboře v Malých Bronowicích, kde byla ubytována čs. vojenská jednotka. Poté odjel se skupinou letců do polského přístavu Gdyně, odkud se měl na palubě lodi „Castelholm“ přeplavit do Francie. Zde se však přihodila událost, která ve svých důsledcích určila jeho další osud. Dne 29.7. 1939 již stál na schůdcích lodi, když se na molu objevila skupina Poláků. Úředníci na poslední chvíli přemlouvali odplouvající Čechy ke vstupu do polského letectva. Spolu s kamarády si František hodil polskou mincí. Padl orel. Rezignoval tedy na odjezd do Francie a spolu s několika druhy vstoupil do polského letectva. Svůj další osud tak definitivně spojil s Poláky. Odjel na leteckou základnu v Deblinu, kde se po přeškolení na polskou techniku stal instruktorem u Eskadry Szkolnej Obserwatorów, která patřila zdejšímu výcvikovému středisku Centrum Wyszkolenia Officerów Lotnictwa Nr.1. Létal zde na strojích Potez XXV, Bréguet XIX, PWS 26, RWD 8, RWD 14 „Czapla“, Lublin R XIII a na dalších. V Deblinu jej také zastihl počátek války. Dne 2.9. 1939 se tato základna stala terčem těžkého náletu luftwaffe. Mezi dopadajícími pumami František se svým Potczem XXV již odstartovat nestačil. Měl tak nechtěnou přiležitost být svědkem toho, jak 88 Heinkelů He 111 od KG 4 „General Wever“ proměnilo největší polskou leteckou základnu v hromadu trosek.

Spolu s dalšími letci pak František odjel na letiště Góra Pulawska a pod vedením kpt. Jana Hryniewicze poté přelétával zbylé letouny dále do zázemí před postupujícím wehrmachtem. Při jednom z takových letů, 5.9., kdy letiště hylo ohroženo bezprostředním postupem německých tanků, musel pro nedostatek paliva nouzově přistát Bréguet XIX čet. Zdeňka Škarvady. Pilotovi hrozilo zajetí se všemi důsledky… František se svým potezem však vedle nešťastného pilota okamžitě přistál, vzal Škarvadu na palubu, a tak jej zachránil.

Dne 7. 9. 1939 na letišti Sosnowice Wielkie u Parczewa byl František a několik jiných čs. pilotů začleněn k jednotce Pluton Rozpoznawczy Eskadry Cwiczebnej Obserwatorów SPL Deblin. Jednotka disponovala patnácti cvičnými stroji RWD 8 a PWS 26 a jejím velitelem byl por. Zbigniew Osuchowski. Po dalším ústupu byl tento oddíl l6.9. 1939 přidělen k dispozici veliteli obrany města Lucku brig. gen. Skuratowiczi. Ve dnech 18. až 22.9. 1939 pak oddíl vykonával průzkumné a spojovací lety také ve prospěch vojenských uskupení brig. gen. Stefana Strzeminského, plk. Stefana Hanky-Kuleszi a plk. Kazimierza Halického. Na neozbrojených cvičných letounech RWD 8 prováděl František hazardní akce, při nichž se mohl snadno stát snadnou kořistí německých stíhaček. Ve dnech 19. a 20. 9. spolu s des. Josefem Balejkou a čet. Matějem Pavlovičem napadl ručními granáty ,svrhovanými ve svazcích z letounu, německé kolony v prostoru Kamionka Strumilowa. Dne 20.9. František zpozoroval německou kolonu tanků a automobilů v oblasti Zloczowa. Při akci vsak byl sestřelen ze země a musel nouzově přistát v blízkosti Němců. Díky obětavému zásahu polských letců st. sierz. Józefa Zwierzynského a sierz. Wilhelma Kosarze, kteří s letounem pod nepřátelskou palbou odvážně přistáli opodál, byl František se svým polským pozorovatelem zachráněn.

Přes veškerou statečnost a odhodlání se však polský odpor chýlil ke konci. Dne 22.9. 1939 proto zbylých šest letounů oddílu odletělo z leliště Kamionka Strumilowa do Rumunska. Tři ze strojú pilotovali Češi. František vezl gen. Strzeminského. Letci přistáli na letišti Ispas a pak pokračovali přes Černovice a Jassy do Pipery. Zde však byli internováni. Již 26.9. se však Františkovi a jeho druhům podařilo z internace uprchnout. Dostali se do Bukurešti a po vybavení dokumentů odpluli 3.10. 1939 lodí „Dacia“ z Constance do Bejrútu. Odtud pak pokračovali lodí „Théophile Gautier“ do Marseille. Na francouzskou půdu vstoupili 20.10. 1939.

I ve Francii František setrval u polského letectva, které se tvořilo v rámci francouzské L’Armeé de l’Air. Přeškoloval se na leteckých základnách Lyon-Bron a v Clermont-Ferrand, kde pak prý zůslal a zalétával zde letouny po opravách. Zprávy ojeho údajné účasti ve vzdušných bojích jsou značně rozporné. Někteří svědkové se zmiňovali, že v té době měl František sestřelit l0, případně 11 nepřátelských letounů. Tyto neoficiální údaje se dostaly i do literatury a dosud je nikdo přesvědčivě nevyvrátil; ovšem oficiální francouzské a polské dokumenty je také nepotvrdily. Někteří pamětníci však uvádějí, že v dubnu 1940 si František dočasně změnil jméno, aby svou rodinu v Otaslavicích neuvedl do nebezpečí perzekuce gestapem. Dodnes se však nepodařilo zjistit, jak jeho krycí jméno znělo. Dokud se tedy neobjasní talo otázka, nemůže být za Františkovými „francouzskými“ osudy učiněna definitivní tečka. Dne 18.6. 1940, poté co se Francie zhroutila, odplul František na palubě polské lodi z přístavu Bordeaux do Anglie. Plavidlo dorazilo 21.6. do přístavu Falmouth. František byl odeslán do polského leteckého depa v Blackpoolu a 2.8. 1940 odjel na letiště Northolt, kde se formovala 303. polská stíhací squadrona. Sgt Josef František se stal jedním z jejích prvních příslušníků. U ní zakrátko dosáhl nesmrtelné slávy a nesmazatelně se zapsal do historie bitvy o Británii, která tehdy právě začínala.

Jednotka byla vyzbrojena stíhacími Hurricany Mk.I. Velení squadrony bylo zdvojené. Tedy britsko- polské. Britskou stranu zastupoval S/Ldr Ronald G. Kellet, DFC, polskou pak S/Ldr Zdzislaw Krasnodebski (poté co byl 6.9. 1940 zraněn ve vzdušném boji, zaujal jeho post S/Ldr Witold Urbanowicz, jeden z nejlepsích polských stíhačů 2. světové války). Po krátkém zaškolení byla 303. squadrona vržena do prudkých vzdušných bojů nad jižní Anglií.

V průběhu pouhých 28 dní, od 2 do 30.9. 1940, se Františkovi podařilo sestřelit 17 nepřátelských letounů jistě a 1 pravděpodobně. To byl bezkonkurenční výkon na straně RAF v tomto období. V této souvislosti se často uvádí, že těchto vynikajících výsledkú František dosáhl mj. i díky své nedisciplinovanosti ve vzduchu, kdy se utrhl od sestavy a na vlastní pěst pronásledoval nepřátele. Tyto prohřešky proli disciplíně svorně potvrdilo několik polských pamětníků včetně Witolda Urbanowicze. Jako velitel perutě stál Urbanowicz takřka před neřešitelným dilematem: buď Františka „umravnit“ (o což se několikrát, ovšem bezvýsledně pokoušel), nebo jej nechat přeložit, a tak ztratit pilota, na kterého byla squadrona pyšná. Urbanowicz však celou věc vyřešil šalamounsky: neoficiálně totiž Františka jmenoval „hostem‘ u squadrony, což vzhledem k Františkovu českému původu bylo únosné. Poláci Františkovu taktiku osamělého lovce označili jako „metodu Frantiszka’, Britové pak jako „lone wolf“ (osamělý vlk). Každopádně však nelze tvrdit, že všechny své sestřely dosáhl František při individuálních akcích. Na základě zkoumání jeho osobních bojových hlášení lze spíše konstatoval, že většinou bojoval ve skupině a na konto jeho individuálních bojů padá zhruba pouze 7 až 8 sestřelů z celkových 17.

V průbéhu bitvy o Británii bylo 303. squadroně přiznáno celkem 126 potvrzených sestřelů. Stala se tak nejúspěšnější jednotkou RAF v tomto období. Se svými 17 sestřely byl František nejen jejím nejúspěšnějším pilotem, ale i jedním z nejlepších v celém RAF. Některé materiály dokonce tvrdí, že byl dokonce vůbec nejúspěšnějším stíhačem RAF v bitvě o Británii.

Není vyloučeno, že k jeho úspěchům přispěla jeho již zmiňovaná nedisciplinovanost v bojovém kolektivu. Je však nepochybné, že hlavní zásluhu na tom měly jeho vynikající pilotní a především střelecké schopnosti. Zkušenost celé řady pilotů prokázala, že skvělý pilot bez precizní mušky se esem nikdy nestal, zatímco průměrný pilot s přesnou palbou ano. František, jak už to tak vypadá, patřil do třetí kategorie – byl výborný pilot i střelec. Osvojil si velmi dohře taktiku, která vynesla mezi esa řadu jemu podobných stíhačů. Dokázal totiž střílet z takřka každé pozice a palbu zahajoval až z velmi malé vzdálenosti od nepřátelského letounu, což nebylo tehdy u RAF příliš rozšířeným zvykem. Pálil zpravidla z ne více než 150 či 100 metrů, nejednou riskoval i srážku se soupeřem, když střílel dokonce z pouhých 10 metrů. To bylo tajemství úspěchu všech špičkových stíhačů za války.

Jeho náhlá smrt při letecké nehodě 8.10. 1940 zůstává stejně nepochopitelnou jako u jiných vynikajících letců. Toho dne ráno „Třistatrojka“ prováděla rutinní patrolu. Během ní však Františkův stroj zmizel ostatním z dohledu a od té doby jej již nikdo nespatřil živého. V 09.40 h jeho Hurricane Mk.I R 4175 (RF-R) havaroval v Cuddington Way v Ewellu v hrabství Surrey. Při nárazu byl František vymrštěn z kabiny a jeho tělo bylo nalezeno v nedalekém živém plotě. František měl pouze lehce ohořelou uniformu a poškrábaný obličej. Ale už nežil. Zlomený vaz ukončil jeho život okamžitě. Příčiny tragického pádu dosud ještě nikdo uspokojivě nevysvětlil. Některé údaje hovoří o tom, že nezvládl akrobatickou exhibici v přízemní výšce před domem své dívky, jiní pamětníci se zmiňují o jeho naprostém vyčerpání předcházejími boji, a nehodu proto připisují tomuto faktoru. Není ani vyloučena možnost kombinace obou možností. Za mimořádně úspěšnou bojovou činnost obdržel Sgt Josef František za svého života či posmrtně mnohá vyznamenání: Čs. válečný križ, Čs. medaili Za chrabrost, Čs. medaili za zásluhy II. st., Pamětní medaili Čs. zahraniční armády (se štítky P-F-VB), čtyřikrát obdržel polský Krzyz Walecznych, dále byl vyznamenán řádem Virtuti Militari V. tř., dvakrát obdržel britskou Distinguished Flying Medal (DFM & bar – 27.9. a 28.10. 1940) a The 1939-1945 Star with Battle of Britain Clasp. V roce 1941 byl povýšen na podporučíka polského letectva in memoriam, roku 1946 obdržel posmrtně hodnost nadporučíka čs. letectva a roku 1991 byl mimořádně povýšen na plukovníka.

Polští kamarádi Františka pohřbili 10.10. 1941 na hřbitově polského letectva v Northwoodu, kde leží dodnes. Zůstal s Poláky navždycky.

zdroj: www.lkpj.cz

Karpatsko-dukelská operace (8. srpna – 28. října 1944)  představuje největší bojové nasazení čs. vojáků v rámci protihitlerovské koalice za druhé světové války. Operace připravená na pomoc Slovenskému národnímu povstání zahájila přímé osvobozování čs. území, na kterém se po boku sovětských, českých a slovenských vojáků podíleli také partyzáni a další vlastenci. Zasazení 1. čs. armádního sboru v SSSR (byl součástí 38. armády generála Moskalenka) na směr hlavního útoku představovalo naplnění vysněného cíle všech jeho příslušníků, s nímž odcházeli do zahraničí a který je provázel od Buzuluku přes Sokolovo, Kyjev i další místa bojů. Rozhodnost, odvaha a statečnost, které v nich prokázali, se staly základem úspěchu také v neobyčejně těžkých bojích na Dukle.

Karpatsko-dukelská operace na pomoc Slovenskému národnímu povstání byla z časových hledisek zahájena ve vojensky nepříznivých podmínkách. Základní vojenský cíl operace – spojit se v krátké době s povstalci – se nepodařilo splnit. Další boje nabyly vleklého charakteru a měly nečekaně těžký průběh pro československé vojáky: jména Machnówka, Wrocanka, kóta 534, Hyrowa hora znamenaly místa úporných bojů a velkých ztrát

Neúměrné ztráty na životech sovětských i československých vojáků na Dukle byly zapříčiněny obtížností bojů v zaminovaném horském terénu, nedostatečnou komunikační sítí, nepříznivými povětrnostními vlivy, odporem německých jednotek i nedostatky v řízení a vedení bojové činnosti.

Boje trvaly až do 15. 11. 1944, slovenským povstalcům však nepomohly. Z neúspěchů byl obviněn generál Kratochvíl a zcela svévolně (o výměně vojenských velitelů mohla rozhodovat pouze londýnská exilová vláda) byl maršálem Koněvem odvolán z postu velitele a na jeho místo byl jmenován generál Ludvík Svoboda. 6. 10. 1944 vstoupily československé jednotky poprvé na československé území. Za minulého režimu se tento den slavil jako Den československé armády.

www.army.cz, www.pametnaroda.cz

V Plzni se začalo vařit pivo krátce po založení tohoto královského města v roce 1295. Právo sladovat, vařit a čepovat pivo bylo dědičné a vztahovalo se vždy k měšťanovu domu. Od krále Václava II. obdrželo toto právo na 250 plzeňských měšťanů.  Z roku 1307 pochází první písemný záznam o existenci pivovaru a sladovny v Plzni. Přes sedm set let ale měšťané vařili nadkvasné pivo ne příliš valné chuti, takže se do Plzně dovážela kvalitnější piva z Bavor nebo ze Saska a lacinější piva z blízkého okolí.

Až v roce 1839 se podařilo prosadit, aby se právováreční měšťané raději spojili a stali se podílníky moderního pivovaru, který bude vyrábět dostatek kvalitního piva. Stalo se a roku 1842 otevřel Měšťanský pivovar poprvé svou bránu, aby zde přijal uznávaného odborníka sládka Josefa Grolla. A tomuto tehdy ani ne třicetiletému muži se zde podařilo uvařit první várku  (36 hektolitrů/64 věder) zlatavého, řízného a mimořádně lahodného podkvasného piva – plzeňského ležáku.

„Jaký obdiv nastal, když zaskvěla se zlatavá jeho barva a sněhobílá pěna se nad ní vznášela, jak zajásali pijáci, když seznali, jakou říznou, znamenitou chutí, při pivě dosud nepoznanou, honosí se tento domácí výrobek“, poznamenal kronikář.

Dovoz do Plzně ustal, protože se věhlas nového piva rychle rozšířil. A nejenom po Plzni. Plzeňské se naopak brzy začalo vyvážet. Zásluhu na tom měli tehdy formani, jejichž těžké vozy křižovaly svět od města k městu. Zájem o plzeňský ležák byl mimořádný – brzy pronikl do západočeských lázní, kde ho objevili bohatí pacienti z německých zemí a Francie, a postupně ho začal obdivovat svět, v sedmdesátých letech 19. století i Amerika. Mezitím doma i v cizině přibývalo pokusů, jak ho napodobit, a proto si dal Měšťanský pivovar v roce 1859 zaregistrovat ochrannou známku Plzeňské pivo – Pilsner Bier. Ovšem v Plzni přibývalo také pivovarů, všechny vyráběly plzeňské pivo a přitom těžily ze slávy piva produkovaného Měšťanským pivovarem. A tak došlo k další změně. Vznikla (prý ve spolupráci s berlínskými obchodními zástupci Měšťanského pivovaru) a v roce 1898 byla zaregistrována dnes proslulá ochranná známka Pilsner Urquell – česky Plzeňský Prazdroj.

V těchto souvislostech je třeba si říci, že piva s názvem Pils, Pilsner či Pilsener dnes vyrábějí stovky pivovarů po celém světě a jejich konzumenti je nespojují s městem Plzní, ale pouze s typem vynikajícího, silně chmeleného zlatavého světlého ležáku, který byl poprvé uvařen v plzeňském Měšťanském pivovaru v roce 1842.

Pivo nepřekonané kvality, svým vzhledem srovnatelné s uměleckým dílem, je symbolem umu a schopností českého národa. Je nejúčinnějším a ryze přátelským nástrojem, jak šířit po celém světě dobré jméno země. Pilsner Urquell inspiruje svou originalitou pivovarníky, umělce, podnikatele, miliony lidí, co usedají ke společnému stolu s přáteli.

zdroj: www.prazdroj.cz, www.pilsner-urquell.cz

Generálporučík, československý stíhací pilot ve Velké Británii a SSSR se 6 sestřely, účastník protinacistického odboje, v roce 1950 komunisty vězněn.
František Fajtl se narodil 20.8. 1912 v Doníně na Lounsku. Po měšťanské škole studoval na obchodní akademii v Trnovanech u Teplic, kde 24. 6. 1932 maturoval. Ve škole měl talent na jazyky – domluvil se německy, anglicky, rusky i francouzsky. Hodně zkušeností a lásku k vlasti získal v sokole, kde cvičil od svých 6ti let. Po studiu se vydalcestovat do zahraničí. Navštívil Nizozemsko, Německo, Itálii a Anglii, kam se zanedlouho měl opět vrátit.

1.10. 1932 nastoupil základní vojenskou službu u 1. divize v Praze. Výcvik absolvoval u Hor. p. pl. 11 v Bardejově a Hor. p. pl. 4 v Sabinově. Poté byl přijat do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě, druhý ročník zaměřený na letectvo studoval v Prostějově. Z akademie byl slavnostně vyřazen v hodnosti poručík letectva – pilot 1.7. 1935 a byl přiřazen k 2. leteckému pluku Dr. Edvarda Beneše v Olomouci k 5. pozorovací letce, kde absolvoval letecký výcvik. 19.10. 1936 se Fajtl stal pobočníkem velitele I/2 perutě a 1.4. 1398 prvním důstojníkem. 15.8. 1938 byl přeřazen k 63. zvědné letce v Přerově a 1.9. byl určen ke stíhacím pilotům. Při mobilizaci letka přelétla do Henčlova k letectvu 2. armády, která měla operovat na severní Moravě. Po obsazení pohraničí nacisty se letka vrátila do Přerova a po obsazení státu se Fajtl vydal 11.6. 1939 do Polska.

V Krakově se 24.6. připojil k Zahraniční vojenské skupině československé. Z Polska se v červenci vydal do Francie, kde byl 7.10. 1939 přijat do Cizinecké legie v hodnosti Sergeant. Na základně Chartres absolvoval stíhací výcvik a 1.5. 1940 byl povýšen do hodnosti nadporučíka letectva. Od 27.5. 1940 sloužil na frontě u GC (Groupe de Chasse) III/9 v Lyon-Satolas, od 6.6. u GC III/7 v Colomers u Paříže, kde létal na strojích Bloch B-152 a Morane-Saulnier MS-406. Ve Francii Fajtl patřil ke stovce čs. pilotů, kteří tvořili téměř třetinu francouzského letectva a zničili 170 německých letadel s vlastními 32 ztracenými. 17.6. se Fajtl připojil k ustupující 1. čs. stíhací letce a 24.6. s dalšími ustupujícími vyplul směr severní Afrika a jeho cesta vedla přes Casablanku a Gibraltar do britského Liverpoolu.

Do Liverpoolu dorazil 12.7. 1940 a 21.7. byl přesunut do Cosfordu k československým jednotkám. 2.8. byl přijat do RAF v hodnosti Pilot Officer a 6.8. přiřazen k 310. čs. stíhací peruti. Další přeřazení následovalo 10.9. k 1. stíhací peruti v Northoltu a 15.9. k 17. stíhací peruti v Debdenu. Během bitvy o Británii létal na Hurricanech, na kterých sestřelil 2 německé stroje Do-17, Do-215 a 1 Do-17 poškodil. 27.12. 1940 byl Fajtl povýšen do hodnosti Flying Officer. 14.4. 1941 peruť přelétla do skotského Castletown na operační odpočinek a 27.5. 1941 se Fajtl stal příslušníkem nově vzniklé 313. čs. stíhací peruti, kde se přeorientoval na letouny Spitfire, s nimiž získal další 2 německé skalpy, a to Bf-109. 1.9. t.r. byl povýšen do hodnosti Flight Lieutnant, 27.10. se stal kapitánem a od 15.12 velel A-letce. 27.4. 1942 byl povýšen do hodnosti Squadron Leader a jako první československý důstojník (občas se tvrdí, že i první cizinec) se stal velitelem britské 122. stíhací peruti „City of Bombay“.

5.5. 1942 při doprovodu bombardérů nad Francii byl Fajtl při souboji sestřelen. S hořícím strojem se mu podařilo nouzově přistát mezi německé pozice. Pokud by Fajtla zajali Němci, čekala by ho smrt jako vlastizrádce, jelikož Československo bylo součást Říše. Pronásledovatelům unikl a za pomoci francouzských vlastenců se dostal do Paříže k rodině Viktora Formánka, Fajtlova rodáka z Donína. 26.5. se s falešnými doklady vydal přes Bourges, Montlucon do Vichy a odtud přes Lyon, Montpellier, Beziéres a Argéles-sur-Mer do Španělska. Při přechodu Pyrenejí se zranil a 4.6. 1942 ho zatkli španělští vojáci. Vězněn byl ve Figueras, Barceloně, Zaragoze a nakonec od 11.6. do 12.8. v koncentračním táboře v Miranda de Ebro. Celou dobu se vydával za britského pilota Franka Fattlea. Propuštěn byl díky britskému konzulovi v Madridu, kam poté odjel a následně do Gibraltaru, odkud odletěl do Anglie.

Po návratu působil na velitelství stíhacího letectva, 1.5. 1943 byl povýšen na štábního kapitána a 15.6 na Wing Commandera. Do 27.9. působil jako spoluvelitel bází, na kterých byly čs. perutě, a poté se na vlastní žádost stal velitelem 313. perutě, jelikož její velitel byl sestřelen. Fajtl se však musel vzdát hodnosti a byl opět jmenován Squadron Leaderem. V listopadu 1943 bylo rozhodnuto, že Fajtl bude velitelem perutě, která poputuje k československým vojskům do SSSR, kam vyplul spolu s 20 piloty a pozemním personálem přes Středozemní moře 21.2. 1944. 3.5. 1944 na Letišti Ivanovo stanul v čele 128. čs. samostatné stíhací letecké peruti, která byla 1.6. v Kubince přeorganizována na 1. čs. samostatný stíhací letecký pluk „Zvolenský“. Přitom znovu změnil typ letounu na Lavočklin La-5FN. Fajtl se pak s plukem zúčastnil bojů nad Slovenskem během Slovenského národního povstání, kdy operoval z letiště Zolná, a o Moravskou bránu. 7.3. 1945 byl povýšen na Majora a na konci války měl nalétáno celkem 275 hodin.

Do Prahy se Fajtl vrátil 13.5. 1945 a 1. čs. samostatnému stíhacímu leteckému pluku velel do 7.8. Do 30.10. působil na velitelství letectva a poté šel studovat do 3. ročníku Vysoké školy válečné v Praze. 22.8. 1946 absolvoval a v hodnosti podplukovníka generálního štábu byl ve funkci zástupce velitele 1. letecké divize. 31.3. 1948 se stal lektorem na Vysoké škole válečné v Praze.

1.2. 1949 byl Fajtl vyslán na zvláštní dovolenou, 1.11. ho přeložili do výslužby a 10.1. 1950 byl zatčen a odvezen do pracovního tábora v Mírově jako nepřítel lidu. 2.12. 1950 byl Fajtl degradován na vojína a propuštění se dočkal 1.6. 1951. Fajtlova manželka Hana s dcerou byla bez náhrady vystěhována z pražského bytu a Fajtl začal pracovat jako stavební dělník, později úředník, v Okresním stavebním podniku v Lounech. Částečně rehabilitován byl až v roce 1964, kdy byl povýšen na plukovníka v záloze, vrátil se s rodinou do Prahy a následující 4 roky strávil u Státní letecké inspekce, než přišla Normalizace a Fajtl musel znovu odejít.

Úplné rehabilitace se dočkal až po listopadu 1989. V prosinci 1989 byl zvolen předsedou Sdružení zahraničních letců a spolu s plukovníkem Karlem Mrázkem stanul 31.3. 1990 v čele Svazu letců. 1.5. 1990 ho prezident Havel povýšil spolu s plukovníky Karlem Mrázkem a Pavlem Kocfeldou do hodnosti generálmajora v.v. a vyznamenal Řádem generála M. R. Štefánika. V roce 1994 Fajtl obdržel francouzský řád Čestné legie. 8.5. 2000 pak dosáhl své nejvyšší hodnosti generálporučíka v.v. a v roce 2004 mu prezident Klaus udělil nejvyšší český vojenský řád Bílého lva. 4.10. 2006 František Fajtl po několika měsících strávených ve střešovické nemocnici umírá.

zdroj: www.vojsko.net